Velitel 1. čsl. samostaného praporu v SSSR

Odpověď na tento dotaz bych poněkud rozvedl:

Velitelem 1. čs. samostatného polního praporu byl 15. července 1942 v Buzuluku jmenován pplk. (brzy již plk.) Ludvík Svoboda. Se Svobodou však byly problémy v tom ohledu, že příležitostně nedodržoval služební postup a jednal za zády svých představených – pokud se dostal do sporu s nadřízenými (čs. vojenská mise v SSSR, nebo dokonce MNO), jednal přímo, nebo prostřednictvím čs. komunistů, se sovětským velením, které většinou rozhodlo v jeho prospěch. Londýnské Ministerstvo národní obrany (MNO), resp. celá exilová vláda se pak dříve nebo později nastalému stavu přizpůsobily, protože měly reálně velmi málo prostředků, jak ovlivňovat dění na území SSSR. Prvním výrazným případem byl Svobodův dopis J. V. Stalinovi, v němž žádal nasazení své jednotky na frontě.

V době, kdy byl polní prapor nasazen na frontě (bitva u Sokolova), byl v únoru 1943 v Buzuluku vytvořen 1. čs. záložní pluk a jeho velitelem jmenován plk. Jan Kratochvíl, do té doby velitel čs. brigády v Anglii.

V květnu 1943 byla v Novochopersku ze zbytku 1. čs. polní pěší praporu a 1. čs. záložního pluku zformována brigáda, jejímž velitelem se podle názoru MNO měl stát plk. Kratochvíl (což bylo logické i z toho důvodu, že záložní pluk početně tvořil více než 2/3 budoucího tělesa). Sovětské vojenské a politické vedení a samozřejmě i čs. komunisté však podporovali jmenování L. Svobody. Z rozhodnutí prezidenta byl nakonec velitelem 1. čs. samostatné brigády jmenován plk. Svoboda a plk. Kratochvíl se stal vrchním velitelem čs. vojsk v SSSR, tedy Svobodovým přímým nadřízeným.

MNO mělo trvalou snahu tento postup zopakovat – tj. polní jednotku pod Svobodovým velením, zredukovanou bojovými ztrátami, začlenit do většího svazku, zformovaného v týlu pod velením někoho jiného, více loajálního vůči exilové vládě.

Svoboda a jeho nejbližší spolupracovníci byli nositeli opačné koncepce – menší jednotky, formované v týlu, připojovat ke frontovému tělesu pod velením Svobody nebo jiného důstojníka, který by Sovětům vyhovoval. Tato druhá koncepce s podporou čs. komunistů a zejména sovětských činitelů postupně převážila a nakonec se v závěru války stala rozhodující.

Přechodného vítězství dosáhlo MNO počátkem roku 1944, kdy po osvobození volyňské oblasti vznikaly nové útvary z tisíců dobrovolníků z řad volyňských Čechů a také vojáků, kteří dezertovali ze slovenské armády. To umožnilo přeorganizovat jednotku na sbor (4 brigády + týlové a pomocné jednotky). Velitelem 1. čs. armádního sboru byl 18. 5. 1944 jmenován gen. Jan Kratochvíl; Svoboda zůstal velitelem 1. brigády.

Gen. Kratochvíl byl ze své funkce odvolán na počátku karpatsko-dukelské operace, 10. 9. 1944, velitelem 1. ukrajinského frontu gen. Koněvem, a to z důvodů, které jsou v literatuře zpřed roku ‘89 paušálně označovány jako „závažné chyby“ (Osvobození Československa..., s. 112), „vážné chyby“ (Vojenské dějiny..., s. 561), nebo dokonce „velmi vážné chyby“ (Kyjev-Dukla-Praha, s. 85) a „trestuhodná nedbalost“ (Směr Praha, s. 490), bez dalšího vysvětlení.

Do funkce velitele sboru byl jmenován gen. Ludvík Svoboda, gen. Kratochvíl se stal velitelem důstojnické školy.

Stejně jako bylo Kratochvílovo jmenování do funkce sboru motivováno především politicky, byly převážně politické i důvody pro jeho odvolání. Cílem sovětské strany zřejmě bylo, aby tím, kdo vstoupí na území ČSR v čele osvoboditelských vojsk byl právě Svoboda.

O příčinách Kratochvílova odvolání se podrobně rozepisuje pouze Ludvík Svoboda v knize „Z Buzuluku do Prahy“ a zahrnuje mezi ně nedostatečnou informovanost, nezvládnuté řízení a organizování sboru. Dále jsou mu kladeny za vinu „vysoké a zbytečné“ ztráty na životech. Svoboda též cituje slova zástupce velitele frontu: „...Koněv je znepokojen dosavadním bojem našeho sboru a že neúspěch prvních dvou dnů přičítá veliteli sboru generálu Janu Kratochvílovi. Nemá prý bojové zkušenosti a neřídí sbor tak, jak je třeba. Velení se mu vymklo z rukou...“ (Z Buzuluku do Prahy, s. 318).

Samoúčelnost těchto argumentů vyniká, když si uvědomíme, že Kratochvíla (který mimochodem jako velitel získal zkušenosti s moderní válkou už za bojů ve Francii v r. 1940) během návštěvy prezidenta Beneše v Moskvě sám od sebe pochválil sovětský zmocněnec pro zahraniční jednotky a vyzvedl jeho vojenské hodnoty a jeho morální přínos v bojích o Kyjev (Československo-sovětské vztahy..., Dokument č. 68, s. 174). A nyní byl tentýž velitel po pouhých dvou dnech od zapojení sboru do boje odvolán pro „neschopnost velet“.

Objektivně je nutno přiznat, že Kratochvílovo velení na počátku operace kritizují ve vzpomínkách i někteří další podřízení důstojníci (Židé v čs. Svobodově armádě..., s. 323), a že celkové ztráty sboru i ztráty na životech byly v těch dnech vysoké. Nicméně, seznam velitelů 1. UF na úrovni sboru, kteří ve dnech 8.-10. 9. splnili zadaný bojový úkol, by byl velice krátký, pokud vůbec nějaký, což byl především důsledek nedostatků v narychlo sestaveném plánu operace.

Co se týče ztrát sboru, především na životech, pak podle nejpřesnějších zdrojů dosáhly během prvních dvou dnů 216 mrtvých, přičemž dne 9.9. utrpěl sbor vůbec největší ztráty za celou operaci (Dukla v dokumentech, s.196-197). Celkové ztráty sboru v době od 8. 9. do 28. 10. byly téměř 5000 vojáků, z toho přes 800 mrtvých (podle Svobody, Z Buzuluku do Prahy..., to bylo 6500 vojáků, z toho asi 1800 mrtvých), přičemž ztráty za velení gen. Svobody byly zejména na počátku srovnatelné s prvními dny operace.

Co se týče legality Kratochvílova odvolání, pak personální záležitosti sboru byly výhradně v kompetenci MNO. Koněv, jako velitel frontu, sice mohl využít nouzového stavu probíhající bitvy a odvolat „neschopného“ velitele sboru, o jeho (prozatímním) nástupci by však mohl rozhodnout nanejvýš ještě tak vrchní velitel čs. jednotek v SSSR, což byl opět gen. Kratochvíl. Československá exilová vláda však Kratochvílovo odvolání prakticky okamžitě akceptovala a posléze potvrdila i Svobodovo jmenování ve funkci velitele.

Událost byla jedním z příznaků klesajícího vlivu čs. exilové vlády na dění ve východní armádě a zároveň i jedním z příznaků vzrůstající podřízenosti čs. politiky politice Sovětského svazu.


Literatura:

• Hrdlička, F,: Směr Praha. Praha 1959.
• Kol. aut.: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Díl 2. Praha 1999.
• Kol. aut.: Dokumenty a materiály k dějinám čs.-sov. vztahů. Díl 4., sv. 2. Praha 1975.
  
• Kol. aut.: Kyjev-Dukla-Praha. Praha 1975.
• Kol. aut.: Osvobození Československa Rudou armádou 1944/45, sv. 2. Praha 1965.
• Kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. IV. díl (1939-1945). Praha 1988.
• Kol. aut.: Vojenské osobnosti čs. odboje 1939-1945. Praha 2005.
• Kožnar, V.: Dukla v dokumentech. Praha 1970.
  
• Kulka, E.: Židé v československé Svobodově armádě. Praha 1990.
• Svoboda, L.: Z Buzuluku do Prahy. Praha 1974.

Koněvova verze Kratochvílova odvolání (v zásadě píše totéž, co Svoboda) je v sedmé kapitole jeho válečných pamětí zde (rusky).
Za připomínky a poskytnutí číselných údajů děkuji eglimu a M. Kopeckému.