České jednotky na straně Němců

Naučit národ vládnout zbraněmi znamená dát mu patřičné vzdělání v tomto směru. Kdyby staří Římané nerekrutovali Germány do své armády, tak ti by nikdy neměli možnost stát se skutečnými vojáky a nakonec zničit své původní učitele ... Musíme proto říci kategorické NE na české aspirace na vytvoření národní armády, i kdyby mělo jít jen o zárodek armády. Češi jsou servilní pokud jsou neozbrojení, ale stávají se nebezpečně arogantními když je jim povoleno nosit uniformu. Během dvaceti let nezávislého Československa jsme měli spoustu příležitostí se o tom přesvědčit.

Z české strany bylo průběhem let učiněno několik nabídek úřadu říšského protektora, jejichž účelem bylo vytvořeni českých uniformovaných vojenských svazů a jejich nasazení na frontě.

Nejprve Gajdovi přívrženci a vlajkaři pokoušeli se dosáhnout povolení k utvoření a uniformování takových svazů. Žádost byla odmítnuta. Generál četnictva Bláha projednával opětovně takovýto plán s německými kruhy (strana a také úřad říšského protektora) a žádal o povolení k vytvoření takových svazů, v nichž podle jeho představ měli příslušníci jeho svazu tvořiti jádro.

Po vypuknutí války jednal o tom státní president jednou oficiálně s říšským protektorem a položil mu otázku, zda by bylo žádoucí vytvořiti české vojenské sbory a nasaditi je na frontě. Při kladení otázky jasně naznačil, že on i vláda pochybují o ceně takových sborů a že vytvoření by způsobilo politické obtíže. Otázka byla formulována tak, že vlastně vyžadovala negativní odpověď. Říšský protektor ji také negativně zodpověděl.

Mnohem později jsem se dozvěděl, že se generál Rychtrmoc zabýval myšlenkou postavit vojenský sbor použitím jeho svazu válečníků za účelem nasazení na frontě a usiloval o to, aby dosáhl německého povolení. Jistě o tom jednal také s Moravcem, neboť — pokud si vzpomínám — dověděl jsem se o plánu od něho. Německý souhlas nedostal.

V r. 1943 jednal se mnou Moravec a v jedné rozmluvě se pokoušel mne přesvědčit, že by bylo bezpodmínečně nutné, aby i české oddíly byly nasazeny na frontě, neboť všechny ostatní národy rovněž bojují za novou Evropu pod vedením říše buď u vojska, nebo u vojenských SS. Vzhledem k tomu by se chtěl postarati o oficiální rozhodnutí vlády tak, aby říšský protektor nemohl bez dalšího pominouti tak oficiální návrh.

Po předestření si ještě vzpomínám, že jako protislužbu za svou nabídku požadoval z německé strany propuštění internovaných Čechů. Vzpomínám si, že jsem ho upozornil výslovně na existující a dosud přísně dodržovaný Hitlerův rozkaz, že v této válce nesmí žádný Čech bojovati se zbraní v ruce proti nepříteli a krváceti — a že i tak oficiální nabídka protektorátní vlády bude Hitlerem odmítnuta, že však jsem ochoten, bude-li předložena vé vysoce oficiální formě mně nebo říšskému protektorovi, buď já nebo říšský protektor učinit dotaz u Hitlera. Upozornil jsem ho však, že je nemožné požadovat za takovou věc od Hitlera protislužbu, neboť by to vypadalo jako politický čachr (Kuhhandlung), o němž nelze jednati s Hitlerem.

Vzpomínám si, že nějakou dobu nato přednesl mně dr. Hácha Moravcův návrh zcela oficiálně jménem svým a protektorátní vlády; také Háchu jsem na to upozornil, že nejsou vyhlídky na schválení, což mu bylo zřejmě příjemné, že však jsem ochoten zaříditi, aby tak oficiální nabídka se dostala k Hitlerovi. Nabídku Hitler odmítl.

Na otázku, proč český národ nesměl postaviti vojenské formace jako všechny ostatní evropské národy za německého obsazení a proč nemusel bojovati se zbraní, vysvětluji:

Hned po rozpuštění československé armády při zřízení protektorátu vydal Hitler osobně rozkaz, že žádný Čech nemusí sloužiti ve vojsku a bojovati se zbraní v ruce. Při začátku války a průběhem válečných let opakoval Hitler tento rozkaz v různých variacích. (»V boji proti nepříteli říše nebude žádný Čech bojovati se zbraní v ruce«, nebo: "Žádná česká matka nepotřebuje plakati pro svého syna padlého v boji" a pod.) Tento Hitlerův rozkaz byl také zásadně dodržován — přes různé pokusy branné moci a zbraní SS postaviti v německé branné moci české »dobrovolnické svazy« a přes české nabídky na vycvičení a nasazení v boj českých »dobrovolnických sborů«, jako na příklad nabídku generála Bláhy nebo ministra Moravce, které byly státním presidentem Háchou předloženy říšskému protektorovi.

Zřízení vládního vojska k účelům ochrany státního presidenta a nasazení tohoto vojska v Itálii, právě tak jako pokus vytvořit "Svatováclavské roty" byly výjimky z pravidla zásadně dodržovaného.

Rozkaz Hitlerův měl dva důvody:

1. Nedůvěru k bojové ceně každé vojenské formace české pod německým vedením a pro německé požadavky.

2. Zabrániti branné výchově českého národa a myšlenku brannosti přivésti k zániku.

Ad 1. Hitler se opětovně vyjádřil, že je přesvědčen o tom, že by české prapory nebo pluky v této válce — právě tak jako v první světové válce pod Rakouskem — přeběhly při první vhodné příležitosti k nepříteli,  vytvořily by na nepřátelské straně »legie« a bojovaly proti nám. Proto nebylo českých svazů v této válce; Češi měli jen pracovat.

Ad 2. Jelikož jsme se museli v protektorátě stále obávat zesílení čs. fronty odporu proti říši a nacionálnímu socialismu, byla každá brannost a každé branné zdokonalení českého národa, což by se případně mohlo jednou obrátit proti říši, nežádoucí, a proto podvázáno.

Bylo proto čeleno zájmu českého národa o svou armádu a jeho hrdosti na ni tím, že stará armáda byla likvidována a nebyly zřízeny nové vojenské formace, tradice čs. armády jako legionářské (Zborov atd.) byla potírána a případně potlačována. Česká mládež neměla býti také branně zdokonalována a vychovávána a branná myšlenka měla zaniknouti, aby jednak vojensky zdatná mužstva v protektorátě nemohla obrátiti zbraň proti říši, jednak byl podle německých plánů hlavní úkol českého národa v říšském svazku — jak ve válce, tak i v budoucnosti — v nepřetržitém pracovním výkonu.

Rovněž i v nastávajícím období mírovém měla býti branná služba vykonávána jenom německým národem. Dokonce vojenské úkoly »vládního vojska«, čítajícího pouhých 7000 mužů, byly na rozkaz Hitlerův omezeny do krajnosti, dovolen výcvik jen s lehkými zbraněmi a byli povoláváni mimo službu strážní hlavně k pomocným službám pro německou brannou moc. V důsledku špatné německé vojenské situace v r. 1944 bylo vládní vojsko průběhem celého nasazení v Itálii pro deserce odzbrojeno.

»Svatováclavské roty« byly teprve pozdní výjimkou z pravidla, učiněného na stálé naléhání některých členů českého Kuratoria pro výchovu mládeže na konci r. 1944 a na začátku 1945 (asi 60 mužů na dobrovolnickém podkladě). Nasazení se již neuskutečnilo.