K.H. Frank: Odkaz Reinharda Heydricha Čechám a Moravě

Tak jako v četných městech Německé říše, tak i ve staré Praze, v jejíchž zdech po celá staletí se utvářely dějiny Říše, jsou stavební památky, náměstí a ulice nazvány jmény velkých Němců, kteří v tomto městě nebo pro ně žili a působili.

Dnes jsme se zde shromáždili, abychom k těm četným jménům velkých Němců připojili další a tím vykonali akt vzpomínky, aby si žijící i příští pokolení stále připomínala muže, který, i když jen krátkou dobu, avšak tím cílevědoměji a rozhodněji jakožto pověřenec Vůdcův řídil osudy Čech a Moravy: Reinharda Heydricha.

Od 4. června tohoto roku bylo již často na slavnostech a při pamětních oslavách vzpomenuto uzavřeného života a boje tohoto padlého a byly oceněny jeho zásluhy. Nechci to dnes opakovati; stačí připomenouti ještě jednou vše obsahující slova, jež pronesl Vůdce, když při státním aktu v Berlině stála Říše u rakve mrtvého:

"Byl to jeden z nejlepších nacionálních socialistů, jeden z nejsilnějších obránců německé říšské myšlenky, jeden z největších odpůrců všech nepřátel Říše. Padl jako mučedník za zachováni a bezpečnost Říše."

My však chceme použíti této chvíle, abychom si připomněli politickou závět padlého mučedníka, ukazující do budoucnosti, abychom promluvili o úkolu a závazku, jež Vůdce a Říše, to znamená dějiny, uložily lidem tohoto prostoru a jež musí býti splněny, protože tak tomu chce osud.

Je to starý historický, ale také jasný nacionálněsocialistický poznatek, že Čechy a Morava nemohou existovati bez Říše a že na druhé straně silná Říše musí míti Čechy a Moravu jakožto nerozlučnou součást uvnitř svých hranic. Všechny politické pokusy a záměry, prohřešující se proti této zásadě, byly vždy osudné Čechám a Moravě a jejich obyvatelům, ale vedly též k oslabení Říše.

V tomto poznání vykonal Vůdce dne 16. března 1939 významný historický akt tím, že Čechy a Moravu pokojně znovu včlenil do Říše. Byla to veliká chvíle světových dějin, když Vůdce nové Říše stanul na pražském Hradě. V této chvíli byly položeny základy pro nový řád a zemi a jejím obyvatelům byly pro všechny budoucí časy dány nové životní možnosti.

Tím se však také ujasnil úkol, který je uložen žijící generaci. Co se v předchozích desítiletích stalo v tomto prostoru proti Říši, co hlavně v posledních letech česko-slovenského pseudostátu bylo promarněno ve smyslu židovsko-zednářské politiky nepokoje a v čem se hřešilo proti evropské myšlence, musilo a musí se nyní korigovati ve smyslu opravdu evropské říšské politiky, nebo vymýtiti. Po formálním státoprávním vtělení Čech a Moravy do Říše úkol nyní zní: Získati Čechy a Moravu a jejich obyvatelstvo znovu a úplně, duchovně i duševně, pro Říši a pro říšskou myšlenku.

Tento velký úkol nebyl odsunut stranou ani válkou, která nám byla vnucena. Válka má ovšem své zvláštní zákony. Mnohé, co nacionální socialismus začal anebo se chystal učiniti pro nový řád v tomto prostoru, musilo býti pominuto nebo odloženo. Na místo velkých reforem, hlavně na sociálním poli, nastoupila tvrdá válečná omezení. Tato nejtěžší a největší ze všech válek, ve které jde o rozhodnutí na staletí, je vedena totálně ve všech oblastech a nezná ohledu na jednotlivce nebo na zvláštní zájmy krajů a kmenů, jež se zřetelem na světově rozhodující rozsah této války se jeví jako malicherné. Zato přinese naše vítězství definitivní vyřadění věčných kazimírů, a tím pro Evropu nový trvalý řád a skutečný mír.

V tomto poznání je tu pro Čechy a Moravu v nynějším válečném dění jen jeden úkol: Napnouti bohaté lidské a hospodářské síly a plně jich využíti až do krajnosti pro německé vítězství, to znamená nejvyšší pracovní výkon ve všech oborech. Tato zásada a tento úkol se plní za silného německého vedení. Kdo pracuje pro Říši — a tak činí převážná část obyvatelstva — nemá se čeho obávat; jeho životní základna a budoucnost je zajištěna. Kdo stojí stranou, kdo se krčí anebo tajně sabotuje, stojí v táboře nepřátel a bude vyhlazen podle válečného práva. Právě tak nemilosrdně jako zbabělec na frontě bude zničen zrádce v domovině. Dokázali jsme to a v budoucnosti budeme jen ještě tvrdší.

Nejvyšším zastáncem této zásady byl padlý Reinhard Heydrich. Jestliže Heydrich padl rukou zbabělého vraha a jestliže nepřátelé nad tím jásali, není to důkazem českého programu, na kterém by bylo možno vybudovati budoucnost tohoto národa, tím méně pak vítězstvím. Zajisté však mohl by tento atentát býti milníkem ve vývoji Čech a Moravy a varovnou připomínkou pro budoucnost českého národa. Pro nás znamená život tohoto muže příklad a jeho smrt věčný závazek. Pro Čechy, kteří teprve později poznali, jaký život tu zhasl, mohou život, činy a smrt Reinharda Heydricha býti napomenutím, aby se vzpamatovali a obrátili.

Jedno je jisté, atentát působí dále.

Ještě jednou mají Češi svůj osud sami v rukou. Jestliže jej dovedou utvářeti, to znamená, jestliže se podvolí bez jakéhokoli odporu a přiznají se k nejvyšším říšským zájmům, budou žíti a po válce budou míti podíl na kultuře a blahobytu Říše. Domnívají-li se však, že svými podzemními, nám tak dobře známými methodami proti Vůdci a Říši smějí i nadále kouti pikle, a budou-li i nadále naslouchati svým neslavně uprchnuvším emigrantům, pak jednou přijde den, kdy na obrácení bude již definitivně příliš pozdě. Pak již nebudou s to rušiti pořádek a mír v srdci bojující Říše. Říše má dnes v rukou všechny možnosti, i ve válce.

Je směšné mysliti si, že by pak ještě šlo o nějaký politický čachr, o autonomii anebo o tak zvanou germanisaci. Další vývoj politického chování českého národa rozhodne o jeho osudu v Čechách a na Moravě. Nyní jde nejprve o to, aby bylo napraveno, co napáchali věčně nepoučitelní ilusionisté, které již nikdo nebere vážně. Nyní nemůže býti řeč o českých požadavcích, nýbrž může jíti jen o odpykání viny, a to prací ve věrném plnění povinnosti. Krvavá vina, kterou vrahové uvalili na celý český národ, je tak nesmírná, že může býti smazána teprve tehdy, až politický odkaz Heydrichův bude splněn. Známe jej přesně a nikdy nezakolísáme a nikdy ne-umdlíme, abychom dodrželi jasnou politickou linii Vůdcovu, a půjdeme touto cestou až do konce. Jestliže jeden při tom padne, stojí již další v řadě a pár kulí neodradilo ještě žádného nacionálního socialistu od cesty a cíle.

Příliš snadno však se na české straně zapomíná na první červnové dny tohoto roku, příliš snadno se zapomíná, co je třeba odčinit. Již opět podléhá část českého národa jistému našeptávání. Česká emigrantská klika v Londýně, která na jistou dobu ztratila dech, štve znovu k povstání a sabotáži. Abychom pánům zacpali nectnou hubu, vzali jsme zatím rodinné příslušníky těchto žvanilů, kteří jsou ke svým vlastním soukmenovcům tak bezohlední, do zajišťovací vazby a dali jsme je do internačního tábora. Uvidíme, zdali jejich hloupé povídačky ustanou. Kdyby štvali dále, byli bychom nuceni postupovati příslušným způsobem proti vězňům. Pak se mohou tito lidé poděkovati tak zvané "česko-slovenské státní radě" se sídlem v Londýně!

Páni „radové" v Londýně se ve své nadutosti a domýšlivosti domnívají, že vypovídají-li v četných řečích münchenskou dohodu, v Čechách a na Moravě se něco změní na prakticky dokonaných skutečnostech. Rozhlas a ether jsou trpělivé, avšak žvanění, postrádající jakékoli podstaty, a zbožná přání nemohou sejmouti prapor Říše s pražského Hradu. München je pevně zaznamenán v knize dějin; politický vývoj ovšem již dávno přešel přes stav z roku 1938. Pro papírové protesty vlády loutek se napříště v našich zbrojních závodech neukuje a nevyrobí ani o jednu leteckou minu, ani o jeden pancéřový vůz, ani o jedno dělo méně.

Stále se vracející naivní přirovnání k říjnovým dnům roku 1918, kdy stávkovali moravsko-ostravští horníci, přirovnání, mající podnítit podobné stávkové hnutí, nevylákají dnes ani jediného havíře z šachty, stejně tak jako neodpovídají skutečnosti moskevská přáni a sny, že "stateční čeští hrdinové" bojují v českých lesích jako záškodníci anebo že čeští sedláci pálí své obilí, místo aby je odevzdali k výživě svých soukmenovců.

Ani zádušní mše za biskupa Gorazda nebo kaplana Petřka v katedrále sv. Pavla v Londýně, pořádané svatým Janem Šrámkem, ani typicky americká bláhová móda překonávání rekordů v překřtívání osad na Lidice, nemohou nám ani na vteřinu překážeti v tom, abychom příště, bude-li to nutné, postupovali proti nepřátelům Říše ještě tvrdšími prostředky. Ani tehdy ne, jestliže emigrantská ústředna v Londýně bude prohlašovati další mučedníky. Podle našeho názoru je nechutné a je známkou národního úpadku, jestliže se tam vede seznam "národních mučedníků", ve kterém jsou oslavováni velkokeťasi, Židé a vrazi, od kterých jsme lidskou společnost osvobodili, jako čeští národní hrdinové.

Také na přímo dětinskou otázku, zda české vysoké školy budou přesně po uplynutí původně stanovené tříleté uzavírací lhůty opět otevřeny, bylo chováním velké části české inteligence, atentátem na Heydricha, zcela jasně však v okamžiku, kdy byla tato otázka tak hloupě, drze a provokačně položena v rozhlase českými Židy v Londýně, již dávno odpověděno; totiž záporně. České vysoké školy nebudou po uplynutí uzavírací lhůty otevřeny. Ale řádné a slušné české mládeži se dostává příležitosti studovati na četných universitách Říše, a to v takovém rozsahu, jak sama použije této možnosti dobrovolnou přihláškou. Při tom se zřetelem na své budoucí úkoly nepochodí hůře než za vedení svých bývalých zednářských profesorů v dobách republiky.

Na tomto místě bych rád řekl všeobecně několik slov české inteligenci. Jestliže jsme dosud zaujímali ostré stanovisko proti české inteligenci, činili jsme tak proto, že 90 procent všech nepřátel Říše, zjištěných státní policií, nositelé prolhané šeptané propagandy, zde tak oblíbené, okruh pomahačů Heydrichových vrahů a nepřátelských agentů, pocházelo z české inteligence. Důkaz o velmi nepatrné inteligenci podává však ten, kdo ustavičně, nesmyslně a bezúčelně uvádí své soukmenovce do nebezpečí života. Dovedli jsme však vždy jasně rozlišovati a označovali jsme tyto politikáře za "destruktivní intelektuály".

Nedifamujeme tím kruhy skutečné české inteligence, jež dodávají silný kontingent úředníků, lékařů, inženýrů, techniků, spisovatelů a umělců, kteří dnes uznáníhodně a spolehlivě pracují pro Říši a podávají výkony, za něž se jim dostává odměny a díků Říše. K nim patří také část učitelstva. Ovšem právě tento stav, kterému je svěřen jeden z nejdůležitějších říšských úkolů, totiž výchova mládeže ve smyslu Říše a nového evropského řádu, musí ještě mnoho změnit a zlepšit na sobě, na své učitelské práci a na svých methodách, chce-li počítati s tím, že zde v zemi bude moci dále pracovat.

Při této příležitosti chceme promluviti s uznáním a vděčností také o českém sedláku, který se letos snažil napraviti dobrou prací několikeré vyšinutí z loňského roku. Bůh nám dal letos v létě dobrou, částečně velmi dobrou žeň, která zásluhou práce našich sedláků je sklizena a složena v plných stodolách. Nyní jest na sedlákovi, aby dokázal, zda plně dostojí svým dodávkovým povinnostem, čímž vpravdě poslouží svému vlastnímu národu. Říšský maršál schválil teprve nedávno návrh zastupujícího říšského protektora, aby také pro Čechy a Moravu byly podle výměry ve staré Říši zvýšeny dávky chleba a masa a tím obzvláště zdůraznil těsnou sounáležitost tohoto prostoru i jeho lidí a jeho pracovního výkonu k Říši. Toto velké gesto znamená uznání a zavazuje k obzvláštnímu výkonu, ba k vystupňování výkonů ve všech oborech. Český sedlák však nechť také ví, že nemusí míti obav o svůj majetek, jestliže řádně a plně dostojí svým povinnostem k národu a k Říši.

Nechci zakončiti svůj projev uznání, aniž bych obzvláště vzpomněl českého dělníka. Dík Zastupujícího říšského protektora platí hlavně jemu. Český dělník vykonal v dolech, ve velkých zbrojních podnicích, v ostatních odvětvích průmyslu a v dopravnictví dobrou a poctivou práci. Většina českých dělníků vzhlížela již v době Reinharda Heydricha plna důvěry k představiteli Říše a spatřovala v socialistovi Heydrichovi ručitele svých práv. Český dělník pocítí také, až vítězství bude vybojováno, jako první požehnání nacionálního socialismu a nového sociálního řádu.

Souhrnně můžeme konstatovati, že velká část českého národa pochopila pravý smysl svých dějin a životní zákon tohoto prostoru uprostřed německého národa a Říše a od počátku války si uvědomila také tvrdé válečné nezbytnosti a snaží se podle toho žít a jednat. Tito Češi pochopili, že nejtěžší práce v dolech, u stroje, za pluhem daleko za frontami, i při největším omezení individuálních svobod a lidských životních zvyklostí se jeví lehkou a snesitelnou ve srovnání s nadlidskými výkony německých vojáků, ve srovnání s krvavou daní, kterou již přes tři léta platí synové německého národa na frontě za život a kulturu všech národů evropských. Tito čeští lidé chápou význam Vůdcova výroku:

"...že žádná česká matka nemusí prolévati slz, protože její syn, bojující jako voják na frontě, padl, a že výkon a podíl českého národa v této válce má záležeti jen v neúnavné práci pro Říši."

Bylo by na čase, aby konečně ustaly všechny pověsti o tom, že Češi jsou povoláváni k branné službě a že jsou zasazováni se zbraní na frontě.

Obecně platí: Otázka přítomné doby pro Čechy nezní: Co se s námi stane, nýbrž může zníti jen: Jaké máme dnes povinnosti?

V další části své řeči státní tajemník mluvil k německému obyvatelstvu a zmínil se mimo jiné o tom, že zvláštní ochrana Říše se vztahuje na každého Němce v Čechách a na Moravě. Závěrem státní tajemník pravil:

Kdo z Němců a Čechů bude napříště kráčeti po tomto vltavském břehu, na kterém dnes stojíme, nechť myslí na dílo a na muže, který dovedl jako zářivý vzor žít a zemřít pro Říši a pro úkol Říše v Čechách a na Moravě. Nejkrásnější nábřeží německého toku tohoto města, na úpatí starého císařského Hradu, s jedinečným pohledem ke zdem a věžím místa, na kterém němečtí císařové, králové a Vůdce nové Říše utvářeli říšské dějiny, nazývá se od této chvíle "Reinhard-Heydrich-Ufer".