Jaro 1940 se pro Velkou Británii nevyvíjelo dobře. V dubnu vtrhli Němci do Dánska a Norska, z čehož pramenilo takřka dvouměsíční angažmá části námořnictva, pozemních jednotek i letectva. Na přelomu května a června byli Britové nuceni z kontinentu evakuovat své vojáky obklíčené u Dunkerque a nedlouho nato, 22. června, kapitulovala Francie.

Němci tak místo svého relativně krátkého severomořského pobřeží měli k dispozici prakticky celé atlantické pobřeží Evropy, od severu Norska až po španělské hranice. To otevřelo netušené operační možnosti německým ponorkám i hladinovým plavidlům – a odkrylo velkou slabinu ostrovního království, závislost na námořním obchodu.

V souvislosti s tím vyvstala akutní potřeba plavidel, která by mohla doprovázet konvoje a bránit je před německými ponorkami. V létě 1940 navíc existovala reálná šance, že se Němci pokusí o invazi na britské ostrovy, k jejímuž odražení by opět byly potřeba spíše menší válečné lodě (na východním a jižním pobřeží Anglie byly k tomuto účelu drženy v pohotovosti čtyři flotily torpédoborců). Situaci rozhodně nepomohl ani vstup Itálie do války, který proměnil dříve relativně bezpečné Středozemní moře ve válčiště.

Britům bylo jasné, že potřebná plavidla sami svými kapacitami nestihnou vyrobit dostatečně rychle, proto začali hledat pomoc u logického spojence – USA. První kontakt proběhl ani ne týden po nástupu W. Churchilla do křesla předsedy vlády. Večer 15. května 1940 přijal Churchill amerického velvyslance J. Kennedyho. Ten nebyl naladěn nijak zvlášť probritsky a měl za to, že zanedlouho válka skončí německým vítězstvím. Churchillův požadavek, aby Američané Britům poskytli torpédoborce, tak Kennedy zamítl se slovy, že „není fér nás [Američany – pozn. aut.] žádat nést břímě války, kterou Spojenci považují za prohranou“. Na naléhání premiéra ale slíbil, že se prezidenta Roosevelta zeptá na čtyřicet či padesát torpédoborců, co nejvíc letadel, protiletadlová děla a ocel.

To Roosevelt druhý den zamítl. Musel by se obrátit na Kongres, o což v době převládajícího izolacionistického ducha americké veřejnosti [1] nestál. Naopak Američané pod dojmem rychlého postupu německých vojsk a zdánlivě neodvratného pádu Francie i Británie sondovali možnost pronájmu letišť na Trinidadu, Bermudských ostrovech a Newfoundlandu. Churchill jednostranný pronájem odmítl, požadoval alespoň něco na oplátku. Do Británie tak na začátku června zamířily místo torpédoborců stovky děl, tisíce ručních zbraní a kulometů a 130 milionů nábojů – a i ty musely být před americkou izolacionistickou veřejností obhájeny jako (zastaralé) přebytky. Roosevelt tím vstoupil na tenký led: ve skladech zůstaly americké armádě jen zbraně pro naplnění mobilizačních plánů, nic navíc.

Do svého slavného projevu z 18. června Churchill znovu zahrnul varování pro Ameriku před důsledky vítězství nacistů. To už ale dosáhl důležitého vítězství: Roosevelt 10. června pronesl v reakci na vstup Itálie do války, že Amerika je připravena materiálně podpořit protivníky Osy a taktéž zvýšit tempo vlastního přezbrojování. Churchill okamžitě v reakci žádal vstup USA do války (jelikož jedině to mohlo udržet Francii v boji) a třicet či čtyřicet torpédoborců. Americký prezident to první promptně odmítl, to druhé nijak nekomentoval.

Pod dojmem poraženeckých hlášení Kennedyho vyslal Roosevelt do Británie nezávislou osobu, která si měla o situaci udělat vlastní obrázek. Tou osobou byl plk. Raymond Lee, jenž do Londýna dorazil na konci června a oficiálně zastával post vojenského atašé a šéfa zpravodajského oddělení. Přestože byl hned po příjezdu Kennedym „zpraven“ o bezvýchodnosti situace, Lee dal přednost vlastnímu úsudku a do Washingtonu zasílal výrazně pozitivnější hlášení. 

Kontrast mezi jeho a velvyslancovým pohledem na věc vyžadoval další, nezávislé osoby. Dvacátého července 1940 do Londýna přijeli plk. William Donovan a novinář Edgar A. Mowrer. Během dvou týdnů se Američané setkali s Churchillem i britskými generály, navštívili pobřeží a dokonce podnikli i vlastní anketu stran morálky obyvatelstva.

Příjezd dalších emisarů i nominace Roosevelta demokraty k třetím prezidentským volbám 19. července zvedly Churchillovi náladu natolik, že po šestitýdenním mlčení k věci opět otevřel téma amerických torpédoborců. Teď už Roosevelt (přes opětovná Kennedyho varování) souhlasil a ve vládě prosadil prodej padesáti či šedesáti starších torpédoborců. Ráno 14. srpna tuto zprávu Churchillovi sdělil Kennedy (pro něhož to musela být hodně hořká pilulka), přičemž chybělo již jen domluvit přesnou cenu akceptovatelnou pro Kongres i Brity.

Zde do hry opět vstoupily britské državy ve střední Americe. Americké státy totiž v červenci na konferenci v Havaně debatovaly o jejich osudu, pokud by Německo zvítězilo. Veřejnost se v anketě vyslovila z 87 procent pro převzetí těchto území Spojenými státy, 84 procent dotázaných bylo připraveno bojovat, aby je neobsadili Němci a 81 procent by podpořilo odkup území, pokud by Británie potřebovala peníze pro vedení války. Výsledky průzkumu byly zveřejněny ve stejný den jako havanská dohoda, podle níž každá země při jakémkoliv nebezpečí „měla mít právo jednat způsobem nezbytným pro svou obranu a obranu kontinentu“.

Britům tak hrozilo, že by o své karibské državy mohli pod tlakem okolností úplně přijít. Lord Lothian, britský velvyslanec ve Washingtonu, tak navrhl jejich „dobrovolné a velkorysé“ darování USA, za což mohla Británie ještě něco získat.

Dohoda byla na světě.

Ministr zahraničí (Hull) britskému velvyslanci (Lothian)

Ministerstvo zahraničí
Washington
2. září 1940

Excelence:

obdržel jsem Vaši nótu z 2. září 1940, jejíž text zněl následovně:

Mám tu čest Vás dle instrukcí ministra zahraničí Jeho Veličenstva informovat, že ve světle přátelského a účastného zájmu vlády Jeho Veličenstva o národní bezpečnost Spojených států a její touhy posílit schopnost Spojených států efektivně spolupracovat s dalšími americkými národy při obraně západní polokoule, vláda Jeho Veličenstva zdarma a obratem zajistí poskytnutí pronájmu, ke zřízení a užívání námořních a leteckých základen a objektů ke vstupu do nich, operacím z nich a jejich ochraně, na poloostrově Avalon a na jižním pobřeží Newfoundlandu a na východním pobřeží a ve Velkém bermudském zálivu.

Dále, ve světle předešlého a touhy Spojených států získat další letecké a námořní základny v Karibiku a v Britské Guayaně, a bez snahy určit peněžní či obchodní hodnotu mnoha dotčených hmotných i nehmotných práv a majetků, vláda Jeho Veličenstva poskytne Spojeným státům k okamžitému zřízení a užívání letecké a námořní základny a objekty ke vstupu do nich, operacím z nich a jejich ochraně, ve východní části Baham, na jižním pobřeží Jamajky, západním pobřeží Sv. Lucie, západním pobřeží Trinidadu v zátoce Paria, na ostrově Antigua a v Britské Guayaně v dosahu padesáti mil od Georgetownu, výměnou za námořní a vojenské vybavení a materiál, jenž vláda Spojených států předá vládě Jeho Veličenstva.

Všechny základny a objekty zmíněné v předchozích odstavcích budou Spojeným státům pronajaty na období devadesáti devíti let, bez jakéhokoliv nájmu a poplatků kromě těch společně dohodnutých náhrad placených Spojenými státy a určených ke kompenzaci soukromým vlastníkům za ztráty způsobené vyvlastněním nebo škodami v důsledku zřízení dotyčných základen a objektů.

Vláda Jeho Veličenstva v pronájmech, u nichž bude panovat shoda, poskytne Spojeným státům na období pronájmu všechna práva, moc a oprávnění uvnitř pronajatých základen, a uvnitř hranic teritoriálních vod a leteckých prostorů přiléhajících k těmto základnám nebo v jejich blízkosti, nezbytných k umožnění přístupu a obrany těchto základen, a příslušná opatření k jejich kontrole.

Bez předjímání vztahu k výše zmíněným právům úřadů Spojených států a jejich jurisdikci na pronajatých územích, úprava a sladění jurisdikce úřadů Spojených států na těchto územích s jurisdikcí úřadů teritorií, v nichž jsou tato území umístěna, bude upravena společnou dohodou.

Přesné umístění a hranice zmíněných základen, nezbytná předsunutá námořní, pobřežní a protiletecká obrana, umístění dostatečných vojenských posádek, skladů a dalších nutných pomocných objektů bude určena společnou dohodou. Vláda Jeho Veličenstva je připravena za tímto účelem okamžitě vyslat experty k jednání s experty Spojených států. Pokud by se tito experti v jakékoliv otázce neshodli, vyjma Newfoundlandu a Bermud, věc bude vyřešena ministrem zahraničí Spojených států a ministrem zahraničí Jeho Veličenstva.


Jsem pověřen prezidentem odpovědět na Vaši nótu takto: vláda Spojených států oceňuje prohlášení a štědré činy vlády Jeho Veličenstva obsažené ve Vaší zprávě, které jsou určeny k posílení národní bezpečnosti Spojených států a velice tak posílí jejich schopnost účinně spolupracovat s ostatními americkými národy při obraně západní polokoule. Vláda tedy návrhy s radostí přijímá.

Vláda Spojených států okamžitě určí experty k jednání s experty určenými vládou Jeho Veličenstva, aby upřesnili přesná umístění námořních a leteckých základen zmíněných ve Vašem schvalovaném komuniké.

S ohledem na výše citovaná prohlášení vláda Spojených států okamžitě převede vládě Jeho Veličenstva padesát torpédoborců námořnictva Spojených států, obecně označovaných jako typ dvanáct set tun.

Excelence, přijměte prosím mé opětovné ujištění nejvyšší úcty.

Cordel Hull

Jeho Excelence

The Right Honorable The Marquess of Lothian, C. H.,
Britský velvyslanec

zdroj: http://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/d/destroyers-for-bases-agreement-1941.html, překlad: autor

Jak plyne z textu, Američané získali dva typy základen: jednak ty na bezplatně pronajaté britské půdě, jednak na Newfoundlandu a Bermudách. Druhé jmenované nebyly součástí výměny za torpédoborce; Britům se hodilo předat zodpovědnost za jejich provoz Američanům. Ti jednak zajistili jejich obranu, jednak rozšířili tamní letiště a v neposlední řadě z nich později chránili atlantické konvoje. Britské jednotky tak byly uvolněny pro jiná bojiště.

Slíbená padesátka torpédoborců patřila k americkým přebytkům z první světové války, obecně se plavidlům říkalo „typ dvanáct set tun“, „flush-deck“ či jednoduše „čtyřkomínové“. Nedaly se použít hned, vzhledem k jejich stáří a stavu je bylo nejprve nutné modernizovat a opravit. Ještě v květnu 1941 bylo celých dvacet torpédoborců neschopno služby!


Jeden ze získaných torpédoborců: HMS Campbelltown (zde ještě jako USS Buchanan) na předválečném snímku. HMS Campbelltown byl použit při nájezdu Commandos na suchý dok v St. Nazaire. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:USS_Buchanan_1936.JPG

Britové na dohodě materiálně prodělali (ostatně i Churchillovi byla proti srsti), ale větší roli hrála zvýšená angažovanost USA. V půlce srpna 1940 už britské objednávky ve Spojených státech dosáhly 20 tisíc letadel a 42 tisíc leteckých motorů! [2] Dalším dodávkám válečného materiálu (které byly dále podpořeny Zákonem o půjčce a pronájmu) a pomalé změně amerického veřejného mínění potom pomohlo hlavně vítězství v Bitvě o Británii.

Přestože USA většinu takto získaných základen po válce opustily, na několika jsou američtí vojáci dodnes. 

Poznámky:

[1] Je třeba říci, že izolacionismus se u části americké veřejnosti projevoval hlavně ve vztahu k Evropě. Pokud šlo o záležitosti na západní polokouli (Tichomoří nebo státy střední a jižní Ameriky), byli titíž lidé zastánci americké vojenské přítomnosti až intervence.

[2] To vše v situaci, kdy americký letecký průmysl měl zdesetinásobit svou roční produkci jen pro domácí potřeby. Kongres 16. května 1940 schválil velkorysý letecký přezbrojovací program za zhruba milardu dolarů, který počítal s výrobou 50 tisíc letadel ročně.