Hitlerův telegram Tisovi

Jako záminku k zákroku vůči Československu si Hitler vzal ochranu národnostních menšin. Pražské vedení však nemělo potíže pouze s minoritou německou, ale i se slovenskou. V době mnichovské krize (v zahraničním tisku se ovšem psalo o „československé krizi“) byla slovenská společnost rozdělená a nepřevažovala jednoznačně ani orientace centralistická, ani autonomistická. S požadavkem autonomie vystupovali nekompromisně především představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS), po smrti A. Hlinky především Jozef Tiso a Karol Sidor. Pražská vláda si přes veškeré ústupky, skutečné i naznačené, nedokázala získat jejich loajalitu ani v nejkritičtějších okamžicích. Tiso a Sidor navštívili 28. září polského velvyslance v Praze a předložili mu prohlášení poslanců ľudové strany, která vyjadřovala „vůli slovenského národa spojit se ve federaci s Polskem v případě zničení Československa“. Přestože Poláci měli v úmyslu využít oslabení ČSR ve svůj prospěch, co se Slovenska týče, byly jejich ambice „velice skromné“: Vídeňskou arbitráží bylo na severu Slovenska odtrženo jen několik obcí.

Vnitropoliticky bylo po jednání v Žilině dosaženo smírného řešení ustanovením slovenské autonomní vlády v čele s s Jozefem Tisem dne 7.10.1938. Nový správní útvar dostal oficiální název Slovenská krajina. Svůj postoj k tomuto konečnému naplnění Pittsburské dohody deklarovali předáci HSĽS vyhlášením „Manifestu slovenského národa“, ve kterém se přihlásili k „mírovému řešení sporů v duchu mnichovské dohody“. A k tomu došlo dříve než se nadáli: právě zmíněnou Vídeňskou arbitráží, dne 2. listopadu, Polsko získalo několik obcí na Oravě a Spiši.

22. listopadu 1938 vstoupily v platnost ústavní zákony o autonomním postavení Slovenska a Podkarpatské Rusi; oficiální název státu byl změněn na Česko-Slovenskou republiku. Na Slovensku se mezitím HSĽS snažila využít situace k prosazení vlastního mocenského monopolu. Došlo k „zjednodušení” politického spektra na Slovensku, když téměř všechny ostatní politické strany splynuly se stranou ľudovou a vznikla tak „HSĽS – Strana slovenskej národnej jednoty“. Ve volbách do slovenského autonomního sněmu v polovině prosince, se tak Slovenský volič poprvé setkal s „jednotnou kandidátkou“.

Hitler však odtržení pohraničí považoval za pouhý předstupeň ke zničení Československa (vlastně nyní Česko-Slovenska) a připojení „tohoto německého prostoru“ k Říši. Slovensko v jeho plánech dlouho nehrálo roli a byl ochoten je poskytnout Maďarsku nebo Polsku. S úplnou likvidací ale přeci jen váhal – v Mnichově se všechny čtyři mocnosti zavázaly, že budou garantovat územní celistvost zbytku ČSR. Vojenské připojení Čech a Moravy k říši by však západní mocnosti musely v intencích Mnichovské dohody považovat za důvod k vojenskému zákroku. Slovensko se tak na několik měsíců ocitá v centru Hitlerovy politiky.

Již v říjnu 1938 přijal Hermann Göring místopředsedu slovenské autonomní vlády, Ferdinanda Ďurčanského. Pravda, jako „soukromou osobu“. Ďurčanský však přesto v jeho přítomnosti a za přítomnosti rakouského místodržitele Arthura Seyss-Inquarta a vůdce slovenských nacistů Franze Karmasina prohlásil, že Slovensko chce státní samostatnost, a že se při tom chce opřít o vojenskou politickou a hospodářskou pomoc Německa. Další významný představitel HSĽS, Vojtech Tuka, navštívil 12.2.1939 dokonce samotného Hitlera, kterému doslova řekl, že „slovenský národ bude rád bojovat pod Vůdcovým vedením za udržení evropské civilizace“. A podobně jako to měl zanedlouho, ovšem za jiných okolností, učinit i Hácha, i Tuka prohlásil, že vkládá osud svého národa do Vůdcových rukou. Největší autority v ľudáckém táboře, Jozef Tiso a Karol Sidor, však stále váhaly. Slovenská vláda a vedení HSĽS ještě 6.3.1939 prohlásily věrnost ČSR a odmítly návrhy radikálů – vytvoření samostatného státu připustily pouze jako vzdálený cíl. V téže době se ale Tuka a další představitelé HSĽS opětovně sešli s Göringem.

Vztahy mezi centrální vládou a autonomní vládou se přiostřily nad únosnou mez – toho využívali především nacisté a postarali se, aby v Praze měli neustále dostatek „čerstvých informací“ o slovenských separatistických snahách a v tomto smyslu probíhajících jednáních. Po Tukově návratu tak pražská vláda reagovala vojenským zásahem: v noci z 9. na 10. března bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo. Vojsko mělo odzbrojit členy Hlinkovy gardy. Vojenské a četnické jednotky obsadily klíčové pozice a zároveň internovaly kolem 250 osob – převážně vedoucích gardistů. Celá akce pražské vlády byla zjevně uspěchaná a zejména politicky nedomyšlená. Její iniciátoři chtěli zabránit dalšímu rozkladu ČSR, ale ve skutečnosti rozkladný proces urychlili. Vojenský zásah, na Slovensku známý jako „Homolův puč“ (podle velitele VII. armádního sboru v Banské Bystrici), byl Slováky všeobecně chápán jako útok na autonomii. Tiso a členové jeho vlády byli Háchou odvoláni a Tiso se uchýlil do ústraní na svoji farnost. 11. března se stal předsedou nové autonomní vlády Karel Sidor, kterého německé tajné služby registrovaly jako radikálního luďáckého politika se značnou autoritou mezi slovenským obyvatelstvem.

Za Sidorem proto ihned zamířili „vyjednavači“: Prostřednictvím představitelů místních německých nacistů, ale i přímo oficiální zástupci říše na něj vyvíjeli nátlak, aby vyhlásil samostatný stát. Nátlak vyvrcholil na tajném jednání v noci z 11. na 12. března, kdy mu němečtí vyslanci, v čele se Seyss-Inqurtem a tajemníkem říšského ministerstva zahraničí Wilhelmem Kepplerem, dokonce předložili jmenný seznam nejvyšších představitelů nového státu. K jejich velkému překvapení však Sidor vyhlášení samostatnosti odmítl s odůvodněním, že k tomu nemá kompetenci. Tím se politicky odepsal – slovenští radikálové ho obviňovali ze zrady národa.
Hitler ztratil trpělivost a pozval si do Berlína Tisa. Tiso v té době sice žádnou oficiální funkci neměl, ale to nacistům nevadilo. V Berlíně byl 13. března přivítán poctami, které bývají vyhrazeny hlavám států. Samotné jednání Tisa a Ďurčanského mělo převážně podobu Hitlerova monologu, který jim otevřeně sdělil, že v nejbližších hodinách skoncuje s ČSR a připomenul, že nemá o Slovensko zájem.Tato schůzka byla dobře připravena: v jejím průběhu německý ministr zahraničí Joachim von Riebbentrop „jen tak mimochodem“ informoval Tisa o maďarských jednotkách, seskupujících se u Česko-Slovenských hranic. Tiso souhlasil s tím, že na následující dopoledne nechal telefonicky svolat slovenský sněm.

Naprostá většina poslanců měla nanejvýš tušení, co se bude projednávat na schůzi. Na ní Tiso překvapeným poslancům tlumočil obsah svého rozhovoru s Vůdcem, přičemž zdůraznil Hitlerův požadavek, že samostatný stát musí být vyhlášen „blitzschnell. – Nerozhodovat se, protože není o čem rozhodovat!“ Sidor byl odstaven a sněmovna zároveň jmenovala novou vládu v čele s Tisem. Vyhlášením samostatnosti umožnili, aby se obsazení českých zemí obešlo bez zakročení západních velmocí, protože Francie a Anglie se mohli vymluvit na to, že jejich záruky ztratily rozpadem Česko-Slovenska závaznost.

Mezinárodní postavení Slovenského státu bylo dané okolnostmi jeho vzniku – agresivní politikou Německa. Tato skutečnost určovala nejen jeho postavení, ale i historickou limitu jeho existence. 18. března se Němci pokusili vnutit slovenské vládě tzv. „ochrannou smlouvu“, která zřetelně degradovala suverenitu nového státu. Slovenští představitelé si to dobře uvědomovali a s podpisem váhali až do 23. března. „Přesvědčil“ je až vpád maďarských jednotek na východní Slovensko (během maďarské okupace Podkarpatské Rusi), který se nemohl odehrát bez tichého souhlasu Německa. Ochranná smlouva zavazovala slovenskou vládu „provádět svou zahraniční politiku v úzké shodě s německou vládou a své vojenské síly organizovat v úzké shodě s německou brannou mocí“. Protihodnotou slíbilo Německo převzít na 25 let „ochranu nad politickou nezávislostí slovenského státu a nad integritou jeho území“. Na smlouvu navazovala řada mezistátních, popř. meziresortních smluv.

Z pohledu slovenského vedení byla smlouva otázkou politického přežití. Z hlediska nacistů se jednalo o formalitu: ještě několik dalších měsíců neměli úplně jasno o další existenci Slovenska. Nakrátko se prosadila koncepce politického zboží v rámci jednání s Maďarskem a Polskem – tedy eventualita rozdělení Slovenska mezi jeho tři sousedy. Šlo jen o to, kolik kdo dostane. Pozice Slovenska se poněkud upevnila, když v důsledku událostí 15. března ztratila polská vláda nervy a v následujícím měsíci si vyžádala potvrzení spojenectví od Francie a Británie. Hitler reagoval 28. dubna vypovězením německo-polského paktu o neútočení. Od počátku léta 1939 se tak Slovensko zafixovalo v zahraničněpolitických koncepcích Berlína jako „vzorový“ stát malého národa v německé Evropě. Mělo demonstrovat fakt, že malé národy, které přijmou spojenectví Třetí říše, mají šanci na „plnohodnotnou politickou seberealizaci“. V domácí politice to vyvolávalo iluzi o nutnosti a prospěšnosti tzv. politiky „menšího zla“.

Negativním důsledkem smlouvy bylo zapojení Slovenska do války proti Polsku. – Propaganda ji vysvětlovala spravedlivým úsilím o navrácení území, které Polsko vídeňskou arbitráží zabralo: „Slováci už dlouho žili v hněvu, který nastal úpravou hranic s Polskem.“ Volební heslo HSĽS z voleb 1938, „V novém roku do útoku!“, tím došlo nečekané realizace.
26. srpna začala mobilizace a všechny jednotky byly uvedeny do stavu válečné pohotovosti – celkem bylo zmobilizováno 51.306 mužů. Úkolem slovenské armády o síle tří divizí bylo v rámci skupiny armád „Jih“ krýt východní křídlo německé 14. armády a zabránit proniknutí polských jednotek na slovenské území.
Polské tažení (1.9.-1.10.) bylo krátké a pro Slováky skončilo 1. října, kdy se jednotky vrátily na Slovensko a krátce poté byly demobilizovány. Odměnou za účast na přepadení souseda bylo navrácení obcí zabraných Polskem vídeňskou arbitráží a připojení dalších 25 obcí, které Polsku připadly po první světové válce.
Slovenská vláda zavedla „Slovenský vojenský kříž“ a pamětní medaili „Javorina – Orava“. Adolf Hitler dekoroval Železným křížem tři vysoké slovenské důstojníky a poslal Tisovi děkovný telegram, načež se mu dostalo opětovného ujištění, že „slovenský národ Vůdce nikdy nezklame.“

S trochou nadsázky se dá říci, že i Tiso byl za vítězné tažení vyznamenán: 26. října 1939 byl zvolen prezidentem. Obsazením postu prezidenta byla uvnitř i navenek „potvrzena suverenita“ Slovenského státu. O pár let později, u příležitosti oslav vyhlášení Slovenského státu, prezident Tiso prohlásil: „Dobře si pamatujeme, že to byla německá armáda, vedená svým vůdcem Adolfem Hitlerem, která umožnila vznik naší armády. Uvědomujeme si to a víme, že zvítězí-li německá armáda, bude to záruka i naší budoucnosti. Proto věříme v její vítězství a jsme připraveni ji pomoci.“
Dva měsíce poté, Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz.

Literatura:

• Čarnogurský, P.: 14.marec 1939. Bratislava. 1992 
• Kováč, D.: Dějiny Slovenska. Praha 1998.
• Kamenec, I.: Slovenský stát (1939-1945). Praha. 1992.
• Kamenec, I.: Tragédia politika, kňaza a človeka. Dr. Jozef Tiso 1887-1947. Bratislava 1998.
• Kliment, Ch.K. – Nakládal, B.: Germany's First Ally: Armed Forces of the Slovak State 1939-1945. Schiffer Military History. Atglen. 1998.

Zdroj: Kliment, Ch.K. – Nakládal, B.: Germany's First Ally: Armed Forces of the Slovak State 1939-1945. Schiffer Military History. Atglen. 1998. Obrazová příloha.