Druhé jednání prezidenta Beneše s lidovým komisařem zahraničních věcí nezačalo nejlépe. Vedle Stalinových poznámek na adresu mnichovského kapitulantství patřil rozhovor o čs. domácím odboji k nejnepříjemnějším Benešovým zážitkům jinak pohodového pobytu v Moskvě. Snažil se sice vysvětlit specifické obtíže protektorátu a přirovnání k polskému odboji (Poláci dokonce i po přerušení diplomatických styků dávali Sovětům k dispozici příslušná hlášení) zlehčit tím, že prý čeští odbojáři nedělají kolem své činnosti takový povyk, avšak „plně prezident Molotova nepřesvědčil o rozdílnosti podmínek a nemohl přesvědčit“, zapsal si do deníku prezidentův sekretář Eduard Táborský. Nedostatek ozbrojené aktivity čs. odboje byl stálým předmětem kritiky nejen v Moskvě, ale i v Londýně.
Ani Beneš toho dne nepředvedl zrovna vrchol diplomatického umění. Jestliže se mu podařilo uzavřít čs.-sov. smlouvu na výslovném principu vzájemného nevměšování, jestliže dohodl se Stalinem, že na osvobozeném čs. území nebude zaváděna vojenská okupační správa, pak všechny tyto úspěchy během rozhovorů znehodnotil mj. tím, že vyzval Sověty k intervenci ve věci potrestání slovenských válečných zločinců. Později v Londýně to ovšem prezentoval jinak – stavěl se do role přímluvce Slováků u Stalina, který jim prý nemůže odpustit vypovězení války. A Molotov prý jej požádal: „dejte to do pořádku, aby se již takové věci nemohly opakovat“ – jenže to byl naopak Beneš, kdo si chtěl opatřit alibi k pacifikaci odpůrců československé státní ideje. Tuto pasáž rozhovorů sice nelze vykládat tak, že by dal prezident Sovětům volnou ruku k pozdějšímu řádění NKVD na Slovensku – sám byl velmi nemile překvapen, když Sověti v rozporu s Molotovovými slovy „kladli Slováky na stejnou úroveň jako Němce a Maďary“ (zejména v otázce válečné kořisti) – to ovšem nic nemění na tom, že (už s ohledem na smluvní zásadu nevměšování) Beneš neměl nad rámec předpokládané spolupráce o vnitřních záležitostech ČSR před Sověty mluvit, natož je vybízet k zasahování.
Nejinak tomu bylo, když se Beneš několikrát rozhovořil o Podkarpatské Rusi a problémech, které s ní Československo před válkou mělo. Nad naprostou nevhodností takových řečí se i později v Londýně pozastavoval státní ministr Hubert Ripka. Prezident a jeho okolí však vyjadřovali uspokojení nad tím, jak podle jejich názoru „využil Molotov každé příležitosti, aby dal ostentantivně najevo, že to jsou věci, které se jich vůbec netýkají, že když o tom chce prezident mluvit nemůže ho neposlouchat, ale že to jen čistě bere na vědomost.“ Spokojeni s tím, že – snad aby odvrátili podezření Západu z vměšování – si Sověti pro tento čas vytyčili „zřejmě zásadu, nejen se na vnitřní věci neptat, ale před takovými řečmi vůbec uhýbat“, si prezidentovi lidé neuměli představit, jak nebezpečné důsledky bude mít dávat Sovětům záminku či dokonce návod, jak literu smlouvy obejít.
Obdobným způsobem prezident znevážil i své poslání – resp. úkol, který si sám předsevzal – upravit vztahy mezi polskou a sovětskou vládou. Především s ohledem na Polsko byl k čs.-sov. smlouvě přidán protokol, který umožňoval její rozšíření o další státy. Sovětskému svazu se tak podařilo prosadit koncepci bilaterálních smluv se sousedními státy a eliminovat nebezpečí, že by se v jeho bezprostřední blízkosti zformovaly nějaké větší (a na SSSR nezávislé) státní celky. Zřejmě aby se kremelským vládcům zavděčil, neopomněl Beneš v této souvislosti zdůraznit, že on se k projektu čs.-polské konfederace stavěl vždy krajně skepticky (viz První rozhovor).
„Polský problém“ zabíral při moskevských rozhovorech skoro stejný prostor jako záležitosti československé. Aby se Beneš pokusil přispět ke zlepšení sovětsko-polských vztahů, o to jej žádali také Britové (A.Eden) i samotní Poláci (nový polský premiér St. Mikołajczyk). Ze záznamů však jasně vyplývá, že (snad s výjimkou Mikołajczyka) už londýnské Poláky odepsal. Trochu paradoxně se prezident po návratu z Moskvy domníval, že pro Polsko a Poláky jako takové je – také díky jemu – je řešení polské otázky na dobré cestě. Stalin prý odmítl, že by se chtěl míchat do Polských věcí a nastolovat tam vládu. Ovšem za cenu změn v polské exilové vládě (!) a s tím, že „posunutí“ Polska na západ je už hotová věc. Na to ale neměl Beneš nejmenší vliv, o tom se už dohodla „Velká Trojka“ v Teheránu. Benešovu úlohu celkem přesně definoval Churchill v dopise Rooseveltovi: [Beneš] „může být velice užitečný tím, že se pokusí přivést Poláky k rozumu...“
S otázkou polskou i s anulováním Mnichova se pojila především otázka hranic obou zemí. O územních změnách se mluvilo také 18. prosince při závěrečném jednání se Stalinem, které podle Beneše „bylo vrcholné a rozhodující a jež skončilo tak, že byly přineseny na stůl mapy a dělaly se hranice...“. Tehdy (i později) šokoval prezident kremelské vládce tím, že odmítl rozšířit území ČSR na úkor nepřátel. Jinak ale veškeré zmíněné úpravy hranic vycházely ze sovětských představ – také v tomto moskevské rozhovory sledovaly „teheránskou linii“.
Zde použitá mapka má mít na rubu Benešovu poznámku „Moskva – prosinec 1943“ a zřejmě tedy vznikla při rozhovoru s Molotovem, nebo o dva dny později se Stalinem.
Srovnání Benešových (modrá) a sovětských (červená) představ o poválečných hranicích.
O průběhu moskevských jednání byla exilová vláda a ostatní čs. zahraniční reprezentace telegraficky průběžně informována. Při zpáteční cestě, v Marrakéši, seznámil Beneš s výsledky a se svými dojmy Churchilla (4.-5. ledna 1944), po návratu do Londýna Edena a Mikołajczyka. Dne 11. ledna podal rozsáhlý výklad na tajném zasedání vlády a o dva dny později oficiálně informoval Státní radu. Domácí odboj a zastupitelské úřady dostaly zprávu v druhé polovině ledna. Později moskevská jednání popsali v pamětech Beneš, Fierlinger, Smutný a Táborský.
Ve své době byly čs.-sov. smlouva i výsledky jednání hodnoceny v protifašistickém táboře vesměs pozitivně – od opatrného souhlasu po nekritické nadšení (podrobnosti obsažené v tomto dokumentu znal málokdo). Toliko americký velvyslanec k oficiálnímu uznání připojil větu (později často citovanou), že československý případ bude „test-case“ toho, jak Sovětský svaz dodržuje dohody.
Z dnešního pohledu lze pozitivní význam smlouvy a navazujících jednání vidět především v tom, že – na rozdíl od okolních států – nebyla v poválečném Československu dlouhodobě sovětská vojenská správa, nebyla nastolena čistě loutková vláda, ani zde nezůstávala sovětská armáda. To, že těchto výhod v rozhodnou chvíli nedokázal nikdo využít, je už jiný problém.
Doporučená literatura:
- BROD, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Československá cesta do sovětského područí. Praha 2002.
- CHURCHILL, W.S.: Druhá světová válka. 5. díl. Kruh se uzavírá. Praha 1996.
- NOVÁČKOVÁ, H. – ŠŤOVÍČEK, I.: Edvard Beneš o jednání v Moskvě v prosinci 1943. Dokument. Soudobé dějiny. 2-3/1996.
Záznam o druhém rozhovoru s Molotovem, konaném v Moskvě dne 16.12.1943, od 17-19.30 hod. odpoledne.
Přítomní zase: pan prezident, Fierlinger, Smutný, Molotov, Kornejčuk, Lebeděv.
Pan prezident začal od bodu 6 svého programu, ale prohlásil, že o této otázce se zmíní až na konci.
Bod 7 jedná o otázce vojenské spolupráce v čase války i po válce. To je věc do značné míry technicky vojenská, ale také politická. Prezident doufá, že bude moci mluvit s gen. Žukovem o technických věcech, a kdyby bylo třeba, též s maršálem Stalinem. Předává memorandum, v němž je vše uvedeno v podrobnostech. Zmínit se chce jen o několika základních bodech:
1) Chceme, aby do naší armády byli uvolněni všichni Čechoslováci. Potřebujeme, aby v době převratu byla k dispozici nám co největší početně vojenská jednotka.
2) Organizovat druhou brigádu.
3) Z Anglie pošleme piloty, aby se zde dala organizovat též letecká jednotka. Co chceme, je, aby i na našem území byla válka. Víme, že jsme nemohli válčit na samém počátku, tak chceme bojovat aspoň na konci - před koncem, aby i náš celý národ se cítil ve válce a v plné vojenské spolupráci s Ruskem. Proto chceme od vás pomoc ve výzbroji, protože na konci bude u nás revoluce, partyzánská vojna.
Molotov (s trochou ironie): Koho s kým?
Beneš: S Němci. Je možné, že se Němci položí dříve, ale já toho nechci, a musíme se připravit.
Molotov: My bychom zase chtěli, aby praskli Němci co nejdříve a nečekali, až bude organizována československá armáda. Jaké jsou vaše poměry doma nyní?
Beneš: Dnes by otevřená vzpoura znamenala jenom zbytečný masakr, ale my musíme dělat všechno, aby naši lidé byli připraveni.
Molotov: Jak se projevuje dnes odpor vašeho lidu proti Němcům, dělají sabotáže apod.?
Beneš: Sabotáže u nás vždycky byly a jsou, lidé jsou také na ně plně připraveni, chtějí je dělat, dostáváme odpovědi z domova, že v tom s námi plně souhlasí. Ale my musíme u nás používat jiných metod nežli např. Poláci. My děláme spíše tzv. vědeckou sabotáž, stálé, trvalé poškozování Němců. Jsme s nimi v boji 300 let.
Molotov: Ano, ale já myslím, jakou efektivní diverzní práci vaši lidé dělají? U Poláků jsou ilegální organizace, provádějí sabotáž za sabotáží, vyhazují mosty, vlaky.
Beneš: U nás je zeměpisná situace jiná. Jsme nejdále od front, naši lidé žádají, aby byly bombardovány fabriky, ale nic se neděje. Žádali jsme Angličany, aby bombardovali, žádali jsme vás také. Nic se dosud nestalo. Ale sabotáže se dělají dále.
Molotov: Ale neví se o tom, kdežto Poláci i po přerušení styků nám předali seznamy teroristických aktů, které jejich organizace dělají. Tam vlaky, mosty ...
Kornejčuk: (vážně přisvědčuje a dává najevo, že je to seriózní)
Smutný: (poznámka o přípravách našich lidí pro pomoc bombardování Škodovky a o připravených sabotážích v továrnách a důvodech, proč neuskutečněny)
Prezident znovu vykládá, jaké jsou poměry u nás a proč se u nás nedají dělat ani partyzánské akce ani sabotáže ve velkém. A hlavně vysvětlil, proč my s tím neděláme mnoho šumu jako Poláci. Stejné poměry jsou na Slovensku. Ale čím více se bude blížit fronta našemu území, tím budou vzrůstat akty sabotáže, budou se tvořit i partyzánské oddíly, ale to všechno je podmíněno přiblížením se fronty.
Další požadavek ve vojenském memorandu se týká zbraní, udáváme důvody, proč chceme zbraně německého původu.
Molotov: Dobře, to všechno odborníci prostudují.
Beneš: Pak jednáme též o součinnosti po válce, to je velmi vážné. Jak víte, po minulé válce jsme se orientovali na Francii, přijali jsme jejich doktrínu, spolupráci. Po této válce musíme spolupracovat vojensky těsně s vámi. Znamená to přizpůsobit naše plány, naši vojenskou vědu vašim zkušenostem, normalizovat zbraně, munici, mít spolupráci v letectvu, stavbě a přípravě letišť atd. Jak vidíte, jdeme do všech konsekvencí z naší smlouvy vyplývajících a chceme spolupráci ve všech ohledech. Toto jsem vám také chtěl předložit ke studiu a vyčkáme vaší odpovědi.
Stejně se staví otázka spolupráce hospodářské. Také o tom jsem hlavní linie, jak bychom si to představovali, sepsal v tomto memorandu (předává). Až budeme sousedy, bude to mít vliv na změnu naší hospodářské orientace. Tato byla obrácena dosud z 80% na Západ, to se určitě změní. Myslím tak na 50% na Východ a 50% na Západ.
Molotov: Ano, to je velmi vážná věc.
Beneš: Ano; na té půdě chceme připravit naší spojenou hospodářskou spolupráci. To, co je zde nastíněno, bude pak Fierlinger postupně s vašimi experty studovat, připravovat tak, aby ihned po válce nastala výměna hospodářská. Budeme mít zájem na tom, aby po válce nevznikla u nás nezaměstnanost; bez vás by se nám to nepodařilo. Potom také nechceme, abychom v surovinách byli odkázáni jen na Západ. To je smysl tohoto hospodářského memoranda. Předávám vám to a Fierlinger po mém odjezdu může o tom jednat s Mikojanem a s vašimi experty. My v Londýně také budeme diskutovat to postupně s Lebeděvem. Je zde také zahrnuta otázka komunikací, ta je velmi vážná.
Molotov: My sice stavíme svůj hospodářský systém na vlastní průmysl, ale budeme také odkázáni jistě na spolupráci s jinými.
Beneš: Bod 11 se týká potrestání válečných viníků. My máme v té věci svůj plán a přijímáme také vše, co vy jste o tom veřejně prohlásili. Vláda naše připravuje příslušný zákon, v tom bude obsaženo vše, i to, co vy jste udělali, i to, co už projednáno mezi spojenci. Jen dvě věci bych chtěl zdůraznit: 1) je třeba být velmi radikální, protože může být nebezpečí v tom, že Západ bude brzo zapomínat.
Molotov: Ovšem, to je velmi možné. Ale my nemůžeme zapomenout, národ potřebuje...
Beneš: Já chci, až budu zpět v Londýně, abych s Američany a Angličany věděl jak mluvit.
Molotov: U nás je různost názorů s Angličany, ne o věci, ale o postupu. Jedná se o komise pro potrestání viníků. My chceme, aby v těchto komisích byli zástupci zemí, které přímo trpěly od Němců. Angličané chtějí, aby v nich byla zastoupena také jejich dominia. My proti tomu nemáme námitek, ale v tom případě žádáme, aby tam byli též z naší strany zástupci Ukrajiny, Bělorusi, Moldavské republiky, Lotyšska, Estonska, Litvy a Karelofinské republiky. A na tomto požadavku budeme trvat.
Beneš: To potvrzuje též náš princip a budeme na tom trvat. Druhá otázka je trochu delikátní. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, aby všichni ti na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci, abyste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války a provinili se spoluprací s Němci na frontě a děláním koncesí.
Molotov: Usmívá se a chápe, ale podotýká: bylo ne úplně pochopitelno, abychom kladli Slováky na stejnou úroveň jako Němce a Maďary.
Beneš: To ne, chci, aby toto byla jen otázka mezi námi a vámi, já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní, to bude jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi chtějí trestat Slováky. Proto žádám vaši pomoc. U nás je nepřijatelno to, co oni udělali; i ze slovanského hlediska je to nutno posuzovat, oni to dělali pro Němce proti Slovanům.
Molotov: Rozumím. Vy potřebujete podděržku Sovetskogo Sojuza proti Slovákům. Kteří jsou to, které chcete potrestat?
Beneš: Tuka, Šaňo Mach, Tiso, též Gašpar, Medrický, Čatloš – ten také musí viset aj. U Slováků je to velmi těžká věc chytat viníky. Slovensko je všechno jedna rodina, zařídili si to dobře, jeden bratr je v Londýně, druhý na Slovensku. Kdyby to dopadlo špatně se Spojenci, bratr na Slovensku by zachraňoval toho, co je venku, v opačném případě bude to zas bratr venku, co bude chránit bratra doma. Přeháním ovšem, ale chci jen ukázat, jak by nám Čechům samotným nebo i Slovákům bylo těžko potrestat všechny viníky. A v zájmu budoucnosti, v zájmu morálky je to absolutně nutno.
Bod 12. V tomto bodě bych chtěl jednat o vztazích k jednotlivým zemím. O Rakousku jsme už mluvili. My jsme pro jeho samostatnost.
Molotov: Ano (Da).
Beneš: Chtěl bych se zmínit o dunajské federaci a ujistit, že my v tomto ohledu žádných závazků jsme na sebe nevzali nevezmeme.
a) V otázkách organizace střední Evropy nic neuděláme bez dohody s vámi,
b) jsme pro samostatnost Rakouska a jsme přesvědčeni, že Rakousko může samo žít.
20 let se chodilo s touto věcí, že samotné Rakousko je k životu nezpůsobilé. Ke mně přišli v Londýně také sociální demokraté a žádali mě, abych v Moskvě vysvětlil, abyste pochopili jejich politiku. Dělnické třídy rakouské stojí prý za vámi, ale Rakousko samo žít nemůže. To značí, že buď musí zůstat s Německem nebo s námi. Obzvlášť prý s námi. To já nepřijímám. My jsme v Rakousko-Uhersku platili a vydržovali největší část rakouských zemí. Rakušané sami a Vídeň žili velmi dobře. Oni exploatovali jiné země, hlavně české. A české země živily ostatní. Když jsme rozbili Rakousko-Uhersko, tak museli začít pracovat. Před válkou žili velmi dobře, my dole; po válce my šli nahoru a oni dolů, proto křičeli, že nemohou žít. Jihoslované však žili ještě hůře, ale na to oni nebrali zřetele. Náš lid je pracovitý, houževnatý, skromný, šel nahoru svým vlastním přičiněním. Proto by Rakušané se rádi spojili s námi, myslí, že by se jim lépe žilo. Rakouský lid, hlavně v horách, je měkký, nemá dost energie v porovnání s námi.
Molotov: Životní standard českých zemí byl vyšší?
Beneš: Ano, značně vyšší.
Kornejčuk: Ale v Rakousku byl zase životní standard vyšší nežli v Polsku a Jihoslávii?
Beneš: Byl vyšší. Ale já byl rád, že tomu tak bylo, a chci, aby byl ještě vyšší.
Molotov: Plně poňal. Vy pochopitelně nemůžete podporovat rakouskou federaci, ta by byla namířena proti vám.
Beneš: V Rakousku je velmi progresivní strana dělnická a my ji budeme podporovat. U nás nikdy nebylo a nebude špatných styků s Rakouskem.
Rumunsko: Naše vztahy byly vždy dobré. Ale já jsem nikdy nekompromitoval RČS v otázce Besarábie. V době Mnichova se k nám chovali Rumuni lépe než druzí.
Molotov: Vašim společným protivníkem jsou Maďaři. I my děláme rozdíl mezi těmi, kdož nás napadli, mezi Rumuny a Maďary. Maďaři se k nám zachovali mnohem hůře. My také v otázce Transylvánie už letos v létě jsme písemně sdělili Angličanům, že otázka Transylvánie nebyla spravedlivě řešena vůči Rumunům.
Beneš: Maniu je se mnou v kontaktu. On je demokrat svého druhu, nesouhlasí s Antoneskem. Předali mi od něho vzkaz, že chápe, že Besarábie a Bukovina je pro ně ztracena. Prosil mě, abych je u vás ochraňoval. Já jim vždy ukazuji mapu a říkám, že ve věci vašich hranic není možný kompromis. Ale přimlouvám se, abyste na ně vzali ohled ve věci Transylvánie.
Molotov: Jak jsem již řekl, my jsme zakročovali v „polzu Rumynii“.
Beneš: Vidím, že v principu souhlasíme.
Molotov: Ano.
Beneš: Dále je Jugoslávie. Je to národ nám velmi blízký, bez ohledu na zradu, jíž se na nás dopustili. Nebyli to jen jednotlivci, nýbrž jako ve Francii, kasta lidí. Stojadinović, Pavel a s nimi řada jiných. Ale skutečný jihoslovanský národ, když viděl, že vedoucí lidé se chystají nás opustit a spolupracovat s fašisty, byl proti, ale nepodařilo se mu rozbít režim.
Molotov: My jim chtěli pomoci právě před vojnou, Němci pochopili, že je chceme ochraňovat, ale už to nepomohlo.
Beneš: My budeme vůči Jihoslovanům více opatrnější, i když přátelství mezi námi zůstane. Oni jsou v těžké situaci. My stojíme za federativním sjednocením všech tří částí. Roosevelt mi říkal v Americe, že Chorvati a Srbové nemohou společně žít. Já mu řekl, uděláte-li něco, co rozbije Jihoslávii, bude to chyba tragická. Nevěděl jsem, jak mu to vysvětlit, pak mi napadlo toto: To není otázka mezi Srby a Chorvaty, nýbrž jde hlavně o to, jak vést hranici ve federaci mezi Srby a Chorvaty. Tu nikdy nevyřešíte, kdybyste je rozdělili. Budete to pak mít ještě horší. Mají-li se hádati, je lepší, když bydlí v jednom domě a hádka zůstane v domě. Budou-li bydlet každý v jiném domě, budou se prát na ulici. Roosevelt řekl: Vy jste mne přesvědčil.
Stejnou otázku mi položil Churchill. Naléhal jsem: Nepřipusťte rozdělení. Foreign Office je pro spojení. Je vždycky rozdíl mezi Churchillem a Foreign Office. Churchill je více konzervativní. Je možno však mít na něho vliv, ale přesto má svoje koníčky, v nichž je tvrdošíjný. Je to pravý tvor XIX. Století, myslí v koncepcích minulosti. Chápe, vyvíjí se, je možno ho přesvědčit. Ale má koncepce, v nichž přesvědčit ho není možno. Eden více chápe, je také konzervativní, ale člověk našeho století.
Budete-li vy naléhat, jsem si jist, že věc Jihoslávie bude řešena ve smyslu sjednocení.
Ostatní jihoslovanské záležitosti, to je věc denní politiky. V Káhiře přišel ke mně Purić a žádal, abych jim zde pomáhal. Říkal: Chtěli bychom stejnou smlouvu jako vy.
Molotov: Vždyť kvůli nim to všechno začlo, a oni pak toho nechali!
Beneš: Bohužel, tato vláda vlastně neexistuje.
Molotov: Odorváni od počvy (Vytrženi z vlastní země).
Beneš: V pravém slova smyslu emigranti, bez kontaktu s národem. Političtí machři. V Londýně jsou to všichni moji přátelé, je mi trapno, ale oni jsou odtrženi od země. Otázka Jihoslávie bude řešena na jejich půdě domácí. Purić mě žádal, abych je ochraňoval; chápu, že toto není správná ochrana. Totéž je s Polskem, stará Polska musí zmizet. V Jihoslávii měli umělý režim 15 let, Alexandr, Pavel, Petr II., to se vymstilo na nich. Petr II. je špatně vychován pro demokratického krále. Nyní je jeho učitelem Petar Živkovič, to mluví samo.
Molotov: Nás Angličani do toho vtahovali, mluvili jsme o tom s Edenem, oni už dávno jsou ve spojení tam doma. My pošleme v těchto dnech vojenskou misi do Jihoslávie, uvidíme. (Dojem: jakoby neradi, že jsou do této věci zatahováni.)
Beneš: Francie. My o tom už mluvili. Ale na druhé straně, nemáme mít Francii – to bude jiná situace. De Gaulle i druzí se cítí Francií předválečnou, představují La Grande France, chtěli by všechno restaurovat, zachránit impérium. Angličani jsou proti, ale neřeknou to, věří však, že možno Francii vše vrátit. Roosevelt mi řekl docela jasně, že nepočítá s integritou francouzského impéria. Myslím, že měl na mysli Indočínu. Dakar chtěli Američané, myslím však, že tuto myšlenku už opustili.
Molotov: Ne, nemyslím, naopak myslím, že je u nich toto přání.
Beneš: Já řekl všem v Americe, že nesouhlasím s jejich politikou proti de Gaullovi. Můj dojem byl, že oni jsou proti Francii, nejen proti de Gaullovi.
Molotov: To se ví, chtějí něco od ní.
Beneš: Roosevelt mi vypravoval: Když jsem byl v Maroku, přišel marocký sultán a žádal mě, vy Američané, zůstaňte zde. Roosevelt mi to vypravoval spíše jako vtip, ale já z toho dělal závěr, že se mýlí. Darlan, Petain, to vše byla chyba.
Molotov: Možná, že není vše jasno. De Gaulle, to je jiná věc. Darlana bylo možno přijmout na chvíli...
Beneš: Myslím, že francouzský komitét by měl být uznanou vládou před koncem války, aby jako spojenci byli účastni příměří. Je závažno nevrhnout Francii na druhou stranu. Nesmí v nich zůstat hořkost, aby nenastal u nich zápas, zda jíti s Německem nebo se spojenci. To aby nebylo. Francie je velká zem. Třeba, aby na kontinentě nebylo těžkých problémů po válce. Postavit je naroveň. To není politika Anglie.
Molotov: Ne?
Beneš: Možná, že je to anglická hra, jako dělali se mnou, když se jednalo o uznání naší vlády. Angličané nedají nic zadarmo, a z toho, co chtějí dát, dávají jen krok za krokem. Ve Francii zůstalo mnoho hořkosti vůči Angličanům z r. 1939 a 1940.
Molotov: Ale pomáhají mnoho Hitlerovi, a to nelze ponechat bez potrestání. Přešli na stranu německou z viny vlády. Já myslím, že to nelze jen tak ponechat. To nebyli jen jednotlivci, kteří se provinili, nýbrž celá vládnoucí vrstva.
Beneš: Já nechráním Francii v tomto smyslu, to je věc morální, správně. Jen je nevrhnout k Německu.
Molotov: Vy jste několikrát veřejně prohlásil, že bez Francie nic. V plném vidu, to Francie nemůže. Snad za nějaký čas. Jsou politicky prohnilí, jako národ se ukázali slabí.
Beneš: Jak vidím, není rozdílu v názorech.
Molotov: Ne, v odstínech je rozdíl. My na to hledíme méně optimisticky, nežli vy, jsme více ostorožni, nežli vy.
Beneš: Mně jde o to, abychom stejně postupovali, aby naše politika byla koordinována s politikou a postupem vaším. To má pro nás velmi značný význam.
Molotov: I pro nás to má značnou roli.
Beneš: Itálie. Zde je vina jasná, nemůže být rozdílu v názorech. Jen bych se chtěl zmínit o Sforzovi. Když Sforza přijel do Londýna, navštívil Churchilla, Edena a přišel také ke mně. Je to můj starý přítel, v době exilu jsem mu pomáhal. Čestný člověk. A řekl mi: Řekněte v Moskvě, až tam budete, že jednou z prvních věcí, kterou dáme do pořádku, bude obnovení styků s Ruskem. On myslel, že bude republika a v ní on bude prezidentem, nebo předsedou vlády. Řekl to Churchillovi, ten to přijal velmi nepříjemně. Eden Sforzu pochopil lépe. Američané s ním souhlasili, ale v poslední chvíli mu dělali obtíže. Žádal mě, abych Vám řekl, že jako první věc bude se chtít s vámi dohodnout, přikládá tomu velký význam. Bojí se Američanů.
Molotov: Z jaké strany se bojí? Čeho?
Beneš: Amgot. Chtěli by zachránit něco z kolonií. Chápou už, že Angličané chtějí Eritreu, Somálsko. Italové by chtěli si ponechat kolonii v severní Africe. Ale Angličané by chtěli z druhé strany Egypta mít takové opatření, jako je na východě Palestina, Transjordánie atd. Z jihu už mají vlastně Súdán. Taktéž obklopit Egypt na západě. Část Tripolisu by Italům nechali. Řekl mi to anglický ministr, jenž tyhle věci připravuje, Sir William Jowitt.
Jsou tedy dvě koncepce:
1) jedna, která chce vzít vše a Italům nenechat z kolonií nic,
2) druhá, která by jim nechala Tripolis.
Sforza tohle všecko ví, co vám říkám. On se vždy choval rozumně k Sovětskému svazu.
Molotov: A Croce?
Beneš: Toho neznám.
Molotov: Naši lidé z Itálie nám hlásí, že Croce se chová vůči nám nepřátelsky. Sforza dobře. Každý z nich má svoji skupinu, grupa Croceho je k nám „plocho nastrojena“. Je Sforza ještě v Londýně?
Beneš: Ne, je v Itálii.
Molotov: Jak víte, Američané odkládají úpravu vlády až do Říma.
Beneš: Pak zde mám jednu malou otázku, Mezinárodního úřadu práce. Prosili mě z bureau M.Ú.P., abych se zde o tom zmínil. Angličané i Američané chtějí M.Ú.P. zachovat. Bureau by rádo vědělo, jaký bude vztah SSSR k nim.
Molotov: (Odpovídá vyhýbavě, že to má dost času až po válce.)
Beneš: Bod 13. Předal jsem už Kornejčukovi memorandum o tom, co bychom, z našeho hlediska považovali za nutné mít uvedeno v podmínkách příměří. Vše jsme prodiskutovali. Předám tuto věc také Angličanům. Uvedl jsem tam vše ohledně hranic, transferu, poměru mezi Čechy a Slováky, okupace atd.
Bod 14. Potom je otázka, zda o těchto našich rozhovorech udělat záznam či ne. Potřeboval bych to jako směrnici pro vládu, pro diplomaty naše.
Molotov: Možno udělat. Snad byste mohl připravit návrh?
Beneš: Souhlasí.
Beneš: Na konec jsem ponechal bod 6, chtěl bych jen pro informaci se zmínit o tom, jak si představuji naši vnitřní organizaci po válce. Také jsem o tom mluvil se zdejšími našimi komunistickými poslanci a dohodli jsme se. Jde v prvé řadě o problém decentralizace.
Molotov: Bude autonomie Slovenska?
Beneš: Ne, chci decentralizaci jako administrativní opatření. Já nechci používat slova autonomie, protože pod tím slovem si každý může myslet co chce, každý dává tomu slovu jiný význam. To jsem řekl také Hlinkovi. My jsme demokraté, bude se o tom po válce jednat a decentralizace bude mít takový rozsah, na kterém se dohodneme. Já chci dát Slovákům více, nežli měli v 1. Republice, ale musíme se o tom dohodnout.
– Na mapě ukazuje rozsah jednotlivých administrativních celků, Bohemia, Morava, Slovensko, Zakarpatská Ukrajina. Každý z nich bude mít lokální parlament. Slovensko jiné hlavní město, Bratislava je na hranicích.
Co se týče Zakarpatské Ukrajiny, my jsme v republice nepostupovali dost rozumně. Tam je stará otázka, zápas mezi elementem ruským a ukrajinským. Tyto spory byly živeny v Rakousku-Uhersku, jedni štváni proti druhým. Myslím, že po této válce se musí na Zakarpatské Ukrajině přizpůsobit, co se týče škol, jazyka, tomu, co je druhé straně hranic. Maďaři chtěli vytvořit ještě jeden slovanský národ, z „tunajších“, já se proti tomu stavím. My musíme ve slovanských věcech jít za „sojediněniem“ a ne se drobit.
Molotov: Charašo
Beneš: Transfer je poslední otázka. Zmínil jsem se už tom, že eventuálně jsem ochoten odříznout některé části republiky a předat Německu, když by nám to mělo pomoci vyvézt všechny Němce z republiky. Ale trvám na tom, aby v podmínkách příměří bylo zásadně stanoveno, že máme právo obsadit celou předmnichovskou republiku.
Molotov: Pravilno.
Beneš: A potom se s vámi a Angličany dohodnout o hranicích. Já jsem ochoten udělat kompromisy, bude-li to nutno. Mám ohled v prvé řadě na Angličany a Američany, očekávám obtíže od nich, myslím, že oni budou pak ochotnější, když jim vysvětlíme, že nechceme jen vyvézt od nás Němce, nýbrž také ustoupit s nimi kus území.
– (Béře mapy a vysvětluje, kde jaké územní ústupky by byl ochoten udělat. Naproti tomu, které území německé zase připojit k nám z důvodů strategických, takže problém území by se jevil jako výměna území, nikoli jen jako jednostranný náš ústupek.)
Molotov: (Vyslechl bez reakce.)
Kornejčuk: Se táže, jak to má být s maďarskou hranicí.
Beneš: Vykládá, že zde též chceme vysídlit Maďary, eventuálně je vyměnit za Slováky z Maďarska a také provést korekturu hranic.
Molotov: Charašo. Tyhle plány jste předložil Američanům a Angličanům?
Beneš: Znají mé názory o těchto věcech, ale já jim oficiálně nic nepředložil, dokud se nedohodnu s vámi. Nemám dobré zkušenosti z minulé vojny, je mezi Angličany mnoho maďarofilů. Principiálně tudíž to znají, ale nejdřív jsem chtěl vědět, do jakého stupně nás budete podporovat. Dvakrát jsem o té věci mluvil s Rooseveltem, vysvětlil jsem mu všechno a pak ještě při poslední návštěvě jsem se hleděl ujistit, jestli mně dobře rozuměl. Roosevelt je proto. Na můj dotaz, zda rozumí smyslu toho, co jsem mu řekl ohledně naší smlouvy s Moskvou, mi odpověděl: Chápu. Na stejný dotaz ohledně transferu mi řekl, že nejen chápe, ale že stejné řešení by se mělo provést nejen v ČSR, nýbrž i v druhých zemích. Naznačil Transylvánii.
Ale otázku předmnichovských hranic kladu vždy velmi jasně.
Molotov: Myslíte, že to chtějí upřímně? (vztahuje se na sliby Angličanů a Američanů ohledně transferu).
Beneš: To přijde na to. Myslím, že ano, ale řeknou mi, co za to zaplatit? Teď po teheránské konferenci budou příjemnější.
Molotov: A čím prosím vás můžete platit? Kolonie nemáte.
Beneš: Vím, jak jsme museli koncedovat konfederaci s Polskem. Nevím, s čím přijdou nyní. Může to být protokol naší smlouvy o Polsku, abychom jim pomohli tím vyřešit polský problém, možná, že to budou koncese hospodářské, možná finance. Budou postupovat, aby si zachránili určitý vliv ve střední Evropě.
Molotov: Otázka je, jak ho uchránit?
Beneš: Před mou cestou byla to pořád otázka konfederací.
Molotov: Konfederace. Když jsem na konferenci přečetl prohlášení o naší smlouvě, Eden odpověděl, že je v mém prohlášení „mnogo počvy“ (hodně půdy). Souhlasil, debat nebylo. Cordell Hull řekl, že oni souhlasili už dříve. Angličané nám předali písemný projekt federace Rakouska a Maďarska a ptali se nás, zda nebudeme dělat překážek spojení Rakouska a Maďarska.
Molotov: Naše vztahy k Anglii a Americe už na Moskevské konferenci byly dobré a od teheránské konference je vše úplně jasné. Tam se mluvilo docela nenuceně, všechny i nejožehavější věci, v atmosféře plné důvěry a přátelství. Otázka druhé fronty, která tak dlouho nás trápila, byla dohodnuta k úplnému našemu uspokojení „što do sroka i masštabu“ (co do lhůty i rozsahu).
Problém rozdělení Německa byl prodiskutován a všichni jsme byli za jedno, že Německo má být rozděleno. Já řekl přímo ve svém referátě, že víme, jak americký a anglický tisk nám vytýká, že nechceme říci, jaké máme záměry s Německem. My vedeme válku na svém území, máme Němce u nás, naši krasnoarmějci platí krví, vždyť 90% války se odehrává u nás, tak nemůžeme kvůli propagandě říkat, co s Německem zamýšlíme. My nesmíme udělat nic, co by jakkoli Hitlerovi pomohlo, byť i na chvilku. A kdybychom řekli, že všichni chceme Německo rozbít, tak Hitler si tím zase na chvilku pomůže na nohy a Němci se budou rvát do poslední kapky krve. Oni teď bojují o každý kousek úžasně houževnatě. Ti, kdo to na nás chtějí, chtějí vlastně pomáhat Hitlerovi.
Zrovna tak to bylo s Německým komitétem. Já na konferenci jim řekl, zda se mohou domnívat, že by nějaká vláda přijímala na sebe závazky vůči válečným zajatcům? To působilo. My máme povinnost vůči krasnoarmějcům na frontě, abychom zde vzadu udělali všechno, co zeslabí jejich nepřítele. A je nesporně zeslabováním morálky Němců, když my zde dáváme mluvit jejich význačnému generálu, důstojníkům, vojákům. To, co zde tisknou, se rozšiřuje na frontě mezi vojáky a je velmi působivé. Zachytli jsme rozkaz jednoho generála, v němž se obrací k vojákům, že to není skutečný Seydlitz, který mluví v Moskvě, protože to by tak znamenitý generál ze staré rodiny, že by nikdy nic takového neudělal. Něco jiného by bylo, kdybychom my jejich věci tiskli v našich novinách, ale takhle oni si vydávají ty věci německy samostatně. Copak my, naše vláda, by jednala s válečnými zajatci?
Polské věci. Prezident soudí, že všechny zásadní věci už byly prodiskutovány. Molotov je téhož názoru. Ale když v jiné souvislosti ukazoval prezident mapu, poznamenal Molotov, že na ní nemá naznačenou sovětsko-československou hranici. Prezident ihned vyňal druhou mapu a díky tomu rozvinul se rozhovor o hranicích vůbec. O Curzonově linii, která byla na mapce zakreslena, mluvil Molotov, už jako o hotové hranici. Na konferenci teheránskou prý přišli Angličané i Američané s mapami, na nichž měli Curzonovu linii zakreslenou, „a my taky“ – poznamenal s úsměvem. Prezident na to řekl, že viděl u Mikołajczyka obavy, že Rusové nepřijmou Curzonovu linii, že budou chtít více. „Ne, ještě spíše se dá mluvit o opravách. My přece měli zájem, když jsme o tom jednali s Němci, abychom zabrali co nejvíc území se slovanským obyvatelstvem a nenechávali ho jim. Ale o Curzonově linii se dá mluvit a jednat.“ Prezident poznamenal, že Poláci mluvili o 2 bodech: Białystoku a Lomži. Na to Molotov: „Białystok má velkou většinu obyvatelstva běloruského, o tom se nedá mluvit. Lomža je něco jiného, je pravda, že tam je polské obyvatelstvo ve většině, Lomža je polská.“ (Zřejmo, že tu by Polákům vrátili.)
Na teheránské konferenci se mluvilo o západní polské hranici na Odře. (Prezident poznamenal, že myslí, že je to na Poláky trochu moc, že by tolik Němců nestrávili.) Když Churchill na mapě ukazoval rozsahy Polska od Curzonovy linie k Odře, řekl: Duraki, vždyť pak budou mít zase velké Polsko. Prezident se tázal, jak to myslí Rusové s Východními Prusy, zda chtějí je celé postoupit Polsku. Molotov řekl, že ne, že potřebují pobřeží, Memel, takže oni by si ponechali velkou část pobřeží, šikmo do vnitrozemí ke Královci a ostatní ať si vezme Polsko.
Přišla řeč na to, kolik Němců by se muselo vystěhovat z Polska. Prezident to vypočítal na 3 1/2 milionu. „To je maličkost, to je snadné,“ prohlásil Molotov.
Prezident naléhal, aby Poláci dostali tolik území z Německa na západě, aby jejich hranice s Německem byla co nejkratší, to znamená velké korektury na severu a na jihu této hranice. „Na této jižní hranici máme i my speciální zájem, neboť to prodlouží velice naši hranici s Polskem, zkrátí čáru naší hranice s Německem a to bude velmi radikálně působit na celou naši politiku, na všecky naše poměry. Když jsme mluvili s Poláky, tak naléhali, abychom i my si v té končině rozšířili území na účet Německa. My to nechceme, znamenalo by to jen zvětšit počet Němců, o jejichž vysídlení z našeho území usilujeme. Ale Poláci ať si to vezmou.“
O naši hranici společně s Ruskem, tak jak vyšla z r. 1939 bylo jen nadhozeno, že by měla být delší. „O Lvovu se nedá vůbec mluvit, ten je uvnitř Curzonovy linie, ten Polákům dát nemůžeme.“ Kornejčuk přítomný svým souhlasem jen zdůraznil, co znamená Lvov pro Ukrajince. „Já totéž řekl taky Mikołajczykovi,“ pravil prezident Beneš, „a uvědomte si, že Američané a Angličané už tohle rozhodli v r. 1919.
*
Závěr z toho, jak dnes mluvil Molotov:
1) velké uspokojení nad vývojem spolupráce anglo-americko-sovětské
2) dohoda o druhé frontě
3) dohoda o rozdělení Německa
4) dobré dispozice vůči Polsku.
zapsal J. Smutný
Zdroj: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.148.