Na začátku listopadu 1939 obdržel Hector Boyes, britský námořní atašé v Norsku, zvláštní dopis. Jeho anonymní autor se tázal, zda by Britové měli zájem o shrnutí technických novinek a vývoje v nacistickém Německu. Souhlas měl být vyjádřen změnou začátku německého vysílání BBC – nově mělo namísto běžného „Hallo“ zaznít „Hullo, hier ist London“. [1] O pár dní později, přesně 5. listopadu, britská ambasáda v Oslu obdržela balíček, který obsahoval klíčovou součást bezkontaktní roznětky používané do protiletadlových granátů a sedmistránkový strojopisný dokument doprovázený několika náčrty: [2]
2. Franken. První německá letadlová loď se nachází v přístavu Kiel. Měla by být dokončena do dubna 1940 a nese název Franken.
3. Dálkově ovládané kluzáky. Německé námořnictvo vyvíjí dálkově ovládané kluzáky, tj. malá letadla o rozpětí asi tří metrů a délce tři metry, které nesou velkou výbušnou nálož. Nemají motorový pohon a jsou vypouštěny z letadel letících ve velkých výškách. Obsahují:
a) elektrický výškoměr, podobný radiovýškoměru (Bell Systems Technical Journal, leden 1939, s. 222). Tento zajišťuje, že kluzák vyrovná ve výšce asi tři metry nad hladinou. Poté pokračuje v letu díky raketovému pohonu.
b) systém dálkového řízení používající ultra krátké vlny ve formě telegrafických signálů, kterými může být kluzák směrován doprava, doleva nebo přímo rovně, např. z lodi nebo z letadla. Takto může být kluzák naveden proti boku nepřátelské lodi, kde se nálož oddělí, spadne a pod vodou exploduje.
Tajné kódové označení je FZ 21 (Ferngesteuertes Zielflugzeug – dálkově řízený cvičný terč). Testovací středisko je v Peenemünde, u ústí Peene, u Wolgastu, v blízkosti Greifswaldu.
4. Autopilot. Bezpilotní letadlo je pod kódovým označením FZ 10 vyvíjeno v Diepensee nedaleko Berlína. Bude ovládáno z letadla a použito například ke zničení balónových přehrad.
5. Dálkově ovládané střely. Heereswaffenamt (~ Armádní zbrojní úřad) je vývojovým centrem armády. Toto centrum se zabývá vývojem střel kalibru 80 cm. Použitý pohon je raketový, stabilizace je zajištěna zabudovanými gyroskopy. Problém užití raketového pohonu je, že projektil neletí rovně, ale opisuje nekontrolovatelné křivky. Proto má dálkové ovládání, kterým je řízen vektor tahu. Vývoj je nicméně v počátcích a 80cm střely by později měly být nasazeny proti Maginotově linii.
6. Rechlin. To je malé místo u Mueritzsee severně od Berlína. Nachází se tam laboratoře a vývojová centra Luftwaffe, vděčný cíl pro bombardéry.
7. Metody útoku na bunkry. Zkušenosti z tažení proti Polsku prokázaly, že běžný, přímý útok na bunkr je nepoužitelný. Polská postavení byla proto úplně zakryta kouřovou clonou, která se snášela níž a níž. Polská obsluha děl tak byla donucena stáhnout se do bunkru. Kousek za kouřovou clonou postupovali němečtí plamenometníci, kteří zaujali pozice před bunkry. Proti těmto plamenometům byly bunkry bezbranné a jejich osádky buď přišly o život, nebo se vzdaly.
8. Zařízení včasné výstrahy. Během náletu anglických letadel na Wilhelmshaven na začátku září byla anglická letadla zjištěna již 120 km před německým pobřežím. Na celém německém pobřeží stojí krátkovlnné vysílače o výkonu 20 kW, které vysílají krátké pulsy o trvání 10−5 s. Tyto pulsy jsou letadlem odraženy. Blízko každého vysílače je pak přijímač, naladěný na stejnou vlnovou délku. Po určité době dosáhne puls odražený od letadla přijímač a je zaznamenán na katodovou trubici. Z intervalu mezi vysláním a přijetím pulsu pak lze spočítat vzdálenost letadla. Protože vysílaný puls je mnohem silnější než ten přijímaný, v době vysílání je přijímač vypnutý. Vyslaný puls je na katodové trubici zaznamenán pevnou značkou.
Ve spojení s programem Ju 88 budou takovéto vysílače do dubna 1940 instalovány po celém Německu.
Protiopatření. Pomocí speciálních přijímačů, které zachytí pulsy trvající od 10-5 do 10-6 sekund, musí být zjištěna vlnová délka pulsů vysílaných z Německa a poté musí být na stejné vlnové délce vysílány rušící signály. Tyto přijímače mohou být stejně jako vysílače na zemi, neboť metoda je velmi citlivá.
Zatímco tato metoda jako celek je již uváděna v praxi, připravována je další metoda, pracující na vlnové délce 50 cm, viz obr. 1. Vysílač T vyšle krátké pulsy, které jsou za pomoci anténního talíře úzce směrovány. Přijímač R stojí hned vedle vysílače a taktéž disponuje směrovou anténou. Přijímá odražené pulsy. Vysílač a přijímač jsou propojeny elektrickým vedením, které je spojitě nastavitelné. Tento umělý obvod má následující úkol: přijímač je normálně vypnutý a nemůže přijmout žádný signál. Puls z T jde i po tomto umělém obvodu a na krátkou dobu aktivuje přijímač. Pokud je doba trvání pulsu v obvodu stejná jako trvání odraženého pulsu, může být tento zachycen na katodové trubici. Tímto způsobem může být velmi přesně zjištěna vzdálenost např. letadla, a je to navíc velice odolné proti rušení, neboť přijímač je aktivní jen po velmi krátkou dobu.
9. Letecký přístroj pro měření vzdálenosti. Když osádka letí provést útok na cizí zemi, je pro ni velmi důležité znát svou vzdálenost od základny. Pro tento účel byla v Rechlinu vyvinuta následující procedura.
Na základně je rádiový vysílač (v pásmu 6 m), který je modulován na nízkou frekvenci f. Letadlo ve vzdálenosti a přijme 6m vlnu a po demodulaci i nízkou frekvenci f. Touto frekvencí moduluje vlastní vysílač, který má trochu jinou vlnovou délku. Upravená frekvence vlnové délky letadla je zachycena na základně a demodulována. Takto získaná frekvence f' je porovnána s vlastní frekvencí f. Liší se o fázový úhel 4πfa/c (kde c je rychlost světla). Měřením fáze je možné měřit vzdálenost letadla a informovat letadlo o jeho pozici. Aby měření bylo jednoznačné, fázový úhel se musí rovnat 2π*, ale s tak nízkou frekvencí nelze dosáhnout žádné velké přesnosti. Proto se zároveň vyšle i druhý o vysoké frekvenci, např. 1500 Hz a pak porovná jeho fázový úhel. Takže 150 Hz je hrubé měření a 1500 Hz je jemné měření.
10. Torpéda. Německé námořnictvo má dva nové druhy torpéd.
a) například když chceme zaútočit na konvoje ze vzdálenosti 10 km. Tato torpéda mají bezdrátový přijímač, který může přijmout tři signály. Těmito signály lze torpédo – z lodi, která jej vypálila, nebo z letadla – směrovat doprava, doleva nebo přímo rovně. Užívají se dlouhé vlnové délky, řádově 3 km, které proniknou hluboko pod hladinu. Ty jsou modulovány krátkým zvukovým signálem, který řídí torpédo. Tímto způsobem může být torpédo navedeno do blízkosti konvoje. Aby torpédo skutečně zasáhlo nějaké plavidlo, má ve špici dva akustické přijímače, které tvoří směrový přijímač. Kurs torpéda je řízen tímto přijímačem, takže se torpédo automaticky pohybuje za zdrojem zvuku. Jestliže tedy bylo torpédo navedeno do vzdálenosti maximálně několik set metrů od lodi, automaticky jde přímo na ni, neboť každá loď dělá svými motory hluk. Pomocí akustických nebo radiových rušících signálů je poměrně jednoduché loď ochránit.
b) druhý typ torpéda je pravděpodobně ten, jenž potopil Royal Oak. Tyto nezasahují bok lodi, nýbrž explodují pod jejím dnem. Roznětka je iniciována magneticky, účinkem založeným na následujícím principu: obr. 2. Svislá složka magnetického pole je všude zhruba stejná, ale je změněna lodí S, takže pole je slabší v bodě A a C a naopak silnější v bodě B. Torpédo přicházející zleva se pohybuje zprvu v normálním poli, pak slabším atd.
V hlavici torpéda se na způsob detektoru průběhu magnetického pole podél horizontální osy otáčí cívka. Na koncích cívky se tak indukuje stejnosměrné napětí proporcionální k vertikální složce zemského magnetického pole. Společně s tímto napětím ale jde i zpětné napětí o stejné velikosti, takže dokud se torpédo nachází v normálním zemském magnetickém poli, nemůže protékat žádný proud. Avšak dostane-li se torpédo do bodu A, je v něm zemské magnetické pole slabší a napětí na otáčející se cívce klesne. Obě proti sobě působící napětí již nemají stejnou velikost, cívkou začne procházet proud a uvede v činnost relé, které spustí roznětku. Zpoždění je nastaveno tak, aby exploze nastala pod dnem lodi.
Je asi možné chránit se před takovými torpédy natažením kabelu podél celé délky lodi zhruba na úrovni lodního dna a co nejdál od trupu. Pokud tímto kabelem prochází vhodný stejnosměrný proud, může se rovněž indukovat magnetické pole, které posune bod A bezpečně daleko od lodi. Torpédo pak exploduje příliš brzy. Je asi taktéž možné kompenzovat změnu magnetického pole lodí působením vhodně zvolené cívky.
Elektrické roznětky pro letecké pumy a dělostřelecké granáty
V Německu se ustupuje od používání mechanických roznětek ve prospěch elektrických. Všechny roznětky pro letecké pumy jsou již elektrické. Na Obr. 1 je vidět jejich princip. Když puma opustí letoun, kondenzátor C1 je pomocí posuvného kontaktu z baterie nabit 150 Volty. Tento kondenzátor pak přes odpor R nabije kondenzátor C2. C2 je tak nabit teprve tehdy, když už je puma v bezpečné vzdálenosti od letadla. Když puma dopadne na zem, spojí se mechanický kontakt K a kondenzátor se vybije přes cívku Z. Výhodou je, že puma tak nikdy nemůže být na palubě letadla odjištěna, a tak je bezpečné přistát i s nákladem pum.
Na Obr. 2 je elektrická časová roznětka. Funguje na stejném principu, jen místo mechanického kontaktu je doutnavka G, která se zapálí za určitý čas. Tuto dobu je možné regulovat pomocí kondenzátorů a odporů.
V nejnovějším vývoji jsou použity doutnavky s mřížkou (obr. 3). Pokud je napětí baterie zvoleno tak, že je menší než napětí roznětky, a mřížka je izolována, změnou částečných kapacit C12 a C23 může být docíleno zapálení doutnavky. Stačí již jen neobyčejně malé změny v částečných kapacitách. Obr. 4 ukazuje princip zabudování do granátu. Špička granátu je izolována a je spojena s mřížkou doutnavky. Pokud granát proletí v blízkosti letadla, částečné kapacity se trochu změní a doutnavka se zapálí, čímž odpálí celý granát. Roznětky mohou být nastaveny tak, že každý granát exploduje v přesně stanovené výšce, např. 3 metry nad zemí.
Jednu doutnavku i s mřížkou přikládám, existuje i vylepšená verze, u které je mřížka kruhová.
Roznětka pro letecké pumy nese označení Nr.25, produkce by měla stoupnout z 25 000 v říjnu 1939 na 100 000 od dubna 1940.
Roznětky jsou vyráběny v Sömmerda v Durynsku, městě na železniční trati z Sangershausenu do Erfurtu. Název firmy je Rheinmetall.
* aby zůstal pod 2π, zvolí se proto malá frekvence f, např. 150 Hz a pak se fázový úhel = 2π pro vzdálenost přesně 1000 km.
Podívejme se na jednotlivé položky Oslo Reportu podrobněji:
Program Ju 88. Naprosto fantastické číslo pěti tisíc vyráběných Junkersů Ju 88 za měsíc v britských zpravodajcích určitě zrovna nevzbudilo důvěru. Aby toto obrovské množství bombardérů nestálo nečinně na letištích, musel by být adekvátně rozšířen i výcvikový program Luftwaffe – bereme-li v potaz, že osádka tohoto bombardéru byla čtyřčlenná, znamenalo by to, že měsíčně by letecká učiliště muselo opustit dvacet tisíc letců! Tento počet by se mohl poněkud snížit, vezmeme-li v potaz budování rezerv, náhradu vysloužilých letadel, přezbrojování jednotek ze starších typů a válečné ztráty, ale i tak by nároky na výcvikový program byly při stávající kapacitě škol a množství cvičných letadel naprosto nesplnitelné.
V roce 1939 dosáhla výroba Ju 88 pouhých 69 kusů (prvních 18 předsériových A-0 dostala první jednotka Luftwaffe, I/KG 30, až na začátku září 1939), o rok později už z výrobních linek sjelo 1816 bombardovacích, 330 dálkových průzkumných a 62 těžkých stíhacích Junkersů 88; z toho ale drtivá většina ve druhé polovině roku.
V době, kdy byl Oslo Report psán, platil v Německu Lieferplan 9, známý svým požadavkem na pětinásobné rozšíření Luftwaffe a přezdívaný Wunschprogramm des Generalfeldmarschalls. Základem (a vlastně i příčinou) bylo silné zvýšení počtu středních a těžkých bombardérů – k 1. dubnu 1942 měly čítat 48 Geschwader Ju 88 a 10 He 177. Mnohonásobné zvýšení počtu bombardérů si vynutilo expanzi i dalších složek letectva – ke stejnému datu měly jednomístné stíhačky i dálkové Zerstörery čítat po 16 Geschwader, přitom v říjnu 1938, kdy plán vznikal, skutečně existovalo 33 Staffel stíhaček a 12 Zerstörerů. Mimo to mělo přibýt ještě 8 bitevních a 12 Geschwader střemhlavých bombardérů. Dohromady tak expanze měla od 1. října 1938 (192 Staffel) dosáhnout k 1. dubnu 1942 pětinásobku (990 Staffel). Ani v rámci tohoto více než velkorysého plánu se ale nepočítalo s větší výrobou než 300 kusů [3] Ju 88 měsíčně.
Franken. Je nepochopitelné, jakým způsobem autor přišel zrovna na jméno Franken, respektive jak si jej mohl splést s první německou letadlovou lodí. Už 8. prosince 1938, při spuštění na vodu, byla totiž slavnostně pojmenována Graf Zeppelin, přičemž tento fakt nebyl nijak tajen a objevil se i v dobových filmových týdenících. Vůbec císařská tradice pojmenovávání těžkých jednotek podle historických německých států (Schlesien, Pommern, Bayern, Schleswig-Holstein apod.), ke které by Franken patřil (šlo o historický německý region zhruba na území dnešního severního Bavorska), byla ve Třetí říši nahrazena historickými osobnostmi (Bismarck, Tirpitz, Graf Spee, Lützow, Scharnhorst, Gneisenau apod.).
Nicméně Franken existoval, dokonce byl stavěn v docích hned vedle Graf Zeppelinu, na některých fotkách letadlové lodi je i vidět. Namísto mocného válečného plavidla ale šlo sesterskou loď slavnější Altmark. Zásobovací loď (německy Troßschiff – jejich úkolem bylo doplňovat velkým válečným plavidlům zásoby, palivo, přebrat zajatce apod.; kupříkladu právě Altmark takto na začátku války podporoval Graf Spee) na délku měřila 179 metrů a tonáž činila 11 115 BRT. Stavba započala v roce 1937 v Kielu, 8. června 1939 byla spuštěna na vodu a k dokončení byla loď v červenci 1942 poslána do loděnic v okupované Kodani. V půlce března 1943 Franken nastoupil službu u TSV Nord, 8. dubna 1945 jej během evakuace Gdaňsku potopily sovětské bombardéry u poloostrova Hela.
Dálkově ovládané kluzáky. Poměrně podrobný a technický popis zbraňového systému nebylo možné ihned zavrhnout, neboť hlavní prvky (dálkové ovládání, výškoměr a raketový pohon) byly v meziválečném období předmětem podrobných zkoumání a byl podán důkaz jejich proveditelnosti. Neznámé nicméně bylo, jestli výškoměr bude fungovat i v tak malé výšce, jako jsou tři metry. Nejvíce nedůvěryhodné tak nakonec zůstaly dvě trochu protichůdné zmínky o motoru – první, že motorový pohon nemá a druhá, že součástí kluzáku je i raketový motor.
Popis by mohl sedět na Blohm & Voss BV 143, což byla kluzáková puma s raketovým motorem testovaná od roku 1941. S rozpětím 3,13 metru a délkou 5,98 m by zhruba pasovala do udaných rozměrů, způsobem použití taktéž. Měla být shazována z Heinkelu He 111, doklouzat těsně nad hladinu, spustit motor a rychle tak překonat vzdálenost k nepřátelskému plavidlu, čímž měla být snížena šance protiletadlových děl na úspěšnou obranu. Při testech ale nedržela výšku těsně nad hladinou (a to ani s radiovým výškoměrem), a když se přidala značná nespolehlivost raketového pohonu, byl vývoj zastaven ve prospěch Henschelu He 293.
Britští zpravodajci zde také poprvé zaznamenali existenci tajného výzkumného střediska v Peenemünde. V něm Němci kromě zmíněných kluzákových pum vyvíjeli i Vergeltungswaffen, zbraně odplaty. Když v roce 1943 nabrala hrozba V1 a V2 reálných obrysů, v srpnu 1943 zničil středisko nálet RAF a o několik měsíců zdržel celý program.
Autopilot. Vzhledem k vývoji v dané oblasti ve 30. letech byla tato položka relativně důvěryhodná, nicméně příliš vágní. Britské zkušenosti s bezpilotními letouny byly před válkou poměrně rozsáhlé: 5. ledna 1935 poprvé vzlétl D.H. 82B Queen Bee, bezpilotní rádiem řízená verze cvičného D.H. 82 Tiger Moth. Od svého staršího bratra se lišila konstrukcí trupu – namísto kovových trubek použili inženýři levnější dřevo –, větší nádrží pro vyšší vytrvalost ve vzduchu a v některých dalších detailech. RAF používalo Queen Bee jako cvičné terče pro protiletadlové dělostřelectvo, v květnu 1937 byla k tomuto účelu na základně Henlow založena Pilotless Aircraft Section, koncem roku 1940 přejmenovaná na Pilotless Aircraft Unit. Celková produkce dosáhla 380 kusů, dalších sedm Tiger Mothů bylo na Queen Bee přestavěno.
Dálkově ovládané střely. Střelami (v originále Geschoss) jsou míněny rakety, neboť dělostřelecké granáty jsou stabilizovány roztočením se kolem podélné osy a minometné střely mají na konci stabilizační plošky. Popis by seděl na A-5, experimentální raketu, jejíž zkoušky zrovna probíhaly. Průměr měla 860 mm, vážila 900 kg, poháněla ji směs kapalného kyslíku a ethanolu a Němci na ní zkoušeli různé metody stabilizace rakety při startu. Aerodynamické stabilizační plošky byly během startovacího manévru neúčinné, raketa často vybočila z rovnováhy (např. vlivem bočního větru) a pokus skončil nezdarem. Proto se objevilo první vektorování tahu pomocí řídících plošek za tryskou.
Tato pasáž se ale mohla Britům taktéž jevit krajně podezřele, neboť autor zapomněl dodat, že německý výzkum se zabývá raketami na KPH, kdežto Britové stále spoléhali na kordit. Motory na TPH přitom dosahovaly nižších výkonů, proto případný čtenář mohl pochybovat, že by tak velké rakety vůbec mohly vzlétnout.
Není to však jediné možné vysvětlení pátého bodu zprávy; spojením granátů (Geschoss) a raketového pohonu můžou být s trochou fantazie myšleny i tzv. Trommsdorffovy náporové granáty. V jejich případě ale příliš nesedí udávaná ráže (původně byly před válkou vyvíjeny v ráži 88 mm) ani časová souvislost.
Rechlin. Jakožto německý ekvivalent britského Farnborough byl zpravodajcům dobře známý, tato informace nepřinášela nic nového. Zajímavé také je, že autor přímo vybízí k bombardování místa – k náletům na Rechlin nakonec došlo, ale až v roce 1944.
Metody útoků na bunkry. Odstavec opět nepopisuje nic nového – pouze lehce zmateně uvádí, že je vhodné zakrýt bunkry kouřovou clonou (v originále navíc plete kouř s plynem) a pod její rouškou se plamenometníci mohou přiblížit na dostatečně krátkou vzdálenost.
Zařízení včasné výstrahy. Jeden z důvodů, proč nakonec Dr. Jones pravosti dokumentu uvěřil, byla tato pasáž. Také obsahovala patrně nejcennější informace – jednak přímé potvrzení faktu, že i v Německu vyvíjí radary včasné výstrahy (popis prvního sedí na radar Freya, onen „padesáticentimetrový“ nově vyvíjený exemplář pak na Würzburg), jednak přesné technické informace (jako frekvence, výkon a v případě Würzburgu i vlnová délka).
Zmiňovaným náletem je zjevně operace ze 4. září 1939. Celkem patnáct Blenheimů ze 107., 110. a 139. sqn a čtrnáct Wellingtonů z 9. a 149. sqn bylo vysláno k bombardování německých válečných lodí ve dvou severoněmeckých přístavech. Nás zajímá formace Wellingtonů, neboť ta mířila k Brunsbüttelu ležícím u samého ústí Labe do Severního moře a právě s ní se střetly Messerschmitty Bf 109E-1 z II/JG 77.
Ty byly na letišti Nordholz zalarmovány kolem šesté odpoledne a původně mířily k Wilhelmshavenu, kde útočila desítka Blenheimů. První část stodevítek ale dorazila příliš pozdě, půlka bombardérů padla za oběť flaku a druhá půlka už byla pryč. Přesto Lt. Metz ze 4./JG 77 hlásil jeden sestřel, ale Abschusskomission mu jej nepotvrdila. Naproti tomu 6./JG 77 měla větší štěstí, exploze protiletadlových granátů je navedly ke dvěma osamoceným Wellingtonům vracejícím se od Brunsbüttelu. Oba dva byly poslány do moře, sestřely si na konto připsali Fw. Alfred Held a Fw. Hans Troitzsch.
Problém ale byl, že boj těchto dvou bombardérů s německými stíhači nikdo z jejich kolegů neviděl a nepodal o něm po příletu na základnu hlášení. RAF se tak mylně domnívalo, že padly za oběť flaku, což v kombinaci s hlášeními o nerozhodnosti Bf 109 vyvolalo dojem o neefektivitě celého obranného systému, resp. jeho hodně pozdní reakci. To je i jeden z důvodů, proč dokumentu zpravodajci nevěřili, byly-li totiž bombardéry zjištěny ve vzdálenosti cca 120 km, podle tehdejších britských standardů by stíhačky měly zasáhnout mnohem dřív, ne z dálky sledovat odlet… Pravým důvodem zpoždění ale byla nejednotnost radarového systému (svoji Freyu totiž na severoněmeckém pobřeží měla jak Luftwaffe, tak Kriegsmarine) a tím způsobená zpoždění v komunikaci.
Že šlo o mylné závěry, se tragicky potvrdilo 18. prosince 1939 při náletu na Wilhelmshaven.
Letecký přístroj pro měření vzdálenosti. Velice uvěřitelná, logická pasáž popisuje přístroj v principu podobný radiovému výškoměru. Zajímavé je, že mu odpovídá Y-Gerät, až třetí německá navigační pomůcka zavedená do výzbroje Luftwaffe. Oproti svým předchůdcům (Knickebein a X-Gerät) byl přesnější a flexibilnější, ale Britové si s ním nakonec poradili docela rychle.
Torpéda. V prvním odstavci je popisováno řízení torpéda pomocí radiových vln. Je pravděpodobné, že němečtí vědci na něčem podobném v roce 1939 skutečně pracovali, nicméně v praxi vyvstávalo několik problémů, z nichž hlavní byla velikost vysílače a výkon nutný pro vysílání na vlnové délce 3 km. Další problémy s modulací signálu, jenž by měl řídit torpédo, a přechodem vzduch-voda zapříčinily, že se žádný takový projekt nedostal až do výroby. Naopak akusticky naváděná torpéda se na palubách německých U-Bootů objevila v březnu roku 1943: šlo o torpéda G7e Falke, od září téhož roku nahrazena G7es Zaunkönig. Spojenecká protiopatření byla logická a podobná návrhům autora Oslo Reportu: lodě za sebou táhly klamný cíl dělající dokonce větší hluk než samotné plavidlo (kódové označení systému znělo Foxer).
Magnetická roznětka byla Britům dobře známá: však ji taky pro své námořní miny vyvinuli na konci první světové války a v srpnu 1918 nasadili. Poválečný vývoj ale ustrnul a teprve na prahu druhé světové války (v červenci 1939) byla objednána omezená výroba nových. Naopak Němci magnetické roznětky pro své námořní miny i torpéda měli na začátku druhé světové války připraveny, Spojencům pak dlouhou dobu působily značné potíže.
Roznětky. Ač je poslední pasáž nadepsaná „roznětky“, její první část popisuje bezpečný způsob, jak automaticky odjistit pumy až po odhozu. Až zbytek popisuje princip bezkontaktní roznětky, nicméně tato konkrétní technická podoba vedla do slepé uličky. Proto se Němcům za celou válku nepodařilo dotáhnout vývoj do zdárného konce. Naopak Spojenci měli bezkontaktní roznětky (VT Fuze) k dispozici již v roce 1943, byť je z obavy před jejich získáním Němci použili poprvé až britští protiletadloví dělostřelci proti V1. Ostruhy si nový vynález vysloužil i v Pacifiku při obraně spojeneckých flotil před kamikaze nebo v Ardenách. [4]
Britská reakce
Jak byl dokument přijat britskými zpravodajci? Překlad byl distribuován mezi všechny tři složky ozbrojených sil, ale jediný vědec, který Oslo Report bral vážně, byl dr. R. V. Jones, osmadvacetiletý vědecký poradce u Air Ministry. Když se snažil přesvědčit ostatní, byl označen za nováčka ve zpravodajském světě a anonymní zpráva za podvrh. Některé části sice byly důvěryhodné nebo Britům již známé, ty však mohly do podvrhu být vpraveny úmyslně, aby zvýšily šance k jeho pozitivnímu přijetí včetně čirých fabulací. Navíc nikdo nevěřil, že by v Německu reálně existoval člověk se znalostmi o tak širokém spektru vojenského vývoje, jenž by své vědomosti předal druhé straně.
Argumenty dr. Jonese k podpoře pravosti se zakládaly na několika faktech. Prvním z nich byla přiložená bezkontaktní roznětka, která byla podle jeho slov „lepší než cokoliv podobného, co jsme uměli vyrobit“, což by byl „celkem pozoruhodný podvrh“. Navíc v souvislosti s podrobnostmi o německých radarech vyvstávaly dvě možnosti: buď dokument sepsal Abwehr ve snaze přesvědčit Brity, že Němci jsou ve vývoji radarové techniky stejně daleko, [5] nebo je skutečně pravý. Čas a přicházející německé technologie (jako např. Y-Gerät, popsaný v odstavci 9) jej přesvědčily, že druhá možnost je ta správná, byť se svým názorem zůstával i nadále osamocen. Jak později podotkl, „v těch několika hluchých místech války jsem v Oslo Reportu hledával, co přijde příště“.
V roce 1989 v knize Reflections on Intelligence dr. Jones o dokumentu napsal:
Kdo ovšem byl tajemný vědec, který Britům předal tak rozsáhlé podklady ke stavu německé techniky na počátku války? Jeho jméno je dnes známé, ačkoliv se ke svému výjimečnému činu nijak nehlásil a svou rodinu o něm zpravil až více než třicet let po válce! Byl jím dr. Hans Ferdinand Mayer, ředitel výzkumné laboratoře Siemens & Halske v Berlíně. Přesvědčený demokrat se obával vítězství nacistického režimu, jemuž mohlo výrazně napomoci bojové nasazení nových zbraní, proto si zařídil na podzim 1939 služební cestu do Osla a informace o německém vývoji předal Britům. Plánoval dokonce pravidelnější informační tok přes přítele v neutrálním Dánsku, ale ten byl znemožněn německým vpádem do Skandinávie v dubnu 1940.
Osud originálu není znám, ale je jisté, že Němci o existenci Oslo Reportu neměli tušení – dr. Mayer sice od roku 1943 prošel celkem pěti koncentračními tábory, ale do nich se dostal za poslech BBC a protirežimní výroky. I za tyto činy měl dostat trest smrti, avšak od něj ho zachránila přímluva Phillipa Lenarda, nositele Nobelovy ceny za fyziku, přesvědčeného nacisty a vedoucího Mayerovy disertace.
V prvním vydání své knihy Most Secret War z roku 1979 dr. Jones ještě nechává autora Oslo Reportu v anonymitě, byť se s dr. Mayerem již spřátelil. Musel mu totiž slíbit, že se zveřejněním počká až po smrti jeho i manželky. Veřejnost se Mayerovo jméno dozvěděla až v roce 1989, kdy dr. Jones celou historii vylíčil v již zmiňované knize Reflections on Intelligence.
[1] Zdroje se ohledně přesného signálu různí, Dr. Jones ve své poválečné přednášce říká, že šlo o záměrné přeřeknutí hullo místo hallo (doslova „měli jsme říct hullo, hier ist London namísto toho, co jsme říkali běžně“). Jiné verze podporují pouze přidání dalšího hallo, případně hier ist London.
[2] Náčrty jsem bohužel nikde nenašel, je možné, že zmizely spolu s originálem dokumentu při obsazení Osla v dubnu 1940. Nicméně ze slovního popisu a základních znalostí fyziky je většinou jasné, o čem autor píše.
[3] Původně se mělo vyrábět „pouze“ 250 Junkersů Ju 88 měsíčně.
[4] První nasazení proti pozemnímu cíli přišlo 21. prosince 1944 v Ardenách. Obětí se stala Skorzenyho SS-Panzerbrigade 150, která během útoku na Malmedy utrpěla palbou amerických dělostřelců těžké ztráty.
[5] Dr. Jones tehdy nemohl tušit, že Němci zatím o britských radarech nevěděli takřka nic, tím spíše, když průzkumný let vzducholodi Graf Zeppelin na začátku srpna 1939 skončil fiaskem.
Použitá literatura:
- BUDRAß, Lutz: Flugzeugindustrie und Luftrüstung in Deutschland 1918-1945. Droste Verlag, Düsseldorf 1998.
- CALDWELL, Donald–MULLER, Richard: The Luftwaffe Over Germany. Defense of the Reich. Greenhill Books, London 2007.
- GRÖNER, Erich: Die deutschen Kriegsschiffe 1815-1945, Bd. 4. Bernard&Graefe, Koblenz 1986.
- HINSLEY, Sir Francis Harry: British Intelligence in the Second World War, Volume 1. HMSO, London 1979.
- JONES, Reginald Victor: Most Secret War. Hamish Hamilton, London 1979.
- JONES, Reginald Victor: Reflections on Intelligence. Heinemann, London 1989.
- KROULÍK, Jiří–RŮŽIČKA, Bedřich: Vojenské rakety. Naše vojsko, Praha 1985.
- PRICE, Alfred: Nástroje temnot. Mladá fronta, Praha 2006.
- STERRENBURG, Frithjof A. S.: The Oslo Report 1939—Nazi Secret Weapons Forfeited. [online, získáno 6. února 2012]
Zdroj: HINSLEY, F. H.: British Intelligence in the Second World War, HMSO, London 1979