klikni pro zvětšení

Dne 11. srpna 1918 požádal německý císař Vilém II. svého ministra zahraničí, aby zahájil mírová jednání. Funkcí kancléře a ministerského předsedy Pruska je 3. října 1918 pověřen princ Maximilian von Baden. Ten nechává 9. listopadu 1918 vyhlásit abdikaci císaře a následně předává moc vůdci Sociálně demokratické strany Německa (SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands) Friedrichu Ebertovi. V Berlíně ihned propuká povstání provázené krvavými pouličními boji mezi příznivci pravice a levice. V ranních hodinách 11. listopadu 1918 je v železniční stanici Le Francport u Compiègne podepsáno příměří. V lednu 1919 vznikají první ozbrojené jednotky pravice podporující stávající vládu – dobrovolnické sbory (Freikorps). Ty se později staly základem prozatímní říšské obrany (vorläufigen Reichswehr), zřízené 6. března 1919 a skládající se z krátkodobě sloužících dobrovolníků, jejichž počet dosáhl cca 400 000 mužů.

Dne 28. června 1919 je Německo nuceno podepsat Versailleskou mírovou smlouvu, která formálně ukončila válečný stav mezi Německou říší a Dohodou. Mimo jiné Německu povoluje pozemní armádu o počtu pouhých 100 000 mužů, složenou z profesionálních vojáků, a zakazuje všeobecnou brannou povinnost. Formování nové říšské obrany (Reichswehr) je dokončeno začátkem roku 1921 a je potvrzeno branným zákonem (Wehrgesetz) z 23. března 1921. Podle něj se říšská obrana (Reichswehr) skládá z:

  • říšské pozemní armády (Reichsheer) – 7 pěších a 3 jezdecké divize (100 000 mužů, z toho max. 4 000 důstojníků)
  • říšského námořnictva (Reichsmarine) – 6 bitevních lodí (Linienschiff), 6 lehkých křižníků (kleine Kreuzer), 12 torpédoborců (Zerstörer) a 12 torpédovek (Torpedoboot) (15 000 mužů, z toho max. 1 500 důstojníků).

Takovéto uspořádání má říšská obrana (Reichswehr) i po nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře dne 30. ledna 1933 a vydržela až do smrti presidenta von Hindenburga ráno 2. srpna 1934. Ten samý den nabyl účinnosti zákon z 1. srpna 1934, kterým se funkce říšského prezidenta a říšského kancléře slučuje a Adolf Hitler se ustavil do nové funkce Vůdce a říšského kancléře (což mu bylo potvrzeno plebiscitem z 19. srpna 1934). Už 2. srpna 1934 odpoledne složili příslušníci říšské obrany (Reichswehr) novou vojenskou přísahu přímo Adolfu Hitlerovi. Díky tomu mohl nyní Vůdce realizovat svoje plány o výstavbě masové armády.

Od října 1934 začal tajný nábor dobrovolníků a říšská pozemní armáda (Reichsheer) se začala pomalu reorganizovat na 21 pěších a 3 jezdecké divize.

Zákonem z 16. března 1935 byla znovu zavedena všeobecná branná povinnost a díky tomu mohla branná moc (Wehrmacht) zahájit budování pozemní armády o síle 36 divizí. Jako předmluva k tomuto zákonu, která měla zároveň plnit funkci jakéhosi jeho mezinárodního ospravedlnění, byla vypracována obsáhlá Proklamace říšské vlády k německému národu.
(překlad předmluvy: Lucie Jurošková)

 

Německému národu!

    Když v listopadu 1918 německý národ kapituloval – spoléhaje na přísliby dané ve 14 bodech Wilsonových – po čtyřech a půl roce slavného odporu ve válce, jejíž vypuknutí nikdy nechtěl, věřil, že musí prokázat službu nejen zmučenému lidstvu, nýbrž též samotné veliké myšlence. Sami trpíce nejtížeji následky tohoto šíleného boje, sáhly miliony našeho národa důvěřivě po myšlence nového zřízení mezinárodních vztahů, které měly být zušlechtěny odstraněním tajností diplomatické kabinetní politiky na straně jedné, jakož i strašlivých prostředků války na straně druhé. Historicky nejtvrdší následky porážky se tak přímo jevily mnoha Němcům jako nezbytná oběť, aby se svět jednou pro vždy osvobodil od podobných hrůz.

    Myšlenka Společnosti národů nevzbudila asi v žádném národě vřelejší souhlas než v tom německém, ode všeho pozemského štěstí opuštěném. Pouze tak je pochopitelné, že v mnohém ohledu přímo nesmyslné podmínky zničení všeho obranného prostředku a možnosti se bránit byly v německém národě nejen akceptovány, nýbrž jím též plněny. Německý národ a obzvláště jeho tehdejší vlády byly přesvědčeny, že plněním odzbrojovacích nařízení předepsaných ve Versailleské smlouvě podle příslibu této smlouvy byl zahájen a garantován počátek všeobecné mezinárodní demilitarizace. Neboť jen v takovém oboustranném naplnění tohoto stanoveného smluvního závazku mohlo spočívat morální a rozumové ospravedlnění pro požadavek, který, pouze jednostranně nařízený a prováděný, se musel stát věčnou diskriminací a tím deklarací méněcennosti velkého národa. Takto by však nemohla být taková mírová smlouva nikdy předpokladem pro opravdové vnitřní smíření národů a tím pro nastolení míru ve světě, nýbrž pouze pro povzbuzování věčně sžíravé nenávisti.

    Německo podle zjištění spojenecké kontrolní komise jemu uložené závazky odzbrojení splnilo.

    Následují touto komisí potvrzené likvidační práce na německé vojenské síle a jejích prostředků:

Poznámky k A a B

    Dále podléhaly povinnosti likvidace: vozidla všeho druhu, prostředky pro plynový útok a částečně prostředky protiplynové ochrany, pohonné prostředky a výbušniny, reflektory, zaměřovací zařízení, dálkoměry a zvukoměrná zařízení, optické přístroje všeho druhu, koňské postroje, úzkorozchodná vozítka, polní tiskárny, polní kuchyně, dílny, sečné a bodné zbraně, ocelové helmy, materiál pro transport munice, normální a speciální stroje válečného průmyslu stejně jako maskovací zařízení, výkresová dokumentace k tomu, hangáry pro letadla a vzducholodě atd.

    Po tomto historicky bezprecedentním naplnění smlouvy měl německý národ právo očekávat splnění přijatých závazků také druhou stranou.

    Neboť:

    1. Německo demilitarizovalo.

    2. V mírové smlouvě se výslovně uvádělo, že Německo musí být demilitarizováno, aby  se tím vytvořil předpoklad pro všeobecnou demilitarizaci, tzn. tvrdilo se, že pouze ve zbrojení Německa spočívá důvod pro zbrojení ostatních zemí.

    3. Německý národ, zastoupený svými vládami a stranami, byl tenkrát naplněn smýšlením, které bezezbytku odpovídalo pacifisticko demokratickým ideálům Společnosti národů a jejích zakladatelů.

    Zatímco však Německo jako jedna ze smluvních stran své závazky splnilo, nedošlo ke splnění závazků druhé strany. To znamená: V y s o c e   p o s t a v e n í   s i g n a t á ř i   s m l o u v y   z a  n ě k d e j š í   v í t ě z n é   s t á t y   s e   j e d n o s t r a n n ě   z p r o s t i l i   z á v a z k ů   v e r s a i l l e s k é   s m l o u v y !

    Nedosti na tom, že neproběhla žádná demilitarizace v míře jakkoli srovnatelné s německým zničením zbraní, nikoli: ani zbrojení nebylo přerušeno, naopak, vyzbrojování celé řady států se stalo očividným. Co bylo vynalezeno ve válce jako nové stroje ničení, je již v míru metodickou vědeckou prací dovedeno do dokonalosti. V oblasti výroby silnějších pozemních obrněnců jakož i nových bitevních a bombardovacích strojů docházelo k nepřetržitému a hrozivému zdokonalování. Byla konstruována nová obří děla, vyvíjeny nové výbušné, zápalné a plynové bomby.

    Svět však od té doby zněl opět válečným pokřikem, jako by nikdy nebylo světové války a versailleská smlouva nebyla uzavřena.

    Uprostřed těchto států, silně vyzbrojených a stále více se vybavujících motorizovanými silami, bylo Německo z hlediska moci prázdným prostorem, bezbranně vystaveným každé hrozbě a každému ohrožení ode všech. Německý národ si pamatuje na neštěstí a utrpení patnácti let hospodářského zbídačování; na politické a morální ponižování.

    Pročež bylo pochopitelné, že Německo začalo hlasitě naléhat na splnění slibu o odzbrojení ostatních států.

    Neboť toto je jasné:

    Stoletý mír by svět nejen snesl, nýbrž byl by pro něj nezměrným požehnáním. Stoleté rozdělení na vítěze a poražené však nesnese.

    Pocit morálního oprávnění a nutnosti mezinárodního odzbrojení však byl živoucí nejen v Německu, nýbrž také uvnitř mnoha jiných národů. Z tlaku těchto sil pramenily pokusy podnítit cestou konferencí omezení vyzbrojování a tím mezinárodní všeobecnou rovnováhu.

    Tak vznikly první návrhy mezinárodní dohody o zbrojení, z nichž máme v paměti jako významný plán McDonaldův.

    Německo bylo připraveno přijmout tento plán a schválit úmluvy, které měly být uzavřeny.

    Plán ztroskotal na odmítnutí jiných států a byl nakonec opuštěn. Protože za takových okolností nedošlo k uskutečnění zrovnoprávnění, slavnostně přislíbeného německému národu a Říši v prosincové deklaraci 1932, nepovažovala se nová říšská vláda jakožto ochránkyně cti a práv na život německého národu být sto ještě nadále se účastnit takových konferencí nebo být členem Společnosti národů.

    Sama německá vláda byla i po opuštění Ženevy přesto připravena  nejen znovu zvážit návrhy jiných států, nýbrž také učinit praktické návrhy. Převzala přitom názor, ražený jinými státy, že vytvoření armád miličního typu je pro účely útoku nevhodné a tudíž pro mírovou obranu doporučitelné.

    Byla přitom připravena změnit pravidelný Reichswehr podle přání jiných států na armádu miličního typu. Její návrhy ze zimy 1933/34 byly praktické a proveditelné. Z jejich odmítnutí jakož i konečného odmítnutí podobně myšlených italských a anglických návrhů se dalo usuzovat, že u druhých smluvních partnerů už neexistuje ochota k dodatečnému smysluplnému splnění versailleských nařízení o odzbrojení.

    Za těchto okolností považovala se německá vláda povinována podniknout sama od sebe ona nutná opatření, která mohla zaručit ukončení toho právě tak nedůstojného jako definitivního konce hrozivého stavu bezmocné bezbrannosti jednoho velkého národa a říše.

    Vycházela přitom z těch samých úvah, které pravdivě vyjádřil ministr Baldwin ve své poslední řeči:

„Země, která není odhodlána učinit nutná preventivní opatření ke své vlastní obraně, nebude nikdy mocností na tomto světě, ani morální ani materiální silou.“

    V l á d a   s o u č a s n é   N ě m e c k é   Ř í š e   s i   v š a k   p ř e j e   p o u z e   j e d i n o u   m o r á l n í   a   m a t e r i á l n í   s í l u;   j e   t o   s í l a   u m ě t   u b r á n i t   m í r   p r o   Ř í š i   a   t í m   t a k é   p r o   c e l o u   E v r o p u !

    Pročež také dále činila, co bylo v jejích silách a čím mohla přispět k podpoře míru:

    1. Nabídla všem svým sousedům už před drahnou dobou uzavření paktů o neútočení.

    2. Hledala a našla se svým východním sousedem smluvní ujednání, které díky velkému vzájemnému porozumění, jak doufá, zneutralizuje navždy hrozivou atmosféru, kterou vláda pociťovala při převzetí moci, a které povede k trvalému porozumění a přátelství mezi oběma národy.

    3. A konečně, vláda dala slavnostní záruky Francii, že Německo nevytýčí ani nevznese podle dosaženého ujednání o sárské otázce již žádné teritoriální požadavky vůči Francii. Věří, že touto těžkou politickou a materiální obětí vytvořila historicky ojedinělou formou také předpoklad pro ukončení sto let dlouhého sporu mezi dvěma velkými národy.

    Německá vláda však ke své lítosti pozoruje, že kontinuálně se stupňující vyzbrojování zbytku světa probíhá po řadu měsíců. Ve vytvoření sovětské armády o síle 101 divizí, tzn. 960 000 mužů přiznaného mírového prezenčního stavu, spatřuje element, který při uzavření versailleské smlouvy nemohl být předpokládán.

    Vláda považuje podněcování podobných opatření v jiných státech za další důkazy odmítnutí svého času proklamované idey odzbrojení. Německé vládě je cizí touha vznést výtku vůči jakémukoli státu. Sama musí dnes konstatovat, že vzhledem k již přijatému zavedení dvouleté prezenční služby ve Francii, bylo upuštěno od promýšlených osnov vytvoření obranné armády miličního typu ve prospěch pravidelné organizace.

    To však byl přitom argument pro zřeknutí se Reichswehru, které svého času bylo požadováno po Německu!

    Německá vláda považuje za těchto okolností za nemožné, opatření nutná pro bezpečnost Říše ještě déle odkládat nebo dokonce před současníky skrývat.

    Jestliže vláda tímto vyhovuje přání z projevu anglického ministra Baldwina z 28. listopadu 1934, aby se vyjasnily německé záměry, potom se tak děje:

    1. a b y   u j i s t i l a   n ě m e c k ý   l i d   a   o z n á m i l a   o s t a t n í m   s t á t ů m,   ž e   o b r a n a   c t i   a   b e z p e č n o s t i   N ě m e c k é   Ř í š e   j e   s v ě ř e n a   o d   n y n ě j š k a   o p ě t   v l a s t n í m   s i l á m   n ě m e c k é h o   n á r o d a,

    2. aby se kodifikací rozsahu německých opatření vyvrátila ona tvrzení,  která chtějí podsouvat německému lidu touhu po vojenské hegemonii v Evropě.

    Co si přeje německá vláda jako ochránkyně cti a zájmů německého národa, je garantovat rozsah oněch prostředků, které jsou žádoucí nejen pro udržení integrity Německé Říše, nýbrž též pro mezinárodní respektování a ocenění Německa jako spolugaranta všeobecného míru.

    Neboť v této hodině opakuje německá vláda před celým německým lidem a před celým světem ujištění o svém odhodlání nikdy nepřekročit hranice ochrany německé cti a svobody Říše a zejména v německém národním zbrojení nevytvářet nástroj válečné agrese nýbrž toliko nástroj obrany a tím zachování míru.

    Německá říšská vláda vyjadřuje přitom optimisticky naději, že tímto dopřeje německému lidu, navracejícímu se tímto ke své cti, nezávisle a rovnocenně přispět k usmíření světa ve svobodné a otevřené spolupráci s jinými národy a jejich vládami.

    V tomto smyslu přijala německá říšská vláda dnešního dne následující zákon:


 

Zdroj: Deutsches Reichsgesetzblatt, Teil I, 1935, Nr. 28, str. 369-375