Bývalí nacisté v poválečné politice a justici v Německu

Velká část soudců a státních zástupců z doby nacismu pokračovala dál v kariéře i v SRN. Za nespravedlivé rozsudky z doby nacismu, kdy byly u soudů vyneseny desítky tisíc trestů smrti, nebyl v SRN odsouzen téměř nikdo.

Významnou roli v tomto sehrál proces se soudcem SS (SS-Richter) Otto Thorbeckem (1912-76), který stál v čele stanného soudu SS (SS-Standgericht), jenž vynesl např. rozsudky smrti nad některými spiklenci proti Hitlerovi. Začátkem 50. let byl za tyto rozsudky postaven před soud a nejprve odsouzen k několika letům vězení. Po odvolání ale nejvyšší Spolkový soudní dvůr v Karlsruhe Thorbecka dne 19. června 1956 osvobodil (BGH, 19.06.1956 - 1 StR 50/56), protože podle něj Thorbeck soudil v souladu s tehdy platným nacistickým právem. Spolkový soudní dvůr uvedl:

Další významný rozsudek Spolkového soudního dvora v otázce viny nacistických soudců byl rozsudek z 30. dubna 1968 (BGH, 30.04.1968 - 5 StR 670/67), kterým bylo zrušeno odsouzení soudce Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof) Hanse Joachima Rehseho (1902-69), který nesl spoluodpovědnost za nejméně 231 rozsudků smrti. Těmito rozhodnutími Spolkového soudního dvora v podstatě další stíhání soudců či státních zástupců z doby nacismu skončilo. 

Příznačný pro rozhodování německých soudů byl také případ Erny Wazinski, v říjnu 1944 v 19 letech věku odsouzené k smrti zvláštním soudem (Sondergericht) v Braunschweigu za údajné rabování na základě Göringova „výnosu proti škůdcům národa“ z roku 1939 (Verordnung gegen Volksschädlinge). V 60. letech byl na žádost její matky případ u soudů znovu otevřen a zemský soud v Braunschweigu v roce 1965 nakonec rozhodl, že její odsouzení v roce 1944 bylo zcela v souladu s tehdy platným nacistickým právem. V roce 1991 při dalším projednání případu byl rozsudek zrušen a byla ex-post osvobozena.

Jak celkově shrnul tehdejší rozhodování německé justice německý právní historik Helmut Kramer:

„Z více než 1000 soudců zvláštních soudů (Sondergerichte) nebyl nikdo postaven před soud. Ani jeden z odhadovaných 60 000 nebo více rozsudků smrti, které vynesla nacistická civilní justice a válečné soudy wehrmachtu, nebyl odčiněn. Většina případů vznesených proti soudcům, kteří se podíleli na vynesení rozsudků smrti, skončila zastavením řízení státním zastupitelstvím.“

Změna situace v 90. letech

Po sjednocení Německa v 90. letech začala německá justice řešit případy zločinných rozsudků soudů v NDR a byli odsouzeni někteří komunističtí soudci a státní zástupci. Spolkový soudní dvůr se při tom musel vyjádřit k tomu, proč nebyli v předchozích desetiletích odsouzeni téměř žádní soudci a státní zástupci z doby nacismu a proč rozhodoval v jejich případech jinak. 

V roce 1995 (50 let po válce) Spolkový soudní dvůr dosavadní přístup justice k nacistickým soudcům a státním zástupcům v jiném případu týkajícím se zločinů z doby NDR zkritizoval (BGH, 16.11.1995 - 5 StR 747/94):

„Obzvláště kritický pohled na rozsudky smrti je nutný vzhledem ke zkušenosti s nacistickou diktaturou. Nelidský nacionálněsocialistický režim byl podporován poslušnými soudci a státními zástupci, kteří překrucovali zákony. Krutost, která charakterizovala obraz justice v nacistické éře, vyvrcholila bezprecedentním zneužíváním trestu smrti...
 

Senát neopomíjí, že měřítka, jaká se uplatňovala ve Spolkové republice Německo při souzení nacistických právníků, byla mnohem méně přísná. Uvědomění, že trest smrti lze považovat za neporušující zákon pouze tehdy, pokud byl určen k potrestání nejzávažnějšího bezpráví, mělo vést k tomu, že soudci a státní zástupci nacionálněsocialistického režimu budou v mnoha případech odsouzeni k trestu. Takových rozsudků ale existuje jen velmi malé množství, přestože trest smrti byl v letech 1939-45 zneužit v tisících případech. 

Celkově se Senát přiklání k závěru, že krach stíhání nacistických soudců byl způsoben především příliš restriktivním výkladem subjektivních náležitostí zneužití práva.“

V roce 2002 (57 let po válce) se předseda Spolkového soudního dvora Günter Hirsch za zprošťující rozsudek z roku 1956 omluvil v projevu ke 100. výročí narození Hanse von Dohnanyi (popraveného v dubnu 1945):

„Zavraždili ho zločinci, kteří se nazývali soudci. Pachatelé byli nakonec z této justiční vraždy zproštěni viny rozsudkem Spolkového soudního dvora v roce 1956, což mělo za následek, že ani jeden ze soudců, kteří během nacistického režimu vynesli 50 000 rozsudků smrti, nebyl pohnán k odpovědnosti. V roce 1995 se Spolkový soudní dvůr výslovně distancoval od tohoto verdiktu...

…Za tento verdikt Spolkového soudního dvora, na němž se podílel i soudce, který byl přísedícím zvláštního soudu ve Třetí říši a později vrchním válečným soudním radou, je třeba se stydět. Říkám to výslovně vám, příbuzným rodin Dohnanyiho, Bonhoeffera, Goerdelera a dalších obětí justičních vražd, které Spolkový soudní dvůr nepotrestal.

…Spolkový soudní dvůr ve svém odůvodnění považoval stanný soud SS za řádný soud, zjevně předstíraný soudní proces za řádný soudní proces a rozsudek za odpovídající tehdejšímu právu. Toto odůvodnění je jako facka do tváře. Odbojáři jsou usvědčeni jako osoby, které se dopustily velezrady a vlastizrady "v souladu s tehdy platnými zákony, jejichž právní účinnost sama o sobě nemůže být zpochybněna".

…Následky tohoto rozsudku byly zničující. Ani jeden soudce, ani státní zástupce ve Spolkové republice nebyl odsouzen za tisíce justičních zločinů spáchaných ve Třetí říši. Poté, co bylo v roce 1968 definitivně zrušeno odsouzení soudce Rehse, který se spolu s Rolandem Freislerem podílel u Lidového soudního dvora na desítkách rozsudků smrti nad odbojáři, státní zastupitelství zastavila všechna vyšetřování proti bývalým soudcům.

Toto selhání poválečného soudnictví je a zůstane temnou kapitolou v dějinách německého soudnictví.“

V roce 2021 nakladatelství německé právnické literatury C. H. Beck oznámilo, že z desítek let vydávaných standardních edic komentářů ústavy nebo občanského zákoníku vymaže jména právníků s nacistickou minulostí, kteří je (spolu)vytvářeli.

Theodor Maunz (1901-93), autor standardního komentáře k německé ústavě, byl od roku 1933 člen NSDAP a SA a patřil k předním nacistickým právním akademikům. Po válce se etabloval jako přední ústavní právník a byl spoluautorem standardního výkladu německé ústavy publikovaného pod jmény „Maunz/Dürig“. V letech 1957-64 byl bavorským ministrem školství a kultury, z postu rezignoval po zveřejnění detailů ze své minulosti před rokem 1945. Od roku 2021 je edice vydávána pod jmény „Dürig/Herzog/Scholz“, Maunzovo jméno bylo vymazáno.

Otto Palandt (1877-1951), od roku 1933 člen NSDAP, byl v letech 1934-45 prezident Říšského justičního zkušebního úřadu při říšském ministerstvu spravedlnosti (Reichsjustizprüfungsamt). Úřad dohlížel na vzdělávání nacistických právníků. Palandt byl od roku 1938 autorem komentáře k občanskému zákoníku, který pak pod jeho jménem vycházel až do 80. vydání v roce 2021. Po roce 1945 z něj byly vymazány odkazy na nacistickou ideologii.

Spolkový ústavní soud v Karlsruhe (Bundesverfassungsgericht)

Soudcem Spolkového ústavního soudu byl v letech 1951-77 Willi Geiger (1909-94), od roku 1937 člen NSDAP, od roku 1938 člen SA. V letech 1941-43 jako žalobce u zvláštního soudu (Sondergericht) v Bambergu navrhl minimálně pět trestů smrti, které byly i soudem uděleny. Po válce od roku 1949 pracoval na spolkovém ministerstvu spravedlnosti. V 60. letech byl kritizován v tisku, poté co byla jeho „hnědá minulost“ zveřejněna.

Wiltraut Rupp-von Brünneck (1912-77), v letech 1963-77 soudkyně Spolkového ústavního soudu, byla členkou svazu nacistických žen (NS-Frauenschaft), v letech 1943-45 byla právničkou říšského ministerstva spravedlnosti na pozici vládního rady, kde pracovala v oddělení zabývajícím se majetkovým a dědickým právem, kam spadaly i záležitosti „arizovaného“ židovského majetku.

Spolkový soudní dvůr v Karlsruhe (Bundesgerichtshof)

Soudci německého nejvyššího soudu Spolkového soudního dvora byla řada bývalých členů NSDAP a nacistických soudců. K známým případům patřil soudce Ernst Kanter (1895-1979), člen NSDAP od roku 1933, který byl od roku 1943 vrchním soudcem v okupovaném Dánsku a právním poradcem štábu velitele Wehrmachtu v Dánsku. Podílel se v Dánsku na vynesení minimálně 103 rozsudků smrti. Po válce od roku 1951 pracoval na ministerstvu spravedlnosti a v roce 1958 se stal předsedou 3. senátu Spolkového soudního dvora v Karlsruhe. Po zveřejnění detailů jeho činnosti za války, kdy byl označován za jednoho z „krvavých soudců“ (Blutrichter), již o rok později na svou pozici rezignoval.

Hermann Weinkauff (1894-1981), soudce Spolkového soudního dvora v letech 1950-60 a jeho první předseda, byl za války soudce III. trestního senátu Říšského soudu, do jehož kompetence patřily mj. i případy „pošpinění rasy“ (Rassenschande).  V roce 1953 ostře kritizoval rozsudek Spolkového ústavního soudu, který odmítl stížnost 34 bývalých příslušníků gestapa, kterým nebyl umožněn návrat do státní služby.

Další bývalí členové NSDAP nebo soudci z doby nacismu mezi soudci Spolkového soudního dvora byli např. Max Hörchner (v BGH 1953-57), Kurt Weber (1954-66), Karl Mannzen (1954-61), Fritz Lindenmaier (1950-53), Heinrich Jagusch (1951-65), Werner Hülle (1950-55), Walter Hartz (1950-52), Oskar Haidinger (1950-76), Max Güde (1955-56), Willi Geiger (1950-61, byl zároveň i soudcem Spolkového ústavního soudu), Ernst Dürig (1950-51, účastník právní porady o „Aktion T4“ v roce 1941), Wolfgang Buddenberg (1970-78), Georg Augustin (1950-72), Herbert Arndt (1953-74).

Spolkový správní soud (Bundesverwaltungsgericht)

Předsedou Spolkového správního soudu (BVerwG) byl v letech 1958-69 Fritz Werner (1906-69), bývalý člen NSDAP a SA, kam vstoupil již před nacistickým „uchopením moci“ v roce 1933. Soudcem BVerwG byl v letech 1958-76 Rudolf Weber-Lortsch (1908-76), člen SA, který za války působil v policejních funkcích v okupovaném Polsku, SSSR a Norsku. V 60. letech byl vyšetřován Hans-Walter Zinser (1908-72), člen NSDAP a SA, soudce BVerwG v letech 1953-72, který působil jako okresní hejtman v okupovaném Polsku.

Harry von Rosen-von Hoewel (1904-2003) byl soudcem BVerwG v letech 1955-56 a poté vrchním spolkovým státním zástupcem u BVerwG. Za války pracoval na říšském ministerstvu spravedlnosti, kde se zabýval zejména záležitostmi spojenými s okupovaným Polskem. Napsal řadu nacistických právních publikací. Eugen Hering (1906-97), soudce BVerwG v letech 1954-74, člen NSDAP a SS, byl za války zemským radou (Landrat) v Żywieci (Saysbuch) v okupovaném Polsku, odkud probíhaly masové deportace Poláků (Aktion Saysbuch).

Nejvyšší spolkové státní zastupitelství v Karlsruhe (Der Generalbundesanwalt beim Bundesgerichtshof)

V čele nejvyššího německého státního zastupitelství (GBA) v Karslruhe stáli až na dvě výjimky bývalí nacisté až do do roku 1990: Max Güde (GBA v 1956-61, člen NSDAP od 1940), Wolfgang Fränkel (1962, člen NSDAP od 1933) byl v úřadu jen od března do července 1962, odstoupit musel po zveřejnění detailů jeho nacistické minulosti, kdy se podílel asi na 50 rozsudcích smrti, Siegfried Buback (1974-77, člen NSDAP od 1940, v roce 1977 byl zavražděn teroristy z RAF), Kurt Rebmann (1977-90, člen NSDAP od 1942).

V roce 1966 deset z tehdejších jedenácti spolkových státních zástupců v GBA bylo před rokem 1945 členy NSDAP. Poslední bývalý člen NSDAP opustil GBA v roce 1992.

Spolkový účetní dvůr (Bundesrechnungshof)

Prezidentem německého nejvyššího kontrolního úřadu byl v letech 1964-71 Volkmar Hopf (1906-1997), od roku 1933 člen NSDAP, který v letech 1939-42 působil v Protektorátu Čechy a Morava jako oberlandrát ve Zlíně. Jeho nástupcem v úřadu byl v letech 1971-78 Hans Schäfer (1910-80), člen NSDAP a SA, který za války působil na říšském ministerstvu spravedlnosti a na Rosenbergově říšském ministerstvu pro obsazená východní území. V 60. letech pracoval jako státní tajemník na spolkovém ministerstvu vnitra.

Spolkový kriminální úřad (Bundeskriminalamt)

Spolkový kriminální úřad (BKA) založený v roce 1951 personálně tvořili v 50. - 60. letech především bývalí nacisté. V roce 1959 tři čtvrtiny pracovníků tohoto úřadu byli bývalí členové NSDAP a dvě třetiny bývalí členové SS. Ještě v roce 1969 polovina personálu BKA byli bývalí členové NSDAP a čtvrtina bývalí členové SS. Většinou šlo o bývalé příslušníky Bezpečnostní policie (SiPo), především kriminální policie (Kripo), která spadala pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA). 

Za „architekta“ BKA se sám označoval Paul Dickopf (1910-73), bývalý SS-Untersturmführer v Bezpečnostní službě SD (Sicherheitsdienst des Reichsführers SS). V letech 1965-71 byl prezidentem BKA. Vysoce postaven v BKA byl i kriminální rada Theo Saevecke (1911-2000), zástupce velitele Bezpečnostní skupiny BKA. Bývalý SS-Hauptsturmführer, příslušník Einsatzgruppen v Polsku, v Itálii v roce 1999 krátce před svou smrtí v nepřítomnosti odsouzen za vraždy rukojmí v roce 1944. Vedoucím Kriminalistického ústavu v BKA byl Bernhard Niggemeyer (1908-88), člen NSDAP, SS-Sturmbannführer, za války jeden z velitelů tajné polní policie (Geheime Feldpolizei) v okupovaných oblastech SSSR.

Spolkový úřad pro ochranu ústavy (Bundesamt für Verfassungsschutz)

Prezidentem německé civilní kontrarozvědky (BfV) byl letech 1955-72 Hubert Schrübbers (1907-79), člen SA, který v letech 1938-41 působil jako státní zástupce, kdy se podílel i na politicky motivovaných procesech. Později za války sloužil v policejních jednotkách v okupované Francii. V době Schrübbersova vedení se začal zvyšovat počet spolupracovníků BfV s nacistickou minulostí, což se ukázalo v roce 1963 během tzv. Abhöraffäre (odposlechová aféra), kdy na to upozornil pracovník BfV Werner Pätsch.

Viceprezidentem BfV byl v letech 1962-67 Ernst Brückner (1909-76), člen NSDAP a SA, ve 30. letech státní zástupce. Před příchodem do BfV v letech 1952-64 pracoval ve Spolkovém kriminálním úřadu. V letech 1970-72 byl viceprezidentem BfV Werner Smoydzin (1925-2016), člen NSDAP od roku 1943. Vedoucím kontrašpionážního oddělení BfV byl v letech 1957-64 Richard Gerken (1900-75), člen NSDAP od roku 1933, bývalý příslušník abwehru a následně SS, který byl během války nasazen proti odboji a sabotážím v několika okupovaných zemích. Byl pokládán za experta na Sovětský svaz. Nástupcem Schrübberse v čele BfV byl v letech 1972-75 Günther Nollau (1911-91), člen NSDAP od roku 1942.

Spolková zpravodajská služba (Bundesnachrichtendienst)

Spolková zpravodajská služba BND vznikla v roce 1956 na základě Organisation Gehlen. Tu založila americká armáda v roce 1946 (v roce 1949 ji převzala CIA) v čele se genpor. Reinhardem Gehlenem (1902-79), bývalým šéfem rozvědného Oddělení Cizí armády Východ v OKH (Fremde Heere Ost). Organizace měla vytvořit z bývalých německých zpravodajců a jejich kontaktů špionážní síť pro sběr informací ze Sovětského svazu a celého východního bloku. S Gehlenovou organizací a následně s BND spolupracovali i bývalí nacisté a váleční zločinci.

Známými medializovanými případy byli šéf lyonského gestapa v letech 1942-44 Klaus Barbie (1913-91), šéf tajné polní policie Wilhelm Krichbaum (1896-1957), jeden z autorů mobilních plynových komor bývalý SS-Standartenführer Walter Rauff (1906-84), bývalý šéf „židovského referátu“ (Judenreferat) na říšském ministerstvu zahraničních věcí Franz Rademacher (1906-73), bývalý velitel Einsatzgruppe A a velitel Bezpečnostní policie a SD v okupovaném Pobaltí Friedrich Panzinger (1903-59), pracovník Bezpečnostní policie a SD v Římě SS-Hauptsturmführer Carl-Theodor Schütz (1907-85) spoluzodpovědný za Ardeatinský masakr 24. března 1944 atd. Od roku 2011 pracující německá komise historiků zkoumající počátky BND zdokumentovala 33 příslušníků Einsatzgruppen pracujících pro Gehlenovu organizaci a BND.

Soudci a žalobci z Protektorátu Čechy a Morava v poválečné SRN

Ze soudců, přísedících, žalobců a dalších justičních pracovníků, kteří v protektorátu a Sudetské župě navrhovali a udělovali (nejen) tresty smrti za odbojové, politické nebo hospodářské trestné činy, byla zmapována činnost nejméně 237 z nich, kteří po válce v SRN pokračovali v justiční nebo politické kariéře.

K nejznámějším příkladům patří „krvavý soudce“ (Blutrichter) Kurt Bellmann (1901-80), člen NSDAP, který v letech 1942-45 jako předseda III. komory Německého zvláštního soudu v Praze (Sondergericht) vynesl nejméně 110 rozsudků smrti. Šlo o případy přechovávání osob, neoznámení osob, vyhýbání se pracovnímu nasazení v Říši, falšování dokladů, poskytování úkrytů pronásledovaným nebo poslech zahraničního rozhlasu. Ve čtyřech případech vynesl rozsudek smrti za projevování lítosti, že se nezdařil atentát na Hitlera. V případě katolického kněze Karla Kratiny byl vynesen trest smrti za šíření protiněmeckých názorů a vtipů. Šlo o jediného římskokatolického kněze popraveného za války na Pankráci.

V Praze byl Bellmannovi přidělen pětipokojový byt po deportované židovské rodině, na který si ale stěžoval, že je „málo luxusní“. Bellmann byl po válce v Praze odsouzen na doživotí, ale tehdy nebyly známy všechny rozsudky, které vynesl. Větší část dokumentace zvláštního soudu byla objevena až později. V roce 1955 byl jako „neamnestovaný“ propuštěn do SRN, kde se v roce 1956 stal zemským soudním ředitelem u Zemského soudu v Hannoveru. Když byly v roce 1960 zveřejněny detaily o Bellmannově minulosti v roli soudce německého zvláštního soudu v Praze, byla jeho válečná činnost prošetřována. Řízení bylo nakonec zastaveno, čs. údaje byly označeny za součást „boje východního světového komunismu proti západním demokraciím... Bellmann rozsudky nevynášel sám, všechny byly pečlivě zváženy a důkladně odůvodněny.“ V roce 1962 funkci opustil.

Soudce Erwin Albrecht (1900-85), člen NSDAP a SA, působil v roce 1942 u zvláštního soudu v Brně a poté v Praze. Podílel se na vynesení nejméně 31 rozsudků smrti, zejména za ukrývání „neárijských osob“, přechovávání zbraní, ukrývání obilí, ukrývání odbojářů. Podílel se na rozsudku smrti např. nad pražskou operní pěvkyní Marianne Golz. Od roku 1955 byl poslancem Sárského zemského sněmu za CDU, po zveřejnění detailů jeho válečné činnosti byl v roce 1958 z poslaneckého klubu vyloučen. Trestní řízení proti němu bylo zastaveno.

Soudce Ludwig Berner (1912-?), člen NSDAP, se u zvláštního soudu v Praze podílel nejméně na 10 rozsudcích smrti za držení zbraně, poslech cizího rozhlasu nebo útěk z pracovního nasazení. Po válce v letech 1948-52 působil jako zemský soudní rada u Zemského soudu v Bambergu, od roku 1952 byl Vrchním státním zástupcem na Spolkovém státním zastupitelství v Karlsruhe.

Soudce Johann Dannegger (1905-?), člen NSDAP, u německého zemského soudu v Praze se v letech 1943-44 podílel na vynesení nejméně 29 rozsudků smrti za zatajování zásob, vyhýbání se nasazení, poslech cizího rozhlasu, ukrývání uprchlých osob nebo poskytování pomoci uprchlým. V roce 1951 Dannegger nastoupil k okresnímu soudu ve Wiedenbrücku jako okresní soudní rada, v letech 1953-61 tam byl vrchním soudcem.

Státní zástupce Wolfgang von Zeynek (1908-95, psáno i Zeyneck), bývalý člen Sudetoněmecké strany a poté NSDAP, „úspěšně“ navrhl u zvláštního soudu v Praze trest smrti nejméně ve 112 případech (viz např. poprava 9 obyvatel Kochánek). Osobně se účastnil i poprav. Po válce byl odsouzen k 15 letům vězení, ale v roce 1955 byl jako jako „neamnestovaný“ propuštěn do SRN, kde dále působil v justici jako zemský soudní rada u zemského soudu v Norimberku, v roce 1962 odešel do penze.

Franz Nüßlein (1909-2003) způsobil v Německu mediální aféru ještě v roce 2003 po své smrti, kdy mu spolkové ministerstvo zahraničních věcí nechalo otisknout pochvalný nekrolog (tzv. Nachruf-Affäre). Nüßlein, člen NSDAP od 1937, působil od roku 1940 v Protektorátu Čechy a Morava jako státní zástupce. Měl blízké vztahy s K. H. Frankem, na přímluvu Franka a Reinharda Heydricha byl v roce 1942 povýšen na vrchního státního zástupce (Oberstaatsanwalt). Podle Heydricha se Nüßlein vyznačoval „v politických trestních věcech zvláštním pochopením pro potřebu rozhodného boje s narušiteli práva a nepřáteli státu“. Po válce byl v Praze odsouzen k 20 letům vězení, v roce 1955 byl jako „neamnestovaný“ propuštěn do SRN. Tam začal pracoval jako diplomat ministerstva zahraničních věcí. V reakci na aféru z roku 2003 nechal tehdejší ministr zahraničních věcí Joschka Fischer vytvořit historickou komisi, výsledkem její práce byla v roce 2010 kniha Das Amt und die Vergangenheit.

Kampaně v 60. letech

V 60. letech se v německém tisku začalo více psát o nacistické minulosti řady veřejných představitelů, což vedlo k různým aférám a rezignacím. Velký ohlas vzbudila také výstava s názvem „Nepotrestaná nacistická justice“ (Ungesühnte Nazijustiz), která proběhla německými městy v letech 1960-62.

Nacistická minulost se stala i nástrojem politického a propagandistického boje mezi východním a západním Německem. Ve východním Berlíně byla v roce 1965 vydána „Hnědá kniha“ (Braunbuch), která přinášela informace o celkem 1800 politicích, vysokých úřednících, představitelích justice nebo armády s „hnědou minulosti“. Kniha byla propagandisticky zaměřená, ale většina údajů o činnosti v ní uvedených osob před rokem 1945 byla skutečná, jak potvrdily i pozdější výzkumy historiků. Osočené osoby v SRN v té době údaje z Braunbuchu označovaly za „komunistickou propagandu“. 

Jako odpověď na východoněmecký Braunbuch byl v SRN vydán „Braunbuch DDR – Nazis in der DDR“, který naopak uváděl údaje o 200 bývalých nacistech na různých pozicích v NDR.

Taktéž Československo vydalo v 60. letech několik publikací na téma minulosti za války v protektorátu působících německých soudců a státních zástupců, kteří po válce pokračovali v justiční kariéře v SRN. V roce 1960 byla ve čtyřech jazycích vydána kniha „237 vrahů československého lidu slouží západoněmecké justici“ založená na dochovaných dokumentech zvláštních soudů v protektorátu (v němčině vydána pod názvem Verbrecher in Richterroben - Zločinci v soudcovských talárech).

Pozdější reflexe

V pozdější době se známými staly kniha Ingo Müllera Furchtbare Juristen: Die unbewältigte Vergangenheit unserer Justiz (Strašliví právníci: nevyřešená minulost naší justice) z roku 1987 o německé justici před a po roce 1945 nebo knihy Jörga Friedricha Freispruch für die Nazi-Justiz (Verdikt nevinen pro nacistickou justici) a Die kalte Amnestie: NS-Täter in der Bundesrepublik (Studená amnestie, nacisté ve Spolkové republice). Kniha Staatsschutz im Kalten Krieg: Die Bundesanwaltschaft zwischen NS-Vergangenheit, Spiegel-Affäre und RAF od Friedricha Kießlinga a Christopha Safferlinga se zase zabývá historií spolkového státního zastupitelství. Bývalý policista Dieter Schenk v knize Die braunen Wurzeln des BKA v roce 2001 zmapoval „hnědé kořeny“ Spolkového kriminálního úřadu. Proslulým se stal také Das Personenlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945 (Lexikon osob Třetí říše. Kdo byl co před a po roce 1945) od novináře Ernsta Klee.

V posledních 15 letech začalo několik výzkumných projektů financovaných spolkovou vládou – např. projekt „Rosenburg“ v letech 2012-16 zkoumal podíl nacistů na činnosti spolkového ministerstva spravedlnosti. Od roku 2011 pracuje historická komise zkoumající historii BND v letech 1945-68. Podobné komise historiků byly zřízeny i na dalších ministerstvech, např. ministerstvu zahraničních věcí, vnitra, financí, na spolkovém státním zastupitelství atd.

Situace ve východním Německu (NDR)

Přestože komunistické východní Německo ve své propagandě často poukazovalo na nacistickou minulost mnohých politiků či úředníků v SRN, tak samo mělo také velké „máslo na hlavě“.

Mezi představiteli vysokých orgánů NDR byla řada bývalých nacistů. Poukázala na to i kniha Braunbuch DDR, která byla odpovědí na východoněmecký Braunbuch. V roce 1951 z 5833 funkcionářů východoněmecké komunistické strany SED mělo 940 nacistickou minulost (16 %). V roce 1958 ze 400 poslanců východoněmeckého parlamentu (Volkskammer) bylo 56 bývalých členů NSDAP. Mezi ministry východoněmeckých vlád bylo 8 bývalých členů NSDAP.

Viz také:

• Poválečné osudy příslušníků gestapa
• Rudelova aféra na podzim 1976

Prameny

• E. Conze - N. Frei - P. Hayes - M. Zimmermann, Das Amt und die Vergagenheit. Deutsche Diplomaten im Dritten Reich und in der Bundesrepublik, München 2010
• M. Görtemaker - Ch. Safferling, Die Akte Rosenburg. Das Bundesministerium der Justiz und die NS-Zeit, München 2016
  
• E. Klee, Das Personenlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945, Hamburg 2016
• I. Müller, Furchtbare Juristen, München 1989
• D. Schenk, Die braunen Wurzeln des BKA, Berlin 2001
• D. Schenk: Strukturen der systematischen Nichtverfolgung von Nazitätern in der Bundesrepublik Deutschland, Zeitschrift des Verbandes Polnischer Germanisten 3/2014
  
• J. Friedrich, Freispruch für die Nazi-Justiz. Die Urteile gegen NS-Richter seit 1948, Berlin 1998
• J. Friedrich, Die kalte Amnestie – NS-Täter in der Bundesrepublik, Frankfurt am Main 1984
• H. Kramer, Richter vor Gericht
• 237 vrahů československého lidu slouží západoněmecké justici, Praha 1960
  
• Bundesgerichtshof: BGH 19.06.1956 - 1 StR 50/56
• Bundesgerichtshof: 100. Geburtstag von Hans von Dohnanyi. Ansprache des Präsidenten des Bundesgerichtshofs Prof. Dr. Günter Hirsch
• Bundeskriminalamt: Projekt "BKA-Historie"
• Liste ehemaliger NSDAP-Mitglieder, die nach Mai 1945 politisch tätig waren (wikipedia.de)
  
• BMJ: Die Akte Rosenburg
• NS-Kriminalisten im BKA. Die braunen Wurzeln von Wiesbaden (taz.de 7. 4. 2011)
• Braune Flecken und Terrorismus (deutschlandfunk.de 7. 4. 2011)
• Geschichte des Innenministeriums. Brauner als gedacht (deutschlandfunk.de 5. 3. 2015)
• Geschichte des Geheimdienstes. Warum der Bundesnachrichtendienst so viele NS-Täter rekrutierte (deutschlandfunk.de 7. 10. 2022)
• Zehn der elf Bundesanwälte von 1966 waren bei der NSDAP (welt.de 7. 11. 2021)
• Wiltraut Rupp-von Brünneck: Von der NS-Juristin zur Vorkämpferin für den Rechtsstaat (deutschlandfunk.de 25. 5. 2022)
• U.S. bars Austrian leader, April 27, 1987 (Politico.com)
• »Knechte des Gesetzes«. Wie der Rechtsstaat seine Richter fand (Der Spiegel 16. 5. 1999)
• NS-Erbe der Bundesanwaltschaft: Braune Kontinuitäten (taz.de 18. 11. 2021)
• So NS-geprägt war der Deutsche Bundestag (welt.de 12. 11. 2021)
• Nazis im Bundesjustizministerium. „Es gab sehr große Kontinuitäten“ (deutschlandfunk.de 10. 10. 2016)
• Wie braun waren Deutschlands erste Richter? (Der Spiegel 24 .9. 2021)
• NS-Vergangenheit von Richtern: Rote Roben, weiße Westen? (FAZ 13. 8. 2020)
• BND rekrutierte gezielt NS-Verbrecher (tagesschau.de 10. 10. 2022)
• Historiker über Professoren nach 1945: „70 Prozent waren Nazis“ (taz.de 21. 11. 2020)
• Aufarbeitung der NS-Zeit. Wie Nazis im Innenministerium Karriere machten (deutschlandfunk.de 5. 11. 2015)
• Nazi-Verschwörung in der FDP. Geheimaufstand der Gauleiter (Der Spiegel 15. 1. 2013)
• Beck-Verlag benennt Werke mit Namen aus der NS-Zeit um (beck.de 27. 7. 2021)
• Alle deutschen Juristen müssen neue Namen lernen (welt.de 27. 7. 2021)
• BR Retro: Dokumentation des Falles Maunz
• Meister des Geschäftsgangs (Der Spiegel 9. 10. 1962)
  
• Heinrich Lübke dirigierte KZ-Häftlinge im Raketenzentrum Peenemünde (Der Spiegel 25. 5. 2001)