Boj Stieru a Stephena Hopkinse

Pomocný křižník HSK6 (Handelsschützkreuzer 6) Stier vznikl přestavbou motorové nákladní lodě Cairo (4778 BRT) spuštěné na vodu 7. října 1936 v loděnici Krupp-Germania-Werft v Kielu pro rejdařství Bremer Atlas-Levante-Linie. Krátce po zahájení 2. světové války byla loď Cairo zrekvírována a v listopadu 1939 zařazena, pod označením Schiff 23, do stavu Kriegsmarine jako ledoborec a eskortní plavidlo pro službu v Baltském moři. V roce 1940 byla zařazena do invazní flotily pro operaci „Seelöwe“ jako minonoska.

Vyřazena ze služby byla 21. dubna 1941 a nejprve v docích Wilton-Feijenoord Werft v Schiedamu, Nizozemí, později v loděnici Oder-Werken ve Štětíně přestavěna na pomocný křižník. Přestavba spočívala mimo jiné ve vyzbrojení lodi šesti kanony ráže 150 mm typu L/48 (moderní zbraně vyvinuté pro torpédoborce), dvěma 37mm, čtyřmi 20mm rychlopalnými kanony a dvěma torpédomety ráže 533 mm v přídi pod hladinou. Dále HSK 6 obdržel dva plovákové letouny Arado Ar 231. Tento typ letounu byl původně určen pro službu na velkých oceánských ponorkách typu XI. Kapitánem byl jmenován Fregattenkapitän Horst Gerlach (narozen 11. 8. 1900). Svoji loď pojmenoval Stier (česky Býk) podle znamení zvěrokruhu své ženy Hildegardy. Prvním důstojníkem na Stieru byl zkušený Leutnant zur See Ludolf Peterson, muž, který sloužil na kapesních bitevních lodích Lützow a Admiral Scheer a na pomocném křižníku Pinguin. Posádku tvořilo celkem 324 mužů.

HSK 6 Stier byl zařazen do služby u Kriegsmarine 11. listopadu 1941.
9. května 1942 Stier vyplul na svou korzárskou cestu ze Štětína a o den později zakotvil v Rotterdamu. Pro cestu do Atlantiku byla zvolena riskantní cesta Anglickým kanálem.

Večer 12. 5. Stier vyplul v doprovodu čtyř torpédovek Seeadler (SE), Falke (FK), Iltis (IT), a Kondor (KO). Na úrovni Doveru je začalo ostřelovat britské pobřežní 14palcové dělostřelectvo a v 3.25 ráno 13. 5. zaútočily britské torpédové čluny MTB, které využily mlhy a přiblížily se z obou stran konvoje. Během bitvy byl potopen MTB 220 a další britské čluny byly zasaženy, na druhou stranu se člunu MTB 221 podařilo zasáhnout torpédy a potopit Iltis a MTB 219 poslal ke dnu Seeadler. Falke byl poškozen dělostřeleckou palbou. Stieru se manévrováním torpédům podařilo vyhnout a bez většího poškození doplul do přístavu v Boulogne. Během dalších nocí se Stier pomalu přesouval od přístavu k přístavu blíže k Atlantiku, na který vyplul 20. 5. z malého přístavu Royan na jihozápadě Francie.

Operačním prostorem se stal jižní Atlantik. V následujících dnech Stier potopil postupně tři lodě, a to 4. 6. nákladní loď Gemstone (4986 BRT), 6. 6. tanker Stanvac Calcutta (10 170 BRT) a 9. 8. nákladní loď Dalhouse (7072 BRT). Mezitím Stier 18. 7. doplnil zásoby při setkání se zásobovací lodí Charlotte Schliemann a několik dní plul společně s dalším pomocným křižníkem Michel (28. 7. - 9. 8. 1942). 27. 8. se opět Stier setkal s Charlotte Schliemann, doplnil zásoby a předal na její palubu zajatce z lodi Dalhouse. Po dalším setkání s Michelem 24. 9. se Stier setkal 25. 9. s „lamačem blokády“ lodí Tannenfels, plující z drahoceným nákladem surovin z Japonska do Německa. Její kapitán daroval posádce pomocného křižníku japonský plovákový letoun Nakajima E8N (ve spojeneckém kódu „Dave“). Letadlo bylo poškozeno a bylo na posádce Stieru, aby ho opravila do letuschopného stavu.

Obě lodě pluly společně, když 27. 9. 1942 krátce po 9.00 hlídka na Stieru ohlásila na pravoboku loď (tedy ne 24. 9. 1942, jak je uvedeno ve vašem dotazu). Jednalo se o americkou loď SS Stephen Hopkins typu Liberty, která byla na své první plavbě ze San Francisca do Paramaribo v Holandské Guayaně (dnes Surinam) pod velením kapitána Paula Bucka (posádka čítala celkem 57 mužů). Stier okamžitě zvýšil otáčky a na jeho stěžeň vylétla vlajka válečného námořnictva spolu se signálem k zastavení. Po zkrácení vzdálenosti nechal Gerlach vypálit varovný výstřel před příď americké lodi a tím svou výzvu k zastavení zdůraznit. Posádka Stephena Hopkinse však nechtěla dát svou kůži zadarmo, loď se otočila k útěku a přitom pálila ze svého čtyřpalcového děla na zádi. Gerlach byl postaven do situace, kdy nemohl dělat nic jiného, než zahájit palbu přímo na loď a přitom stále zkracovat vzdálenost.

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak se dělostřelcům na Stephenu Hopkinsovi pod velením dělostřeleckého důstojníka Kennetha Willetta podařilo zasáhnout kormidlo Stieru při jeho výchylce ostře na pravobok a dalšími zásahy přerušit přívod paliva ke strojům a vyřadit generátory elektrické energie, což mimo jiné znamenalo, že Stier nebude moci použít svoje torpédomety.

To už ale vzdálenost mezi plavidly byla asi 1000 m a Stier, plující v půlkruhu, následován Tannenfelsem, zahájil palbu i z protiletadlových děl a kulometů. Na palubě Stephena Hopkinse však v tu dobu už zuřilo peklo, velká část lodi byla v plamenech, systémy nefungovaly. Kenneth Willett byl zraněn již zpočátku boje, dále však řídil palbu. Když byla obsluha čtyřpalcového děla zabita jedním z výstřelů Stieru, kadet O’Hara doběhl k dělu a sám dokázal ještě vystřelit pět ran, než byl zabit blízkým zásahem 150 mm granátu.

Boj již trval skoro hodinu, vzdálenost mezi protivníky klesla na několik set metrů a Stier zasypával Stephena Hopkinse jednou salvou za druhou a Tannenfels ho postřeloval z kulometů. Posádka americké lodi jim statečně odpovídala ze všech provozuschopných zbraní. Situace na lodi však již byla neudržitelná, Stephen Hopkins hořel po celé délce. Kapitán Buck dal rozkaz k opuštění lodi a do člunu nastoupilo 19 přeživších členů posádky. Čekala je 31 dní a 2200 mil dlouhá cesta k brazilskému pobřeží, během níž trpěli nedostatkem pitné vody a potravin. Brazílie dosáhlo jen 15 z nich.

Stier však svou oběť dlouho nepřežil. Na korzárovi se šířil rychle oheň a po zprávě, že se blíží k uskladněné munici a torpédům, dal v 10.30 kapitán Gerlach rozkaz k opuštění lodi. Již ze záchraných člunů posádka pozorovala, jak jejich loď explodovala a zmizela pod hladinou. Z posádky korzára zemřeli 3 muži, 33 dalších bylo zraněno. Přeživší vzal na palubu Tannenfels.

Během bitvy Stier vypálil více než padesát salv z děl hlavní ráže a dalších 900 střel z protiletadlových děl, sám byl nejméně patnáctkrát (dle americké verze dokonce 35krát) zasažen palbou čtyřpalcového děla ze Stephena Hopkinse. Obě lodě se potopily přibližně na souřadnicích 24°44' jižní šířky, 21°50' západní délky.

Základní technicko-taktická data obou zúčastněných lodí:

TTD	HSK 6 Stier	SS Stephen Hopkins
Výtlak	11 000 t	14 245 t
Hrubá prostornost	4 778 BRT	7 181 BRT
Celková délka	134 m	135 m
Šířka	17.3 m	17.4 m
Pohonný systém	Jeden dvoutaktní sedmiválcový diesel MAN o výkonu 3750 ks pohánějící jeden lodní šroub.	Jeden kondenzační dvojčinný tříválcový parní stroj s trojnásobnou expanzí páry o výkonu 2500 ks pohánějící jeden lodní šroub. Páru dodávaly dva kotle spalující naftu.
Max. rychlost	14 uzlů	11 uzlů
Výzbroj	6 × 150mm (6×I)  2 × 37mm (1×II)  4 × 20mm (4×I)  2 × 533mm torpédomet  2 letouny Arado Ar 231	1 x 4 in (102 mm)  2 × 37 mm (2×I)
Posádka	324 mužů	57 mužů

Více informací naleznete např. zde:

• Ivo Pejčoch: Němečtí korzáři. Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES, ISBN 80-86158-49-7
• http://www.usmm.org/hopkins.html
• http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/stier.html
• http://www.glencannon.com/liberty_victory.html
• http://warships.web4u.cz/
• http://www.naval-history.net/WW2CampaignsGermanWarships.htm