Politická závěť Adolfa Hitlera

První díl

Od doby, kdy jsem v roce 1914 jako dobrovolník nasadil své skromné síly ve světové válce, která byla říši vnucena, uběhlo více než třicet let. V těchto třech desetiletích mi byly pohnutkou při veškerém myšlení, jednání a žití láska a věrnost mému národu. Daly mi sílu vyjádřit nejtěžší rozhodnutí, před jaké doposud ještě žádný smrtelník nebyl postaven. Můj čas, moje pracovní úsilí a moje zdraví jsem v těchto třech desetiletích vyčerpal.

Není pravda, že jsem já nebo kdokoli jiný v Německu chtěl v roce 1939 válku. Byla chtěna a podněcována výhradně oněmi státníky, kteří buď byli židovského původu nebo pro židovské zájmy pracovali. Učinil jsem přespříliš nabídek na omezení zbrojení, které potomstvo nebude schopno do konce věků zapřít, než aby na mně mohla být svalena zodpovědnost za vypuknutí války. Nikdy jsem si nepřál, aby po první neblahé světové válce vypukla druhá proti Anglii a dokonce i proti Americe. Přejdou staletí, ale z ruin našich měst a uměleckých památek se obnoví nenávist posledního zbytku zodpovědného národa proti tomu, komu vděčíme za vše: Mezinárodnímu židovstvu a jeho pomocníkům!

Ještě tři dny před vypuknutím německo-polské války jsem navrhl britskému velvyslanci v Londýně řešení – podobné tomu v případě oblasti Sárska pod mezinárodní kontrolou. Ani tato nabídka nemůže být zapřena. To bylo zavrženo, neboť rozhodující kruhy anglické politiky si válku přály, částečně kvůli očekávaným obchodům, částečně poháněny propagandou, kterou provádělo mezinárodní židovstvo.

Nemám žádné pochyby, že - pokud národy Evropy budou na tyto finanční pikle pohlížet jako na balíky akcií, pak také budou ony národy volány k zodpovědnosti – tím vlastním viníkem bude: Židovstvo! Nenechal jsem nikoho na pochybách, že tentokrát nejen, že budou vyhladověny děti Evropanů z árijských národů, nejen, že miliony dospělých mužů naleznou smrt, a nejen, že statisíce žen a dětí shoří při bombardování ve městech, aniž by vlastní viník, třebas i humánními prostředky, za svou vinu pykal.

Po šestiletém boji, který přes všechny nezdary jednou vstoupí do historie jako nejslavnější a nejstatečnější vyjádření životní vůle jednoho národa, nemohu se odloučit od města, které je hlavním městem říše. Protože sil je málo na to, aby mohly za této situace dále čelit nepřátelskému náporu, vlastní odpor je taktéž pozvolna znehodnocen zaslepenými a bezcharakterními mizery, chtěl bych se o svůj osud podělit s oním milionem druhých, tím že ve městě zůstanu. Kromě toho nechci padnout do rukou nepřátelům, kteří potřebují k obveselení poštvaných mas novou, Židy naaranžovanou podívanou.

Proto jsem se rozhodl zůstat v Berlíně a tam z vlastní vůle zvolit smrt, když vím, že samotné místo vůdce a kancléře nemůže být udrženo. Zemřu s radostným srdcem vzhledem k vědomí neskonalých činů a výkonů našich vojáků na frontě, našich žen doma, výkonů našich rolníků a dělníků a v dějinách jedinečného nasazení naší mládeže, která nese moje jméno. To, že vám všem z celého srdce vyslovuji dík, je stejně tak samozřejmé, jako mé přání, abyste proto za žádných okolností nevzdali boj, neboť úplně stejně jako kdekoli, jej povedete proti nepřátelům vlasti, věrni víře velkého Clausewitze. Z oběti našich vojáků a z mé vlastní sounáležitosti s vámi až k smrti, vzejde tak jako tak z německé historie sémě zářného znovuzrození nacionálně socialistického hnutí a tím uskutečnění opravdové národní pospolitosti.

Mnoho nejstatečnějších mužů a žen se rozhodlo spojit svůj život do posledního okamžiku se mnou. Požádal jsem je a konečně i přikázal, aby to nedělali, ale aby se zúčastnili dalšího boje národa. Vůdce armád, námořnictva a letectva prosím, aby krajními prostředky posílili ducha odporu našich vojáků v nacionálně socialistickém smyslu, se zvláštním poukazem na to, že i já sám, jako zakladatel a tvůrce tohoto hnutí, jsem upřednostnil smrt před zbabělým odstoupením nebo dokonce kapitulací. Patří jednou ke cti německého důstojníka – tak jako v případě našeho námořnictva – že je předání krajiny nebo města nemožné a že především velitelé jdou zářným příkladem v čele v nejvěrnějším plnění povinností až do smrti.

Druhý díl

Vylučuji před svou smrtí ze strany dřívějšího říšského maršála Hermanna Göringa a odebírám mu všechna práva, která vyvstávají z výnosu z 29. června 1941 jakož i mého prohlášení v Říšském sněmu z 1. září 1939. Na jeho místo jmenuji velkoadmirála Dönitze říšským prezidentem a nejvyšším velitelem wehrmachtu.

Vylučuji před svou smrtí ze strany a ze všech státních úřadů dřívějšího říšského vůdce SS říšského ministra vnitra Heinricha Himmlera. Na jeho místo jmenuji župního hejtmana Karla Hankeho říšským vůdcem SS a šéfem Německé policie a župního hejtmana Paula Gieslera říšským ministrem vnitra.

Göring a Himmler přivodili svým tajným vyjednáváním s nepřítelem, které se konalo bez mého vědomí a proti mé vůli, jakož i protizákonným pokusem strhnout na sebe moc ve státě, zemi a celému národu nedozírné následky, zcela bezohledně, nevěrně k mé osobě. Abych dal německému národu vládu složenou z čestných mužů, kteří splní své závazky pokračovat všemi prostředky ve válce, jmenuji jako vůdce národa následující členy nového kabinetu:

Říšský prezident: Dönitz

Říšský kancléř: Dr. Goebbels

Stranický ministr: Bormann

Ministr zahraničí: Seiß-Inquart

Ministr vnitra: župní hejtman Giesler

Ministr války: Dönitz

Vrchní velitel pozemních vojsk: Schörner

Vrchní velitel válečného námořnictva: Dönitz

Vrchní velitel letectva: Greim

Říšský vůdce SS a šéfem Německé policie: župní hejtman Hanke

Hospodářství: Funk

Zemědělství: Backe

Spravedlnost: Thierack

Kultura: Dr. Scheel

Propaganda: Dr. Naumann

Finance: Schwerin-Crossigk

Práce: Dr. Haupfaer

Zbrojení: Saur

Velitel Německé pracovní fronty a člen říšského kabinetu: říšský ministr Dr. Ley Ačkoli se značné množství mužů, jako Martin Bormann, Dr. Goebbels a jiní, včetně jejich manželek, ze svobodné vůle nalézali u mne a za žádných okolností nechtěli opustit hlavní město říše, ale byli připraveni zde se mnou zemřít, musím je požádat, aby byli poslušní výzvy a v tomto případě kladli zájem národa nad vlastní pocity. Budou mi po smrti jako druzi stát svou prací a svou věrností tak blízko, jak doufám, že můj duch bude nad nimi dlít a stále je provázet. Ať jsou tvrdí, ale nikdy nespravedliví, ať především nikdy nepovýší strach na rádce svého jednání a kladou čest národa nade vše, co je na Zemi. Ať jsou si konečně vědomi, že náš úkol, výstavba nacionálně socialistického státu, představuje práci pro nadcházející staletí - úkol, který jednoho každého zavazuje sloužit společnému zájmu a své vlastní výhody oproti tomu nechat stranou. Od všech Němců, všech nacionálních socialistů, mužů i žen a všech vojáků vyžaduji, aby byli až do smrti poslušní a věrní nové vládě a jejímu předsedovi.

Především zavazuji vůdce národa a osazenstvo k úzkostnému dodržování rasových zákonů a nemilosrdnému odporu proti světovým travičům všech národů - světovému židovstvu.

V Berlíně, 29. dubna 1945, 4.00 hodin.

podepsán A. Hitler

Svědci: Dr. Joseph Goebbels, Martin Bormann, Wilhelm Burgdorf, Hans Krebs

Úřední německé sdělení z 1. května 1945 o Hitlerově smrti (hlášení rozhlasu):

„Z vůdcova vrchního velitelství je hlášeno, že náš Vůdce Adolf Hitler padl za Německo dnes odpoledne ve svém velitelském stanovišti v říšském kancléřství, bojujíc do posledního dechu proti bolševismu. 30. dubna jmenoval Vůdce svým nástupcem velkoadmirála Dönitze.“