Na sovětské naléhání se prezident Beneš rozhodl odcestovat do Československa ještě před úplným osvobozením. Cesta domů vedla – jak jinak – přes Moskvu. Často se uvádí, že přivítání prezidenta bylo o poznání chladnější než v prosinci 1943, kdy přijel uzavřít důležitou smlouvu o čs.-sov. přátelství. Pravdou ovšem je, že bylo přáním jeho samotného, aby pobyt v Moskvě byl co nejméně oficiální a nejkratší – pouhá formální zastávka na cestě do Košic. Krátce před odjezdem se na Stalinovo pozvání uskutečnila slavnostní večeře na rozloučenou. Během ní pronesl generalisimus dva přípitky s aktuálně volenými tématy. Zejména první proslov učinil velký dojem svou otevřeností – Stalin se veřejně omluvil za špatné chování vojáků Rudé armády v Československu a přípitek zakončil zvoláním „Izvinitě im!“ (odpusťte jim). Rozpačitě vyzněl druhý přípitek, když mluvil o rovnoprávném společenství slovanských národů, kde žádný národ nebude utiskován zájmy jiného slovanského národa. Stalin se při tom obrátil na vpravo sedícího Beneše a s mírným úsměvem prohodil: „Tady ten mi moc nevěří. Či ano?!“ Prezident Beneš se jen usmíval a Stalinovi svou nedůvěru k „nové slovanské politice“ nepotvrdil ani nevyvrátil. O tom zanechali podrobné svědectví prezidentův politický tajemník Prokop Drtina, jeho osobní sekretář Eduard Táborský a kancléř Jaromír Smutný. Nyní se podívejte na svědectví ze sovětské strany, ze záznamu Molotovova sekretáře Borise Fedoroviče Podceroba.

Oběd u s. J.V. Stalina na počest E. Beneše
28. března 1945 v 8 hodin večer

28. března uspořádal soudruh J.V. Stalin v Jekatěrinském sále Velkého kremelského paláce oběd na počest prezidenta Československé republiky Beneše. Oběda se zúčastnilo 69 osob (seznam se přikládá). Z pozvaných se pro nemoc nezúčastnil L.P. Berija. Při obědě pronesli přípitky a krátké proslovy V.M. Molotov, E. Beneš, generál Svoboda, J. Masaryk a V. Šrobár. Soudruh Stalin vystoupil dvakrát. Řekl následující (zapsáno po paměti):


První vystoupení s. J.V. Stalina
S. Stalin řekl, že slyšel na adresu Rudé armády hodně chvalozpěvů. Můžeme jistě uznat, aniž bychom se vychloubali, že to je skutečně udatná, statečná a slavná armáda, ale má ještě hodně nedostatků. Je to velká armáda, která vede válku. Spolu s lidmi, kteří se starají o její bezprostřední týl, čítá 12 milionů osob. Těch 12 milionů tvoří různí lidé. Nesmíme si myslet, že to jsou andělé.

Rudá armáda vstoupila do Československa, a teď ji Čechoslováci lépe poznávají, poznávají i její nedostatky. Rudá armáda postupuje vpřed, dobývá velká vítězství, ale má ještě hodně nedostatků. Rudá armáda ušla v bojích velkou cestu od Stalingradu do bran Berlína. Její bojovníci neušli tuto cestu jako turisté, ušli tuto cestu pod palbou a zvítězili nad Němci. Myslí si, že jsou hrdinové. To si myslí skoro všichni bojovníci Rudé armády, v každém případě většina bojovníků Rudé armády. Čím méně jsou lidé kulturní, tím více si to myslí.

Považují se za hrdiny a myslí, že si mohou dovolit příliš. Domnívají se, že jim budou tyto nemírnosti prominuty proto, že jsou hrdinové. Prošli pod nepřátelskou palbou velkou a těžkou cestu a každý z nich si myslí, že ho možná zítra skolí nepřátelská kulka. S. Stalin řekl, že tito bojovníci často dělají výtržnosti, znásilňují dívky.

S. Stalin řekl, že chce, aby se Čechoslováci nenechali Rudou armádou moc okouzlit, aby pak nebyli příliš zklamáni. On, s. Stalin, chce, aby Čechoslováci bojovníky chápali a omlouvali.


Druhé vystoupení s. J.V. Stalina
S. Stalin řekl, že pozvedá svou číši na nové slavjanofily. On, s. Stalin, je sám novým slavjanofilem. Byli staří slavjanofilové, jedním z jejich vůdců byl známý ruský publicista Aksakov. Vystupovali v dobách carismu a byli reakcionáři. Zasazovali o sjednocení všech Slovanů v jednom státě pod záštitou ruského cara.

My, noví slavjanofilové, jsme pro svazek nezávislých slovanských států.

První světová válka se rozhořela na hřbetech slovanských národů. Anglie a Německo se perou a slovanské národy prolévají svoji krev. Francie nebojovala, pustila Němce za své hranice, a lze říci, že se nepodrobila okupaci. Belgie a Holandsko nebojovaly – pokorně se před Němci položily a zvedly pracky vzhůru. Anglie? Anglie je ostrov a její poloha je zvláštní. Kdo utrpěl německým pirátstvím, německou okupací? Československo, Polsko, Jugoslávie, Sovětský svaz. Bulharsko se tomu pokusilo vyhnout, zachránit se, ale ne všechno se mu podařilo. Vcelku to dopadá tak, že „páni se perou a sluhům se třesou čupřiny“.

S. Stalin řekl, že nenávidí Němce. Přesto musí uznat, že Němci jsou silný a schopný národ. Nemají špatné kádry, vojenské, průmyslové a jiné. Po porážce, kterou v této válce utrpí, se během příštích pěti let pokusí obrodit.

S. Kalinin zvolal: „Revanš!“

S. Stalin řekl, že ano; Němci se pokusí o revanš. S. Stalin řekl, že se přepočítají ti, kdo si myslí, že to s Němci dokážou. Někteří Angličané opět mluví o rovnováze sil. Jestli budou Angličané napůl kamarády s Německem, přepočítají se a prodělají na tom. Dnes bijeme Němce a pobijeme je i tehdy, jestli si kdy zamanou zosnovat a rozpoutat novou válku. Abychom ale Němce nenechali se pozvednout a vyvolat novou válku, potřebujeme svazek slovanských národů.

My, noví slavjanofilové, jsme komunisty, a chcete-li, bolševiky. Domnívají se o nás, že všude chceme nastolit sovětský řád. Tak to není. Když přišla Rudá armáda do Bulharska, kdekdo se tam pokoušel zřizovat sověty, ale my jsme řekli, že se to dělat nemá. Chceme, aby měl každý národ takové zřízení, jakého je hoden. Nechystáme se v Československu zavádět sovětské zřízení.

Obraceje se k Benešovi, s. Stalin, řekl, že Beneš o tom nejspíš pochybuje. S. Stalin řekl, že to je Benešovo právo. Avšak on, s. Stalin, chce, aby Čechoslováci pochopili, že mluví upřímně a že říká, co si myslí.

Na závěr svého vystoupení pozvedl s. Stalin číši na svazek a přátelství slovanských národů velkých i malých.

*
Po obědě byly přítomným promítnuty dva zpravodajské filmy, „Budapešť“ a „Od Visly k Odře“. Filmy učinily na Čechy velký dojem, několikrát tleskali.

Zapsal Podcerob

Zdroj: Kaplan, K. – Špiritová, A.: ČSR a SSSR 1945-1948. Dokumenty mezivládních jednání. Brno. 1997. s.498.