Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1).

Záznam o prvním politickém rozhovoru, konaném dne 14. XII. 1943 ve 4.00 hod. odpoledne v pracovně Molotovově, v téže místnosti, kde byla podepsána smlouva.

Pan prezident začal tím, že znovu poděkoval Molotovovi za jeho přispění k uskutečnění naší smlouvy, jmenovitě za moskevské konference. Prezident chce, aby od této chvíle politiky obou států byly koordinovány, a proto na program svých dnešních rozhovorů dal všechny zásadní otázky mezinárodně politické, jichž seznam předal Kornejčukovi. Soudí, že tento již referoval o svých rozhovorech s panem prezidentem.

Molotov i Kornejčuk potvrzují.

Jestli tedy není námitek, probral by prezident jednotlivé body tohoto programu a objasnil naše stanovisko.

Souhlas. 

Chce znát stanovisko sovětské vlády, tak aby mohla československá vláda a naši diplomatičtí zástupci dostat přesné pokyny, jak v zásadních věcech mluvit a postupovat vždy v souhlasu s představiteli vlády sovětské. Ujišťuje naší loajální spoluprací i postupem při všech jednáních, která v budoucnu přijdou.

První otázka se týká naší smlouvy. O tom není třeba dále jednat, protože podpisem všecko skončeno.

Druhá otázka, poválečné Německo a Maďaři.

Pan prezident: O tom, jak všem známo, mluvil jsem již se Stalinem, a když mi řekl, že Německo musí býti rozbito, vyslovil jsem mu své potěšení nad tím, že to od něho slyším, neboť teprve nyní budu moci v této věci jasně mluvit.
Stalin odpověděl: „A mohl jste myslet, že by to mohlo býti jinak?“ Ale chtěl bych zdůraznit: Jsme nyní spojenci, musí býti těsnější poměr mezi námi, a proto musím tento váš názor znát. Německá otázka je otázka základní. Já musím znát, co vy zamýšlíte ohledně Německa, aby naše politika vůči Anglii a Americe v té věci byla stejná. Nechci vědět v detailech, jaká je vaše politika, ale chci vědět jen tolik, co naše spolupráce nutně vyžaduje. Tedy co udělat s Německem? Stalin řekl: Rozbít. Já souhlasím, ale je to třeba jasně znát.

Molotov: hlavou dává najevo, že tedy Dr. Beneš již všechno ví, když mu Stalin řekl, proč o tom mluvit?

Prezident Beneš: Mluvil jsem o té věci s Churchillem. Ten také řekl „rozbít“ docela jasně. Ale já své mínění mu přesně neřekl, nechtěl jsem se angažovat definitivně, pokud jsem neznal stanovisko vaše.
Právě tak v Americe. Mluvil jsem o tom s Rooseveltem, Wendel Willkiem, Hopkinsem, S. Wellesem, Hullem, měl jsem rozhovor o tom v rádiu ve Washingtonu s jedním profesorem, který uspořádal State Department; mluvil jsem tak, aby z toho bylo možno udělat závěr, že nejsem proti tomu též z taktických ohledů. Ale v zásadě souhlasím, řekl jsem to Rooseveltovi.
Nevěřím ve spravedlivý mír, nevěřím v dlouhý mír. Spravedlivý mír si představuje každý jinak, každý podle svého. Mír bude dlouhý, když budeme připraveni ho hájit. Versailleský mír nebyl zlý. Chyba byla v tom, že ani vy ani druzí ho nechtěli bránit.
Závěr z toho: Souhlasím s vámi, my adaptujeme svoji politiku vůči Německu vaší politice, dáme pokyn všem našim diplomatům, vláda bude postupovat stejně. Vláda v Londýně ve své většině je pro radikální politiku vůči Německu; hlavně Šrámek, premiér. Před odjezdem mně připomínal: A nezapomeňte naléhat na rozbití Německa.

Molotov se táže, co prezident míní slovem: rozbít. Rozčlenit? Prezident: Ano, rozčlenit. Ale definitivně jsem chtěl o tom mluvit teprve tehdy, až budu znát vaše mínění. Praha musí míti stejnou politiku jako Moskva.

Molotov: V detailech se o tom nedá mluvit dosud, na kolik částí, jak rozdělit. Ale v zásadě ano.

Prezident: Druhá otázka, týkající se Německa, je potrestání po válce. Také zde jsem o tom už slyšel, my chceme přizpůsobit naši politiku vaší politice. My už děláme opatření, připravujeme seznamy viníků. My chceme jít hodně daleko, tak jako vy. Četl jsem vaše veřejné oznámení a já s ním souhlasím. Jen jedna věc: Máme a budeme míti ještě potíže s Američany a Angličany co do stupně potrestání viníků, co se týče našich viníků. Máme naše Němce, ti jsou vinni za Mnichov, za to, že k nám vtrhli Němci, a za všechno, co se stalo. To byli první viníci války. Jiná věc jsou pak viníci z Německa, ovšem. Ale potrestání našich Němců, to je pro nás veliká otázka. Mezi Čechy bude viníků málo, mezi Slováky více, ale mezi našimi Němci jistě 90 procent.

Další otázka je odzbrojení Německa. V tom s vámi souhlasíme. Naši delegáti na konferencích vždycky půjdou s vámi.

Molotov: Problém nebude v odzbrojení, nýbrž v zabezpečení míru. Ne v odzbrojení, nýbrž v lepším ozbrojení. O odzbrojení se nemůže mluvit.

Prezident: Já tím myslím odzbrojení Německa, teď po válce. Ujišťuji vás v tom naší loajální spoluprací. Myslím, že to je jasné.

Molotov: Zdá se jasné, my nic prozatím nemáme.

Prezident: Další otázka jsou Maďaři. U nás jsou mnozí, kteří říkají, také zničit. Já v tom nejsem tak radikální. Tak by mohla mluvit velmoc, ale my nic takového provést nemůžeme. Ale i zde chci naši politiku přizpůsobit vaší. V Maďarsku musí přijít vnitřní revoluce, zničení feudalismu. V Anglii i v Americe už to začínají chápat. Oni se jen bojí, aby v Maďarsku to nebyla taková revoluce jako po minulé válce: Bela Kun, atd. Proto je důležitá otázka okupace Maďarska. Já myslím, že je důležité, abyste se jí účastnili i vy, nejen Angličané a Američané. Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby tam byli jen Angličani. Maďarští aristokrati by je vzali na weekendy, na hony, vykládali by jim, jak jsou nejstarší demokracie v Evropě, jejich parlament - všechno to je lež, ale na Angličany to působí. Po minulé válce to bylo zrovna takové. Angličané poslali po Belu Kunovi vyslance G. Clerka, pamatuji, jak ten pak přijel z Budapešti do Paříže. Vykládal, že jedinou záchranou pro Maďarsko je Horthy jako regent a Bethlen jako ministerský předseda. Já ho měl 7 let potom vyslancem v Praze.
To se nesmí opakovat, to je pro nás vážnou otázkou, abyste se účastnili okupace. My chceme obsadit naši předmnichovskou hranici s Maďarskem. Ani Roosevelt, ani Churchill mi neřekli v té věci jasně; vždycky tak ani ano ani ne, když jsem jim mluvil o tom, že my musíme obsadit předmnichovské hranice. Po jednom rozhovoru mi řekl anglický vyslanec: A vy si myslíte, že my jsme proti? Vždyť si to stejně uděláte. Řekl jsem mu na to, nemyslím si to, ale chci, abyste mi to jasně řekli. Na to mi odpověděli vždy, že nemohou, že jsou vázáni vůči Američanům, že po dobu války se nebudou ve věci hranic nikomu zavazovat. To není, jako když vy jste byl v Londýně a mluvili jsme o Mnichovu. Vždycky opakují: Máme dohodu s Američany. A po rozhovoru pak říkají neoficiálně: Nemusíte míti pochybnosti o tom. Já se chci před uzavřením příměří obrátiti na velmoci, aby v podmínkách příměří bylo, že máme právo obsadit své předmnichovské hranice. Ať o hranicích pak rozhodne mírová konference definitivně. Možná, že taková konference ani nebude, a jsem pro to, aby nebyla. Znám to, byl jsem tam. Vy byste se octli uprostřed intrik, všechna reakce by se sjednotila proti vám. Lepší je váš systém, jak jste začali, moskevská konference, teheránská konference.
Co se týče Maďarska, tedy chceme okupovat předmnichovskou hranici.

Molotov: Je třeba též, aby Maďaři byli potrestáni. Co se týče okupace, máme tam blíže nežli druzí, ale situace je ještě nejasná, ještě dost daleká. Angličané a Američané budou podporovat Poláky...

Prezident: Ovšem, to je docela možné, Poláci dělají politiku pro Maďary. Pak je tady Jihoslávie, Rumunsko, to až později, teď jen o Maďarsku, pokud se nás týče.

Prezident: Co se týče Mnichova. O tom jsem už mluvil, že nic, co je spojeno s Mnichovem, neuznáváme, všechno bylo nezákonné. Mnichov byl prakticky politika vůči vám. O tom však netřeba mluvit. Co bych chtěl tu též podotknouti morálně a politicky – návrat ke starému stavu. Udělat znovu to, co bylo, obnovit předmnichovské Československo a bude-li pak třeba něco změnit, jednat o tom mezi všemi spojenci. Mezi námi je o Mnichovu vše jasno, trváme na tom stavu, jak jste mi ho formuloval při své návštěvě v Londýně a o čem jste mi pak přes Bogomolova dal souhlas, že mohu toho použít. To jen, aby bylo jasno.

Fierlinger: Dostali jsme o tom také písemnou nótu.

Za čtvrté : Menšiny – transfer. Také o tom jsem mluvil při večeři, jak se pamatujete, s maršálem Stalinem. On kategoricky prohlásil: My souhlasíme. To je pro mne velmi závažné. Od Angličanů jsem dostal oficiální nótu, že jsou pro to. Žádali, abychom to nepublikovali, má to zůstat jen mezi námi. Ale válečný kabinet britský to diskutoval, když řešili jsme otázku Mnichova. Já se nemohu vrátit do starých poměrů, pomocí našich Němců je Hitler vzdálen od Prahy 60 km, musíme míti hory v českých rukách.
– Diskuse o vzdálenosti Berlína od Prahy; Molotova zajímala tato distance. Asi 400 km. Vysvětleno, že 60 km je vzdálenost výběžku sudetských Němců, zasahujícího nejblíže ku Praze. Jinak vzdálenost Prahy od hranic průměrně 120 km. To musíme změnit. Angličané už pochopili, že se nesmíme vrátit k situaci r. 1938. Válečný kabinet souhlasí s řešením pomocí transferu. Churchill řekl osobně: My budeme pro transfer. Eden mi totéž prohlásil velmi kategoricky. Anglický ambasador mi odevzdal osobní nótu, že to bude, ale žádal, abychom to nepublikovali. Prohlásil mi, že Angličané jsou pro transfer co největšího počtu Němců z ČSR. To je hotová věc. Ale Angličané na mně chtěli, abych jim dal plán, jak to konkrétně provést. Já jsem prozatím to oddaloval, dokud nebudu znát stanovisko vaše a posavad jsem nic písemného nedal. Musím doznat, že tyhle moje plány se zdály příliš radikální některým lidem ve Foreign Office, nelíbily se jim moc. Ale já spojuji tuto otázku transferu s problémem sociálním. Mezi našimi Němci je 70% lidí bohatých; ti musí nejdříve pryč, to byli všichni fašisti. Češi jsou demokrati. Máme taky řadu bohatých lidí, máme také různé sklony politické mezi sebou, ale možno tvrdit právem o národě jako celku, že je demokratický. Položil jsem tedy problém takto: Válku začali Němci v ČSR, ti nesou největší vinu a třeba je potrestat. Když jsem tohle vše vysvětloval Angličanům, tak nakonec neřekli ne, ale zaujali postavení rezervované. Chtějí na mně pořád písemný projekt. Já ho zde mám, jsou v něm obsaženy principy transferu – jinak to bude velká věc, celá kniha, až se bude psát o principech provádění - ale chci jen, abyste viděli principy, podle nichž chceme postupovat, abyste to mohli prostudovat, aby to vaši experti mohli vidět. Potom nám řeknete své poznámky, své námitky a budeme o tom diskutovat.
Také v Londýně o tom jednají zástupci menších spojeneckých států: Řekové, Jihoslované, Poláci, ti všichni budou míti problém transferu menšin. Nejvíce Poláci, ti budou chtít přestěhovat Němce z Východních Prus a odjinud.

Molotov: Souhlasí, že Poláci budou míti tento problém nejvíce.

Prezident: My přišli s tímto návrhem transferu; teď jsem právě dostal telegram od našeho zahraničního ministra, že na návrh Řeků chtějí tyto malé státy dát velmocím požadavek, aby v podmínkách příměří byl stanoven princip přestěhování menšin. Já na tento telegram dosud neodpověděl, dokud nebudu znát vaše stanovisko. Také nechci, aby se s tím nadělalo příliš mnoho šumu, takticky. Počkají s tím do mého návratu, věc prý nepospíchá.

Molotov: V Londýně je komité malých států?

Prezident: Ano, zabývá se touto otázkou a jinými věcmi a předkládá návrhy a požadavky velmocím. My začli s touto otázkou, je to problém velmi vážný. Protože Američané a Angličané jsou vinni Mnichovem, musí po válce dokázat, že se to nesmí opakovat, naše hranice musí zůstat tam, kde byly, proto Němci, kteří jsou vinni, musí pryč. (Prezident předává pak Molotovovi memorandum o transferu.)

Prezident: Je to prozatím důvěrná věc, prvá koncepce plánu, principy. Já sám považuji toto řešení za radikální a budu šťasten, uskuteční-li se. I když bych nerad dělal v této věci kompromisy, jsem realista, a proto budu chtít dosáhnout aspoň maxima, když ne všechno. Němců je u nás asi 2 800 000. Dá-li se vystěhovat vše, tak dobře; ne-li, tedy aspoň 2 miliony. Jsem ochoten udělat koncese též z naší strany, aby se celá věc stala spíše přijatelnou, uskutečnitelnou. Věřím, že náš národ to přijme. Opakuji: Toto není definitivní věc; jen prvá, počáteční koncepce, a prosím, abyste nám otevřeně řekli, co o tom myslíte.
S tím je v souvislosti otázka reparací. Reparace mají dvojí smysl.

Molotov: Restituce.

Prezident: Ano. První smysl: Principiálně podtrhnout nutnost, aby Němci vrátili, co ukradli, restituce po 15. březnu do války. Totéž co Mnichov.
Za druhé. Pak to, co udělali od počátku války, když naše země obsadili vojensky. Před tím udržovali jakési zdání samostatnosti, ale pak rabovali, kradli, loupili.
Chci, aby bylo v podmínkách příměří: všechno vrátit, zbraně a všechno, co od nás odvezli. Stejně asi jako vy budete chtít. Ale chci, aby reparace byly uskutečněny tak, aby majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci dostanou od nás potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. Já nechci nic takového, jako byly reparace po minulé válce. (Úsměvy.)
Je to prosté, prostá forma a je to také radikální. Budeme konfiskovat zemi, závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát – aby z toho vznikly nemožné boje – tak všechno převezme stát, bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak žádat totéž od Čechů.

Molotov: A vy myslíte, že to přijmou? Řeknou vám dobře, tamti to jsou Němci, ale my jsme Češi – já užívám stále slova Češi, to znamená, že tím myslím tu nejpokrokovější vaši část.

Prezident: Chápu, že to je a bude těžké, ale já věřím, že se nám to podaří. Ale začneme – transfer německého majetku bude počátek této nacionalizace. Chápete tudíž, co pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.

Kornejčuk: A co čeští bankéři?

Prezident: Přirozeně, že bude zápas, ale my ho vyhrajem.

Molotov: Vy jste už dělali pozemkovou reformu? Jaké bylo maximum půdy ponechané jednotlivcům?

Prezident: Provedli jsme pozemkovou reformu v r. 1924. Byla hodně radikální. Byli jsme jediný stát v Evropě, který ji v tom rozsahu provedl. Ponechali jsme jako maximum majetku 500 ha, 250 ha lesa a 250 ha pozemků. Teď chci, aby maximum pro jednotlivou rodinu bylo 25 ha. Mám už teď usnesení hospodářských ministrů – a ve vládě jsou také agrárníci – v němž se toto maximum 25 ha uvádí jako součást vládního programu. Chyba v naší první reformě pozemkové byla v tom, že jsme ji úplně přenechali provádět agrární straně. O tom se dohodli s nimi naši socialisté: oni budou dělat sami všechno, co se týká sociálního opatření dělnictva a agrárníci zase budou dělat pozemkovou reformu. Já 20 let jsem proti tomuto systému bojoval, ale neprosadil jsem to. To se nesmí teď opakovat. Pozemkovou reformu budou dělat všichni, celý národ, ale také sociální věci budou dělat všichni, nejenom socialisté. Toto jsou mé plány. Já nic neslibuju, jsem demokrat, rozhodnout musí národ, ale tohle jsou myšlenky a program, který mu předložím, za kterým budu stát a který budu obhajovat. (Molotov na tyto vývody nereagoval, jen občasným slůvkem nebo úsměvem dával najevo, že sice má pochybnosti o uskutečnění tohoto programu, ale že jistě by vítal, kdyby se to podařilo.)

Za páté : Polsko. O tomto bodě jsme již mluvili v divadle, za přítomnosti maršála Stalina a vlastně jsme tam už řekli všechno. Naše klauzule protokolu o Polsku bude míti značný význam, budou o tom diskuse mezi Poláky, udělá jim to vnitřní obtíže, ale bude to velmi důležité. Poláci založili všechnu svoji politiku a všechny své naděje na tom, že válku vyhrají Američané a mír budou dělat Američané. S vámi nepočítali. Mouvement divers.
Proto byl Sikorski 3x v Americe. Když přijel, vykládal mi při obědě, že mu Američané všechno zaručili. Když já byl v Americe, tak jsem jim položil otázku, je-li pravda, co říká Sikorski. Sumner Welles mi řekl, že nikdy ani slovem se mu o tom nezmínili. Že je skandál, co se stalo s Polskem po poslední válce, bylo nesmysl počítat s tím, že by národ o 20 milionech mohl dělat bariéru mezi 80 miliony Němců a 200 miliony Rusů. Jakou pak může dělat balanci.

Molotov: Položení Poláků je velmi těžké…

Prezident: V Americe mi takto vylíčili situaci a viděl jsem, že v otázce východních polských hranic nedali Sikorskému žádného závazku. Řekl jsem jim: Proč jim to neřeknete přímo? Sumner Welles mi odpověděl: Ať jim to řeknou Angličané, my máme dost těžkou pozici, jak víte.

Molotov: To je vnitřní politika, polské hlasy.

Prezident: Ano, oni na to musí brát zřetel. Já o tom pak mluvil také s Edenem a ten mi řekl, že on sám několikrát Sikorskému řekl, že v otázce východních polských hranic Anglie se nebude stavět proti ruským požadavkům.

Molotov: Jak ukázala konference moskevská a hlavně teheránská mezi námi a jimi ně dolžno byť raznoglasija. (nemusí být rozpory)

Prezident: Nyní bych chtěl říci několik slov o našem poměru k Polákům, protože vím, že z vaší strany byly projeveny námitky proti naší politice. Jde nejdřív o dobu, kdy vy jste ještě nebyli ve válce. My potřebovali uznání od Angličanů, ale ti kladli podmínku, neuznáme vás, jestli se nedohodnete s Poláky. Naléhali na federaci, Poláci také. Pod tímto tlakem jsme vyjednávali a já od začátku kategoricky odmítl přijmouti federaci. Moje podmínky a zásady v jednání byly:
A) Nebude to federace,
B) v krajním případě může to býti konfederace,
C) bude to konfederace sui generis. 

Molotov: Co to znamená sui generis?

Prezident: Nechtěl jsem, aby se mluvilo prostě o konfederaci, protože to má v mezinárodním právu určité pojetí a pak by mohli přijít právníci a říkat nám, že konfederace musí býti taková a taková. Proto jsem dodal, že mezi námi a Poláky jde o konfederaci speciálního druhu, sui generis, jejíž obsah musí býti stanoven dalším jednáním. K jednání jsem pak stanovil podmínky, které jsem řekl Polákům, které jsem také dal Angličanům a informoval o nich Bogomolova:
a) nebude mezi námi a Polskem nic, jestliže nebude přátelských vztahů mezi Polskem a SSSR,
b) jestli nebudou řešeny přátelsky hraniční věci mezi námi,
c) a nebude konfederace, jestliže nedojde k zásadní změně všech vnitřních poměrů v Polsku.

Molotov: Co tím myslíte?

Prezident: Není přece možno, aby k trvalé, úzké, přátelské spolupráci se sdružily dva státy, které mají naprosto odlišnou vnitřní strukturu, v Polsku feudalism, u nás režim plně demokratický.

D) Já za hranicemi ničeho nepodepíši, my můžeme jen diskutovat, rozhodnout může jen národ doma.

Poláci na konci využili všeho jednání proti nám a proti vám, proto jsem zakončil tuto nemožnou situaci. Zastavili jsme diskuse, dokud nebude vyřešeno všechno ostatní. Jen, abych vám ukázal, jak se na všechno dívali Poláci, budu vám citovat Sikorského. Ten prostě na mne naléhal při jednom obědě, že bychom se neměli na nikoho ohlížet a podepsat konfederaci a postavit ostatní před fait accompli.

Nyní musím vysvětlit, jak došlo k deklaraci z 11. listopadu 1940; ta byla ještě před tím, než byli jste vy ve válce.
Byli jsme ve vyjednávání s Poláky – já všechno dělal s nimi písemně a mám všechny doklady. V listopadu najednou na nás přišli, že chtějí, abychom k jejich národnímu svátku 11. listopadu podepsali deklaraci o naší společné budoucí politice. Dělali to pod vlivem Angličanů. Já v zásadě souhlasil a oni mi přinesli večer před 11. listopadem text deklarace a naléhali na podepsání. Protože v této deklaraci jsou věci, na nichž i dnes můžeme trvat, a protože upřímně spolupráce s Poláky si přejeme, podepsal jsem. Tohle jest deklarace, kterou dodnes uznáváme. A myslím, že neodporuje v ničem naší smlouvě, jestliže přistoupí Polsko k protokolu.

Molotov: Ne k protokolu. Musí podepsat smlouvu, protokol jenom jim k tomu dává právo.

Prezident: Ovšem, tak deklarace sama pozbývá na významu.

Molotov: Ale vy jste měli ještě jinou dohodu?

Prezident: Ano, pak přišla deklarace z 21. ledna 1942.

Molotov: S tou my nesouhlasili.

Prezident: Dnes je anulována, řekli jsme si, že zastavujeme práce, a já prohlásil Mikołajczykovi, že se touto deklarací necítím vázán, a vysvětlil jsem mu proč. Po listopadové deklaraci ustavily se komise a ty dlouho pracovaly. Diskuse o těchto komisích – zde řeknu něco z vnitřní kuchyně – ukázaly, že nelze se dohodnouti. Smutný, který byl dlouho ve Varšavě, zná poměry, sledoval tyto polské věci pro prezidenta a informoval mne, jak se poměry vyvíjí.

Smutný: Já od samého počátku posuzoval všechna jednání velmi skepticky, podle toho, jak byla založena.

Prezident: Já byl přesvědčen, že vše jde v pořádku, chtěl jsem upřímně s Poláky se dohodnout, ne ovšem jíti přes určitou hranici. Někteří ministři však mně nevěřili, brali jednání s Poláky velmi povrchně, říkali, že stejně z toho nic nebude, tak proč jim nepovolovat a nakonec Poláci je chytli. Naši udělali chybu, neřekli mně nic předem – to už jste byli vy tehdy ve válce – a podepsali Polákům lednovou deklaraci. Já sám jim hned řekl, že tuto dohodu neuznávám, a protože bez ratifikace prezidenta je neplatná, nikdy ji ratifikovat nebudu. Podle naší ústavy ratifikuje smlouvy výhradně prezident, bez parlamentu. První deklaraci z listopadu uznávám, to jsem řekl Mikołajczykovi, ale druhou ne.

Molotov: Byla však publikována.

Prezident: Ano. Jestli ji nemáte, Fierlinger vám ji předá.

Fierlinger: Byla i zde publikována, jistě ji mají.

Prezident: Tato lednová dohoda je právně neplatná. Poláci totiž při tom také postavili otázku hranic: že neustupují od svých východních hranic, a ohledně Těšína říkali, že když se dohodneme o konfederaci, nebude otázky Těšína. Já na to dal pokyn nepokračovat v diskusích s nimi.
Myslím, že vás tyto detaily budou zajímat. Řekl jsem to všechno též Angličanům. Nyní naše dohoda značí, že vše, co bylo sjednáno o konfederaci, není už v platnosti. Děkuji vám, že jste dal otázku naší smlouvy na program moskevské konference.

Molotov: Já vím, že vám to všechno udělalo hodně trampot, dokonce jsme tam vypadali, jako bychom se byli s Angličany na něčem dohodli a neřekli jsme to. Tak jsem byl rád, to mohu s nimi zde projednat. Napřed jsem jim poslal text smlouvy, to nebylo žádné tajemství. Na konferenci bylo mnoho obtíží, nemohli jsme dlouho najít společný jazyk, tak jsem očekával, že se o to rozpřede debata. Udělal jsem nejdříve krátký projev, vylíčil celé jednání a tázal se pak, jaký je jejich názor. Eden několika větami odpověděl, že neznal textu smlouvy, že by všechno bývalo jiné, že úplně souhlasí. Cordell Hull se připojil. A žádné diskuse, kterou jsem očekával, nebylo.

Prezident: Já nikomu v Londýně předem text nedal, z loajálnosti k vám, ale informoval jsem Angličany o obsahu smlouvy. Zřejmě rádi použili teď té neznalosti textu jako východiska ze situace. Děkuji vám ještě jednou za váš zákrok, jenž zakončil dobu nejistoty.

Pokračování debaty odloženo, neboť Stalin telefonicky uvědomil Molotova ve 3/4 na 6 hod., že právě bude čten jeho rozkaz o dobytí Čerkas a v 6 hodin bude se střílet salut. Dívali jsme se naň z nádvoří v Kremlu.

zapsal J. Smutný