Československá obrněná brigáda

Společně se statisíci spojeneckými vojáky očekávali nasazení v bojích v západní Evropě v roce 1944 i vojáci Československé samostatné brigády. Toto seskupení vzniklo 1. září 1943 spojením 1. čs. samostatné brigády a čs. jednotek ze Středního východu. Velitelem brigády byl generál Alois Liška, náčelníkem štábu pplk. Ondráček a zástupcem velitele plukovník Klapálek. Protože bylo v této brigádě pouze něco přes čtyři tisíce českých a slovenských vojáků, nezúčastnila se vylodění v Normandii. Důvod byl prostý - v bojích se očekávaly vysoké ztráty a brigáda by neměla z čeho doplnit stavy, neboť žádné zálohy neexistovaly. 30. srpna se však Liškova brigáda vylodila u francouzských břehů a zařadila se do svazků Montgomeryho 21. skupiny armád.

Montgomery, povýšen začátkem září 1944 na polního maršála, si dobře uvědomoval, že čs. brigáda zálohy nemá, a proto ji musel nasadit na místo, kde se příliš vysoké ztráty nepředpokládaly. Nakonec přijatelné řešení našel.

Ačkoli bylo již celé vnitrozemí Francie obsazeno, drželi Němci ještě několik významných přístavů. Dlouhou dobu zůstával jediným osvobozeným přístavem Cherbourg. Až později po prudkých bojích padly Antverpy. Na československou jednotku čekala překážka z nejtěžších, pevnost Dunkerque. O dobytí této pevnosti se již od začátku října 1944 marně pokoušeli Kanaďané. Českoslovenští vojáci je tedy vystřídali.

V obležené pevnosti Dunkerque se nacházelo zhruba 12 000 německých vojáků. Většina z nich patřila k 226. pěší divizi, asi 2 000 bylo z různých jednotek Waffen-SS . Velitelem pevnosti byl admirál Frisius. K prvnímu útoku našich jednotek na pevnost došlo v den výročí vzniku republiky 28. října 1944. Útok se vcelku vydařil, německé ztráty činily 500 mužů, z toho 150 mrtvých. Československé ztráty byly pouze 11 vojáků. Začátkem listopadu došlo k dalšímu útoku. Tentokrát se však již Němci dobře připravili a útok si vyžádal vysoké ztráty. 26 mrtvých a několik desítek raněných a nezvěstných. Fanatický admirál Frisius uposlechl Hitlerův rozkaz bojovat do posledního muže. Dokonce se pokusil o protiútok. Ten byl odražen jen s největším vypětím sil a za pomoci spojeneckého letectva a jednoho tankového sboru. Prudké boje pak pokračovaly až do dubna 1945. V této době již naši vojáci věděli, že Dunkerque nedobudou a čím dál tím více upírali zraky k mohutné ofenzívě Pattonovy 3. armády směřující do Československa. Bylo jejich přáním přidružit se k Pattonovi a podílet se přímo na osvobození vlasti. Když mohly francouzské jednotky osvobodit Paříž, tak proč by oni nemohli osvobozovat svá města?

Kombinovaný oddíl

18. dubna, tedy v době, kdy došlo k prvnímu kontaktu amerických průzkumných hlídek s naším územím, se generál Ingr (velitel československé armády) obrátil přímo na náčelníka britského imperiálního štábu maršála Brooka s žádostí o uvolnění čs. brigády z bojů od pevnosti Dunkerque a její přesunutí k jednotkám operujícím na československém území. Zároveň se obrátil i na náčelníka leteckého štábu maršála Portala, se žádostí o převelení 310., 312. a 313. stíhací perutě pod taktické letectvo operující nad čs. územím. Obě žádosti se dostaly dokonce na stůl generála Eisenhowera. Byly však zamítnuty.

Přesto byl nakonec 23. dubna sestaven alespoň tzv. kombinovaný oddíl asi 140 čs. vojáků pod vedením podplukovníka Sítka, který se o pár dnů později vydal na cestu, aby se přidružil k Pattonovi. Poslední pokus o převelení celé brigády do svazku 3. armády učinil sám velící generál Alois Liška, který se 29. dubna setkal se samotným Montgomerym. Ten však opakovaně jeho žádost zamítl.

Na cestu k Pattonovi se oddíl vydal neprodleně, avšak do osvobozené Plzně se dostal až 9. května. Svůj úkol, dobýt Dunkerque brigáda nesplnila, v Československu byli naši vojáci přesto vítáni a oslavováni. Paradoxem však zůstává způsob, jak se k nim zachovala pozdější moc. Řada vojáků raději volila emigraci a aktivní odboj v zahraničí (gen. Ingr), ti ostatní, kteří zůstali, byli degradováni a většinou perzekuováni (gen. Klapálek) někteří dokonce ve vykonstruovaných procesech popraveni (gen. Píka).