Bitva o Stalingrad v německém tisku

Bitva o Stalingrad. Jedna z největších a nejkrvavějších bitev dvacátého století. Rusy opěvována jako slavné vítězství, Němci považována za jednu z největších německých tragédií tohoto století.

Kdosi řekl, že dějiny píší vítězové. Zkusme se však nyní na válku podívat očima poražených. Jak viděl závěr bitvy u Stalingradu tehdejší tisk? Jakým způsobem popisovaly boj německé armády nacistické noviny? Z palety „zglajchšaltovaných“ tiskovin jsem vybral reakce listu Elbetalzeitung (dobový úřední deník NSDAP Sudetské župy pro okresy Ústí nad Labem a Litoměřice).

Alespoň pro představu, co se také dalo číst na území předmnichovského Československa. Vybral jsem nejzajímavější články z ledna a začátku února 1943. (Citované informace z tisku jsou pro lepší přehlednost vytištěny kurzívou.)

Bilancování

Přišel rok 1943. Počátek konce sil Osy. Německo pomalu, ale jistě zůstávalo v Evropě osamoceno. Rok 1942 znamenal pro pozemní armádu zkušenost s již několika velkými neúspěchy. Po porážce Afrikakorpsu u el-Alameinu se stále zhoršuje i pozice wehrmachtu na východní frontě. Předchozí rok přinesl neúspěch u Moskvy, rok 1942 byl ve znamení bojů na jihu SSSR. Zatímco útok na Kavkaz stál spíše mimo pozornost médií, vše se soustředilo na mohutný úder 6. armády na Stalingrad. Mimo jiné právě díky jeho názvu. Co by si mohl přát Hitler více, než pokořit město nesoucí jméno jeho úhlavního nepřítele. Právě proto byl zájem médií směrován právě do donské oblasti.

Německé noviny Elbetalzeitung začínají rok 1943, jak jinak, než bilancováním. Tehdy vyšly noviny i 1. ledna. Zmiňují, že národ má pouze jednu myšlenku – „Vítězství“ – tak to alespoň viděl ve svém projevu otištěném v novinách Konrád Henlein.

Otištěné každodenní hlášení OKW (vrchní velitelství wehrmachtu) z 2. ledna oznamovalo, že „v oblasti Tereku, Stalingradu a v donské oblasti utrpěl nepřítel při pokračování svého marného útoku vysoké ztráty…“.

Tento den jsou také přinášeny výsledky německé námořní války. Boje u Stalingradu jsou, alespoň na chvíli, zapomenuty. Noviny přináší famózní úspěchy ponorkové války. Nutno konstatovat, že se zde chválí ponorková zbraň zcela oprávněně, neboť jestli mohl být Hitler s něčím za rok 1942 opravdu spokojen, tak to mohly být pouze německé ponorky. Mluví se o téměř 9 milionech tun BRT potopené nepřátelské lodní tonáže. Přestože jsou výsledky mírně nadhodnoceny, nebyl v tom zřejmě úmysl. Zde si propaganda skutečně nemusela výsledky přetvářet k obrazu svému.

Boje očima tisku

Od 5. ledna začíná prakticky každodenní informování o situaci v jižním sektoru východní fronty. Většinou se jedná o zprávy vydané OKW, objevují se však i klasické články plné propagandy. Toho dne (5.1. 1943) se objevuje článek nazvaný „Vysoké ztráty Sovětů v donské oblasti“. Autor se zde raduje z jednotlivých vybraných úspěchů německé armády. Zpráva o potopení sovětského parníku německou ponorkou, což samo o sobě je vzhledem k těžkým bojům německé pěchoty skutečně podružnou záležitostí, je pak doplněno informací o sestřelení 16 britských bombardérů – tedy opět podružnost, navíc není ani přesněji specifikováno, kde k tomu došlo, takže to lze jen těžko ověřit.

O den později se objevuje zpráva o 170. vyznamenaném německém vojákovi, který si může ke svému Rytířskému kříži připnout Dubové ratolesti. Až se nebude dostávat dobrých zpráv, stanou se oznámení o nových povýšených každodenní propagandistickou rutinou. Z tohoto dne (6. ledna) jmenujme ještě článek „Německé hrdinství v obtížné obraně“. Mluví se o „odražení sovětských protiútoků“ (situace Rusů není tedy špatná, jsou-li schopni protiútoků) a o úspěchu jedné z tankových divizí, která zničila 31 sovětských tanků.

V dalším vydání (7.ledna) se objevuje článek „Sovětské útoky na Donu odraženy“. Hovoří se o zničení 20 nepřátelských tanků i o úspěších německých stíhačů a flaků. Východní fronta jako celek je pak hodnocena zprávou OKW. Ta popisuje i ledovou cestu hladovějícího nepřítele u Leningradu.

Noviny z 8. ledna jakoby kopírovaly zprávy z dřívějších dnů. Opět se totiž mluví o „úspěšných obranných bojích na východě“. Kdo chce pochopit skutečnou situaci, musí bedlivě pozorovat slovíčkaření. Již po několik dnů se hovoří o „obranných“ bojích. Znamená to tedy, že se Paulusova 6. armáda pouze brání. A tudíž se karta v této bitvě obrací. Mnoho nám může prozradit formulace „luftwaffe sestřelila 32 letadel bez vlastních ztrát“. Zde se objevuje termín vlastní ztráty. O nich se totiž mlčí. Při zprávách o sestřelení 44 letadel (ze 7. ledna) se termín vlastní ztráty nepoužil. Znamená to tedy, že nějaké ztráty byly. Pokud by nebyly, jistě by se to u zprávy ze 7. ledna objevilo. Takový obrovský úspěch by jistě nebyl zamlčen. O vlastních ztrátách, pakliže nějaké skutečně jsou, se tedy v tisku nedočteme!

8. ledna se objevuje i článek „Pružné vedení boje“. Tento zmiňuje, že oproti jiným, strnulým frontám probíhají díky obrovskému prostoru boje na východní frontě velmi pružně. Je umožněn volnější pohyb průzkumných vojsk a lze tak jednodušeji získávat informace o nepříteli. Pro výsledek bojů je, podle článku, důležité, že „hustě osídlené průmyslové oblasti a existenčně důležité obilnice se nacházejí pevně v německých rukou a důležité odříznuté sovětské zásobovací trasy nemohou být žádným protiútokem dotčeny…“

Aby zprávy z boje nebyly tak fádní, věnuje se Elbetalzeitung ve stejném vydání zejména ponorkové válce. Je zde pokus zastínit nedobrou situaci pozemních vojsk úspěchy německých ponorek. Článek „Bitva o Atlantik rozhoduje osud světa“ však lze nazvat pouze nesmyslem. Propaganda se zde opírá o vyjádření jednoho britského komentátora, který měl údajně prohlásit: „…Věřím, že o osudu světa rozhodne boj v Atlantiku. Spojené národy válku prohrají, pokud prohrají válku v Atlantiku.“

Význam ponorkové války je zveličován a, jak již ukazuje název, doveden ad absurdum. Aby se však hovořilo i o pozemní složce německé armády, objevuje se článek „Obránce průsmyku Halfája mrtev“ o smrti majora Bacha, nositeli Rytířského kříže, v britském zajateckém táboře. Major Bach se stal proslulým hrdinou Rommelova Afrikakorpsu jako statečný obránce průsmyku Hafája v severní Africe. Oslava hrdinů je totiž vděčným námětem všech propagand: „Když uprostřed ledna 1942 nepřítel s přesilou zaútočil, patřil kapitán Bach k těm statečným… kteří vzdali odpor až když vyčerpali veškerou munici. Poté padl kapitán Bach kdo anglického zajetí, ve kterém – mezitím povýšen na majora – nyní zemřel. Jeho jméno bude u všech vojáků a Africe navždy spojeno s obranou průsmyku Halfája a nezůstane zapomenuto.“

Hlášení OKW z 10. ledna oznámilo: „Obranná bitva na jihu východní fronty pokračuje s nezmenšenou neústupností. Všechny nepřátelské útoky byly odraženy. Během protiútoku německých jednotek bylo zničeno 26 nepřátelských tanků. Na jednom místě zničily pěchota a svazy tanků nepřátelský pluk... Stíhači sestřelili 12 sovětských stíhačů bez vlastních ztrát.“ Je to opět jedno z typických hlášení. Přestože se jedná o oficiální hlášení, objevují se tam často přebytečná adjektiva („nezmenšená neústupnost“). Hra se slovy je pro totalitní tisk typická.

Výtisk z 11. ledna volně navazuje na předchozí článek o úspěchu německých ponorek a zmiňuje potopení 13 lodí. K tomu ještě přidává „vzornou spolupráci“ luftwaffe a tanků při zničení 60 sovětských tanků. O vlastních ztrátách se pochopitelně opět mlčí. OKW oznamuje: „U Stalingradu byly krvavě odraženy pokračující útoky několikanásobné přesily sovětské pěchoty a tanků.“

Noviny z 12. ledna se nesou ve znamení oslav 50. narozenin Hermana Göringa. Monotónní zpráva OKW opět popisuje úspěchy obranných bojů u Stalingradu. Výtisk z tohoto dne je však pozoruhodný jinou zprávou. Poprvé se zde hovoří i o americko-japonských bojích v jižním Pacifiku. Článek „Také Roosevelt konečně přiznává těžké porážky“ popisuje události z 26. října 1942. (Otisknuto v lednu 1943 – zřejmě snaha přinést pozitivní zprávu odkudkoli a jakkoli starou.) Článek se vrací k námořní bitvě letadlových lodí u ostrovů Santa Cruz, ve které Američané ztratili pýchu svého námořnictva, letadlovou loď Hornet. Zpráva je tedy o události více než dva měsíce staré. Navíc to byl úspěch Japonců – nikoli německých zbraní. To jen ilustruje zoufalou situaci Němců a jejich nulový počet pozitivních zpráv. V tomto výtisku se dokonce objevují technické údaje (výzbroj, výtlak, počet letadel atd.) Hornetu, což vypadá opravdu absurdně. O technických parametrech se nehovoří ani v souvislosti s německými zbraněmi a najednou se zde hovoří o parametrech americké letadlové lodi.

13. leden je opět plný informací o úspěchu ponorkové války (vždyť jiné přece nejsou). Objevuje se článek „Stále úder za úderem“, mluví se o „nových úspěších německých ponorek“ a o tom, že „Eisenhowerova ofenzíva je torpédována již v Atlantiku.“ Národu se ve článku sděluje, že úspěch v podobě potopených lodí jednoho z konvojů do severní Afriky se dostane do „slavných análů německé ponorkové zbraně.“ Pro spojence to měla být velká rána a není prý „žádný div, že je ve Washingtonu a Londýně vzrušení a jen s obtížemi lze zakrýt rozčílení, které vyvolaly zničující údery v plutokratickém táboře…“ Tím mělo být naznačeno, že Američané nejsou schopni dopravovat posily do severní Afriky. Opak však byl pravdou. Navíc je velmi pozoruhodně označen tábor západních spojenců za „plutokratický“. Onen nacistický antiamerikanismus se až velmi podezřele podobá antiamerikanismu dnešní evropské levice, nemluvě o dobové komunistické propagandě.

Noviny z 15. ledna se nečekaně opět věnují zkáze Hornetu. Je zde otištěna zpráva válečného korespondenta United Press pod názvem „Smrtící úder pro Hornet“. Kromě této cizí zprávy je zde citován i převzatý článek ze švýcarského listu La Suisse. Autor článku, mimochodem označen za nestranného, se vyjadřuje k průběhu ponorkové války: „Po 40 měsících války na moři nebyla na straně spojenců nalezena žádná opravdová zbraň, se kterou by bylo možné se činnosti německých ponorek ubránit.“

Mimo to, se zde objevuje i oficiální zpráva týkající se samotného velitele německé 6. armády generálplukovníka Pauluse. Paulus byl vyznamenán a dostal blahopřejný telegram od vůdce: „Ve vděčném ocenění Vašeho hrdinského nasazení v boji za budoucnost našeho národa Vám propůjčuji jako 178. vojákovi německé armády Dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži Železného kříže.“ (Podepsán Adolf Hitler). V přespříštím vydáni se Paulusova fotografie objeví na titulní straně novin.

Zpráva OKW oznamuje: „V oblasti Stalingradu se v zuřivých bojích brání německé jednotky těžkým útokům nepřítele.“ V hlášení z 16. ledna se do zprávy o stejném obsahu pouze přidá před spojení „těžké útoky“ slovíčko „neustávající“. Pozornému oku by nemělo uniknout, že zde dochází k dalšímu posunu. V souvislosti s nepřítelem se mluví o „těžkých útocích“. Dříve se spojení „těžký útok“ používalo výhradně v souvislosti s německými útoky. Je to opět ona hra se slovy, německou propagandou mistrně prováděná, která má čtenáře pomalu připravit na možnou konečnou porážku.

18. ledna se kromě Paulusovy fotografie v novinách objevuje článek „Heroický obranný boj okolo Stalingradu“. Mluví se o vyvrcholení bojů. Dochází také k určitým změnám v jejich popisu. Zmiňuje se, že co bylo možné, proměnily německé jednotky v obranná postavení. Píše se, že „sovětská vojska útočí ze všech směrů bez ohledu na vlastní ztráty na lidech a materiálu“. A článek pokračuje: „…V zápasu, který vyžaduje nervy, pěsti a ocel získaly nehynoucí slávu všechny útvary: Granátníci, ženisté, tankisté i dělostřelci…“ Z toho je patrné, že je pozvolna přiznáván skutečný stav věcí. O přípravě obyvatelstva na porážku svědčí slovní spojení „získaly nehynoucí slávu“. V těchto slovech je naznačena absolutní převaha Rusů. Ať již materiální, tak i v lidském potenciálu. Pryč jsou vychloubačné sliby Göringa o leteckém mostu, který udrží 6. armádu.

Aby se skutečný stav věcí podařilo alespoň trochu zastínit, objevuje se opět evergreen – úspěchy německých ponorek. Čtenář si může v článku „Těžké údery našich ponorek“ přečíst o úspěšném týdnu (8.-15. leden 1943), ve kterém bylo potopeno 34 nepřátelských lodí. V listu je dále citován projev admirála Bernottiho: „…Nepřátelští agitátoři se pokoušeli uklidnit veřejné mínění v USA a zejména v Anglii tím, že se USA podaří počet potopených lodí vyrovnat počtem nově postavených. Německé a italské ponorky však znemožní veškeré úsilí nepřítele a ponorková válka nakonec přinese rozhodnutí.“ Cynicky vzato, Bernotti se nemýlil. Kdyby však byl jenom tušil, že již květen 1943 přinese krutou porážku německých ponorek a ovlivní tak celou válku v Atlantiku...

K zamyšlení je nicméně titulek „Ponorková válka klíčem k vítězství“. Je jasné, že za klíč k vítězství jsou považovány pouze ponorky. Již dávno ne pozemní armáda či letectvo. O letectvu se příliš nepíše (pouze občas nějaký ten sestřel nepřátelských letadel a to prakticky toliko na východní frontě, popřípadě oznámení o jubilejním sestřelu leteckého esa), v souvislosti s pozemními jednotkami se mluvívá pouze o „hrdinských obranných bojích“. Je to značně tristní obraz ještě před pár měsíci neporazitelného wehrmachtu.

O utrpení a podmínkách, ve kterých se bojuje, se příliš nemluví. Stále ještě ve vydání z 18. ledna se objevuje článek „Jak se východní armáda připravuje na zimu“. Konstatuje se, že „předpokladem k aktivnímu vedení války jsou zásoby, výzbroj a výcvik“. Dále článek sděluje: „Pojem „zimní příprava“ budí všeobecně představu, že se jedná o čistě materiální přípravu… To je z velké části správný předpoklad, ale nesmí se zapomínat, že bitvy vyhrávají lidé a nikoli materiál. Když je voják vnitřně připraven a vybaven na válku v zimě… pak teprve má převahu nad nepřítelem, za předpokladu, že má dispozici všechny pomůcky, které mu umožňují pochod i boj v třeskuté zimě…“

V dalším vydání (19. ledna) hlášení OKW hovoří o tom, že „těžké sovětské údery byly odraženy“. A jako obyčejně, „nepříteli byly způsobeny vysoké ztráty na tancích, letadlech a lidech.“

Objevuje se zde zmínka i o další frontě, která byla na delší dobu prakticky vytěsněna. Jedná se samozřejmě o severní Afriku. Zde se mluví o „zavilém odporu německo-italské tankové armády“, čili je naznačena zoufalá situace i na této frontě.

Pro „uvolnění“ je zde čtenář informován o bombardování Londýna silami luftwaffe, které probíhalo v několika vlnách. Tato informace není lživou propagandou. V noci ze 17. na 18. ledna 118 bombardérů luftwaffe skutečně Londýn bombardovalo. Němci tehdy ztratili pouze šest letadel. Byl to první noční nálet na Londýn od 11. května 1941.

Příští den (20. ledna) se mluví o dalších sovětských úderech, čili nic nového. Objevuje se pouze další termín – „hrdinský odpor stalingradských bojovníků“. Noviny přinesly také fotografie z bojů u Stalingradu.

Skutečná změna a obrat úplně jiným směrem se objevuje na stránkách Elbetalzeitungu 22. ledna. Je zde totiž otištěn článek „Po 20 let...“ s podtitulem „Jak Sovětský svaz plánovaně a lstivě připravoval útok na evropskou kulturu“. Článek mimo jiné konstatuje, že si „strašlivost obřích bojů“ na východě budeme moci uvědomit až tehdy, kdy pochopíme s jak "bezohlednou brutalitou a chladným opovržením nad veškerými člověka důstojnými podmínkami obyvatel připravoval bolševismus po desetiletí zničující útok proti Evropě.“ Nyní, po vojenských neúspěších, list přešel k osvědčené ideologii. Zajímavé je snad jen to, jaký slovník je použit. Jak popisuje jedna totalitní ideologie druhou. V tomto směru si totiž vůbec nemají co navzájem vyčítat. Bezohledná brutalita je totiž společná oběma diktaturám.

Jedinou pro propagandu pozitivní informací je 50. noční vítězství stíhacího esa majora Lenta. Helmut Lent jich nakonec v noci zaznamenal přes 100!

25. ledna spatříme na titulní straně článek „Hrdinský epos o Stalingradu“ a podtitul „Největší nasazení a obětavost frontových bojovníků - příklad pro vlast“. Článek mimo jiné tvrdí: „Dokud bude na frontě zuřit zimní bitva, do té doby budou stát stateční obránci Stalingradu v nejpřednější linii. Jejich připravenost k nasazení, jejich obětavost a jejich hrdinství jsou nesrovnatelné. Již přes dva měsíce útočí bolševické zbraně na německá frontová postavení. Již přes dva měsíce vázne nejtvrdší tlak na vojskách v oblasti Stalingradu…“ Už se nepíše o průběhu bojů. Nyní se informování o bitvě stává čistě emocionální záležitostí. Mluví se o tom, jak již dva měsíce „bolševici narážejí na německá frontová postavení“. Jinými slovy tedy o tom, že již dva měsíce se Němci pouze brání.

Příštího dne (26. ledna) se v článku „Hrstka granátníků“ hovoří o „kamarádství a statečnosti vojáků“, titulky pro hlášení OKW oznamují, že „6. armáda si připíná nesmrtelnou čest na svou vlajku“. Převedeno do srozumitelného jazyka – toto je porážka.

27. ledna se objevuje článek „Evropa nebo bolševismus“. V něm se cituje z tiskovin spřátelených zemí. Za všechny alespoň bulharský list „Dnes“: „Největší hrdinský epos, který lidská historie zná, píší bojovníci od Stalingradu. Národ, který má takové válečné syny a který má takové množství statečných činů, musí v sobě nést konečné vítězství. Toto hrdinství nemůže vstoupit nadarmo do historie, ale přinese v budoucnu své ovoce pro dobro celého lidstva…“

Zajímavě působí titulek „Železně pevné osudové společenství Paktu tří mocností v boji proti Sovětům“. Ve skutečnosti totiž již nejde o tři mocnosti. S pomocí Itálie se nedá počítat – půl roku poté bude dokonce sesazen Mussoliny. Pakt tří mocností se změní v obranný boj Německa a Japonska, které však v žádném případě nebudou koordinovat společné akce. Tedy už vlastně ani žádný pakt.

Článek „Evropa ctí hrdiny od Stalingradu“ je další lží. Propaganda se snaží namluvit lidem (a dost možná i sama sobě), že jde o nějaký boj celé Evropy proti komunismu. Ve skutečnosti je již v této chvíli Německo prakticky osamoceno (jediný stát skutečně schopný boje) a v průběhu času jej budou opouštět všichni jeho spojenci.

Důkazem beznaděje je i oslavování 149. leteckého vítězství německého stíhacího esa Heinze Bära. (Ten sestřelil celkem 220 letadel, z toho 124 na západě!) Zřejmě byl již tak akutní nedostatek dobrých zpráv, že se ani nepočkalo na jeho 150. vítězství.

Nečekaně stále ještě optimisticky líčí situaci hlášení OKW: „Ve Stalingradu je heroický odpor obránců nezlomen. Útoky Sovětů proti západní a jižní frontě ztroskotaly s těžkými ztrátami nepřítele.“

Propaganda však lže dál. 29. ledna 1943 se objevuje titulek „Všechny masové útoky Sovětů odraženy“. Podtitul „Přes největší nedostatky obránci Stalingradu mnohonásobné nepřátelské přesile čelí“ již nelze brát vážně. Velmi zajímavý je však termín „obránci Stalingradu“. Němci přeci byli útočníky, nikoli obránci. Toto „přivlastnění“ si Stalingradu je další typickou propagandistickou chimérou. Němci mohou bránit Berlín, ne však město jimi napadeného státu. Pak totiž musí být označeni za útočníky.

Objevuje se také článek „Proč Stalingrad?“. V něm se hovoří o tom, že „stále ještě bojují hrdinové 6. armády v troskách zničených postavení a sklepních jámách bývalého města Stalingradu…“. Dále článek pokračuje: „Důsledky německých vojenských úspěchů z podzimu 1942 se ukázaly již velice brzy a ukazují se nyní ve větší míře denně. V týlu bojujících bolševiků se šklebí strašidlo bídy a z této bídy se narodila mohutná, zoufalá zimní ofenzíva bolševiků…“ Na závěr se pak dodává, že se nyní „sbírají všechny síly k novému pochodu, vstříc vítěznému rozhodnutí“.

Pokud by snad do té doby existoval v čtenář listu, který by nedokázal „dešifrovat“ slovní hrátky připravující lid na porážku, význam slovního spojení „stále ještě bojují hrdinové 6. armády“ musí být srozumitelný úplně každému.

Korunu všemu dodává článek „Japonská pozice garantuje konečné vítězství“. Očividně se už ani v tisku nevěřilo německé armádě. Navíc Němci nemohli pochopitelně tušit, že několik dnů po kapitulaci u Stalingradu budou Japonci evakuovat svá vojska z Guadalcanalu. Bude to znamenat přelom ve válce v Pacifiku. Bitva o Guadalcanal se tak dá s trochou nadsázky označit za „Stalingrad Pacifiku“.

Hlášení OKW jen konstatuje, že „ve Stalingradu probíhají zuřivé nepřátelské útoky proti jižní frontě, kterým přes největší útrapy a mnohonásobnou přesilu nepřítele, jednotky stále čelí.“

V novinách z 30.-31. ledna lze najít na titulní straně fotografii Adolfa Hitlera při svém projevu. Ten je sledován stovkami lidí. Fotografie vychází s titulkem. „Lid semknutý kolem svého vůdce“. Pod fotografií pak stojí:

Tak tomu bylo, když A.Hitler před 10 lety převzal moc.
Tak tomu bylo, když se A.Hitler 6.7. 1940 vrátil jako vítěz z francouzského polního tažení.
Tak je tomu dnes, když fronta a domov v největším nasazení radostně bojují za konečné vítězství.
Tak tomu bude vždy, neboť cesta Vůdcova se stala cestou Velkoněmecka ke svobodě.

(Hledá-li někdo rozdíl mezi nacistickou a komunistickou propagandou - nacisté radostně bojovali, komunisté radostně budovali.)

Vychází také článek „Boj ve Stalingradu pokračuje“. Hlásá, že „nikdo není v boji sám. Od generála po granátníka jsou všichni spojeni statečnou, neústupnou vůlí obstát v zápase na život a na smrt…“

V novinách z 1. února se vše již chystá na totální válku. Slova: „V této válce nemůže být vítěze a poraženého, ale budou pouze ti, kteří přežijí a ti, kteří budou zničeni“ hovoří naprosto jednoznačně.

Konečně se také objevují první slova o skutečné porážce ve článku „Hrdinný boj ve Stalingradu“. Tam se oznamuje: „Boj 6. armády ve Stalingradu má pod osobním velením svého vrchního velitele generála polního maršála Pauluse hodinu od hodiny stále více srdcervoucí a dramatičtější pokračování… Ze všech stran se posunují troskami města nepřátelské tanky… Přesto padají vlna za vlnou bolševických pěšáků v obranné palbě. Teprve když části jižních bojujících skupin vystřílely poslední munici, padli po hrdinském odporu v boji muže proti muži do zajetí…“ Nové slovo – zajetí – poprvé v souvislosti se zajetím německých vojáků.

Dále se lze v tisku dočíst o povýšení generálplukovníka Pauluse na polního maršála. Spolu ním i byli povýšeni i generálplukovníci Kleist, Weichs a Busch.

A opět, zcela nepochopitelně, se list zmiňuje o bojích o Guadalcanal. Objevuje se zde informace o bitvě u Rennelova ostrova. Je zde oslavován japonský úspěch korunován potopením dvou bitevních lodí a tří křižníků. Ve skutečnosti zde Američani ztratili pouze jeden křižník. Německé informace se však zřejmě opíraly o japonskou propagandu, která byla mnohem lživější než německá.

polní maršál Paulus jde do zajetí

Hlášení OKW z 2. ledna oznamuje: Ve Stalingradu zaútočil protivník po těžké dělostřelecké přípravě s obrovskou přesilou vojsk na poslední baštu obránců… V noci se mu podařilo, poté co naše hrdinsky bojující jednotky téměř vystřílely munici, na několika místech proniknout a prorazit obranný kruh, který doposud držel pohromadě.“

Elbetalzetung si všímá i „hrdinů Stalingradu“. Největší úctě se těší generál Strecker, velitel severního kotle u Stalingradu, jenž se dokázal udržet až do 2. února. Jemu a jeho mužům je věnován článek v listu z 3. února „Vojáci ze všech německých žup“. Hlásá, že „severně od Stalingradu dokázali 1. února vojáci ze všech německých žup pod velením generála pěchoty Streckera, jak umějí němečtí muži v nejtěžších podmínkách bojovat a vzdorovat…“ O Paulusovi se v tuto chvíli nehovoří.

Zásadní slova o německé kapitulaci z 31. ledna 1943 se však do této chvíle stále neobjevila!

O konci Paulusovy armády u Stalingradu se zmiňují noviny až 4. února. Ten den vychází článek „Vlajce do posledního dechu věrni“ Mimo jiné uvádí: „Je tomu tak. Již dva týdny bylo jisté, že stalingradští hrdinové nemohou být vyproštěni ani zásobováni, že tito muži stáli na ztracených pozicích, ale měli splnit úkol na němž závisí… osud Evropy, osud světa…“ Podivná slova. Před 14 dny se sice již hovořilo o „těžkých útocích“ nepřítele, ale o nemožnosti zásobování doposud nepadlo ani slovo. Opět klasická ukázka lži. Dále jsou v článku citována Göringova slova, že vojáci drželi 60-70 sovětských divizí a „pokud by tyto divize tehdy prorazily, dosáhl by nejspíše bolševismus svého cíle. Teď přišly příliš pozdě. Německá obrana se mohla zkonsolidovat.“

O ztrátách se v článku nebylo možné dočíst. V hlášení OKW z 3. ledna (otištěném 4. ledna) se hovořilo v titulku o „slavném konci 6. armády“. Vlastní zpráva sdělovala: „Boj u Stalingradu skončil. Své vlajce do posledního dechu věrná, podlehla 6. armáda pod příkladným velením generála polního maršála Pauluse přesile nepřítele a nepříznivým podmínkám.“

O veliteli 6. armády, nyní již polnímu maršálovi Paulusovi, se list zmiňuje až 5. února. Zde jsou citována Paulusova slova: „V nejtěžším boji jsme splnili naše povinnosti do posledního muže.“

Ve stejný den vyšel ještě článek „Odkaz stalingradských hrdinů“, poslední významnější článek o Stalingradu. Mimo jiné uvádí: „Heroický boj ve Stalingradu, který nyní skončil, byl ve druhé polovině ledna stále těžší a zuřivější. Pouze krátké rozhlasové zprávy spojoval ještě obránce s okolním světem. Pevná a jasná byla jejich slova. Byla to řeč mužů, jejichž statečná vůle nebyla zlomena ani mnohaměsíčním tvrdým bojem a strádáním ani přesilou nepřítele…“

Malý pokus ospravedlnit porážku přišel v listě z 6. února v článku „Nepřítel by vás nikdy neporazil“, který popisuje příčiny neúspěchu. Těmi prý byly zejména „situace v zásobování, nedostatek munice a pohonných hmot“. Počínaje dalším dnem se již o stalingradské bitvě nehovoří.

Závěrem

Bitva u Stalingradu. Krvavá jatka na jihu SSSR. Na rty se dere otázka – Přineslo to Němcům něco? Byly oběti zbytečné? S trochou cynického pragmatismu je nutné konstatovat, že zřejmě bylo nutné bojovat až do konce. Možnost stáhnou se propásl Paulus v listopadu, možná ještě v prosinci 1942. Poté se již smyčka okolo 6. armády definitivně stáhla. Jediná německá armáda však dokázala celý leden 1943 poutat na sebe několik sovětských armád. Ty díky tomu nemohly být nasazeny jinde. Z tohoto pohledu pak boj do posledního muže význam měl.

Z nacistického tisku nebylo možné udělat si objektivní obrázek o událostech. Snad jen ten, kdo byl schopen číst mezi řádky, dokázal ke konci skutečný stav věcí rozpoznat. Ale i kdyby byla skutečnost poznaná většinou čtenářů, stejně neexistovala možnost něco změnit. Ve stejnou dobu, kdy jsou datovány tyto články, se uskutečnila spojenecká konference v Cassablance. Zde padlo rozhodnutí bojovat s Německem až do jeho kapitulace. Ustoupit nebylo kam, a tak bojovali vojáci i propagandisté v tisku až do hořkého konce.

Na závěr se podívejme na německé ztráty v této krvavé stalingradské bitvě. Díky dopravním letadlům se podařilo evakuovat k 24. lednu ještě 42 000 raněných vojáků, kterým se tak na poslední chvíli podařilo zachránit. Drtivá většina ostatních však takové štěstí neměla. V jednotlivých pramenech se německé ztráty liší. Maximální odhady ztrát činí150 000 mužů. 31. ledna 1943 padlo do sovětského zajetí 91 000 mužů. K tomu je nutné přičíst dalších necelých 20 000 zajatých z doby před 31. lednem. Z těchto zhruba 110 000 se jich vrátilo po válce pouze 6 000! A ne v roce 1945 či 1946, ale až v polovině 50. let po intervenci spolkového kancléře Konráda Adenauera!