Barbarossa - preventivní útok?

Je zapotřebí rozlišit dvě věci: sovětské útočné plány a přípravy a tvrzení nacistické propagandy, že útok na SSSR byl pouze vynucenou preventivní akcí.

Sovětské strategické plány byly v souladu se sovětskou vojenskou doktrínou vždy ofenzivně zaměřené, ale od léta-podzimu 1940 (v souvislosti se změněnou strategickou situací v Evropě po nečekaně rychlé porážce Francie, kdy se nepotvrdil Stalinův původní předpoklad, že válka na západě bude mít pro obě strany vyčerpávající charakter) se toto jejich zaměření ještě více posílilo. V lednu 1941 provedené strategické hry na mapách potvrdily jižní variantu plánu s hlavním směrem útoku do jižního Polska ve směru Krakov-Katovice. V tomto smyslu byl pak strategický plán války dále upravován v březnu (plán z 11. března 1941 byl jako jediný ze čtyř předválečných plánů z let  1940-41 dosud zveřejněn pouze ve výtahu, ostatní byly zveřejněny téměř kompletně - bez některých důležitých příloh) a květnu 1941 (plán z 15. května 1941, který vzhledem ke stále se zvyšujícímu počtu zpráv o koncentraci německé armády na hranicích SSSR počítal s preventivním úderem na německá vojska). Na jaře 1941 byla zahájena tajná mobilizace a nástup Rudé armády na hranicích, který odpovídal plánu z 15. května 1941. Do německého útoku však rozvinutí Rudé armády nestačilo být plně dokončeno (ukončeno mělo být k polovině července 1941). Zda ovšem RA skutečně počítala s přechodem do útoku již v roce 1941 by za současného stavu zveřejněné dokumentace bylo pouhou spekulací.

Dislokace sil v útočných postaveních, zejména ve lvovském a bělostockém výběžku spolu s nahromaděním techniky a zásob na hranicích vedlo v prvních dnech německého útoku ke katastrofě Rudé armády. Německý útok znamenal naprostý kolaps všech předchozích sovětských plánů. Ve vojenském plánování žádná obranná varianta nebyla připravena. Ještě krátce po německém útoku se proto sovětské velení pokusilo uvést do chodu původní plán (známá směrnice č. 3 z 22. června 1941, která nebyla žádnou improvizací, ale vycházela z formulací původního plánu), což se ale v nastalé situaci, kdy zcela selhalo spojení a protivník již ovládal směrnicí předpokládané nástupní prostory a měl naprostou převahu ve vzdušném prostoru, ukázalo jako nemožné.

I přes sovětské ofenzivní plánování a rozvinování armády na jaře 1941 ale nešlo z německé strany o preventivní útok. Hitler sice Sovětský svaz vnímal jako obecnou potenciální hrozbu do budoucna, ale nikoli jako akutní nebezpečí. Svědčí o tom jak průběh německého plánování, který s žádnou sovětskou hrozbou nepočítal, tak analýzy německé rozvědky, která sice sovětské útočné záměry teoreticky nevylučovala, ale prakticky je považovala za naprosto nepravděpodobné a domnívala se, že SSSR naopak udělá vše, aby se válce vyhnul. Síla Rudé armády a potenciál Sovětského svazu byly navíc značně podceňovány. Němečtí plánovači nepochybovali o tom, že připravují vlastní agresivní válku. Teze o "preventivnosti" útoku byla z propagandistických důvodů použita až po zahájení akce, v žádném německém dokumentu vojenské, zpravodajské či politické provenience z doby před 22. červnem 1941 nenajdete o nutnosti preventivního útoku kvůli akutní sovětské hrozbě ani slovo.

Zajímá-li vás toto téma blíže, tak doporučuji např. knihu M. Melťuchova Upuščennyj šans Stalina (Moskva 2000 a 2. doplněné vydání 2002), kterou k tomuto pokládám za dosud nejlepší.

Viz také: Sovětský svaz před německým útokem 1939-41