I. Politické události v roce 1938.

Československá republika jakožto historicko-politická individualita vznikla jako výtvor mezinárodních mírových smluv, které likvidovaly světovou válku 1914-1918. Politicky jeví se tedy jako dílo velmocí, které tuto válku vyhrály, zejména Francie, Anglie, Italie a Spojených států severoamerických. Ideově a mravně umožněno bylo promyšlenou akcí zahraniční, kterou během války rozvíjeli representanti českého a slovenského národa a národy ty jako celky (boj legií za hranicemi a trpná resistence uvnitř). Nově vzniklý československý stát s přičleněnou Podkarpatskou Rusí měl takto býti uskutečněním hesel a programů, hlásaných vítěznou Dohodou během války, to jest osvobozením národů, žijících proti své vůli pod cizí vládou, na základě t. zv. práva sebeurčení. Následkem tohoto uskutečnění byl zánik dřívější monarchie rakousko-uherské.

Avšak zásada sebeurčení nebyla a částečně ani nemohla býti provedena do všech důsledků. Nové hranice státní nebyly určeny takovým způsobem, aby ve střední Evropě byly nyní státy národnostně jedno1ité. To platilo zejména o novém státě československém, jehož hranice určeny byly podle dvou protichůdných zásad: historické a národnostní a následkem toho přičleněny mu byly poměrně silné cizonárodní menšiny, hlavně německé a maďarské. [O nějakém hromadném „transféru“ menšin národnostních nebylo v oné době ani uvažováno, poněvadž byl patrně považován za neproveditelný, po případě vůbec nepřípustný.] Přes to, že ústava a ostatní právní řád československý zachovaly se k nim co nejspravedlivěji, muselo býti objektivnímu úsudku jasno, že vytvořený stav může se trvale udržeti jen za předpokladu, že buď mezinárodní právní organisace států evropských bude vybudována na tak pevných základech, že jakékoliv přesuny státních hranic (následkem irredentistických a jiných podobných odstředivých tendencí) stanou se nemožnými, nebo že národy světovou válku prohravší (zejména Němci a Maďaři) zůstanou v trvalém vojenském a hospodářském područí vítězné Dohody a že tato Dohoda nadále opravdovou „dohodou“ zůstane.

Ani jeden, ani druhý předpoklad se nesplnil: jednak Společnost národů, zřízená po světové válce, zůstávala pouhým rudimentárním [nedovyvinutým] zjevem bez vlastní exekutivy a následkem toho i bez náležité autority; spolčené v nich státy nechtěly se své samostatnosti (suverenity) vzdáti do té míry, aby ochrana, která by mohla býti poskytována jednotlivým jejím členům, zejména slabším, proti útokům zvenčí, byla dostačující, jednak i soudržnost velmocí, během války v „Dohodu“ sdružených, začala se drobiti, a to hlavně politikou Italie, která se při dělení válečné kořisti domnívala býti zkrácenou a zůstávala tudíž stranou. Tato její isolační, myšlence Společnosti národů nepříznivá politika byla zároveň podporována vnitrostátním převratem, který nastal nastolením diktátorského režimu jako následku vítězství tamního fašistického hnutí.

Německá říše, proměněná v republiku, byla v první době po uzavření míru Versailleského v každém směru bezmocnou. Bylo přirozené, že dlouhotrvající válkou a časově neobmezenými finančními břemeny, plynoucími z válečných reparací, ožebračený národ, a to zejména jeho střední, občanská vrstva, stal se velmi vhodným nástrojem politického hnutí, které slibovalo všestrannou odpomoc od stávající bídy a návrat k dřívější slávě.

Tak vysvětluje se rychlý vzestup a konečné naprosté vítězství strany či hnutí německého národního socia1ismu, založeného Adolfem Hitlerem, které již ve svém názvu spojovalo dvě podle zkušenosti nejpopulárnější agitační hesla: nacionalismu a socialismu, k nimž jako třetí přistupoval i antisemitismus. Podobně jako fašistické hnutí italské zavedl i německý nacionálněsocialistický režim jako vládní formu soustavu diktatoriální a ukázalo se, že státy, ovládané touto soustavou, jak na vnitrostátním, tak na mezinárodní poli osvědčují (aspoň na určitou dobu) mnohem větší průbojnost než státy, které zůstávají věrny vládní formě parlamentárně demokratické.

Je přirozené, že obě velmoci, ovládané týmž režimem (Italie a Německo) se v posledním desítiletí politicky neustále k sobě přibližovaly a současně odcizovaly oběma druhým evropským velmocem, jejichž vládní systém zůstával nadále věren zásadám demokratickým, t. j. Francii a Anglii. Tak vznikly v Evropě dva mocenské b1oky, a to jednak států diktátorských, jednak demokratických a skutečnost ta měla na poli mezinárodním dalekosáhlý význam zejména pro další osud Společnosti národů. Ostatní státy evropské, střední a malé, přičlenily se politicky buď k tomu neb onomu bloku. Z nich především Československá republika se svým radikálně demokratickým státním zřízením zůstávala důsledně na straně bloku demokratických velmocí, což však u srovnání s její původní mezinárodní posicí, opírající se o autoritu celé dohody států, ve světové válce zvítězivších, a representované světovou autoritou Společnosti národů v Ženevě, znamenalo přece jen značné politické oslabení.

Vzrůst vlivu a moci autoritativně ovládaných evropských velmocí, které nadto zeměpisně a následkem toho i hospodářsky byly Československu bližší, způsobil, že národní menšiny v Československé republice počaly silněji projevovati svůj antagonismus proti státní moci. To platilo zejména o německé menšině, ve které po prvních úspěších národněsocialistické strany v Německu vznikla obdobná strana s týmž názvem a programem. Hlavním bodem tohoto programu říšskoněmecké národněsocialistické strany byl – podle Hitlerovy knihy ,;Mein Kampf“ – postulát spojení všech Němců v jediném státě, t. j. v Německu. Politická strana, která, byť i jen neoficiálně, sledovala týž program, nemohla býti v Československu trpěna a byla proto podle zákona o rozpouštění politických stran z r. 1933 rozpuštěna. Na její místo nastoupila nová, tak zvaná sudetoněmecká strana, založená a vedená (podle vzoru říšskoněmeckého) Konrádem Henleinem.

Tuto stranu neodvážila se již československá vláda rozpustit, ač citovaný zákon jí k tomu dával možnost. Henleinova strana původně prohlašovala jako svůj nejdůležitější postulát pouze dalekosáhlou územní a personální autonomii československých Němců, jejíž uskutečnění bylo by však sotva znamenalo něco jiného než první etapu k úplnému odtržení sudetoněmeckého území od republiky. V posledních volbách do Národního shromáždění soustředila velký počet hlasů na sebe, a to na úkor ostatních německých stran t. zv. aktivistických, které ve vládě byly zastoupeny svými parlamentárními representanty. Toto její volební vítězství jakož i stále rostoucí mezinárodní význam politicky konsolidované sousední Německé říše zvýšilo nemálo její sebevědomí a činilo všecky pokusy československé vlády, získati ji koncesemi, které by se daly srovnati s celistvostí státní, zpředu beznadějnými. Neboť ukazovalo se vždy jasněji, kam se svými postuláty míří.

Radikální tendence její politiky byly značně a pro jednotnost československého státu přímo osudově zesíleny připojením čili tak zvaným „Anschlussem“ území bývalého rakouského spolkového státu k Německé říši, který se stal v březnu 1938 vcelku nekrvavým způsobem a proti vládnoucímu tam dosud politickému směru posledního spolkového. kancléře Schuschnigga. Tento Anschluss ukázal všem politicky rozvážným lidem, že konečný osud jinonárodních hraničních území naší republiky jest zpečetěn, ať se dějí uvnitř státu jakékoliv pokusy smiřovací a ukázal též, že orientace naší zahraniční politiky v druhém desítiletí dvacátého století, která dávala zásadně přednost alternativě Anschlussu před nebezpečím monarchické restaurace v Rakousku, byla asi sotva správná. (Podle povšechné politické situace třetí možnosti zde vůbec nebylo.)

Při svých pokusech udržeti územní celistvost státu vycházela československá vláda v druhé polovici roku 1938 z předpokladu, že západní velmoci nedopustí násilné odtržení hraničních území Německem a mohla přitom ovšem počítati s tím, že mocnosti ty dodrží závazky plynoucí pro ně z paktu (úmluvy) Společnosti národů (zejména z čl. 10., který zněl: „Členové Společnosti se zavazují, že budou hájiti nynější územní celistvosti a politické nezávislosti všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku“), jednak ze zvláštních mezinárodních obranných úmluv (s Francií a Ruskem).

Tento předpoklad ukázal se ovšem býti mylným. Neboť když Německo nepokrytě hrozilo válkou pro případ nesplnění svých ultimativních požadavků (27. září 1938), bylo již jasno, že velmoci své závazky nehodlají splniti a vláda československá byla tak donucena přijmouti usnesení zástupců Německa, Francie, Anglie a Italie, učiněné v Mnichově dne 29. září, které znamenalo odtržení německých, resp. většinou německých krajů a připojení jich k Německé říši. Bezbranného stavu našeho státu použily pak Polsko a Maďarsko k vynucení obdobných územních ústupků.

Zoufalá situace jeho byla ještě zvýšena vnitrostátními politickými událostmi. Slovenská 1udová strana, založená a vedená Ondřejem Hlinkou, použila právě těchto zahraničních nesnází republiky, aby prudkým nátlakem uskutečnila svůj původní, od samého počátku republiky sledovaný autonomistický program ve smyslu t. zv. Pittsburské smlouvy z roku 1918. Vedle těchto dvou obtíží – mezinárodní a vnitrostátní – dlužno ještě uvážiti povšechnou politickou tendenci, která spatřovala v dosavadním vládním režimu (parlamentárně-demokratickém) jednu z hlavních příčin politické pohromy, jež stihla na podzim 1938 náš stát, má-li býti řádně pochopen směr a způsob, kterým byl potom revolučně změněn československý právní řád.

Shrnujíce předcházející vývody, můžeme tedy konstatovati, že po1itický převrat a s ním souvisící revo1uční změna československého právního řádu v druhé polovici roku 1938 byly určovány zejména těmito třemi momenty:
1) Zhroucení soustavy, na níž založena byla mezinárodní politika republiky Československé,
2) vítězství autonomistických směrů v politice vnitrostátní následkem náporu parlamentárních zástupců slovenského národa,
3) povšechný odpor proti dosavadní parlamentárně-demokratické formě vládní soustavy a souvisící s ní institucí politických stran, jakož i tendence nahraditi ji formou více méně autoritativní čili autokratickou.

Moment ad 1) přivodil násilné zmenšení území republiky, moment ad 2) změnu dosud jednotného státu československého ve stát spolkový a moment ad 3) zákrok proti instituci politických stran. Vše, co se dosud v uvedených třech směrech stálo, postrádalo – z theoretického hlediska normativně-juristického a stejně i s hlediska praktické nomopojetiky – soustavnosti a ucelenosti, takže tehdy nebylo ještě možno učiniti si jasný obraz o tom, jak bude nový československý právní řád definitivně vypadati. [Tyto úvahy pocházejí z února r. 1939.] Zmíněný nedostatek soustavnosti a ucelenosti nebylo ovšem možno vytýkati jako chybu tehdejší československé vládě vzhledem k revolučním poměrům, v nichž jí bylo jednati.