Lord Runciman: zpráva z 21. září 1938

Lord Runciman ministerskému předsedovi
Westminster S.W.1

21. září 1938

Vážený pane předsedo vlády,

když jsem přijal úkol prostředníka mezi československou vládou a sudetoněmeckou stranou, měl jsem samozřejmě veškerou volnost získávat vlastní informace a dospět k vlastním závěrům. Mojí povinností nebylo vypracovávat zprávu. Za současných okolností však by Vám mé názory, ke kterým jsem dospěl na základě této mise, a určité návrhy, které by podle mého názoru měly být zváženy, pokud by se mělo dospět k něčemu, co by se mohlo podobat konečnému řešení, mohly být užitečné.

Problém politických, sociálních a ekonomických vztahů mezi teutonskou a slovanskou rasou na území, které se nyní nazývá Československo, existuje již po mnoho staletí s obdobími urputného boje i relativního klidu. Není to nový problém a v současné fázi existují nové i staré faktory, které by musely být zvažovány v jakékoli detailní stadii.

Když jsem na počátku srpna přijel do Prahy, vyvstala přede mnou naléhavě otázka (1) ústavní, (2) politická a (3) hospodářská. Právě ústavní otázkou jsem se zabýval okamžitě a přímo. V té době šlo o poskytnutí určitého stupně samosprávy sudetským Němcům v rámci Československé republiky. Otázka sebeurčení se ještě v akutní formě neobjevila.

Mým úkolem bylo seznámit se s vývojem tohoto problému, s osobami, kterých se to nejvíce týká, a s návrhy na řešení z obou stran, tj. s „Nástinem" předloženým sudetoněmeckou stranou československé vládě 7. června (který mimochodem zahrnoval 8 bodů z projevu pana Henleina v Karlových Varech) a s návrhem národnostního statutu, jazykového zákona a zákona o reformě státní správy předloženými československou vládou.

Bylo zřejmé, že žádný z těchto návrhů není pro druhou stranu přijatelný natolik, aby se stal základem pro další jednání, a proto byla jednání 17. srpna přerušena. Po řadě soukromých rozhovorů mezi sudetskými vůdci a českými úřady přijala československá vláda novou základnu pro jednání, o které informovala mne 5. září a sudetské vůdce 6. září. Byl to takzvaný Čtvrtý plán.

Podle mého názoru, a věřím, že i podle názoru zodpovědnějších sudetských představitelů, zahrnuje tento plán téměř všechny požadavky 8 karlovarských bodů a po menším vyjasnění a rozšíření je může zahrnovat všechny. Na této příznivé a nadějné základně by měla být jednání okamžitě obnovena, avšak obávám se, že právě to, že návrhy jsou tak příznivé, bude u extrémnějších členů sudetoněmecké strany působit proti nim.

Domnívám se, že incident vzniklý z návštěvy určitých sudetoněmeckých poslanců, kteří se vydali zkoumat případ osob zatčených pro pašování zbraní v Moravské Ostravě, byl využit jako záminka pro odložení jednání, pokud ne pro jejich úplné přerušení. Česká vláda však okamžitě v této záležitosti ustoupila sudetoněmecké straně a předběžná jednání o Čtvrtém plánu byla zahájena 10. září.

Domnívám se, že to opět nevyhovuje sudetským extrémistům, a proto vyprovokovali a podněcovali incidenty 11. září a s větší úspěšností po Hitlerově projevu z 12. září. V důsledku krveprolití a nepokojů takto způsobených sudetská delegace odmítla setkání s českými úřady, které bylo plánováno na 13. září. Pan Henlein a pan Frank předložili další seznam požadavků: stažení policie státu, omezení činnosti armády na vojenské povinnosti atd. Československá vláda byla opět ochotna přijmout za jediné podmínky, že do Prahy přijede představitel strany a bude jednat o způsobech udržení pořádku. V noci 13. září pan Henlein tuto podmínku odmítla veškerá jednání byla zcela přerušena.

Je zcela zřejmé, že se nyní nemůžeme vrátit tam, kde jsme byli před dvěma týdny. Musíme zvážit situaci, ve které se nacházíme nyní.

Po odmítnutí nabídky československé vlády 13. září a po rozbití jednání panem Henleinem moje funkce zprostředkovatele fakticky skončila. Přímo i nepřímo se spojení mezi hlavními sudetskými vůdci a vládou říše stalo dominantním faktorem situace, spor přestal být sporem vnitřním. Nebylo součástí mé funkce pokusit se o zprostředkování mezi Československem a Německem.

Odpovědnost za konečné rozbití jednání musí být podle mého názoru přičtena panu Henleinovi a panu Frankovi a těm jejich stoupencům v zemi i v zahraničí, kteří je pobízeli k extrémním a neústavním činům.

Mám však velké sympatie pro sudetskou věc. Je těžké, když vám vládne cizí rasa. A já jsem získal dojem, že československá vláda v sudetských oblastech v posledních dvaceti letech, i když nebyla fakticky utlačovatelská a určitě ne "teroristická", byla poznamenána netaktností, nedostatkem porozumění, malichernou netolerancí a diskriminací až do té míry, že zášť německého obyvatelstva musela nezbytně směřovat k revoltě. I sudetští Němci cítili, že v minulosti jim československá vláda dala mnoho slibů, ale po těchto slibech následovalo jen málo činů, pokud vůbec nějaké.

Tyto zkušenosti vedly k postoji otevřené nedůvěry k předním českým státníkům. Nedokáži říci, do jaké míry je tato nedůvěra zasloužená či nezasloužená, ale určitě existuje a jejím důsledkem je to, že ať tito státníci hovoří jakkoli smířlivě, důvěru v myslích sudetských Němců nezískávají. A navíc v posledních volbách v roce 1935 získala sudetoněmecká strana více hlasů než kterákoli jiná jednotlivá strana a vytvořila fakticky druhou nejsilnější skupinu v parlamentu země, který má 300 členů. Poté, co se ke straně přidali další členové, je největší stranou v parlamentě.

Vždy však mohou být přehlasováni, a proto se někteří z nich domnívají, že ústavní postup nelze pro jejich záležitosti použít.

K těmto hlavním stížnostem se přidali i místní nepříjemnosti. Čeští úředníci a policisté, kteří nemluvili německy vůbec nebo jen velmi špatně, byli ve velkém počtu jmenováni do čistě německých okresů, čeští zemědělští kolonisté byli podporováni v tom, aby se usidlovati na pozemcích předávaných v rámci pozemkové reformy uprostřed německé populace, pro děti těchto českých vetřelců byly ve velkém budovány školy, obecně se věří, že české firmy dostávaly přednost při udělování státních zakázek a že stát poskytoval práci a pomoc Čechům mnohem ochotněji než Němcům. Myslím si, že tyto stížnosti jsou do značné míry oprávněné.

Ani v době mé mise jsem u československé vlády nezjistil ochotu k nějaké adekvátní nápravě.

Všechny tyto a další stížnosti byly posíleny důsledky hospodářské krize v sudetském průmyslu, který tvoří velmi důležitou součást života obyvatel. Zcela přirozeně byla z následné chudoby obviňována vláda.

Z mnoha důvodů, včetně těch shora uvedených, převládal do doby před třemi či čtyřmi lety mezi sudetskými Němci pocit beznaděje. Novou naději jim však poskytl nástup nacistického Německa. Za daných okolností považuji jejich žádost o pomoc u svých soukmenovců a jejich konečné přání připojit se k říši za přirozený vývoj.

V době mého příjezdu si umírněnější sudetští vůdci stále ještě přáli dohodu v rámci hranic československého státu. Uvědomovali si, co by znamenala válka pro sudetské oblasti, které by se staly hlavním bojištěm. Jak vnitrostátně, tak i mezinárodně by taková dohoda byla snazším řešením než převedení území. Udělal jsem vše pro toto řešení, a do určité míry i s úspěchem, ale ne bez obav, zda po dosažení dohody bude tuto dohodu možné i realizovat bez nového nárůstu podezírání, sporů, obviňování a protiobviňování. Měl jsem pocit, že jakákoli taková dohoda bude pouze dočasná, nikoli trvalá.

Toto řešení, ve formě, která je známa jako Čtvrtý plán, se rozpadlo za okolností, které jsem již popsal. Celá situace, vnitřní i vnější, se změnila, a já měl pocit, že s touto změnou situace končí i moje mise.

Když jsem 16. září z Prahy odjížděl, nepokoje v Sudetech, které ostatně vždy byly pouze sporadické, utichly. Ve značném počtu okresů byl zaveden režim nazvaný Standrecht, což je vlastně stanné právo. Sudetští vůdci, určitě alespoň ti extrémní mezi nimi, uprchli do Německa a vydávali prohlášení odsuzující československou vládu. V době mého odjezdu jsem dostal důvěryhodnou informaci, že počet obětí na obou stranách nepřesáhl 70.

Pokud tedy freikorpsy pana Henleina nebudou záměrně podněcovány k překračování hranice, nemám důvod, očekávat výrazné obnovení incidentů a nepokojů. Za těchto okolností by nadále nebyla nutná přítomnost policie státu v těchto oblastech. A protože tato policie je u německého obyvatelstva velmi neoblíbená a v posledních třech letech byla předmětem jeho hlavních stížností, měla by podle mého názoru být stažena co nejdříve. Domnívám se, že její odchod by snížil počet příčin k potyčkám a nepokojům.

Dále jsem dospěl k názoru, že ty pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování. V pokračujícím stavu nejistoty se skrývá reálné nebezpečí, dokonce nebezpečí občanské války. Jsou tu tedy reálné důvody pro politiku okamžitých a důrazných činů.

Jakýkoli plebiscit nebo referendum by v těchto převážně německých oblastech byl podle mého názoru pouhou formalitou. Velmi velká většina jejich obyvatelstva si přeje splynutí s Německem. Nevyhnutelné zdržení, které by hlasování způsobilo, by způsobilo pouze další jitření citů s možná velmi nebezpečnými důsledky.

Proto se domnívám, že tyto pohraniční okresy by měly být okamžitě převedeny z Československa do Německa a že dohodu o opatřeních pro jejich převedení včetně ustanovení o zárukách pro obyvatelstvo na období převodu by měly bez prodlení uzavřít obě dotčené vlády.

Převedení těchto pohraničních okresů však neřeší s konečnou platností otázku klidného soužití Čechů a Němců v budoucnosti. I kdyby všechny oblasti, kde mají Němci většinu, byly převedeny k Německu, pořád by v Československu zůstal značný počet Němců a v oblastech převedených k Německu by byl určitý počet Čechů. Ekonomické vazby jsou tak těsné, že jejich úplné přerušení je nejen nežádoucí, ale i nepředstavitelné, a musím opakovat své přesvědčení, že historie prokázala, že v dobách míru mohou spolu oba národy žít v přátelských vztazích.

Věřím, že v zájmu všech Čechů i všech Němců je podpora obnovení těchto přátelských vztahů. Jsem přesvědčen, že je to i opravdovým přáním všech obyčejných Čechů a Němců. Češi i Němci jsou národy čestné, mírumilovné, pracovité a hospodárné. Jakmile se odstraní politické třenice, určitě se opět v míru usadí.

Proto pro oblasti, kde německá většina není tak výrazná, doporučuji, aby byla vyvinuta snaha k vytvoření základu pro místní autonomii v hranicích Československé republiky v souladu se „Čtvrtým plánem" upraveným tak, aby odpovídal novým podmínkám vytvořeným převodem převážně německých oblastí. Jak již jsem řekl, existuje vždy nebezpečí, že dohoda o zásadách může vést k dalším rozporům v praxí. Domnívám se však, že v klidnější budoucnosti může být toto riziko omezeno na minimum.

Tím se dostávám k politickému aspektu tohoto problému, tj. otázce integrity a bezpečnosti Československé republiky zejména ve vztahu k jejím přímým sousedům. Domnívám se, že problémem je v tomto případě nutnost odstranit zdroj silných politických třenic ze středu Evropy. Za tímto účelem je nutné trvale zajistit, aby československý stát žil v míru se všemi svými sousedy a jeho vnitřní i vnější politika směřovala k tomuto cíli.

Pro zachování mezinárodního postavení Švýcarska je nutné, aby jeho politika byla zcela neutrální, a podobná politika je nezbytná i pro Československo, nejen pro jeho vlastní budoucí existenci, ale i pro mír v Evropě.

Pro dosažení tohoto cíle doporučuji:

(1) aby všem stranám a osobám v Československu, které záměrně podněcovaly politiku zaměřenou proti sousedům Československa, československá vláda zakázala pokračování v této agitaci a aby v případě nutnosti byla přijata nezbytná zákonná opatření k ukončení této agitace;

(2) aby československá vláda přepracovala své zahraniční vztahy tak, aby poskytovaly sousedům Československa záruky, že je za žádných okolností nenapadne a ani se nezúčastní agresivní akce proti nim vyplývající z jeho povinností k jiným státům;

(3) aby hlavní mocnosti v zájmu míru v Evropě poskytly Československu záruky pomoci v případě nevyprovokované agrese proti němu;

(4) aby byla mezi Německem a Československem projednána obchodní smlouva s preferenčními podmínkami, pokud by to bylo výhodné pro ekonomické zájmy obou zemí.

Tím se dostávám k třetí otázce, která je součástí mého šetření, tj. otázce hospodářské. Tento problém se točí kolem nepříznivé situace a nezaměstnanosti v sudetoněmeckých oblastech, situace, která trvá od roku 1930 a má celou řadu příčin. Je výhodně využitelným zdrojem politické nespokojenosti.

Je to existující problém, ale domnívat se, že sudetoněmecká otázka je zcela nebo hlavně otázkou ekonomickou, by bylo zavádějící. Pokud dojde k převedení území, bude to problém, který bude muset řešit hlavně německá vláda.

Pokud by politické kroky, které jsem shora uvedl, přijali ti, jichž se současná situace týká, doporučoval bych dále:

(a) aby se představitel sudetských Němců stal stálým členem československé vlády,

(b) aby byla jmenována komise s nezávislým předsedou, která by se zabývala otázkou delimitace oblastí, které mají být převedeny k Německu, a spornými body vyplývajícími z realizace dohody, která může být uzavřena,

(c) aby byla vytvořena mezinárodní jednotka, která bude v období před převedením udržovat pořádek v okresech, které mají být převedeny, aby z těchto oblastí mohla být stažena československá policie, jak jsem již řekl, a československá armáda.

Na závěr svého dopisu bych chtěl vyjádřit poděkování za laskavé přijetí, pohostinnost a pomoc, kterých se mně i mému týmu dostalo ze strany československé vlády, zejména dr. Beneše a dr. Hodži, ze strany představitelů sudetoněmecké strany, se kterými jsme se setkali, a ze strany mnoha dalších lidí z nejrůznějších oblastí života, se kterými jsme jednali během našeho pobytu v Československu.

Se srdečným pozdravem,

Runciman z Doxfordu