Bitva u Midway, I. část

Konec roku 1941 a jaro 1942 znamenalo pro Spojence v Pacifiku takřka nepřetržitou sérii katastrof. Počínaje tragédií v Pearl Harboru, přes potopení Prince of Wales a Repulse, pád Malajska, Singapuru, Guamu, Filipín, Rabaulu, až k výpadu japonského 1. úderného svazu do Indického oceánu a obsazením Holandské východní Indie konče. Těch několik plamínků statečného odporu, jako Wake, Bataan nebo Corregidor, bylo zhašeno krví jejich obránců či nerozhodností a obavami velení. Zdálo se, že nic na světě nemůže zastavit japonský příval. Japonské císařství velmi rychle ovládlo prostor podstatně větší než celá Evropa s nepředstavitelným množstvím nerostného bohatství. Jeho ozbrojené síly, výtečně vycvičené a zakalené boji v Číně, téměř nikde nenarazily na rovnocenné protivníky.

Snad jen na jihu čínského bojiště existovala hrstka mužů, které nelze nevzpomenout: Létající tygři penzionovaného plukovníka amerického letectva Claire Lee Chenaulta způsobující Japoncům až neskutečné obtíže. Ale geniální taktik, stratég a velitel Chenault byl na počátku války mezi tehdejšími spojeneckými důstojníky pouze světlou výjimkou.

Velitelem amerických pozemních sil v Tichomoří se stal poněkud pompézní a velmi pyšný generál Douglas MacArthur, který opustil své muže na Filipínách až na přímý rozkaz z Washingtonu od prezidenta F. D. Roosevelta. Při svém odletu z Mindanaa pronesl svou památnou větu: "Já se vrátím!". Ale zatím ani zdaleka nebylo nikoho s kým by se mohl vrátit. Pod jeho velením byly pouze nepočetné jednotky přicházející na australské území a slabé letectvo marně se snažící ubránit severní pobřeží Nové Guineje. Jeho čas měl teprve přijít.

V čele amerických námořních sil v Pacifiku stanul krátce po útoku na Pearl Harbor do té doby nepříliš známý Texasan admirál Chester W. Nimitz, jehož prvním úkolem bylo vyzdvihnout bitevní lodě z přístavní rejdy Pearl Harboru a z Havaje vytvořit prvotřídní základnu.

I další dálněvýchodní velmoc, holandská Východní Indie, se záhy ocitla na kolenou a její nepředstavitelné nerostné bohatství začalo plynout do Japonska. Válka vypukla také kvůli ropě, a přestože Holanďané zničili na svých ropných polích co se dalo, nyní z nich měli užitek Japonci.

Britové měli dost svých starostí s japonským postupem v Barmě a s netajenou snahou Indie zbavit se koloniální závislosti třeba i s pomocí Japonců. O situaci v Číně a zvláště v její armádě se nedá říci cokoli jiného než že byla absolutně beznadějná. Záleželo pouze na rozhodnutí Japonců, kdy a co obsadí. Čínská armáda, a zvláště její důstojnický sbor, byla prodchnutá korupcí a defétismem.

Bitva v Korálovém moři

Zkrátka a dobře, situace byla zralá na hození bílého ručníku do ringu se jménem Pacifik. Přesto však existovalo "něco", co mohlo veškeré dění zvrátit a změnit. Dešifrovací jednotka korvetního kapitána Edwina Laytona. Mužům pod jeho velením se totiž podařilo to, o čem sní všichni, co kdy přišli do styku s tajnými kódy: utajený průlom do kódovacího systému nepřítele. "Obětí" se stal kód JN-25 používaný japonským námořnictvem.

Japonské depeše se samozřejmě nestaly otevřenou knihou (už samotný japonský jazyk byl tvrdým oříškem), ale i ze zlomků textu se dalo mnohé zjistit. Takže už koncem dubna 1942 mohl Layton informovat admirála Nimitze o chystané invazi proti přístavu Port Moresby na jižním pobřeží Nové Guineje. Nimitz samozřejmě reagoval a japonskému svazu se postavil operační svaz viceadmirála Jacka Fletchera, to jest letadlové lodi Yorktown a Lexington v doprovodu křižníků a torpédoborců (mimo jiné i do TF 44 zformované australské a britské lodě kontraadmirála Craceho). Více letadlových lodí neměli Američané k dispozici: Saratoga se vzpamatovávala ze zásahu torpéda japonské ponorky v San Diegu na západním pobřeží a kontraadmirál Wiliam Halsey se teprve vracel se svým 16. operačním svazem (Hornet a Enterprise) z výpadu k japonským břehům, kam 18. dubna dopravil bombardéry B-25 plukovníka Doolittla k útoku na Tokio a další města. Stav bitevních lodí Pacifického loďstva se od prosince příliš nezměnil, stále ještě nebyly schopné služby a lodí operujících v Atlantiku a u evropských břehů bylo nutně třeba k doprovodu konvojů a ve Středomoří k podpoře Spojenců v severoafrické poušti.

Nimitzova situace zkrátka nedovolovala nic více, než pokusit se odrazit japonské invazní svazy. Američané doufali, že Japonci zaskočení silným odporem nebudou riskovat ztrátu dopravních lodí a raději se stáhnou. Rozhodně nebylo cílem vyprovokovat bitvu letadlových lodí. V nich ani jedna strana neměla absolutně žádné zkušenosti a tak počínání obou nepřátelských svazů v první dekádě května bylo poněkud rozpačité. Ať už vezmeme útok amerických letadel na Japonci obsazené Tulagi, či poměrně trapnou činnost zejména japonského leteckého průzkumu. Bylo to poprvé v dějinách, kdy se bojující lodě nespatřily a nevypálily na sebe vzájemně jediný granát.

Dne 8. května americké torpédové a střemhlavé bombardéry nejprve smetly z hladiny lehkou letadlovou loď Šóhó, která se potopila za obrovských ztrát její posádky. Pak byli na tahu Japonci. Hejno střemhlavých bombardérů poslalo ke dnu místo letadlových lodí (které hlásil průzkum) "jen" torpédoborec Sims a těžce poškodilo tanker Neosho. Poté se Japonci ještě pokusili o noční nálet, ale část strojů nepřítele vůbec nenalezla a část odhodila při návratu pumy i torpéda, aby se pak po navigačním omylu pokusila přistát na palubě Yorktownu (nutno přiznat, že Američané jim k tomu ochotně osvětlili letovou palubu). Tento nálet stál Japonce velkou část zkušených posádek.

Až ráno 9. května oba svazy nalezly své soupeře. Japonské bombardéry zaútočily na Yorktown a Lexington s relativním úspěchem. Torpéda zasáhla Lexington na pravoboku a trvalo dlouhou dobu než posádka zabránila okamžitému potopení lodi. Svůj díl dostal i Yorktown. Pumy střemhlavých bombardérů zasáhly letovou palubu a způsobily netěsnosti v naftových nádržích. Za to ovšem americké stíhačky Wildcat a protiletadlová palba z lodí způsobily útočícím posádkám rozsáhlé ztráty. V době japonského útoku už ale byli ve vzduchu i Američané a jejich střemhlavé bombardéry SBD dostihly japonský svaz. Dva zásahy do letové paluby lodi Šókaku znamenaly její vyřazení z boje na dlouhé měsíce. Její sestra Zuikaku měla štěstí, před slídícími americkými bombardéry ji skryla milosrdná vrstva mraků.

Bitva měla fatální následky na obou stranách. Američané přese všechno úsilí posádky nakonec Lexington ztratili. Obrovská exploze v odpoledních hodinách v podpalubí poslala hrdou a statečnou "Lady Lex" ke dnu Korálového moře. Těžce poškozený Yorktown se ploužil s vypětím všech sil posádky na Tongatabu a dále na Havaj a zanechával za sebou širokou stopu vyteklé nafty. Ani Japonce bitva nevyšla lacino. Ztráty na posádkách a letadlech byly do té doby nevídané a obě lodi byly prohlášeny za nebojeschopné. O pár týdnů později v bitvě o Midway pak jejich absence měla pro Japonce katastrofální následky.

Obě strany si šokovaně lízaly utržené rány a chystaly odvetu. V japonském velení už dávno před bitvou v Korálovém moři probíhaly spory o další postup. Indie, Austrálie, Havaj, to byla nejčastěji skloňovaná slova v těchto diskusích. Cokoli z toho by znamenalo zřejmě poslední ránu válečnému úsilí Spojenců a nelze snad ani domýšlet, jak by se odvíjela historie, kdyby japonskému velení jeho plány vyšly.

Plán MI

Ono definitivní rozhodnutí co podniknout dál, ale už před bitvou v Korálovém moři podnítili Američané. To když šestnáct bombardérů B-25 podplukovníka Doolitlla napadlo v poledne 18. dubna 1942 Tokio, Nagoju a Kóbe. Bylo to jako píchnutí špendlíkem a svaz viceadmirála Williama Halseyho měl víc štěstí než rozumu, když se mu podařilo tento úkol splnit a v bezpečí se vrátit. Svůj názor nakonec 20. dubna prosadil velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto.

Jeho plány byly až geniálně jednoduché. Vyřadit z války nejsilnějšího soupeře - Spojené Státy. Samozřejmě že nepomýšlel na invazi na západní pobřeží USA. Bohatě by stačilo zničit americké základny v Pacifiku spolu s dosud zdecimovaným Pacifickým loďstvem. To samo o sobě by zřejmě donutilo Američany jednat o míru. Bez základen v Pacifiku by totiž americká ofenzíva až od západního pobřeží byla zhola nemožná. Jamamoto byl vzdělaný a inteligentní a z dob svých studií v USA (jeho disertace se týkala petrolejářského průmyslu a vynesla mu několik nabídek lukrativních zaměstnání) dobře znal obrovský potenciál amerického průmyslu, se kterým se ten japonský nemohl ani vzdáleně srovnávat. Válka delší než rok musela nutně přinést Američanům zdrcující materiální převahu. A tak se jeden z admirálových nejschopnějších podřízených, kapitán Minoru Genda, který vypracoval i brilantní plán útoku na Pearl Harbor, začal věnovat novému cíli.

Ve velmi krátké době tedy Japonci sestavili plán na obsazení ostrůvku Midway ztraceného napůl cesty mezi Japonskem a Havají. Strategicky to byl výtečný nápad. Okupace Midwaye znamenala vyloučení podobných akcí jako byl útok na Tokio 18. dubna a zároveň přímé ohrožení Havaje. Na něco takového prostě musel Nimitz reagovat a nasadit do protiútoku vše, co mu ještě zbývalo. Tedy letadlové lodi. Mělo to být cosi jako rozhodující bitva, kterou bylo posedlé celé japonské námořnictvo už od vítězství nad Rusy u Cušimy roku 1904. O necelých čtyřicet let později měl být ovšem výsledek jasný předem. Převaha Spojeného loďstva se 185 loděmi nasazenými k této jediné akci prostě mohla přinést pouze vítězství.

Koncem dubna byl plán hotov a tak mohl admirál Nagano z titulu své funkce náčelníka generálního štábu vydat z císařova pověření rozkaz číslo 18. Nařizoval veliteli Spojeného loďstva aby: "... provedl ve spolupráci s pozemním vojskem okupaci ostrova Midway a klíčových bodů v souostroví Aleuty...".

Celá operace dostala název MI. Dělila se na AO-Aleuty (tj. útok na Dutch Harbor to kvůli rozptýlení pozornosti Američanů) a AF, tedy Midway. Datum bylo stanoveno jen předběžně. Pouze invazní síly, tj. 3 500 mužů speciálních invazních jednotek generálmajora Kawagučiho a 28. plukovní bojová skupina plukovníka Ikkiho s 2 000 vojáky (osud těchto mužů se později naplnil v džunglích na Guadalcanalu), se měly soustředit na ostrově Saipan do 25. května 1942, sama operace měla být provedena v prvních červnových dnech v závislosti na vhodném počasí.

Plán předpokládal:

• Jednotlivé svazy účastnící se na operaci měly vyplout ze svých základen mezi 26. a 29. květnem.
• 3. června 1942 zaútočí 2. úderný svaz letadlových lodí kontraadmirála Kakuty (tj. lehké letadlové lodi Džunjó a Rjúdžó se dvěma těžkými křižníky plus zajištění torpédoborců) palubními letouny na základnu Dutch Harbor a zároveň se invazní jednotky vylodí na ostrovech Adak, Attu a Kiska na západě souostroví Aleuty.
• 4. června měl z pozice 250 mil severozápadně od Midwaye zaútočit palubními letouny 1. úderný svaz letadlových lodí (tj. 1. divize: Akagi a Kaga, 2. divize : Hirjú a Sórjú plus zajištění) admirála Naguma.
• Po třech dnech nepřetržitých útoků na ostrov se měli vylodit muži speciálních invazních jednotek a po obsazení ostrova z něho vybudovat prvotřídní leteckou a námořní základnu pro další postup proti Havaji.
• Pokud se Nimitz pokusí se svými svazy zasáhnout ve prospěch posádky Midwaye, nestihne to pravděpodobně dříve než Midway se svým výtečným letištěm už bude v japonských rukou. Vzhledem k japonské převaze to bude znamenat definitivní konec Pacifického loďstva, ať už to zařídí letouny admirála Naguma, či děla bitevních lodí pod přímým velením admirála Jamamota.
• Mezi Havají a Midwayí bude v prvních červnových dnech vytvořen ponorkový kordón k zachycení amerických svazů, které pravděpodobně vyplují na pomoc ohrožené základně. Za to zodpovídal kontraadmirál Kadžioka (tento muž byl pokládán za největšího smolaře v japonském námořnictvu - "vrcholem" bylo jednak Wake, jednak právě Midway).

Plán měl, jak dokládají historici, několik vad. Dosti zásadních:

• přílišná rozptýlenost sil: 185 lodí bylo rozděleno do několika svazů, od sebe velmi vzdálených a bez možnosti vzájemné podpory (viz Kakutův svaz daleko na severu - jeho úloha byla obzvláště sporná - bylo přece žádoucí, aby dosud decimovaná Pacifická flotila zasáhla u Midwaye, kde na ni čekala japonská děla);
• chybné informace o nepříteli a letadlových lodí zvláště (už v lednu torpédovanou Saratogu totiž Japonci považovali za Lexington a po bitvě v Korálovém moři se domnívali, že se jim podařilo potopit jak Saratogu - ve skutečnosti tedy Lexington - tak i Yorktown, který byl ale "pouze" vážně poškozen). Ještě ke všemu Japoncům nevyšla ani operace "K", tedy průzkum Pearl Harboru dvěma létajícími čluny H8K (Emily);
• absenci jakéhokoli alternativního plánu, kdyby kterýkoliv z předpokladů nevyšel (na to upozorňoval už při plánování akce jeden ze zúčastněných velitelů viceadmirál Kondó);
• mylnou představu naprostého utajení: díky systému MAGIC a skupině dešifrovačů korvetního kapitána Edwina Laytona Američané četli důvěrné japonské depeše. Navíc v samotném Japonsku se otevřeně hovořilo o další operaci, jejímž cílem měla být Havaj.

Americká protiopatření

Ovšem číst depeše a tedy znát byť jen částečně informace nepřítele ještě neznamená skutečně zvítězit. Američané ještě neznali ani datum ani cíl plánované velké operace AF. Cíl odhalili dešifrovači až 12. května (Japonci vběhli do umně nastražené pasti). Označení AF znamenalo Midway. I přesto byl ještě nějakou dobu generál MacArthur přesvědčen, že se Japonci chystají zaútočit na Austrálii, Britové se zase obávali útoku na Madagaskar, a admirál King z Washingthonu posiloval jižní Tichomoří...

Ale již dlouho před tím, 2. května, admirál Nimitz navštívil Midway. Jemu i jeho štábu totiž jako pravděpodobný cíl další japonské operace vycházel útok na Midway. Chtěl se proto osobně přesvědčit o stavu na ostrově a upozornit velitele posádky atolu fregatního kapitána Cyrila R. Simarda na možnost invaze. Po dlouhé poradě předal Simard Nimitzovi seznam materiálu potřebného k odražení případného útoku.

Američané od 21. května znali poměrně přesně Japonci plánovaný průběh operace a den i hodinu rozluštil kapitán Rochefort ráno 24. května: 3. června dojde k útoku na Aleuty a 4. června Japonci zaútočí na Midway.

A tak Nimitz přese všechny námitky začal Midway posilovat. Původní jednotky na ostrově tvořily:

• 6. obranný prapor námořní pěchoty
• eskadra VMF-221 s 21 stíhačkou Brewster F2A-3 Buffalo (původně určené k posílení obrany Wake)
• eskadra VSMB-241 s 18 střemhlavými bombardéry Vought SB2U Vindicator
• osmnáct hlídkových hydroplánů Consolidated PBY Catalina

Mezi 25. a 30. květnem dorazily následující posily:

• dvě roty 2. speciálního praporu (Rangers)
• pět lehkých tanků
• sedm stíhaček F4F-3 Wildcat (pozoruhodné je, že tyto stroje vyřadilo námořnictvo a předalo je USMC)
• šestnáct střemhlavých bombardérů SBD Dauntless eskadry majora Loftona Hendersona (byl postaven do čela celé VSMB-241, piloti této jednotky byli v drtivé většině čerstvými absolventy pilotních škol [vzdor tomu, co se často píše, zkušenější piloti této kombinované jednotky dostali přidělené nově dodané SBD a nováčkové létali na SB2U], což ostře kontrastuje s přístupem Japonců, kteří po ztrátách v Korálovém moři prostě nenasadili do akce nováčky)
• dvanáct Catalin (celkem 30 strojům [uvádí se i 32 ks] na ostrově tedy velel náčelník štábu průzkumného letectva v Tichomoří fregatní kapitán Logan Ramsey)
• čtyři bombardéry B-26 upravené jako torpédové kapitána Jamese Collinse od 22. Bomber Group USAAF
• sedmnáct (uvádí se i 19 ks) těžkých čtyřmotorových B-17 podplukovníka Waltera C. Sweeneye od 38. Bomber Group USAAF
• šest novotou vonících torpédových letadel TBF Avenger (vůbec první sériové stroje jež USN převzala od výrobce) detašované části perutě VT-8 poručíka Langdona K. Fieberlinga ("zbytek" eskadry pod velením korvetního kapitána Waldrona se plavil na Hornetu)
• několik baterií protiletadlových děl ráže 37 mm
• deset torpédových člunů a další zbraně a zásoby.

Situace Pacifického loďstva se po bitvě v Korálovém moři změnila spíše k horšímu: Lexington se potopil a stav Yorktownu také nevyvolával mnoho optimismu. Američané tedy už asi v polovině května požádali o pomoc Brity. Ti odpověděli 19. května, že nemohou postrádat žádnou ze svých tří letadlových lodí v Indickém oceánu a kromě toho ani Midwayi ani Havaji podle zjištění jejich rozvědky žádné nebezpečí nehrozí.

To také nebyla dobrá zpráva. Nimitz nepodceňoval ani nebezpečí na severu: 21. května dal rozkaz k vytvoření Severního tichomořského svazu kontraadmirála Roberta A. Theobalda (5 křižníků a 5 torpédoborců). Další potíž Nimitz musel řešit 26. května: nejagresivnější z jeho velitelů, viceadmirál William Halsey, onemocněl těžkou kožní chorobou a nemohl se akce zúčastnit. Jako náhradníka za sebe Halsey navrhl Nimitzovi kontraadmirála Raymonda Spruance, dosavadního velitele doprovodné skupiny křižníků. Oběma svazům však z paluby Yorktownu měl velet kontraadmirál Fletcher, coby služebně starší.

Dne 27. května se vrátil do Pearl Harboru po plavbě z Tongatabu těžce poškozený Yorktown. Škody byly tak rozsáhlé, že opravu odhadli technici loděnic na tři měsíce. Dostali na to od Nimitze tři dny...

Na lodi začalo usilovně pracovat téměř 1 400 mužů, v Honolulu byla vypínána elektřina, jen aby v suchém doku číslo 1 mohly stovky svářecích agregátů běžet na plný výkon, nevypracovávaly se žádné plány, a díky nutnému spěchu a improvizaci úroveň opravy nedosahovala obvyklé kvality. Především strojovna nebyla ve stoprocentním stavu. Ale podstatné bylo, že 30. května už Yorktown mířil se svým doprovodem k Midwayi. Ačkoli nedosahoval své obvyklé rychlosti, jeho hangáry byly plné letadel. A to bylo to nejpodstatnější. Jeho letadla znamenala v situaci u Midwaye mnoho. I Yorktown šťastně proklouzl před pozdě vytvořeným japonským ponorkovým kordonem a připojil se v Point Luck (kódové označení prostoru severně od Midwaye, kde americké lodi čekaly na nepřítele) k ostatním jednotkám. Američané si zvolili toto strategicky i takticky výhodné místo už při plánování akce. Nyní se nacházeli asi 350 mil severně od ostrova a to jim umožňovalo jak boční útok proti japonským svazům (zejména letadlové lodi byly prvořadým cílem), tak i případnou podporu obráncům Midwaye proti vylodění.

Tam zatím stovky mužů tušily, že jejich budoucnost je velmi nejistá. Nikdo jim samozřejmě otevřeně neřekl, co se chystá, ale přípravy byly příliš důkladné, rozsáhlé a horečné, takže málokdo pochyboval o blížící se invazi. Mnozí měli na paměti osud obránců Wake, sice ověnčených nehynoucí slávou, ale mrtvých, či v japonském zajetí. Navíc se o podpoře od 16. a 17. operačního svazu dozvěděli až v průběhu bitvy. Až v prvních červnových dnech se alespoň posádky hlídkových Catalin dozvěděly, co, koho a kde mají hledat západně a severozápadně od Midwaye.

Japonci vyrážejí

Zato na japonských lodích vládla pohoda a sebedůvěra. Nutno říci, že nepříliš oprávněná. Už 30. května totiž radisté zachytili zprávu vysílanou z americké ponorky, která se evidentně nacházela nedaleko invazního svazu kontraadmirála Tanaky. Den předtím dokonce přišla z Tokia na palubu Jamata informace o živé americké radiokorespondenci v oblasti Aleut a Havaje. Ale naopak rozvědka tvrdila, že letadlové lodi Američanů jsou kdesi na jihu. Ovšem například Nagumův štáb na Akagi se nedozvěděl ani o krachu operace K (výše zmíněný průzkum Pearl Harboru), a tak jeho důstojníci automaticky předpokládali, že americké letadlové lodi byly podle očekávání spatřeny v Pearl Harboru. Nyní se začal projevovat první nedostatek japonských plánů - nemožnost komunikace, takže nikdo z japonských velitelů prostě neměl přehled o celkové situaci.

A tak 3. června začala bitva u Aleut. Japonské letectvo zasáhlo přes nepříznivé počasí Dutch Harbor. Američané sestřelili v soubojích několik strojů, mimo jiné i často zmiňovanou stíhačku A6M2 praporčíka Kogy. Tu pak opravili a použili ke zkouškám. Japonské oddíly se vylodily na Adaku, Attu a Kisce, aby se vzápětí z Adaku stáhly.

I u Midwaye nyní začalo být živo. Třetího června v 9.00 zpozorovala hlídkující Catalina praporčíka Jacka Reida první z japonských svazů, Tanakovu invazní skupinu, a ohlásila ji jako "Hlavní svaz". Reid ze své Cataliny sledoval nepřítele ještě další dvě hodiny, než ho nedostatek paliva donutil k návratu. Spruance s Fletcherem věřili zpravodajcům a trpělivě čekali na letadlové lodi. Invazní skupinu napadly až odpoledne těžké bombardéry z Midwaye. Devět armádních B-17 nezaznamenalo žádný zásah, a navíc měly jejich posádky velké problémy při návratu na základnu, když už za tmy dlouho hledaly malý atol ztracený v oceánu.

Ještě před návratem B-17 odstartovaly k nočnímu torpédovému útoku čtyři Cataliny. Jejich piloti měli za sebou dlouhý let z Pearl Harboru a bez odpočinku šli do akce. Bylo už čtvrtého června, krátce po půlnoci, když radar vedoucí Cataliny ohlásil kontakt s cílem. Japonci útok nečekali a jeho obětí se stala cisternová loď Akebono Maru. Poškození přídě však nebylo nijak vážné.

Ještě před východem slunce, ve 4.30, asi ve vzdálenosti 240 mil od Midwaye byl vydán rozkaz ke startu útočné skupiny. Ve 4.45 byl ve vzduchu poslední stroj. Paluby opustilo 36 bombardérů B5N Kate z lodí Sórjú a Hirjú (s velitelem kapitánem Tomonagou), 36 střemhlavých D3A Val z Akagi a Kagy (velitelem kapitán Ogawa) a 36 stíhaček A6M Zeke/Zero, po devíti z každé lodi (kapitán Suganami). Celkem 108 letounům velel kapitán-poručík Džóiči Tomonaga (ten na poslední chvíli nahradil kapitána Micuo Fučidu, který se musel krátce po vyplutí podrobit operaci slepého střeva). Kromě toho odstartovaly i stroje stíhací ochrany, 9 Zer z Kagy. Bylo to rozumné opatření.

V tu samou dobu startovaly z Midwaye průzkumné Cataliny a za nimi 16 B-17 podplukovníka Sweeneye, aby znovu napadly invazní svaz kontraadmirála Tanaky.

Okamžitě po startu první vlny Japonci začali chystat druhou, to kdyby se přece jen objevily americké lodi. Takové informace zatím Japonci neměli.Už proto, že japonské průzkumné hydroplány z křižníků startovaly až s první údernou vlnou ve 4.30. Těchto hydroplánů bylo celkem sedm a měly za úkol prozkoumat oblast jihovýchodně od japonského svazu do vzdálenosti 300 mil. Ve skutečnosti jich včas odstartovalo jen pět. Zvláště zdržení způsobené závadou na katapultu křižníku Tone mělo Japonce přijít zatraceně draho. Za tuto činnost průzkumu jsou Japonci velmi často historiky kritizováni.

Ve stejnou dobu poslal do vzduchu svých 10 průzkumných Dauntlessů i kontraadmirál Fletcher z Yorktownu. Jejich piloti měli zkontrolovat oblast 100 mil před svazem, směrem k Midwayi a předpokládané pozici Japonců.

V 5.30 si důležité body připsali na své konto Američané, když Catalina poručíka Howarda Adyho nalezla lodi kontraadmirála Naguma a okamžitě informovala Midway. Hlídkující Zera nestačila proti Catalině zasáhnout. O čtvrt hodiny později pak po spatření další Cataliny Japonci poslali do vzduchu dalších 9 devět Zer, tentokrát z Akagi.

Adyho zprávu vysílanou v otevřené řeči zachytily i americké letadlové lodi. V 6.07 vydal další rozkazy i Fletcher mající taktické velení nad americkými svazy. Spruanceovi nařizoval: "...Pokračujte na jihozápad a zaútočte na zpozorované japonské letadlové lodě jakmile bude jejich pozice potvrzena. Budu Vás následovat po návratu průzkumných letadel..."

Na Hornetu začala posádka na letové palubě řadit ke startu letadla v pořadí:

• patnáct torpédových bombardérů Douglas TBD Devastator eskadry VT-8 korvetního kapitána Johna C. Waldrona
• deset stíhaček F4F-4 Wildcat eskadry VF-8 vedených korvetním kapitánem Samem Mitchellem
• celkem 35 střemhlavých SBD eskadry VB-8 korvetního kapitána Roberta Johnsona a eskadry VS-8 korvetního kapitána Waltera Rodeeho

Celou skupinu z Hornetu vedl ze svého osobního SBD fregatní kapitán Stan Ring

Enterprise nechala odstartovat postupně:

• celkem 37 (uvádí se i 39 strojů, to je ale včetně velitele celé letecké skupiny z Hornetu, korvetního kapitána Clarence McCluskyho s doprovodem) SBD eskadry VS-6 nadporučíka Richarda Besta a eskadry VB-6 nadporučíka Wilmera Gallahera
• čtrnáct torpédových TBD eskadry VT-6 vedených korvetním kapitánem Eugenem Lindseyem
• deset stíhaček F4F-4 eskadry VF-6 pod velením poručíka Jamese Graye

Start všech letadel z Hornetu a Enterprise trval dlouho (lodi také ještě zkrátily vzdálenost od nepřítele) a k japonským lodím vyrazila poslední letadla až okolo osmé hodiny. Fletcher na Yorktownu zatím vyčkával.

Nad japonským svazem už mezi půl šestou a šestou začal zmatek. Nízko položené roztrhané mraky totiž činily potíže hlídkám, které co chvíli vyvolávaly poplach. Ale celkem osmnáct Zer kroužilo nad svazem marně. Neobjevily se ani tři letouny hlášené jedním z průzkumných hydroplánů. Kromě Adyho se sice objevila i další Catalina pilotovaná poručíkem Chasem, ale ta narazila v 5.40 na svaz japonských letadel mířících k ostrovu. Chase začal z povzdálí sledovat 108 japonských strojů a současně varoval Midway. V 5.53 zaznamenala útočníky i obsluha midwayského radaru.

Obránci ostrova začali jednat:

• hlídkové Cataliny se neměly vracet na Midway, ale k Útesům francouzských fregat (tam kotvily zásobovací lodě USS Thorton a USS Ballard);
• B-17 směřující proti Tanakovi měly změnit kurs k japonským letadlovým lodím;
• byla vyhlášena pohotovost protivzdušné obraně;
• v 6.00 šly do vzduchu první stíhačky pod velením majorů Parkse a Armisteada. Z 21 stíhaček F2A Buffalo bylo letuschopných 20 a jedna se pro závadu na motoru musela vrátit. Ze sedmi F4F-4 nebyl jeden letuschopný (při pokusu o start uvázl v písku a byl poškozen) a dva byly ještě v tuto dobu na hlídce (jejich piloti na rozdíl od svých kolegů nezachytili rozkaz k přistání);
• v 6.16 bylo ve vzduchu i všech 38 bojeschopných bombardérů a oklikou vyrazilo k Nagumovu svazu.

Kolem čtvrt na sedm zahlédl cíl jeden z japonských letců. Prakticky v tu samou chvíli se nad japonskými letadly rozsvítila světlice, kterou shodila Chaseho Catalina a své soupeře spatřili po kapitánu Careym i ostatní američtí stíhači. Pro všechny to byl jejich první, a pro mnohé také zároveň definitivně poslední boj.

Buffala ani Wildcaty neměly proti Zerům a jejich zkušeným žokejům mnoho šancí. Americký útok obou skupin stíhaček USMC byl sice rozhodný, ale Japonce nezastavil. Při prvním a jediném útoku na bombardéry Američané zřejmě dosáhli dvou vítězství (i když některé japonské prameny toto striktně vylučují). Potom už střílela Zera. Piloti kapitána Suganamiho Američany doslova zmasakrovali. Naopak zřejmě jediných amerických vítězství nad Zery dosáhl až po skončení náletu poručík Marion Carl na svém Wildcatu, pozdější velké eso letectva námořní pěchoty, a další se připisuje kapitánu Wiliamu C. Humberovi na Buffalu. Vítězství nad Japonci hlásili i další piloti, celkem deset nároků bylo také úředně uznáno (napůl F2A a F4F), ale skutečnost byla zcela jistě jiná. Svou daň si zjevně vybraly také obsluhy protiletadlových baterií.

Na lodi se po útoku nevrátily celkem čtyři bombardéry (jejich typy nejsou v literatuře vůbec jasné) a další byly poškozené (některé z nich bylo nutno svrhnout přes palubu, aby nepřekážely provozu), ale nelze jednoznačně říci komu tyto ztráty přiznat. Zrovna tak není jistý počet Zer ztracených nad Midwayí. Někteří japonští stíhači se při čekání na pořadí na přistání zřejmě zapojili se zbytky munice a paliva do bojů s americkými bombardéry, které útočily na Nagumův svaz. Je tedy možné, že další byli při těchto soubojích sestřeleni, či spíše přinuceni nedostatkem paliva nouzově přistát na moře. Japonské prameny (ze známých důvodů neúplné a nepřesné) tvrdí, že útok stál celkem deset letadel, zřejmě další utrpěly různě závažná poškození. Naopak sami Japonci po boji nad Midwayí nárokovali naprosto nereálný počet sestřelů (údajně až pětačtyřicet zničených amerických stíhaček!).

Faktem zůstává, že eskadra VMF-221 nepřítele nezastavila a navíc přestala po tomto náletu existovat jako bojeschopná jednotka, když ji zbyly pouhé dva letuschopné stroje: Wildcat poručíka Carla a jediné Buffalo (jak se zdá, právě to které se muselo pro závadu na motoru vrátit). Dalších sedm strojů bylo po přistání na odpis. Mnozí piloti byli sestřeleni, když se po skončení náletu vlekli se svými poničenými stroji zpět k atolu. Naštěstí někteří z nich přežili nouzová přistání (např. kapitáni Carey a Canfield) a další ze svých rozstřílených a hořících strojů vyskočili na padácích (major Parks a další).

Japonským bombardérům se ale nevedlo tak úspěšně jako stíhačkám. Přestože byli japonští piloti výtečně vycvičeni, nedokázali v divoké protiletadlové palbě obránců ostrova zničit všechny plánované cíle. Zvláště letiště uniklo vážným škodám, když japonské bomby nezničily betonové ranveje a ani ve zničených hangárech se nepovedlo zaskočit žádné americké stroje. Všechny byly ve vzduchu a bombardéry už směřovaly k japonským letadlovým lodím...

Obránci Midwaye si zachovali naději na odražení invaze. Přesto byly způsobené škody citelné. V plamenech se ocitla nemocnice, zásoby paliva, přímý zásah dostalo stanoviště velitele protivzdušné obrany majora Bensona, a v zákopech bylo i jedenáct mrtvých a asi osmnáct raněných. Do vzduchu vylétlo i skladiště s municí pro letecké kulomety a část lehkých pum.

Nad ostrovem zůstalo v 6.40 kroužit jediné japonské letadlo a z něj kapitán Tomonaga obhlížel způsobené škody. Vůbec nebyl spokojen. Jeho piloti nečekali intenzivní a divokou protiletadlovou palbu a nebyli ani připraveni na sebevražednou odvahu amerických stíhačů. Rozhodně bylo potřeba podniknout další nálet, zejména proti letišti, aby Američané nemohli ze vzduchu napadnout invazní svaz a letadlové lodi. Tak nějak zněl i radiogram, který nechal odeslat na palubu Akagi.

Na velitelském můstku Akagi panovala atmosféra nadšení a sebedůvěry. S přibývajícím časem ji však začínala čím dál více narušovat chaotická a zmatená hlášení hlídek o spatření amerických hlídkových letadel. Nad svazem už od svítání kroužilo 9 Zer a později byla tato hlídka ještě posílena, a to i stroji, které měly doprovázet případnou druhou útočnou vlnu. Přesto se žádnému z japonských stíhačů nepodařilo nalézt Catalinu poručíka Adyho kroužící v mracích nad svazem letadlových lodí.

A zmatek se stupňoval. To když štáb admirála Naguma měl rozhodnout co dál. Tomonaga žádal o vyslání druhé útočné vlny. Ta však byla připravena zasáhnout proti lodím nepřítele, pokud by se objevily. Letadla byla proto i patřičně vyzbrojena. Střemhlavé bombardéry Aiči D3A Val nesly protipancéřové bomby a bombardéry Nakajima B5N Kate torpéda. Japonci se tak prozíravě pojistili proti překvapení ze strany Američanů. A nyní se měli své pojistky vzdát. Ovšem průzkum ještě zdaleka nebyl ukončen, a tak byl štáb názorově rozdělen. Část důstojníků požadovala okamžitě poslat do vzduchu druhou vlnu, dosud čekající na palubách ke startu. Ovšem Kate vyzbrojené torpédy a Valy s protipancéřovými pumami by nad Midwayí žádné zvláštní úspěchy zcela jistě nevybojovaly. Zatímco se Nagumo radil s fregatním kapitánem Gendou a admirálem Kusakou, svým náčelníkem štábu, aktivitu převzali Američané.

Bylo 7.05 když Japonci zpozorovali první bombardéry z Midwaye. Od jihovýchodu se k útoku chystalo deset torpédových bombardérů. Klesaly z 1200 metrů těsně nad hladinu a jejich posádky doufaly, že se vyhnou Zerům. Během klesání se bombardéry rozdělily, aby mohly zaútočit z obou stran. Čtyři armádní B-26 s torpédy kapitána Collinse a dva z Avengerů poručíka Fieberlinga útočící z pohledu japonského svazu zprava to měly o trochu dál a tak se první Zera vrhla na zbylé čtyři Avengery útočící zleva. Fieberlingův letoun s dalšíma dvěma byl sestřelen dříve než jejich piloti mohli zacílit torpéda. Svůj díl dostal i poslední stroj z této skupiny pilotovaný poručíkem Earnestem. Vzápětí po tom, co Earnest z velké dálky odhodil torpédo, mu stíhači rozstříleli radiostanici, ocasní plochy, zranili radistu J. Manninga a ve střelecké veži zabili střelce H. Ferriera. Earnest přesto těsně nad vlnami unikl stíhačům a zamířil k Midwayi.

O chvíli později se na dohled lodí japonského svazu objevila i druhá skupina amerických letadel. Lodi spustily divokou palbu ale letadla pokračovala stále v útoku. Zerům přece jen trvalo než se dostaly na dostřel. Prolétly vlastní protiletadlovou palbou a zaútočily. Takřka okamžitě byly sestřeleny oba Avengery a jeden z B-26. Na zbývající tři Maraudery už Zera nestačila. Cílem torpéd se stala Akagi. Všem torpédům se vyhnula a její protiletadlové baterie navíc zasáhly další bombardér. Jeho pilot pak vedl svůj stroj proti můstku vlajkové lodi v zoufalém sebevražedném útoku. Akagi jen těsně minul a jak se traduje, jeho statečné posádce mizící ve vlnách se svým strojem, salutoval náčelník Nagumova štábu admirál Kusaka, který vše sledoval. Na Midway se tedy vrátily jen dva B-26 (jeden z nich byl navíc úplně na zrušení) a rozstřílený Avenger poručíka Earnesta.

Tento americký nálet rozřešil Nagumovo dilema. Na Midwayi je zřejmě početná skupina bombardérů, a proto je nutné Midway vyřadit jako leteckou základnu a Američanům tak zabránit v napadení invazního svazu kontraadmirála Tanaky či svazu admirála Jamamota. V 7.15 tedy Nagumo nařídil přezbrojit bombardéry k útoku na pozemní cíle. Zbrojíři na Akagi a Kaze tedy začali snímat torpéda z B5N a měnit je za trhavé bomby. Nebyla to zrovna jednoduchá operace: stroje časně ráno připravené ke startu na letové palubě svážet výtahy zpět na hangárovou palubu a tam teprve měnit výzbroj. Na Hirjú a Sórjú se dělo cosi podobného. Tam zbrojíři pro změnu ze střemhlavých bombardérů D3A snímali průbojné pumy a nahrazovali je trhavými. Nikdo na japonských lodích zatím netušil, že tím začalo první dějství velkého dramatu.

V 7.28, mnoho desítek mil od svazu japonských letadlových lodí, zahlédl pozorovatel průzkumného hydroplánu z křižníku Tone na hladině několik šedivých siluet. Nemeškal a rádiem hlásil co zahlédl. Z dálky zatím nebyl s to rozpoznat typ ani příslušnost lodí a tak jeho depeše budila spíše otázky: "...Zpozorováno deset lodí, pravděpodobně nepřátelských. Směr 010°, vzdálenost 240 mil od AF, směr plavby 150°, rychlost přes dvacet uzlů..."

Kdy přesně Nagumův štáb depeši dostal do rukou není známo. Oficiální záznamy nejsou zcela přesné a odporují si. Bylo zřejmě pár minut po půl osmé, protože depeše putovala přes křižník Tone. Zpráva zapůsobila asi jako výbuch bomby. Americké lodi sice všichni očekávali, ale asi tak nejdříve až za dva dny. Co je to za lodi? Jsou to jen křižníky a torpédoborce, nebo je to i letadlová loď? Otázek bylo příliš mnoho. Ale především bylo třeba jednat.

V 7.45 Nagumo nařídil přestat s výměnou výzbroje. Ale zbrojíři byli už téměř v polovině práce. Spěchali, aby letouny byly ve vzduchu dříve než se vrátí Tomonagovi piloti od Midway a mohli v klidu přistát.

V 7.47 dostal hydroplán z Tone jednoznačný rozkaz: "...udržujte kontakt a zjistěte typ lodí..." Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, ale říkala jen že nepřítel změnil kurs na 080°.

Slovo si opět vzali Američané. V 7.55 na scénu dorazila eskadra majora Hendersona. Jeho šestnáct střemhlavých Dauntlessů pilotovali z velké části úplní zelenáči. Henderson proto upustil od náročného střemhlavého útoku a vedl své letouny v mírném klesání z výšky tří tisíc metrů proti Hirjú, která byla nejblíže. Ale Zera byla rychlejší. Jako první se zřítil do moře letoun majora Hendersona, a pak ještě pět dalších. Až poté mohlo deset zbývajících pilotů svrhnout své bomby. Hirjú byla zalita tunami vody od čtyřech blízkých explozí a na palubě bylo i několik mrtvých námořníků, které zasáhla kulometná palba Dauntlessů, ale přímý zásah se nikomu nezdařil. Když zbylé Dauntlessy vylétly z protiletadlové palby, zaútočila Zera znovu. Další dva bombardéry byly sestřeleny a šest poškozeno tak, že po návratu na Midway byly na odpis. Tentokrát ovšem zaznamenali ztráty i Japonci. Několik Zer pocuchali střelci bombardérů a minimálně jedno se po mimořádně šťastném zásahu roztrhlo ve vzduchu.

Odrážení náletu sledovali jen někteří důstojníci Nagumova štábu. Většinu z nich více zajímaly zprávy od průzkumného letadla z Tone. Jeho osádka hlásila v 7.58 změnu kursu nepřítele a v 8.00 znovu štáb rozčileně žádal o určení typu lodí.

Odpověď došla v 8.09: "...pět křižníků a pět torpédoborců..." Nagumo se svými důstojníky si mohli oddechnout a nařídili pokračovat ve výměně výzbroje. Křižníky a torpédoborce nemohou být žádným nebezpečím, jsou daleko a navíc doprovodné skupiny japonských letadlových lodí mají i tak značnou převahu. Pozoruhodné ovšem bylo, že zatímco japonský průzkumník neviděl americké letadlové lodě, jejich posádky viděly jeho. Přítomnost japonského letadla dokonce Američany přinutila vyslat proti nepříteli svá letadla bez důkladnější koordinace, v tom pořadí jak právě odstartovala.

O správnosti jejich rozhodnutí Naguma utvrdil další americký útok. V 8.14 nad letadlové lodi dorazil podplukovník Sweeney s patnácti těžkými bombardéry B-17. Ráno odlétaly z Midwaye napadnout Tanakův invazní svaz, ale letadlové lodi byly podstatně důležitějším cílem. Létající pevnosti se pohybovaly v sedmi tisících metrech a proto proti nim Zera hlídkující podstatně níže nemohla zasáhnout. Během deseti minut Američané shodili na 120 tisíciliberních pum, ale kličkující letadlové lodi vyvázly bez jediného škrábnutí (další důkaz o neúčinnosti bombardování lodí z velkých výšek, Sweeneyovi piloti ovšem nárokovali dvě zasažené lodi a Sweeney sám souhlasil s jedním úspěchem). Protiletadlová palba zasáhla vedoucí letoun, ale Sweeney se i se zásahem v ocasních plochách a vyřazeným motorem bezpečně vrátil na Midway.

Události nabíraly rychlý spád. Už kolem osmé hlásil jeden z torpédoborců pravděpodobný kontakt s ponorkou. Byl to Nautilus korvetního kapitána Brockmana. Ten se opatrným manévrováním vyhnul hlídkujícím torpédoborcům a krátce po čtvrt na devět se dostal na dostřel bitevní lodi Haruna. S vysunutým periskopem se Nautilus nenápadně sunul do pozice vhodné k odpálení torpéd. V 8.25 Haruna vystřelila plnou boční salvu ve směru Nautilusu. Brockman, který nevěděl že salva nepatří jemu, vydal povel k odpálení torpéda z předního torpédometu a k okamžitému potopení. První torpédo selhalo a zůstalo v odpalovací rouře a tak Brockman nechal vystřelit během ponořování ještě jedno. Torpédo Harunu nezasáhlo, ale upozornilo Japonce na přítomnost ponorky. Doprovodné torpédoborce zaútočily hlubinnými pumami a torpédoborec Arašio pokračoval v hledání ponorky ještě dlouho po tom co japonský svaz zmizel za obzorem.

Salva bitevní lodi Haruna měla jiný cíl než periskop Nautilu. Kolem 8.20 nad japonský svaz dorazilo 11 střemhlavých bombardérů SB2U Vindicator majora Norrise patřících k letectvu námořní pěchoty. Vindicatory byly pomalé a neohrabané a jejich osádky měly ze všech amerických letců nejmenší šanci docílit úspěšného zásahu. Norris viděl že se k jeho letounům blíží Zera a k letadlovým lodím jistě nikdo z jeho pilotů neprorazí. Nařídil tedy útok na nejbližší bitevní loď. Napadenou lodí byla Haruna. Norris, spolu s dalšími osmi piloty pronikli divokou protiletadlovou palbou a svrhli své pumy. Jenže Haruně velel ostřílený kapitán Takama a s těžkou lodí prokličkoval mezi blízkými výbuchy rychlostí bezmála třiceti uzlů. Ani Norrisovi piloti tedy neuspěli, ale dokázali se alespoň vyhnout dalším ztrátám.

V 8.20 na můstku Akagi zažili důstojníci štábu další šok. Vysílačka průzkumného hydroplánu vydala další Jobovu zvěst: "...jedno z nepřátelských plavidel se zdá být letadlovou lodí..." Téměř hodinu tedy trvalo vycvičenému pozorovateli rozpoznat loď představující smrtelné nebezpečí japonskému svazu! A navíc si tím nebyl tak úplně a zcela jist...

Ať si Nagumovi důstojníci mysleli o pozorovateli se smyslem pro drama cokoli a chtěli s ním po návratu naložit jakkoli, museli nyní hlavně jednat. Po krátké poradě s Gendou a náčelníkem štábu Kusakou Nagumo nařídil další změnu v činnosti zbrojířů.

Z pohledu japonského štábu bylo nyní naprosto nutné vypořádat se s americkým svazem. Nebylo možné spoléhat na to co se zdá nebo nezdá jednomu pozorovateli námořního letectva. V sázce bylo příliš mnoho a jen pouhá přítomnost nepřátelských lodí ve vodách u Midwaye měla vzbuzovat podezíravé otázky a především rozhodné činy.

Po krátké poradě vyplynul další problém. Výměna výzbroje bombardérů byla téměř u konce a druhá vlna byla připravena napadnout Midway. Navíc stíhačky, které měly tyto bombardéry doprovázet už byly asi tři čtvrtě hodiny ve vzduchu a vedly úspěšné boje s americkými bombardéry. Nebylo možné je v krátké době stáhnout zpět na paluby, vyzbrojit, natankovat a poslat na nálet. Bylo ovšem také možno názorně vidět, jak by asi dopadly japonské bombardéry bez doprovodu stíhaček, ať už při útoku na nepřátelský svaz, či na Midway (nikdo z Japonců samozřejmě nemohl tušit, že na Midwayi například v tuto dobu zbyly jen dvě letuschopné stíhačky).

S další výměnou výzbroje to už ale nebylo tak jednoduché. Copak o to, zbrojíři by samozřejmě splnili i další rozkaz, ale než by se znovu přezbrojené bombardéry druhé vlny dostaly do vzduchu, skončila by velká většina Tomonagových pilotů s prázdnými nádržemi v moři, při čekání na uvolnění letových palub.

Tyto komplikace způsobila japonská taktika činnosti letadlových lodí: na každý nálet vyslat skupinu letounů z každé lodi. Takže nyní by nebylo možné použít žádnou letovou palubu pro "jednosměrný" provoz.

Při rozhodování hrály hlavní roli dva faktory. Ten první měl možná hodně společného s arogancí, nafoukaností a omezeností některých důstojníků. Když totiž kontraadmirál Tamon Jamaguči, velitel druhé divize letadlových lodí na Hirjú, viděl co se děje, či spíše neděje, nechal odeslat na Akagi zprávu ve které urychleně doporučoval poslat na start alespoň střemhlavé bombardéry z jeho lodí, bez ohledu na následky způsobené absencí doprovodných stíhaček. D3A sice v tuto chvíli neměly podvěšené protipancéřové pumy, ale i ty trhavé by minimálně mohly vyřadit letové paluby amerických lodí a zaměstnat jejich posádky. Ale radit nadřízeným se nevyplácí ani dnes, a Jamagučiho dobrá rada byla s pohrdáním odmítnuta. Navíc pro jistotu Jamagučiho velící důstojníci provedli pravý opak.

Druhý argument vznesl zřejmě Genda. Tvrdil, že při současné situaci a značné převaze nad nepřítelem je vlastně jedno, koho a jak napadnou dřív. Doporučoval udržet ve vzduchu silné hlídky stíhaček, nechat přistát stroje od Midway, přezbrojit je k napadení lodí a poslat do útoku na americkou letadlovou loď. Druhou vlnu držet stále v záloze na palubě a do boje ji zasadit podle potřeby. Při správném načasování by právě druhá vlna, pokud by jí ovšem bylo opravdu zapotřebí, mohla nachytat Američany s "kalhotami dole", s palubou plnou právě tankovaných a vyzbrojovaných letadel.

Mělo to něco do sebe. Ovšem jen pokud by Američané trpně čekali na první tah Japonců. Těžko říci, co Gendovi zatemnilo jeho jindy tak bystrý úsudek. Snad "nemoc z vítězství", snad ještě nebyl zcela ve formě po rekonvalescenci. Těžko mohl očekávat, že by kterýkoli z amerických admirálů jen nečinně přihlížel akutnímu ohrožení svých lodí (Japonci navíc předpokládali, že případnou americkou protiakci povede "divoký býk" William F. Halsey, proslulý za pouhý půl rok války svou agresivitou). Takže zatímco se Japonci pokoušeli obrazně řečeno sedět na dvou židlích, Američané dělali vše pro to, aby z té své židle (a dokonce byla jen třínohá: Hornet, Enterprise, Yorktown) alespoň nespadli.

V době kdy se japonští důstojníci radili co podniknout, byly už na cestě svazy letadel z amerických nosičů. Kombinace letových vlastností stíhacích Wildcatů, torpédových Devastatorů a střemhlavých Dauntlessů byly natolik rozdílné, že vlastně předem znemožňovaly udržet formace letadel alespoň na dohled a po nalezení cíle provést koordinovaný útok. Tomu dvakrát nenahrávalo ani počasí. Roztrhané mraky způsobily omyly při identifikaci a tak například stíhačky Jima Graye doprovázely torpédová letadla s nimiž ovšem nemohly navázat spojení. Navíc Američané po tom, co spatřili japonského průzkumníka kroužícího vysoko nad 16. a 17. operačním svazem, posílali své jednotky nekoordinovaně vstříc nepříteli, který zcela jistě změnil kurs, nebo ho změní po návratu svých bombardérů od Midwaye. Otázkou bylo jak? Vyrazí Nagumo vstříc nebezpečí hrozícímu od amerických nosičů, či zamíří k Midwayi, aby definitivně skoncoval s obranou atolu?

... pokračování ...

Základní literatura v češtině:
Aleš Skřivan, Cestou samurajů, Praha 1984
Miloš Hubáček, Pacifik v Plamenech, Praha 1997
Dan Van Der Vat, Válka v Pacifiku, Praha 2001
Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Ostrava 2000
Edwin P. Hoyt, Tři vojevůdci, Praha 1996
Robert Edgerton, Válečníci vycházejícího slunce, Praha 2002
Hrowe Saunders, Duel v Pacifiku, Plzeň 1995
Michel Herubel, Bitva o Midway, Plzeň 1995
Robert Moskin, Dějiny námořní pěchoty USA, Plzeň 1997
Micuo Fučida a Masatake Okumija, Midway, Praha 1990
Gordon Prange, Boží samuraj, Praha 1995
Barrett Tillman, Stíhací eso Marion Carl
Barrett Tillman, Grumman Wildcat, Cheb 1997
Barrett Tillman, Stíhací esa na Wildcatech, Plzeň 1996
Barrett Tillman, Douglas Dauntless, Plzeň 1997
Adam Jarski, F4F Wildcat
Články v časopisech L+K a APKR

Záměrně neuvádím hodnocení výše uvedených knih vyšlých v tuzemsku, jejich úroveň je však značně kolísavá. Časem možná dojde na jejich recenze.