Československé zlato za druhé světové války

Po Hitlerově nástupu k moci zahájilo nacistické Německo mohutný vyzbrojovací program. Při nákupu potřebných strategických surovin do konce 30. let rychle vyčerpalo své devizové rezervy. Vítanou finanční injekci Německu přinesl nejprve anšlus Rakouska v březnu 1938. V Rakouské národní bance se nacisté kromě deviz zmocnili i celkem 78 267 kg zlata.^[1] Další obětí nacistické expanze mělo být Československo.

Československé zlato

Československá republika v letech 1919-38 postupně navyšovala své zlaté rezervy. V listopadu 1929 bylo stanoveno, že 1 Kč je kryta 44,58 mg zlata. Národní banka Československá (NBČS) byla povinna držet zlaté rezervy ve výši nejméně 25 % celkového oběhu bankovek. V době hospodářské krize došlo k devalvaci a výše zlatého krytí byla snížena, od února 1934 na 1 Kč = 37,15 mg zlata a v roce 1936 na 1 Kč = 31,21 mg zlata.

Výše zlatých rezerv NBČS v letech 1926-36 vzrostla až téměř ke 100 tunám:

Datum	Celkem zlata (v kg)	v Kč
31. 12. 1925	40 846,116	910 759 336
31. 12. 1926	40 957,582	916 494 574
31. 12. 1927	44 906,121	1 004 632 029
31. 12. 1928	51 686,650	1 156 671 654
31. 12. 1929	56 234,498	1 261 428 856
31. 12. 1930	68 858,139	1 544 597 126
31. 12. 1931	73 552,511	1 649 899 315
31. 12. 1932	76 197,898	1 709 239 543
31. 12. 1933	76 132,914	1 707 781 841
31. 12. 1934	99 580,123	2 680 487 850
31. 12. 1935	99 987,998	2 691 224 733

V roce 1938 disponovala Národní banka Československá téměř 97 tunami zlata. Vzhledem k hrozbě válečného konfliktu byla velká část těchto zlatých rezerv uložena v zahraničí. V pražských sejfech NBČS bylo v září 1938 ponecháno pouze 6,3 tun zlata, zatímco více než 90 tun bylo uloženo v zahraničních bankách, především ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii a Francii. K 15. září 1938 byly čs. zlaté rezervy uloženy následovně:

Uložení čs. zlata k 15. září 1938
NBČS v Praze - slitky, mince	6,2699 t
Zlatá rezerva - slitky na šesti místech ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii	76,529 t
Tzv. devizové zlato - slitky na třech místech ve Švýcarsku, Velké Británii a Francii	7,0342 t
Rezerva na krytí závazků ve zlatě - slitky ve Velké Británii	6,7959 t
CELKEM	96,629 t

Největší část čs. zlata se nacházela v Bank of England v Londýně. Na účtu vedeném přímo pro NBČS bylo 26,8 tun zlata a dalších 28,3 tun tu bylo uloženo na účtu vedeném pro basilejskou Banku pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements - BIS).^[2] Tato banka byla založena na základě dohody na mezinárodní konferenci v Haagu v roce 1930 jako instituce, která měla zprostředkovávat německé reparační platby. Sloužila jako clearingové (zúčtovací) centrum pro centrální banky. Podléhala zvláštní právní imunitě ve všech smluvních státech, její sídlo bylo v Basileji.

Na půdě neutrálního Švýcarska se v její správní radě po celou válku potkávali zástupci znepřátelených zemí, členy správní rady byli až do roku 1945 i prezident a viceprezident Německé říšské banky (Deutsche Reichsbank) Walther Funk a Emil Puhl, oba po válce odsouzení jako váleční zločinci. Spolu s nimi ve správní radě BIS působil guvernér Bank of England Montagu Norman, blízký přítel Hjalmara Schachta (prezidenta Německé říšské banky v letech 1933-39).

Důsledky Mnichovské dohody

První části československého zlata se nacistickému Německu podařilo zmocnit ještě před okupací v době tzv. druhé republiky. Německá říšská banka (Deutsche Reichsbank - DRB) stáhla v pohraničním území odstoupeném na podzim 1938 čs. bankovky v hodnotě více než 1,256 miliardy Kč a nahradila je za říšské marky. Za tyto stažené bankovky začala od Česko-Slovenské republiky požadovat náhradu jako „nárok tamního obyvatelstva vůči československému státnímu celku, proti celému jeho hospodářství, do něhož Němci svou prací přispívali“. Náhrada byla požadována v devizách nebo ve zlatě. Národní banka Československá namítala, že případnou náhradu je možné poskytnout až po zúčtování toho, co pohraničí dluží čs. hospodářství.

Dne 28. února 1939 odjela do Berlína čs. delegace, které Němci svůj požadavek předložili formou ultimáta, jemuž se druhá republika podrobila. Necelé dva týdny před okupací, dne 4. března 1939, byla podepsána dohoda o převodu části zlata na Německou říšskou banku. V následujících dnech bylo převedeno celkem 14,5 tuny čs. zlata.

Okupace 15. března 1939 a její následky

Dopoledne 15. března 1939 dorazila německá vojska do Prahy. Pro obsazení některých budov a zajištění důležitých materiálů a dokumentů byly určeny speciální skupiny. Do budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů) přijeli v 9 hodin zmocněnci Německé říšské banky, aby zajistili čs. devizové a zlaté rezervy. V čele skupiny byl zvláštní zmocněnec Německé říšské banky dr. Müller.

Vrchní ředitel František Peroutka^[3] a ředitel devizového odboru Josef Malík byli po několikadenním zdržování 18. března 1939 Němci přinuceni podepsat dva příkazy. První požadoval, aby Bank of England převedla 26,8 tun zlata z účtu NBČS do Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Druhý příkaz žádal BIS, aby z 28,3 tun zlata, které u ní měla uloženy NBČS a fyzicky se nacházely v Bank of England, bylo 23 tun převedeno na účet, který BIS vedla pro Německou říšskou banku.

Protože britský ministr financí John Simon krátce po okupaci českých zemích zmrazil veškeré nakládání s čs. finančními aktivy, včetně zlata uloženého v Bank of England, tak první žádost o převod 2106 zlatých cihel z účtu vedeného přímo pro NBČS na účet BIS nebyla provedena. Na zmrazeném účtu NBČS zůstalo 26,8 tun zlata, které později sehrálo významnou úlohu pro čs. zahraniční odboj.

Opačně to ale dopadlo s čs. zlatem vedeným na účtu BIS. Přestože Bank of England fakticky věděla, že jde o zlato, které má u BIS uloženo NBČS, formálně právně neshledala důvody, proč by žádosti BIS o převod zlata v jejím držení z jednoho účtu na druhý měla zabránit. Ve dnech 21. a 22. března 1939 bylo 1845 zlatých cihel o hmotnosti 23 087,304 kg z účtu, který BIS vedla pro NBČS, převedeno na účet, který vedla pro Německou říšskou banku.

Pracovníkům NBČS (od 31. března 1939 přejmenované na Národní banku pro Čechy a Moravu) se o chystaných převodech zlata podařilo informovat britské i francouzské vyslanectví v Praze. Britský vyslanec ale Londýn informoval až 24. března 1939 a ani francouzský pokus zabránit převodu neuspěl. Němci neváhali a do konce března 1939 nově nabyté zlato prostřednictvím různých finančních transakcí z Londýna převedli do bank na kontinentu.

Chronologie událostí
15. března 1939	Obsazení Čech a Moravy, do NBČS přijíždí zmocněnec DRB dr. Müller. V Bank of England má NBČS uloženo: na svém přímém účtu 2106 zlatých cihel (26,8 tuny) na účtu BIS 2266 zlatých cihel (28,3 tuny)
17. března 1939	Britský ministr financí John Simon zakazuje přesuny čs. finančních aktiv
18. března 1939	Peroutka a Malík přinuceni vydat příkazy k převodu: 2106 zlatých cihel z účtu NBČS na účet BIS 1845 zlatých cihel z účtu vedeného BIS pro NBČS na účet BIS vedený pro DRB První příkaz neproveden v souladu s pokyny ministra financí Johna Simona o zmrazení čs. finančních aktiv. Druhý příkaz proveden 21.-22. března 1939
20. března 1939	Guvernér Francouzské národní banky Pierre Fournier se neúspěšně snaží intervenovat u BIS, aby převod zastavila, ta k tomu nevidí důvody
21.-22. března 1939	Zlato z účtu BIS vedeného pro NBČS převedeno na účet BIS vedený pro DRB
22. března 1939	Fournier navrhuje Bank of England společnou intervenci u BIS proti převodu zlata. Bank of England je ale přesvědčena, že by to bylo porušením smlouvy o BIS a Bank of England navíc oficiálně „neví“, pro koho má BIS u ní uloženo zlato.
24. března 1939	Britský vyslanec v Praze Basil Newton informuje Londýn, že NBČS si přeje důvěrně Bank of England informovat, že zlato na účtu BIS je fakticky majetkem NBČS
27. března 1939	V platnost vstoupil zákon o zmrazení čs. finančních aktiv ve Velké Británii (Czecho-Slovakia Restrictions on Banking Accounts Act 1939)
31. března 1939	Všechno převedené zlato již Němci převedli do bank v Belgii, Nizozemsku a zbytek prodali.

Skandál po zveřejnění detailů transakce

Zprvu se zdálo, že celý převod části čs. zlata proběhl bez povšimnutí, ale po několika týdnech vypukl skandál, když byly 19. května 1939 v britském tisku zveřejněny informace o transakci se zlatem na účtu BIS, ke které dala Bank of England souhlas, přestože věděla, že jde fakticky o československé zlato. Britský ministr financí John Simon musel během května a června 1939 čelit v parlamentu mnoha nepříjemným interpelacím.

Podle formálního právního vysvětlení Bank of England tlumočeného britskou vládou se zákon omezující nakládání s čs. aktivy nevztahuje na majetek BIS, který naopak podle mezinárodní dohody nesmí podléhat žádným omezením. Statut BIS totiž přímo stanovoval:
Převodu čs. zlata tak podle britské vlády nešlo zabránit. Tento postup v parlamentu ostře kritizovali např. bývalý premiér Lloyd George nebo Winston Churchill, který již v projevu 14. března 1939 ve Waltham Abbey předpověděl, že Němci se zmocní československého zlata. Hovořilo se o „druhém Mnichovu“. Benešův tajemník Eduard Táborský, který ještě neměl zcela přesné informace, si v té době do deníku zaznamenal:

Další osud čs. zlata

Z Londýna převedené zlato nebylo poslední německou kořistí. Z pražských sejfů Národní banky Němci dne 12. června 1940 do Berlína odvezli 6 376 kg zlata. V protektorátu se zmocnili i značného množství dalšího zlata. Šlo o zlato uloupené Židům a také o zlato devizově autonomních firem jako byly Škoda Plzeň nebo Zbrojovka Brno (více než 1 tuna zlata).


Zlato, které zůstalo od března 1939 zmrazeno na účtu NBČS v Bank of England, bylo nakonec využito čs. exilem. Velká Británie 21. července 1940 uznala prozatímní československou vládu v Londýně a 25. října 1940 s ní uzavřela dohodu o čs. branné moci, která kromě organizace čs. vojenských jednotek v Británii upravovala i způsob jejich financování. Článek 5 této dohody stanovoval:

Před poskytnutím úvěru ovšem Velká Británie požadovala, aby čs. prozatímní vláda dala zlato, které zůstalo blokované v Bank of England, k dispozici pro spojenecké válečné úsilí. Jak Britové argumentovali, „připojí-li se československý národ, reprezentovaný československou prozatímní vládou, k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložiti v toto úsilí vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda“.

Čs. vláda původně toto zlato chtěla využít pro poválečnou obnovu země, ale Britové na své podmínce pro poskytnutí úvěru trvali. Ministr financí Eduard Outrata na 13. schůzi prozatímní československé vlády 22. listopadu 1940 ministry informoval:


Ministři s poskytnutím čs. zlata pro spojenecké válečné úsilí v diskuzi vyjádřili souhlas a pověřili ministra financí Outratu podpisem smlouvy s Brity:


Finanční smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 7,5 milionu liber podepsali ministři financí Kingsley Wood a Eduard Outrata dne 10. prosince 1940. Výměnou za úvěr čs. vláda poskytla zlato blokované v Bank of England pro spojenecké válečné úsilí.^[4] Jak uváděl čtvrtý článek smlouvy:


Výše úvěru zhruba odpovídala hodnotě zlata, které bylo Velkou Británii v březnu 1941 prodáno za 7,23 mil. liber.

Poválečná restituce části zlata

Obec Merkers v Durynsku byla kolem poledne 4. dubna 1945 obsazena vojáky 358. pěšího pluku 90. pěší divize Pattonovy 3. armády. Ještě téhož dne několik osvobozených zajatců a nuceně nasazených Američanům sdělilo, že do nedalekých solných dolů Němci v posledních týdnech přiváželi značné množství zlata a dalších cenností - údajně z rezerv Německé říšské banky. Přístupy k dolům byly zajištěny a po vyslechnutí dalších svědků Američané ráno 7. dubna 1945 sestoupili do hloubky 700 metrů pod zemí.

Zde je čekal nález astronomické finanční hodnoty. Ve štolách bylo uloženo 8307 zlatých cihel, 3326 pytlů se zlatými mincemi, desítky pytlů se stříbrem a další cennosti. V dalších štolách se skrývaly stovky obrazů a uměleckých děl. Celkově byl nález oceněn na hodnotu 262 milionů dolarů. Eisenhower, Bradley a Patton si štoly osobně prohlédli 12. dubna 1945.

Nález v dolech Merkers byla rozsahem největší dohledaná část nacisty uloupeného zlata, v následujících týdnech se pátrání po ukrytých nacistických pokladech rozběhlo i na dalších místech v Evropě. Pro navrácení ukradeného zlata původním majitelům západní spojenci vytvořili speciální komisi, ke které měly státy okupované za války Německem předložit své nároky na navrácení zlata.

Tripartitní komise pro restituci měnového zlata vznikla 27. září 1946 a tvořili ji zástupci USA, Velké Británie a Francie. Během prvního roku po konci války bylo v Evropě vypátráno celkem 277 tun ukradeného nacistického zlata, z toho 50 tun bylo získáno ze Švýcarska a 7 tun ze Švédska, kam Němci zlato ještě během války převedli. V dalších letech pátrání po nacistickém zlatu pokračovalo a do roku 1974 se celkové množství zlata k restituci podařilo zvýšit až na 336,5 tuny.

Žádost o navrácení zlata podalo celkem 10 zemí: Albánie, Belgie, Československo, Itálie, Jugoslávie, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko a Řecko. Souhrnně žádaly o navrácení 735,5 tun zlata. Tripartitní komise jako oprávněné uznala nároky na 514 tun. Z nalezených 336,5 tun zlata bylo možné uspokojit asi 65 procent uznaných nároků.

Do roku 1952 bylo vráceno celkem 266 tun zlata. Vyplaceny byly zejména západní státy, u zemí, které po válce skončily na východní straně železné opony, se restituce zlata z různých důvodů komplikovala (např. kvůli požadavkům na náhradu za znárodněný majetek). Nejdéle trval proces navrácení albánského zlata, který se táhl až do roku 1996. Teprve na konci 20. století mohla Tripartitní komise svou práci ukončit. Rozdělila zbylých 6 tun zlata a 9. září 1998 se formálně rozpustila. Česká republika tehdy jako konečné vypořádání obdržela ještě 330 kg zlata, které ČNB obratem prodala.

Navrácení části čs. zlata

Československo se k Tripartitní komisi přihlásilo s požadavkem restituce 45,3 tun zlata ukradeného nacisty. Šlo o 14,5 tun vynuceně převedených Německu ještě před okupací v březnu 1939, 23 tun převedených prostřednictvím BIS na Německou říšskou banku, 6,3 tuny odvezené Němci z Prahy v červnu 1940 a o zlato odcizené ve Škodovce a Zbrojovce. Čs. požadavek byl komisí skoro celý uznán, ale vzhledem k nemožnosti naplnit zcela požadavky všech zemí bylo Československu nakonec v roce 1947 přiřčeno 24,5 tuny. Prvních 6074 kg do Prahy dorazilo v dubnu 1948.

Jednání o navrácení zbylých 18,4 tun se ale protáhla ještě o 35 let. Situace se totiž zkomplikovala po nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Velká Británie a USA požadovaly finanční náhradu za znárodněný majetek svých občanů a firem. Velká Británie žádala i splacení úvěrů, které za války poskytla k financování organizace a výzbroje čs. armády a zároveň i splacení tzv. mnichovského úvěru, který měl Československu pomoci překonat hospodářské komplikace po mnichovské dohodě. Válečné úvěry Československo uznávalo, ale počítalo s jejich splacením z reparačních pohledávek v Německu. K žádným reparacím ale jak známo nedošlo. Komplikovaná jednání se nakonec podařilo uzavřít začátkem roku 1982.

V čs.-britské dohodě podepsané 29. ledna 1982 se čs. strana zavazovala vyplatit celkem 24 266 619 liber jako úplné a konečné vypořádání všech britských nároků spojených s válečnými dluhy, náhradami za znárodnění apod. Britská strana se naopak zavazovala dát v Tripartitní komisi souhlas k vydání zbylého čs. zlata.

Složitá jednání probíhala i s USA. Původní čs. nabídku finančního vyrovnání k navrácení zlata z roku 1974 Spojené státy odmítly. Někteří kongresmani navrhovali, ať jsou nároky amerických žadatelů o odškodnění uspokojeny z prodeje zadržovaného zlata. Další čs. nabídka z roku 1981 ale byla mimořádně velkorysá. Potvrzuje to i interní memorandum amerického ministerstva zahraničí pro prezidentova poradce pro otázky národní bezpečnosti Richarda V. Allena z 16. června 1981:


V memorandu W. L. Stearmana z Národní bezpečnostní rady (National Security Council) z 19. června 1981 určeném pro Reaganova poradce Richarda V. Allena je československá nabídka označena za „prakticky bezprecedentní“ a „pravděpodobně bez paralely v historii finančních urovnání“. Pozice amerického min. zahraničí a min. financí jsou v memorandu charekterizovány následovně:


Československá nabídka byla přijata a čs.-americká dohoda o navrácení zlata byla podepsána ve stejný den jako dohoda čs.-britská (29. ledna 1982). V dohodě se československá vláda zavázala:

• vyplatit 81 500 000 dolarů jako konečné vypořádání všech náhrad za znárodnění apod.
• uvolnit zablokovaný korunový účet US Army vedený u Živnostenské banky ve výši 7 161 557 Kčs
• uvolnit zablokovaný tzv. filmový účet amerického velvyslanectví u ČSOB ve výši 887 691 Kčs
• vyplatit 4 869 868 dolarů jako vypořádání Úvěrové dohody o nákupu z přebytků americké armády ze dne 28. května 1946

Američané se naproti tomu stejně jako Britové zavázali k souhlasu s vydáním čs. zlata a ke zrušení blokace všech čs. majetků v USA.

Dne 20. února 1982 bylo zbylých 18,4 tun válečného zlata za přísných bezpečnostních opatření letecky dopraveno do Prahy třemi letadly Tu-154. Šlo celkem o 10 397,32 kg zlata v mincích a 8002,68 kg zlatých prutů.

Navrácené zlato v pražských sejfech nevydrželo ani dvacet let. Zlaté rezervy v době rozdělení Československa dosahovaly výše 102 tun. Stejně jako jiný majetek bylo i zlato mezi nástupnické republiky rozděleno v poměru 2:1. Zatímco Slovensko stále drží více než 30 tun zlata, ČNB většinu ze svých zlatých rezerv v letech 1997-99 prodala za průměrnou cenu 323 dolarů za troyskou unci s odůvodněním, že „historický výnos z investování zlata zaostává za výnosy jiných investic“. Většinu zlata se ČNB „podařilo“ prodat na cenovém dně a dnes v jejích sejfech zůstává již pouze necelých 11,5 tuny (platilo v lednu 2014).

Poznámky:

[1] V letech 1947-58 Rakousko získalo od Tripartitní komise zpět celkem 50,1 tun zlata.

[2] Název Bank for International Settlements býval a stále bývá do češtiny různě překládán, např. Banka pro mezinárodní platy, Banka pro vyrovnávání mezinárodních plateb, Banka pro mezinárodní zúčtování, Banka pro mezinárodní vypořádání apod.

[3] Vrchní ředitel byl nejvyšším úředníkem a referentem bankovní rady ve všech obchodních odděleních Národní banky. Přijímal od bankovní rady rozkazy a udílel podle nich jménem bankovní rady příkazy, které podepisoval, všem oddělením ústředí, úřadovnám a zaměstnancům. Účastnil se zasedání bankovní rady s poradním hlasem.

[4] Ve Francii v roce 1939 a v SSSR v roce 1941 byly československé jednotky financovány úvěry poskytnutými vládami Francie a SSSR. Blíže viz:

• Financování čs. armády v SSSR
• Obnovení čs. armády ve Francii

Prameny:

• Deset let Národní banky Československé, Praha 1937
• Dokumenty československé zahraniční politiky. Od uznání československé prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu 1940-1941. Svazek I., Praha 2006
• E. Táborský, Naše věc. Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946
• E. Táborský, Pravda zvítězila, Praha 1947
• F. Vencovský a kol., Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999
  
• L. Chmela, Hospodářská okupace Československa. Její methody a důsledky, Praha 1946
• J. Kuklík, Do poslední pence, Praha 2007
• V. Diviš - J. Vlček, Návrat zlatého vězně, Praha 1985
• S. Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Praha 2007
• V. Smetana, Británie a československé zlato, in: Soudobé dějiny 4/2001
• J. Mader, Poklad banditů, Praha 1967
• Foreign Relations of the United States, 1981–1988, Volume X, Eastern Europe
• G. Bradsher, Nazi Gold: The Merkers Mine Treasure, in: Prologue 1/1999
• The Tripartite Commission for the Restitution of Monetary Gold. Final Report. Brussels 1998
• The Bank of England 1939-45 (Unpublished War History)
• Hansard 1939
• Czech Gold Affair: How And Why It Happened, Who Is At Fault, And What Does It Show
• Oesterreichische Nationalbank: Reichsbankanstalten 1938–1945 am Beispiel der Reichsbankhauptstelle Wien