Dislokace Schutzpolizei v protektorátu v roce 1941

Tento příspěvek se bude primárně věnovat dislokaci jednotek německé ochranné policie (Schutzpolizei) na území protektorátu na počátku roku 1941, tedy v době, kdy Velkoněmecká říše sbírala síly k útoku na Sovětský svaz. Protože se však na těchto stránkách dosud žádný článek Schutzpolizei nevěnoval, dovolím si nejprve stručný úvod do této tématiky.

Schutzpolizei a Protektorát Čechy a Morava

Německá pořádková policie (Ordnungspolizei/Orpo) se skládala ze dvou¹⁾ uniformovaných ozbrojených složek: četnictva (Gendarmerie) v obcích do dvou tisíc obyvatel a ochranné policie (Schutzpolizei/Schupo) v obcích s více než dvěma tisíci obyvateli. V jednotkách Schupo sloužili především mladší strážmistři (Wachtmeister), kteří v mládí neprošli klasickým vojenským výcvikem. Důstojnický sbor Orpo (a tedy i Schupo) postupně srůstal s organizací SS, neboť podle Himmlerova názoru bylo ve „služebním zájmu“, aby vyhovující policejní důstojníci byli přijati do SS, a na druhou stranu mnoho členů SS přišlo udělat kariéru na místa politicky nespolehlivých policistů.

Německá uniformovaná policie, Schupo, (stejně jako neuniformované gestapo) přišla do českých zemí v závěsu za Wehrmacht, prakticky hned po okupaci v březnu 1939. Českým obyvatelstvem byli její příslušníci běžně označováni jako „šupáci“. Organizačně podléhala veliteli pořádkové policie u říšského protektora (Befehlshaber der Ordnungspolizei/BdO), kterým se (jako druhý v pořadí) stal 20. května 1939 SS-Brigadeführer a generálporučík policie Jürgen von Kamptz a vydržel na této pozici až konce dubna 1941,²⁾ kdy odešel na Hlavní úřad četnictva a Schupo v Berlíně (na rozdíl od ostatních policejních složek Orpo nespadala pod RSHA).

Gen. von Kamptz u příležitosti slavnostní přísahy nových policistů pluku Böhmen.
(foto Der Neue Tag 17. 5. 1940)

Pod jeho velení spadaly celkem dva pluky Schupo (Polizei-Regiment 1 a Polizei-Regiment 2, později s označením Böhmen, Mähren), které se dále dělily na prapory (Polizei-Bataillon) a roty (Polizei-Kompanie). Počty praporů Schupo a oblasti jejich působení prošly během okupace několikerou změnou. Již na konci roku 1939 došlo k výraznému navýšení mužstva; z původních cca 3600 na cca 5500. Většinu posil tvořili němečtí rezervisté, muži střední generace (ročníky 1901–1909), o které nejevila Wehrmacht valný zájem. V rámci jednotlivých rot tvořili až 80 % stavu (tabulkový stav roty byl 3+105 mužů, z čehož jen asi 25 byli aktivní policisté). V řadách Schupo se tak podstatně změnil poměr mezi profesionálními policisty a povolanými záložníky. Ti se rekrutovali především z řad protektorátních Němců a z okolních říšských žup.

Jejich úkoly v protektorátu byly poněkud jiné než u uniformované policie v říši; vedle běžného udržování veřejného pořádku se do popředí dostala pacifikace českého obyvatelstva. Ve směrnicích byly úkoly policejního sboru definovány následovně:

• boj proti nepokojům v situaci, kdy uniformované policejní síly protektorátní správy a vládního vojska k danému úkolu nedostačovaly nebo jejich nasazení nebylo možné či proveditelné;
• výcvik pro uvedené nasazení;
• výkon pravidelné pochůzkové služby, která měla zahrnovat co možná nejvíce míst s cílem zastrašit české obyvatelstvo;
• nasazení k udržení klidu a pořádku ve výjimečných případech, když uniformované síly protektorátní vlády k tomu úkolu nedostačovaly nebo se jejich nasazení nezdálo být vhodné.

Pokud by se měly úkoly Schupo ve „výjimečných případech“ konkretizovat, byly to například vojenské přehlídky a čestná stráž při nacistických výročích; ochrana nacistických pohlavárů při návštěvách a na cestách; potlačování demonstrací a stávek; záchranné práce při povodních a velkých požárech průmyslových objektů. Především však asistence gestapu při zatýkání nebezpečných osob; razie a silniční kontroly; eskorty vězňů a od konce roku 1941 eskorty židovských transportů; v neposlední řadě popravy při vyhlášení stanného práva. Neměla by se zapomínat role příslušníků Schutzpolizei při vyhlazení Lidic v roce 1942 a během heydrichiády vůbec, což ovšem nepatří k jejich nejhorším zločinům. Ukázkovým příkladem je velitel policejního pluku „Böhmen“ Eberhard Herf, který v červnu 1941 převzal velení Polizei-Regiment Nord, s nímž po napadení SSSR pomocí masových vražd „udržoval pořádek“ v týlu Skupiny armád Sever. Podobně si počínal (již jako člen SS) coby velitel pořádkové policie v Minsku, Charkově a byl za své činy po válce odsouzen k trestu smrti.

Přehlídka pražského policejního praporu začátkem července 1941 na Václavském náměstí.
V automobilu stojí SS-Gruppenführer K. H. Frank, pod ním velitel pořádkové policie v protektorátu generálmajor policie Otto von Oelhafen.
(foto Světozor 11. 7. 1941)

Hlavní výzbrojí příslušníků Schupo byly karabiny Mauser 98 a pistole. Některé jednotky pro zvláštní úkoly však měly k dispozici také lehké i těžké kulomety, samopaly a několik „kořistních“ obrněných automobilů OA vz. 30 z výzbroje českého četnictva. U praporů bývali samozřejmě také psovodi. Teoreticky alespoň dvě roty každého praporu měly být plně motorizovány; od vypuknutí války však bylo víceméně jasné, že kýžené 66% motorizace nebude nikdy dosaženo a mnozí šupáci zůstali odkázáni na zrekvírované bicykly.

Územní působnost Schutzpolizei

Oblasti působení praporů Schupo se v průběhu okupace několikrát měnily - jedním z důvodů byly časté změny územního rozsahu obvodů oberlandrátů. Úřady oberlandrátů (vrchních zemských radů) byly nejnižším článkem okupační správy s poměrně rozsáhlou pravomocí nad protektorátními okresy ve svém obvodu. Jednotky Schupo byly úkolovány nejen vertikálně - od velitelů nadřízených útvarů, ale taky horizontálně od územně příslušných vrchních zemských radů. Na počátku okupace bylo zřízeno 12 obvodů oberlandrátů v Čechách a 7 na Moravě. Postupně, jak okupační správa prorůstala do zpočátku zdánlivě autonomní protektorátní správy, zbyla oberlandrátům spíše kontrolní úloha. Slučováním jejich počet klesal až na 4 + 3 oberlandráty. V roce 1941 však ještě bylo v Čechách 10 obvodů oberlandrátů, které byly mezi prapory policejního pluku „Böhmen“ rozděleny následovně:

Dalším důvodem změny územní působnosti bývalo střídání policejních jednotek a změna jejich síly odvelováním podřízených jednotek.

Dislokace jednotek Schupo v roce 1941

Jako ubytovny německých policejních jednotek sloužily nejčastěji kasárny bývalé čs. armády, ale také školy a dokonce i hotely. Z výše nastíněných důvodů jednotlivé roty policejních praporů během svého působení v protektorátu měnily svá stanoviště, a to nejen při střídání, ale často docházelo též ke koncentraci rot do jednoho místa a k opětovnému rozptýlení rot i nižších jednotek po svěřené oblasti. Tak jako se střídala období vyžadující soustředění úderných sil s obdobím, kdy převažovala rutinní hlídková činnost. Prapory Schupo, jejichž svěřené území zahrnovalo také vnější hranici Velkoněmecké říše, obvykle také asistovaly při ostraze hranic. V našem případě to byla hranice mezi protektorátem a Slovenským štátem, která zpravidla patřila do působnosti jediného praporu se sídlem v Holešově.

Níže uvedená dislokace jednotek Schupo platila od ledna 1941, kdy byl rozkazem velitele pořádkové policie v protektorátu zrušen policejní prapor 202 v Kladně a policejní prapor 208 v Moravské Ostravě. Zbývající a nové prapory Schupo z Německa a Rakouska měly zaujmout nové rozmístění do 15. února 1941. Mužstva příchozích praporů měla v protektorátu dokončit svůj výcvik.

Činnost Schupo v roce 1941 mimo protektorát

S příchodem léta roku 1941 k obvyklé činnosti Schupo přibyly stále častější zátahy proti černému obchodu a extra pochůzky kvůli české sabotáži akce V. Daleko nejzávažnější změnu, jak v činnosti, tak v dislokaci jednotek však způsobilo válečné tažení proti SSSR. Dva policejní prapory (315, 320) byly již na jaře citelně oslabeny, protože většina jejich rot byla během tažení v Jugoslávii nasazena k okupaci oblasti Mariboru (Slovinsko). Po krátkém jugoslávském intermezzu (duben až květen 1941) se jednotky vrátily opět do protektorátu.

Bezprostředně po útoku na Sovětský svaz byly na východ, nejprve do Polska a posléze na okupované sovětské území odveleny policejní prapory 316, 317, 318, 320, kde záhy zúročily svůj výcvik při masakrování civilistů. Smutně proslul především policejní prapor 316 (původem z města Recklinghausen), který se v roce 1941, jako součást Einsatzgruppe B a posléze policejního pluku „Mitte“, podílel nejméně na čtyřech masakrech, při nichž se civilní oběti, převážně z řad židů, počítaly na tisíce (Białystok, Baranovice, Mogilev, Bobrujsk).

Prapor 317 (z Wuppertalu) se podílel na pacifikaci obyvatelstva v rámci 286. zajišťovací divize Wehrmacht (později jako součást SS-policejního pluku 7). Prapor 318 (z Vídně) v rámci 213. zajišťovací divize (policejní pluk 6) prováděl etnické čistky v polském Chełmu a později na Volyni a ve městě Krivoj Rog. Prapor 320 (z Berlína) operoval u Jasła, Proskurova a Rovna (později jako součást SS-policejního pluku 11).

O něco později, na konci července 1941, byl na východ přemístěn i prapor 315 (zformovaný v Heydrichově rodném městě Halle an der Saale), nejprve do polské Zamośće a posléze na Ukrajinu (Rovno, Žitomir, Tarnopol), jako součást policejního pluku zvláštního určení (později pol. pluku 11).

Z původní sestavy tedy zůstaly v protektorátu na konci roku 1941 jen policejní pluky 32, 84, 319 (přesněji řečeno: nemám informace o jejich přemístění) a samozřejmě výcvikový prapor. Z toho důvodu byly do protektorátu povolány další posily záložních policejních praporů z říše.

Zdroje:

• MZA Brno, fond B-258 (OLR Zlín), k. 21, fol.101, Umgliederung der Bataillonsbereiche in Böhmen und Mähren; fol.108-109, Standorte der Formationen nach dem Stande vom 10. März 1941.

• Forum der Wehrmacht 
• Lexikon der Wehrmacht

• Browning, Christopher: Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku. Praha 2002.
  
• Kyncl, Vojtěch: Bez výčitek. Genocida Čechů po atentátu na Reinharda Heydricha. Praha 2012.
  
• Vajskebr, Jan: Organizační vývoj německé pořádkové policie na území Protektorátu Čechy a Morava od ukončení vojenské správy po reorganizaci na podzim 1939. Securitas Imperii 18 (1/2011), s. 168–198.

Poznámky:

1) Nepočítáme-li Feuerschutzpolizei, Luftschutzpolizei, Wasserschutzpolizei a Technische Hilfspolizei, které byly organizačně rovněž podřízeny Orpo a jejich příslušníci příležitostně také mohli nosit zbraně.

2) Kamptzovým nástupcem se stal Gen. Maj. der Ordnungspolizei Otto von Oelhafen, jehož na konci srpna 1941 vystřídal Gen. Lt. der Ordnungspolizei Paul Riege. Ze šesti protektorátních BdO zastával Riege tuto funkci nejdéle, až do září 1943.