Azovská vojenská flotila v období 1943-1945

Na začátku února roku 1943 vojska Severokavkazského frontu pronásledovala ustupující německou 1. tankovou armádu a rumunská i další vojska německých vazalů. Slovenská Rýchla divízia se už 27. ledna stáhla na novou obrannou linii a 31. ledna ustoupila ještě dále na západ. Dne 2. února pak dostal velitel divize rozkaz přesunout se na Krym. Tím byla divize z dalšího kontaktu s AVF vyloučena.

Sovětská 58. armáda se rychle přibližovala k Taganrožskému zálivu a 5. února se jí podařilo osvobodit město Jejsk. Po rozhořčených ústupových bojích se Němci a Rumuni museli dne 10. února vzdát Primorsko-Achtarské. Mezitím vojska sovětské 44. armády a jezdecko-mechanizovaná skupina dorazily 5. února 1943 na přístupy k Rostovu na Donu. Sedmého února byl osvobozen napůl zničený Azovsk a o týden později i Rostov na Donu. V polovině února už tedy bylo celé východní pobřeží Azovského moře očištěno od okupantů a vznikly příznivé podmínky pro opětovné rozvinutí námořních sil na tomto téměř zcela uzavřeném námořním válčišti.

Velení VMF a narkom Kuzněcov tuto situaci nedočkavě vyhlíželi a předem projednali příslušná opatření na generálním štábu Rudé armády. Narkom vydal už 3. února rozkaz Válečné radě VMF, aby Azovskou vojenskou flotilu znovu zformovala. Ve svém přípisu předpokládal, že do nově vzniklé flotily budou zařazeny tyto lodě:

• samostatný oddíl dělových člunů v sestavě KRASNAJA ABCHAZIJA, KRASNAJA GRUZIJA, KRASNYJ ADŽARISTAN,
• monitor ŽELĚZŇAKOV,
• hlídková loď KUBÁŇ,
• tři malé remorkéry s diesely typu „Bolinder“, které pocházely ještě z carského Ruska,
  
• oddíl minolovek o šesti lodích,
• oddíl minolovných člunů o 14 jednotkách,
• dva oddíly obrněných dělových člunů - celkem 28 jednotek,
• tři samostatné oddíly PL dělostřelectva, celkem osm baterií s 32 PL děly ráže 85 mm,
• Jejský sektor pobřežní obrany,
• čtyři mobilní baterie pobřežního dělostřelectva motorizované trakce (šest děl ráže 76 mm, čtyři houfnice ráže 122 mm a čtyři kanonové houfnice ráže 152 mm),
• týlová skupina a
• skupina služeb.

Flotila měla být doplněna na takovýto stav hlavně novými loďmi, převážně obrněnými dělovými čluny, ale také plavidly poskytnutými Černomořským loďstvem, Kaspickou vojenskou flotilou a Volžskou vojenskou flotilou.

Ve stejný den vydal Kuzněcov také příkaz o zformování Kerčské vojenské námořní základny a dne 8. února 1943 Válečná rada loďstva rozhodla o složení velitelství a štábu Azovské vojenské flotily, personálním obsazení lodních posádek a pobřežních jednotek. Aby se formování flotily netáhlo příliš dlouho - potřeba jejího bojového nasazení rostla den ode dne - byli do vytváření organizačních struktur zapojeni velitelé různých existujících složek VMF. Tak kupříkladu velitel stávající hlavní námořní základny Černomořského loďstva v Poti dostal za úkol „vydupat ze země i z moře“ jednotky pobřežního i protiletadlového dělostřelectva budoucí Azovské vojenské flotily a na jeho bedra spadly také úkoly přejímat stíhače ponorek typu MO a obrněné dělové čluny z Kaspické flotily, které postupně přicházely do přístavu v Poti.

Velitelství spojovacích jednotek VMF naproti tomu mělo zkompletovat veškeré služby budoucí flotily, tedy ubytování, úseky SNiS, týlové jednotky, plovoucí i pobřežní dílny a opravárenské kapacity jako takové a přitom vyřešit celou řadu menších problémů, které se v takovýchto případech na hlavy odpovědných velitelů jen hrnou. Formování jednotek a posádek flotily probíhalo  nejen v Poti, ale také v Tuapse, Suchumi a Očěmčiri. Organizační pokyny naštěstí připravil štáb loďstva včas a předal je i novému velení Azovské vojenské flotily.

Byli to především její osvědčený velitel kontradmirál S. G. Gorškov, jeho nový politický zástupce kapitán 1. stupně S. S. Prokofjev a náčelník štábu flotily kapitán 2. stupně A. V. Svěrdlov. Dne 1. března dorazily operační skupina štábu flotily, dále politické oddělení - u Sovětů vždy zcela nepostradatelné, velitelský tým týlového zabezpečení a ženijní oddělení štábu do boji zpustošeného Jejsku, který se stal hlavní základnou nově formované AVF. Hlavní část důstojníků štábu a týlové služby vedená Svěrdlovem zůstala v Poti a řídila další práce spojené s formováním flotily. Jakmile nové jednotky a posádky dosáhly bojeschopného stavu, okamžitě byly odesílány na základnu v Jejsku.

Zakrátko se objevila nutnost sehnat „ber kde ber“ nějaké nové doplňky, protože dosavadní stav se všem odpovědným velitelům jevil vzhledem k předpokládaným úkolům a bojovému nasazení jako zcela nedostatečný jak počtem a vybavením, tak kvalitou. Velitel Černomořského loďstva rozhodl po nátlaku velitele a štábu AVF o vytvoření další základny flotily, a to manévrové, v přístavu Azov. Navíc bylo ke dni 29. března nařízeno zformování Samostatného Kubáňského oddílu lodí AVF (SKO), který měl být uveden do plné akceschopnosti ke dni 20. dubna 1943. Oddíl měl mít 12 obrněných dělových člunů a čtyři rychlé kluzáky (полуглиссер).

Ale část obrněných dělových člunů pro Samostatný Kubáňský oddíl (SKO) se teprve vyráběla v loděnicích v Gurjevu nebo tam byly poškozené čluny určené pro SKO právě opravovány. Jejich dodávku pak bylo možno očekávat až někdy v květnu nebo červnu. Týlaři SKO si své objemné hospodářství rozložili v Krasnodaru.

Brzy se vyjasnilo, že vzhledem k situaci na frontě si SKO zaslouží být spíše než na řece Kubáni přímo na Azovském moři a tak už 24. května padlo rozhodnutí přeložit celý zatím nekompletní oddíl na Azovské moře a přejmenovat ho na Samostatný oddíl lodí Azovské vojenské flotily (Отделный отряд кораблей Азовской военной флотилии - ООК). Velitelem oddílu byl jmenován kapitán 3. stupně F. V. Těťurkin. A takovéto typicky sovětské šachy s pojmenováním, přejmenováním, zorganizováním a přeorganizováním v něco jiného pokračovaly i nadále. Ale vraťme se k formování flotily a její organizaci.

Ke dni 20. února 1943 už byly v Jejsku a Poti základní velitelské a organizační složky Azovské vojenské flotily, tedy štáb, týlové složky a organizační jednotky flotily včetně Jejského sektoru pobřežní obrany, hydrografická sekce, velení 12. oddílu hlídkových člunů a jeho pobřežní základna, základní personální kostra posádek flotily, 384. samostatný prapor námořní pěchoty pod velením majora F. E. Kotanova, velení 212. samostatného oddílu protiletadlového dělostřelectva a řada dalších organizačních složek flotily.

Na jaře roku 1943 stále ještě nebyla operační situace na jižním křídle sovětsko-německé fronty, které přiléhalo k Azovskému moři, příliš jednoduchá. Německá vojska ustoupila na počátku března na severním pobřeží Azovského moře až na čáru řeka Sambek - řeka Mius, na přístupech k Tamaňskému poloostrovu pak na čáru kosa Věrbjanaja - Ačujevskije plavni. Tam vytvořila za poměrně krátkou dobu silná obranná opevnění s rozvinutou hluboce členěnou obranou proti výsadkům. Německé jednotky se také pokoušely formou průzkumu bojem vést aktivní bojovou činnost a jejich velení proto nařizovalo provádět výsadky průzkumných skupin na pobřeží, které muselo přenechat postupujícím jednotkám Rudé armády. 

Podle výsledků sovětského průzkumu měly německé jednotky na Azovském moři několik minolovek, více než desítku hlídkových člunů a malých motorových hlídkových člunů, okolo padesáti ozbrojených malotonážních zmobilizovaných civilních plavidel a více než dvacítku rychlých vyloďovacích člunů, popřípadě prámů MFP či AFP. Ty byly určeny k převozům vojsk a bojové techniky a část z nich uvezla dokonce až 4 střední tanky nebo okolo tuctu nákladních aut. Jeden typ byl vyzbrojen jedním dělem ráže 75 mm nebo 37 mm, dvěma PL velkorážními kulomety nebo automatickými kanony ráže 20 mm.

Velký vyloďovací člun německého námořnictva byl speciálně zkonstruován na přepravu živé síly vojsk a byl schopen naložit až 400 vojáků s výzbrojí. Tyto typy speciálních plavidel, Němci označované jako prámy MFP (MFP Prähme), byly tedy nejen dobře vyzbrojené výsadkové lodě, ale současně i univerzální bojová plavidla s vysokou manévrovostí a rychlostí, disponující navíc malým ponorem i v zatíženém stavu, což byla na Azovském moři s jeho převážně povlovnými břehy obzvláště vhodná vlastnost. Sovětské námořnictvo mělo v té době jen malé množství potřebných lodí, které by se jim mohly v boji postavit a chyběly mu dokonce i menší čluny.

Hlavním úkolem AVF se tedy jako obvykle u menších a slabých flotil stala ochrana pobřeží před výsadky nepřítele. Nebezpečí představované nepřátelskými desantními operacemi bylo nanejvýš reálné, protože pro ně měli Němci dost příslušných prostředků a také zkušených jednotek, které je mohly uskutečnit. Geografické podmínky tohoto válčiště takovémuto druhu vedení bojové činnosti přímo nahrávaly. Podle názoru štábu Severokavkazského frontu podporovaného i štábem flotily se německé velení ještě zcela nevzdalo myšlenky na udržení úrodných polí Kubáně a předhůří Kavkazu.

Svědčil o tom mimo jiné i jím vedený úporný obranný boj v oblasti Novorossijsku a na Tamaňském poloostrově včetně faktu, že v těchto oblastech byly vybudovány velmi pevné obranné linie vybavené silným dělostřelectvem. Německá vojska spolu s jejich souputníky využívala při stavbě opevnění mimo jiné také kolejnic a zásob cementu z velké cementárny v Novorossijsku, takže jimi budovaná palebná postavení všech druhů zbraní i úkryty jejich posádek byly značně odolné.

Vzhledem ke specifickým organizačním otázkám a zaměření bojové činnosti bylo tedy především nutné současně s formováním jednotlivých organizačních složek flotily vybudovat spolehlivou protidesantní obranu pobřeží. Velení flotily přitom tížila závažná otázka, co s vraky všemožných plavidel a plavbyschopnými loďmi, nacházejícími se po ústupu okupantů v Jejsku, Azovu a Primorsko-Achtarské. Po delších dohadech bylo stanoveno pořadí a systém, jak budou tyto technické otázky vyřešeny a hned se vynořily další problémy, jejichž řešení či likvidace rovněž ležela na bedrech štábu AVF. Na relativně uzavřeném a na ryby velice bohatém Azovském moři bylo totiž vzhledem k válečnému potravinovému deficitu žádoucí vbrzku zorganizovat režim rybolovu a také co nejrychleji uvést do chodu lodní dopravu mezi jednotlivými přístavy, její zabezpečení a ochranu před nepřátelskými útoky. 

Jak je vidět z tohoto neúplného výčtu, měl štáb AVF a jeho podřízené složky opravdu napilno. Protivýsadková obrana pobřeží v délce cca 400 km byla navíc prozatím řešena výhradně pozemními jednotkami, konkrétně silami 89. a 414. střelecké divize 46. armády, patřící do Severokavkazského frontu. Ty ale samozřejmě pojaly protivýsadkovou obranu pobřeží po svém. Jejich malé vzájemně nespolupracující jednotky byly rovnoměrně rozptýleny v mělkých zákopech vyhrabaných převážně v písku podél pobřeží zcela bez ohledu na to, zda je v dané lokalitě možno vysadit desant čili nic, zda má úsek jim svěřený pobřeží vhodné či méně vhodné čáry obrany a jak je dostupný ze souše a z moře. Proto se velení AVF rozhodlo uspořádat své vztahy s pozemními vojsky na pobřežních obranných postaveních po předchozí podrobné domluvě s veliteli příslušných jednotek.

Velitel frontu na návrh štábu frontu přidělil AVF do operační podřízenosti obě střelecké divize spolu s 1174. stíhacím protitankovým dělostřeleckým plukem. Hranice přiděleného sektoru obrany byly počínaje 11. březnem 1943 pro AVF a jí podřízené jednotky stanoveny takto: velení AVF přebírá odpovědnost za obranu pobřeží od osady Margaritovka u Čimburské kosy až k mysu Ačujevskij.

Tvářnost obrany Azovského pobřeží se začala zvolna měnit. Mise vyslaná velitelem AVF dohodla s příslušnými veliteli úpravy postavení, a to jak ženijní, tak i konkrétní rozmístění podřízených jednotek pozemních vojsk. Současně s tím byly na místě dohodnuty zásady součinnosti a spolupráce obou složek při vedení bojové činnosti. Začaly se tak projevovat nabyté zkušenosti velitelského sboru, který je v průběhu války získával, bohužel mnohdy za zbytečně vysokou cenu. Nedostatky v obraně a její organizaci byly - prozatím jen na papíře - odstraněny plánem, schváleným všemi zúčastněnými a předloženým Válečné radě Severokavkazského frontu.

Velitel frontu i rada dokument také schválili a velitel frontu ve svém následujícím rozkaze uvedl operační úlohu, kterou musí flotila splnit. Vyplývaly z ní tyto úkoly: flotila musí průběžně zjišťovat a ničit nepřátelské pokusy o provedení desantu na pobřeží ovládané Rudou armádou, a to jak při jeho přeplavbě po moři, tak při dotyku desantu s pozemními jednotkami obrany pobřeží při vyloďování samém. Dále bylo AVF uloženo, aby ve spolupráci s vojsky 46. armády zorganizovala obranu svých vojenských námořních základen a také měla podle rozkazu povinnost do detailu vypracovat a řídit režim rybolovu v pobřežních vodách Azovského moře. Jako zvláštní úkol dostala flotila do vínku kompletní zabezpečení převozů jednotek 56. armády a potřebných zásob všeho druhu po moři.

Při formování flotily a jejích složek musel štáb AVF dohlédnout na to, aby současně s nezbytným přepracováváním systému pobřežní obrany vznikaly spolehlivé systémy spojení, pozorovatelny SNiS, aby dokonale fungoval chod opravárenských zařízení a loděnic vybavujících flotilu plavidly a jinými technickými prostředky. Zvláštní skupina důstojníků  - odborníků na lodní průmysl a dopravu - dohlížela na vybavování míst vybraných pro spouštění plavidel na vodu potřebným zařízením, na opravy a úpravy železničních tratí k nim vedoucích, jiná skupinka měla na starosti výstavbu a vybavování letišť v oblasti působnosti AVF vším potřebným.

Velkou pozornost štáb AVF průběžně věnoval vytvoření spolehlivého systému pozorování pobřeží a povrchu moře v místech, kde probíhaly obranné a stavební práce. V neposlední řadě bylo třeba vybudovat kromě logistického zázemí také prostory pro formování, školení, ubytování a odpočinek posádek, jelikož velká část budov v nově dobytých lokalitách se nacházela v troskách a ostatní zbylá stavení nemohla nabídnout byť ten nejmenší a nejskromnější ubytovací komfort.

Flotila v té době pociťovala, jak už je shora uvedeno, citelný nedostatek speciálních i bojových plavidel a tak bylo nezbytné přistoupit jako už tolikrát k improvizovaným řešením. Urychleně zmobilizováno, opraveno a vybaveno zbraněmi bylo ke konci března celkem devět rybářských lodí a tři menší rybářské čluny. Lodě potopené v přístavech a na mělčinách byly také již zčásti opraveny a díky horečné práci záchranných a opravárenských technických týmů se dalo v poměrně krátké době očekávat jejich zařazování do stavu AVF.

V novém roce s novými úkoly

Začátek plavební sezóny na Azovském moři v roce 1943 musel celou AVF zastihnout v bojové pohotovosti; kdyby se ve své přípravě na boj opozdila, nepřítel by ji mohl svými loďmi a letadly zastihnout s napůl staženými kalhotami ještě v zimních přístavech anebo opravárenských docích. Dne 28. března přistálo na letišti v Jejsku sedm letadel U-2 přidělených pro AVF z leteckých sil Jižního frontu. Tím dostalo velení flotily možnost operativněji kontrolovat situaci v budování obrany, zjišťovat případné problémy při jejím maskování a mimo jiné úkoly také mohlo lépe zabezpečovat bojovou činnost vojsk v příbřežní zóně obrany za naléhavých okolností přímo ze vzduchu nebo zajistit neodkladný odvoz raněných do nemocnice.

Ale německá a rumunská vojska nehodlala jen nečinně přihlížet, jak si Rudá armáda přímo před jejich očima buduje svá zařízení a posiluje obranu pobřeží. Dne 30. března došlo ze štábu Severokavkazského frontu na velitelství AVF hlášení, že nepřítel vysadil v prostoru 12 km západně od osady Černojerkovskaja ze sedmi plavidel, plujících pravděpodobně z prostoru Ačujevskije plavni, přibližně 200 vojáků s automatickými zbraněmi přímo do hlubšího týlu jednotek 58. armády. Následoval příkaz veliteli AVF, aby svými a přidělenými silami desant zlikvidoval.

Velitel AVF okamžitě požádal velitele 414. střelecké divize, aby do tohoto prostoru vyslal jízdní hlídku, která by propátrala okolí osad Sadki, Ačujev a dále prostory jižně od těchto osad a současně mu nařídil vysadit s pomocí přidělených plavidel AVF průzkumnou skupinu neméně než 250 vojáků do prostoru osady Sladkovskoje. Průzkumná skupina opravdu zjistila 1. dubna hlídkové čluny nepřítele plavící se opodál a síly desantu nacházející se v prostoru asi 20 km jižně od osady Sladkovskoje.

Druhý den nato v ranních hodinách byly nedaleko těchto míst vyloděny ze dvou rybářských lodí, motorového člunu a a pěti menších vlečných nákladních člunů bez vlastního pohonu dvě střelecké roty Rudé armády se šesti protitankovými puškami, jedním protitankovým dělem ráže 45 mm, devíti lehkými a jedním těžkým kulometem. Podařilo se jim nenadálým útokem současně z několika stran spolu s již nasazenou průzkumnou skupinou nepřátelský výsadek dokonale překvapit a kromě 28 zajatců nezbyl z celé početné skupiny německého desantu nikdo. Převoz útočného protivýsadku po moři umožnil na útok velmi rychle reagovat vlastním účinným obranným opatřením a prokázal správnost zásad součinnosti, které byly předem rozpracovány štáby jednotek.

Na počátku dubna byla velením frontu provedena prověrka stavu obrany pobřeží Azovského moře, osvobozeného do té doby vojsky Rudé armády. Tato prověrka nedopadla právě nejlépe, což sebou přineslo množství přísných trestů pro provinivší se lajdácké velitele všech stupňů. Zjištěné četné nedostatky v budování spojovací sítě, ve výstavbě palebných postavení, organizaci výstražného a hlásného systému a v součinnosti jednotek pak byly vzápětí urychleně odstraňovány.

Kvůli stávajícímu nedostatku plavidel byly hlídkové trasy na moři určeny pouze na směrech, kde bylo možno s největší pravděpodobností očekávat pokus nepřítele se vylodit. Byly to především úseky kolem přístupových tras k Jejsku a Primorsko-Achtarské. Tam byly vysílány nejsilnější a nejlépe vycvičené lodě a posádky. Na vedlejších směrech hlídkovaly menší rybářské čluny provizorně vyzbrojené protitankovými puškami a kulomety. Současně muselo být na kosách u přístupů k přístavům rozvinuto patnáct pozorovacích stanovišť. Ta věnovala zvýšenou pozornost mořskému horizontu hlavně v době, kdy hlídkové lodě propluly mimo tato stanoviště a ostraha pobřeží poté spočívala výhradně na nich, jejich zraku a umění ovládat své zbraně.

V průběhu měsíců dubna a května nabírala Azovská vojenská flotila postupně na síle. Tak kupříkladu dne 4. dubna přijelo po železnici na speciálních nízkopodlažních vagonech do Jejsku pět hlídkových člunů typu MO a následující den už byly spuštěny na vodu v předem připraveném místě. Květen znamenal pro AVF další nárůst svalů: flotila byla v jeho průběhu doplněna 12 obrněnými dělovými čluny, 7 minolovnými čluny, dvěma torpédovými čluny vybavenými odpalovacími zařízeními pro Kaťuše a dvanácti malými motorovými čluny - kluzáky.

Posily neznamenaly jen dodávku plavidel - na konci května byly zformovány tři baterie 135. samostatného oddílu protiletadlového dělostřelectva vybavené celkem deseti vysoce účinnými poloautomatickými PL kanony ráže 85 mm. Dvě třídělové z nových baterií byly umístěny v Jejsku k zabezpečení hlavní základny AVF proti útokům ze vzduchu a jedna čtyřdělová se rozložila v Primorsko-Achtarské, sloužící jako manévrová základna flotily. Ze zmobilizovaných dřevěných rybářských lodí byl zformován 11. oddíl minolovných člunů o pěti jednotkách. Brzy byl doplněn dalšími, o něco většími a rovněž dřevěnými rybářskými loďmi předělanými na minolovky, jejichž přestavba trvala kvůli rozsahu prací a velikosti plavidel i přes veškerou snahu dělníků v loděnicích poněkud déle. Štáb flotily zformoval z dříve dodaných letadel U-2 pro své přepravní účely tříčlenný spojovací roj.

Flotila prováděla běžnou činnost, uskutečňovala bojový výcvik a přitom neustále přicházely další a další posily a doplňky pro doposud nízký početní stav lodních posádek. A lodě, ať už opravené nebo úplně nové, posilovaly flotilu takřka nepřetržitým proudem. Bylo jasně poznat, že dřívější velmi slabý lodní průmysl, navíc poničený válkou, se pomalu dostává do tempa. Trochu předběhněme dobu a konstatujme, že mezi 25. červencem a 25. prosincem roku 1943 dostala AVF ještě dalších 28 obrněných dělových člunů BKA - pěchotou při spolupráci tolik oblíbených „říčních tanků“, 5 menších hlídkových člunů typu MOD - původním určením stíhačů ponorek, 12 minolovných člunů, 3 malé minonosné čluny, 12 velmi potřebných výsadkových člunů typu LCA ze spojenecké pomoci a 12 nákladních člunů střední velikosti s vlastním pohonem.

To umožnilo přeorganizovat síly AVF natolik, že byla vyčleněna celá brigáda obrněných dělových člunů typu Projekt 1124 a Projekt 1125. Její pýchou se stal 1. gardový oddíl obrněných dělových člunů, který se proslavil v bojích o Stalingrad a připlul ze sestavy Volžské vojenské flotily 2. října 1943. V červenci a srpnu navíc dostala flotila i další dělostřelecké baterie a také dva samostatné prapory námořní pěchoty - 369. a 384. Letectvo flotily, dříve spíše symbolické a zaměřené hlavně na spojovací a průzkumné úkoly, obdrželo do své sestavy 23. bitevní letecký pluk, který měl 32 letounů Il-2 a 2. letku 47. bitevního leteckého pluku se sedmi Il-2, kterou umístili na letiště v Jejsku. 

Námořní 18. letka 119. průzkumného leteckého pluku s pěti námořními letouny MBR-2 (Морской Ближний Разведчик) měla svou základnu nikoliv na vlnách Azovského moře, přestože měla ve výzbroji hydroplány, ale na hladině přehrady v blízkém zápolí. Kvůli lepší organizaci součinnosti byly letecké jednotky AVF sloučeny pod velení majora M. V. Matěruchina.

Připravovaly se organizační podklady a vybavení pro obnovené námořní základny AVF, které měly být zřízeny v Mariupolu a Berďansku (Osipenko). Štáb flotily dostal k dispozici šest britských obrněných automobilů Humber (v Rudé armádě dostaly označení v azbuce БA-B, tedy Бронеавтомашина Великобританскaя) s kanonem ráže 37 mm, které Rudá armáda získala v Íránu od Britů. Z nich byla u štábu zformována průzkumná četa. Všechny tyto doplňky jen dokazovaly, jakou roli hraje a bude hrát Azovská vojenská flotila v dalších osvobozovacích operacích na jižním křídle sovětsko-německé fronty. Dalším důkazem zájmu vyšších velitelství o AVF byla skutečnost, že na doporučení maršála Žukova byla flotila podřízena nejprve (do 2. září 1943) veliteli Severokavkazského frontu a po tomto datu veliteli Jižního frontu. Tomu byly později podřízeny i nově zřízené základny, jmenovitě Mariupolská a Osipenkovská (Berďanská).
Ale vraťme se k obvyklému časovému sledu událostí, v nichž byla AVF nějakým způsobem zapojena.

První výsadek, uskutečněný s cílem poskytovat součinnost přímořskému křídlu armády, byl proveden na jižní pobřeží do prostoru kosy Věrbjanaja. Jeho úkolem bylo podporovat útok jednotek 9. armády, které postupovaly podél pobřeží, a to hlavně proto, že tento prostor oplýval spoustou mělčin, mrtvých ramen, jezírek a limanů, které pohyb pozemních vojsk značně znesnadňovaly.

V noci na 1. května 1943 hlídkové čluny 112 a 172 pod velením kapitánporučíka Kudinova vzaly na palubu desant asi 200 vojáků ze 41. střelecké divize NKVD. Když se čluny s výsadkem blížily ke břehu, zahájily na ně palbu nepřátelské pobřežní baterie a hlídkový člun. Odvetnou palbou čluny s výsadkem umlčely nepřátelské dělostřelecké baterie a hlídkový člun, který na ně pálil, poškodily tak, že z obav, aby nebyli potopeni, jeho kapitán najel úmyslně s dýmajícím plavidlem na mělčinu. Bez ohledu na poškození lodí střepinami a několik raněných mezi příslušníky desantu byl výsadek úspěšně proveden do 0300.

Po rozednění byly hlídkové čluny i výsadek zajišťovány stíhačkami 8. letecké armády. Znovu se ukázalo, že i takovýto nevelký desant vyžaduje dokonalou organizaci součinnosti a především dobrý a co nejčerstvější průzkum prostoru, kam má být proveden. Výsledkem ale bylo to, že výsadek, byť nepříliš početný, na sebe vázal významnou část nepřátelských sil, což usnadnilo jednotkám 9. armády přejít do útoku a v krátké době vyhnat nepřítele z velké části rozsáhlé Věrbjanské kosy.

Postup vojsk podél pobřeží podporoval také oddíl rychlých kluzáků s osmi jednotkami přesunutý z Krasnodaru. Kluzáky byly s velkým úspěchem nasazovány na mělčinách a těsně u pobřeží, tedy hlavně tam, kde jiné větší lodě kvůli ponoru už nepropluly. Svými kulomety účinně umlčovaly a ničily nepřátelské vojáky bránící se v pásmu podél pobřeží, prováděly průzkum, přivážely na obtížně dostupná místa pobřeží munici, posily a evakuovaly v mnoha případech raněné, kteří by se byli jinak v takovýchto geo- a hydrografických podmínkách medicinské péče jen stěží dočkali.

Aktivní bojová činnost AVF silně ohrožovala nepřátelské spojovací a dopravní trasy po moři mezi přístavem Kerč na druhé straně průlivu a základnami v městech Mariupol a Berďansk, na kterých do velké míry zásobování německých jednotek záviselo. Totéž se týkalo dopravy v Těmrjuckém zálivu, kde lodě AVF námořní trasy nepřítele fakticky zablokovaly. To nutně muselo u nepřítele vyvolat rozhodnou reakci.

Německé letectvo na konci dubna a v květnu mnohokrát zaútočilo početnými svazy letadel na základny AVF v Primorsko-Achtarské a Jejsku. Některé nálety provedlo více než 50 bombardérů se stíhacím doprovodem. Bohužel v té době flotila neměla ani silné PL dělostřelectvo rozmístěné na březích, ani vlastní stíhačky, které by její lodě pomohly ubránit. Palba PL děl z lodí na takové nálety nestačila a stíhačky od letectva obvykle přilétaly až s křížkem po funuse. Kupříkladu jen 25. dubna byly na těchto dvou základnách při náletech Luftwaffe potopeny hlídkové čluny 212 a 312 a tři ozbrojené rybářské čluny.

Flotila však musela bojovat dál a příliš se neohlížet na dosavadní ztráty. Probíhající obranně-útočné operace u Novorossijsku si od velení frontu a AVF vyžádaly v tomto prostoru dokonalou koordinaci úsilí pozemních a námořních sil. Proto bylo v Jejsku, Dolžance, Kamyšěvatské, v Jasenském limanu a Primorsko-Achtarské soustředěno více než 140 různých civilních plavidel s výzbrojí i bez ní a 25. května byl na tato plavidla naloděn záložní střelecký pluk 414. střelecké divize.

Ještě před setměním začaly lodě AVF provádět demonstrativní činnost evokující přípravu k vysazování velkých sil. Toho si nepřátelský průzkum pochopitelně nemohl nepovšimnout a proto německé velení ponechalo jednu jemu přímo podřízenou divizi, která měla být přesunuta do přední linie, pro jistotu v Těmrjuku a okolí. To velmi usnadnilo probíhající útok vojsk Severokavkazského frontu; silně opevněné osady Plavněnskij, Podgornyj a Samsonovskij před odhodlaným náporem sovětských jednotek zůstaly bez očekávaných posil a brzy kapitulovaly.

Na severním břehu Taganrožského zálivu vysadily lodě AVF několik pomocných desantů do týlu nepřítele - šlo hlavně o silné průzkumné skupiny, které zjišťovaly systémy obrany německých a rumunských jednotek na pobřeží a blízko za ním.

Je třeba zdůraznit, že okamžitě s táním ledu a začátkem plavební sezóny na Azovském moři lodě AVF začaly aktivně napadat námořní trasy, které Němci používali pro zásobování a doplňování stavů vojsk Skupiny armád „A“ a k evakuaci jednotek a bojové techniky z Tamaňského poloostrova. Tato činnost dostala systematický charakter poté, co Severokavkazský front dne 16. května nařídil velení AVF, aby flotila úplně paralyzovala námořní komunikace nepřítele mezi přístavy Azovského moře a znemožnila práci v přístavech. Boje byly opravdu vysilující a úporné, o čemž svědčí skutečnost, že lodě AVF musely současně také podporovat svými děly vojska 9. armády a 58. armády Severokavkazského frontu a 44. armády Jižního frontu útočící v pásmu její činnosti.

Nedovolit nepříteli volně se pohybovat!

Hlavní námořní komunikace německého uskupení vojsk na Azovském moři a v Kerčském průlivu vedly mezi přístavy Mariupol - Kerč, Těmrjuk - Taganrog, Berďansk - Těmrjuk  a Berďansk - Kerč. Základním plánem velení AVF bylo ničit plavidla nepřítele v přístavech systematickými údery dělostřelectva a letectva hlavně navečer a v noci a samozřejmě také ničit nepřátelské lodě na moři.

Za tím účelem bylo zapotřebí zorganizovat a zdokonalit letecký průzkum nad mořem a zajistit přesné stanovení tras, po kterých nepřátelské lodě plují. Proto se spojily síly leteckých průzkumných jednotek AVF a letectva obou frontů. Hlášení leteckého průzkumu z kteréhokoliv letounu se přes součinnostní radiospojení začala dostávat přímo na stůl štábu AVF, což nesmírně ulehčilo a zrychlilo přípravu na zasazení úderu právě zjištěnému nepříteli.

Námořní důstojníci štábu AVF byli už natolik zkušení, že nezanedbali při přípravě a vedení bojové činnosti ani účinně vedenou minovou válku. V mělkém Azovském moři nebylo kladení min právě snadná práce, ale už jen samotný výskyt min nutil vždy válčící strany na moři zachovávat jistou opatrnost a své pohyby zabezpečovat prováděním odminovacích prací na trasách, které používají k přesunům. Takovými nejvíce zranitelnými místy byly převážně vzdálenější i blízké přístupy k přístavům, kde se některé komunikační trasy sbíhají. Tralování přitom vždy zaměstnává velký počet lodí a posádek, které by jinak mohly aktivně působit na nepřítele.

Na konci května bylo vzhledem k naléhavosti obranných problémů německé velitelství nuceno zesílit provoz ve směru na Tamaňský poloostrov a zpět, protože tamní obranné pozice se začaly pod údery sovětských vojsk povážlivě hroutit. Nastal oživený námořní provoz, kdy se na této trase současně vyskytovalo více plavidel, převážejících posily a munici a na zpětné trase pak hlavně odvážejících raněné. Po ústupu z Krymské musela německá vojska přejít do obrany na čáře řeka Kurka - řeka Kubáň - Adagum - osada Bratčiki - osada Plavněnskij - osada Goriščnyj - ves Něběrdžajevskaja - hora Dolgaja - cementárna. Na této čáře se ale díky úporným výpadům a po vytrvalém tlaku neustále útočících jednotek Rudé armády nestačili Němci všude upevnit a neudrželi ji. Dne 26. května před soumrakem byly osvobozeny osady Plavněnskij, Goriščnyj, Podgornyj a Samsonovskij.

Rýsující se hromadný ústup německých vojsk po moři vyvolal u velení Severokavkazského frontu potřebu nenechat ustupujícího nepřítele pokojně nalodit a odplout z pobřeží do bezpečí, ale naopak jej upoutat aktivní činností tak, aby byl nucen bránit se na pobřeží. Je jasné, že za takové operační situace byla flotila jedním z hlavních prostředků, jak toho docílit.

V souvislosti s tím vydal velitel frontu rozkaz připravit nejpozději do 5. června výsadkové operace na pobřeží Azovského moře v prostorech Těmrjuku a kosy Golubickaja formou průzkumu bojem a demonstrativních výpadů a současně nařídil soustavně napadat postavení nepřítele v těchto místech s pomocí letectva a lodních děl.

Velitel AVF proto po důkladné úvaze sestavil samostatnou operační skupinu štábu flotily, která by bezprostředně velela úderům na postavení na pobřeží u Primorsko-Achtarské. Pro plnění těchto úkolů byly vyčleněny obrněné dělové čluny a hlídkové čluny hlavně typu MO. V bojovém rozkaze a ostatních operačních dokumentech, vyhotovených štábem flotily, byly podrobně rozpracovány směrnice, týkající se přípravy k bojové činnosti, praktické metody a způsoby plnění předem stanovených úkolů. Ještě před započetím akcí uskutečnila vyčleněná plavidla nácvik bojové plavby v daných podmínkách blízkosti pobřežních mělčin i nácvik spolupráce a praktické přezkoušení radiového opravování prvků střelby leteckým pozorovatelem. Letecký průzkum dodal štábu (kupodivu tentokrát dostatečně předem) aktuální letecké fotosnímky prostorů u osady Golubickaja, u Těmrjuku a kosy Věrbjanaja. Distribuce vyhodnocených leteckých fotosnímků k pozemním vojskům a námořnictvu byla bohužel, na rozdíl od rozesílání ústních a písemných hlášení leteckého průzkumu, bolestivým místem sovětského letectva takřka po celou dobu války.

Takováto pečlivá operační příprava s dostatečným množstvím aktuálních podkladů nebyla v minulosti zcela obvyklá. Ale s konsolidací bojové a operační situace a postupným nabýváním zkušeností se zlepšovaly nejen jednotky a jejich velitelé, ale také štábní práce jednotlivých stupňů velení a jejich částí. Dřívější improvizované akce ad hoc, které byly pro Rudou armádu a její velitelské kádry tolik typické v počátečním stádiu války, se začínaly vytrácet a místo nich nastupovala pečlivá, odborně fundovaná štábní příprava akcí na všech stupních. Neplatilo to však obecně a ve všech případech, jak ještě uvidíme.

První ostřelování přístavů a palebných postavení na pobřeží bylo uskutečněno v noci na 5. červen s pomocí dvou obrněných dělových člunů a hlídkového člunu MO. Před jejich připlutím na pozice v určeném prostoru provedlo 40 bombardovacích letadel 6. leteckého sboru 4. letecké armády útok na Těmrjuk. Znovu se potvrdilo, že letecké bombardování poblíž zamýšleného cíle dělostřeleckého útoku nesmírně usnadňuje skrytý přesun lodí po moři na palebné pozice. Jekot leteckých motorů a dunění výbuchů bomb obvykle dokonale zamaskovaly přesuny lodí i hluk jejich motorů a tak nebyly před zahájením dělostřeleckého přepadu lodě nepřítelem vůbec zjištěny.

V čase 0104 začaly lodě ostřelovat přístav Těmrjuk, osady Golubickaja a Čajkino a také obranná opevnění na kose Věrbjanaja. Za dobu přepadu bylo na cíle na pobřeží a v přístavech vypáleno 122 granátů ráže 76 mm a 191 granátů 45 mm, jejichž zásahy způsobily v cílích následné silné výbuchy a požáry. Při ostřelování se také demaskovaly bojové prostředky nepřátelské pobřežní a přístavní obrany a tak byly do sovětských taktických map podrobně zakresleny palposty četných děl a stanoviště protiletadlových světlometů.

Současně s ukončením prvního náletu bombardérů pak shodily dva letouny letecké skupiny AVF typu MBR-2 několik menších bomb na přístav v Těmrjuku a následně se ukázalo, jak a k čemu se hodí nácviky spolupráce hydroplánů s loďmi. Jeden letoun korigoval radiem palbu lodních děl a druhý vystřeloval nad cílem osvětlovací rakety.

I přes veškeré úspěchy v boji a utajování příchodu na scénu musely lodě AVF kromě ostřelování pobřežních cílů také současně válčit s nepřátelskými loďmi, které vyrazily z napadeného přístavu do protiútoku. Nepřátelské čluny se ale po několika přímých zásazích dělovými granáty ze sovětských lodí, které byly před nenadálým výpadem včas varovány hlídkujícími letadly, rychle stáhly zpět do přístavu pod ochranu tamních baterií.

Podle hodnocení velitelství frontu a štábu AVF byl cíl operace splněn. Náčelník štábu frontu sdělil druhý den veliteli AVF, že podle hlášení průzkumu pochopilo německé velení celou akci jako počátek velkého útoku a vylodění značných sil, takže nejenže své jednotky z Tamaňského poloostrova nestáhlo, ale ještě je významnou měrou posílilo. Takovéto výpady se pak opakovaly několikrát, aby nepřítele držely v napětí a nutily jeho velitele a štáby posilovat obranu napadených úseků na úkor jiných.

Nejefektivnější se ukázaly být koordinované údery lodních děl a letectva na přístavy Mariupol a Taganrog ve dnech 11. a 12. června 1943, dále druhý výpad proti Těmrjuku a nahromaděným vojskům na kose Věrbjanaja dne 21. června, nehledě na mnoho dalších, měřítky sice menších, ale přesto velice důležitých a úspěšných akcí.

Německé velení se rozhodlo nevítanou aktivitu sovětských lodí poněkud omezit a proto jejich lodě několikrát provedly pokusy zaútočit přímo na základny AVF, ale všechny tyto útoky byly rozhodně odraženy pobřežními bateriemi a lodními děly. Neustálá pohotovost sovětských jednotek pobřežní obrany k boji, spolehlivé provádění hlídkových plaveb na moři, dobře vycvičené posádky pozorovatelen SNiS, funkční spojení a letecký průzkum umožnily nepřátelské lodě naštěstí odhalovat včas a okamžitě je napadnout odvetnou palbou z mnoha hlavní současně.

Bilance jara a léta 1943 

Vcelku se bojová činnost Azovské vojenské flotily v květnu a červnu roku 1943, s ohledem na to, že byla zformována teprve nedávno, jeví nestrannému pozorovateli jako velmi úspěšná, i když rozhodně nikoliv bezchybná. Klady ve vztahu k ovlivnění operační situace na válčišti se však vyskytly rozhodně častěji nežli nedostatky. Roztříštěnost obranného úsilí německých vojsk, rumunských a dalších německých spojenců v tomto prostoru byla do značné míry, jak již bylo shora uvedeno, způsobena právě aktivní činností Azovské vojenské flotily a dobrou koordinací jejích akcí s jednotkami pozemních vojsk a letectva.

Za dobu své dosavadní činnosti do konce června 1943 flotila podnikla 13 větších dělostřeleckých přepadů pobřežních objektů, devětkrát se její lodě střetly s nepřítelem na mořské hladině v manévrovém boji, přičemž prokazatelně potopily 4 nepřátelská plavidla a devět jich poškodily. Do týlu nepřítele lodě vysadily 16 menších průzkumně-diverzních skupin o celkovém počtu více než 260 osob.

Je jasné a předvídatelné, že natolik aktivní účast v bojových operacích sebou nese jistý počet nezbytných ztrát na živé síle i bojové technice. K tomu je nutno započítat kupříkladu potopení dvou obrněných dělových člunů č. 123 a 133, které v nočních hodinách na 18. srpen po úspěšném ostřelování narazily při návratu z akce v prostoru osady Běglickaja - kosa Krivaja neočekávaně na velkou početní přesilu nepřátelských plavidel a v nerovném dělostřeleckém souboji byly oba zničeny. Ztráty na životech posádek i v lodích byly v takovýchto urputných bojích nevyhnutelné, ale dařilo se je udržovat v relativně přijatelné nevyhnutelné míře. 

Také letecká skupina AVF se za tyto dva měsíce konečně ukázala jako silný a bojeschopný útvar. Prováděla úspěšně letecký průzkum nepřátelských námořních komunikací a obsazeného pobřeží. Jak samostatně, tak v součinnosti s leteckými silami 4. a 8. letecké armády napadaly její letouny bombami lodě  na moři i v přístavech a podporovaly přepadové akce lodí. Její letadla přitom potopila dvě plavidla typu MFP, 8 hlídkových člunů, šestkrát způsobila v napadených přístavech požáry a devětkrát po jejich útocích fotoprůzkum přinesl důkazy o silných explozích v přístavu, zřejmě způsobených vybuchující municí. Protože flotila prozatím neměla vlastní stíhačky, její postavení při útoku nepřátelských bombardovacích letounů nebylo právě nejlehčí, jak již bylo podotknuto výše.

Letci 8. letecké armády zničili v oblasti působnosti AVF 9 hlídkových člunů, 2 plachetní škunery, námořní remorkér, motorový člun a podařilo se jim poškodit 3 nákladní čluny a 3 hlídkové čluny.

Úspěchy letců spolupracující 4. letecké armády v tomto období na válčišti bohužel z nedostatku ověřených pramenů tento článek nezahrnuje. Letouny této armády prováděly ve spolupráci s leteckou skupinou AVF hlavně průzkumné lety nad přístavy obsazenými nepřítelem, ale podle počtu stížností uvedených v pamětích řady velitelů jak pozemních vojsk, tak i AVF, se hlášení pilotů a pozorovatelů od této letecké armády často dostávala na stůl příslušných štábů zbytečně pozdě.

Jak je z uvedených faktů zřejmé, sovětské letectvo zasadilo nepřátelským lodím silné údery a citelně snížilo jejich aktivitu i počet. Přesto se projevoval jeden jeho velký nedostatek - téměř úplně chyběly průzkumné letouny s velkým doletem, které byly nezbytně zapotřebí k provádění průzkumu v hloubi nepřátelského území a na rozsáhlých plochách mořské hladiny. Několik slíbených dodávek takovýchto letounů ze spojenecké pomoci bohužel přišlo kvůli přednostnímu přidělování na jiné fronty pomalu a hlavně pozdě.

Navíc početní a technická slabost sovětského stíhacího letectva na tomto válčišti nutila lodě AVF provádět průzkum na hranici viditelnosti od pobřeží a v případě náhlého útoku nepřítele ze vzduchu na lodě za přesunu po moři vedly takové poměry sil ve vzduchu často k nežádoucím zbytečně vysokým ztrátám lodí i posádek.

Přesto se dá po podrobném prozkoumání postavení obou stran konstatovat, že za květen a červen roku 1943 se na Azovském moři operační situace ustálila natolik, že obě strany už neprováděly významnější útočné akce a snažily se co nejdokonaleji zabezpečit obranu svých území. Sověti navíc dokázali zorganizovat pod ochranou lodí a občas i letadel výnosný rybolov, takže měli z mělkého Azovského moře, velmi bohatého na ryby, značný potravinový zisk. Přese všechnu snahu ale obě strany shodně využívaly moře ke kabotážní dopravě a i když obapolná snaha tomu zabránit se u obou stran stupňovala, nepodařilo se to nikomu.

Němci po několika útocích na jejich transporty přesunuli z Černého moře a Kerčského průlivu na Azovské moře své torpédové čluny spolu s několika italskými a zaměstnali tam také hlídkové čluny spolu s ozbrojenými desantními prámy různých typů. Vedlo to sice ke snížení jejich bojových aktivit podél kavkazského pobřeží, ale na druhé straně to začalo opravdu citelně omezovat dosavadní sovětskou rybolovnou i dopravní aktivitu.

Sověti naproti tomu nedokázali německou plavbu zcela znemožnit, neboť Tamaňský poloostrov byl stále ještě v rukou německých vojsk a to znamenalo, že skrze Kerčský průliv prakticky nemohli bez velkého rizika početní stavy lodí AVF posilovat kupříkladu loďmi Černomořského loďstva. Proplouvání Kerčským průlivem sovětští námořníci, kteří to zažili, nazývali cesta „dábelskou skulinou“ (адский паз). Z obou stran na proplouvající lodě z malé vzdálenosti pálila děla různých ráží, minomety a dokonce i kulomety měly šanci lodě citelně zasáhnout, tak je Kerčský průliv v několika místech úzký.

Azovská vojenská flotila se připravuje na další etapu bojů

Na počátku července 1943 měla Azovská vojenská flotila ve stavu bojeschopných plavidel 12 obrněných dělových člunů, 3 hlídkové čluny typu MO, 2 torpédové čluny typu G-5, 11 kluzáků typu PG převezených do Jejsku po železnici a také 8 dřevěných minolovných člunů, které byly původně rybářskými loďmi. Plavidla měla základny v Jejsku, Primorsko-Achtarské a Azovu. Pokud tyto počty porovnáme s čísly uvedenými k počátku formování dřívější AVF v roce 1941, je nade všechno zjevné, jakým způsobem se na snížení bojových stavů podepsaly předchozí operace a že se prokázala nemožnost rychlého nahrazování ztrát větších lodních jednotek na tak uzavřeném moři, jako je Azovské.

V té době byly dokončeny všechny potřebné organizační i technické kroky nutné ke konečnému zformování Azovské vojenské flotily a lodě, posádky i štáby a velitelé všech stupňů postupně získávali potřebné zkušenosti s plánováním, zajištěním a vedením bojové činnosti.

Podle toho, jak byla plánována další činnost frontů na jižním křídle, se velení a štáb AVF mohly oprávněně domnívat, že hlavním druhem bojové činnosti nejen na počátku útočných operací bude znovu vysazování značného množství desantů různého rozsahu do týlu a do boků nepřátelské bojové sestavy na několika operačních směrech útočné činnosti Severokavkazského a Jižního frontu.

Příprava vojsk v tomto směru byla stále stejná, osvědčená už v předchozích akcích. První vlnu obvykle tvořily ostřílené jednotky námořní pěchoty a popřípadě i část posádky lodí; po získání předmostí byly vysazeny hlavní síly výsadku. Také se podařilo vypracovat výcvikový plán provádění desantů, jehož se zúčastnily 369. a 384. samostatný prapor námořní pěchoty spolu se čluny všech možných typů a tříd včetně těch, které měly ve výzbroji odpalovací zařízení raketových střel typu Kaťuša. Zapojovaly se také rybářské čluny bez výzbroje, které byly kvůli nedostatku specializovaných lodních jednotek používány z nouze jako výsadkové přepravní prostředky.

Cvičila se nejen bojová činnost a střelby z palubních zbraní, ale také rychlé a organizované naloďování a vysazování desantů na pobřeží. Ozbrojené mobilizované lodě zařazené do výsadku byly vycvičeny ve vedení palby na viditelné cíle, aby mohly svou palbou podporovat vysazované jednotky. Velitelský sbor flotily se soustředil při svém vlastním výcviku a výuce teoretických i praktických předmětů vojenské vědy na otázky součinnosti s vysazovanými jednotkami. To, aby součinnost a vzájemná podpora v boji klapaly, bylo pro všechny zúčastněné stěžejním problémem.

Dalším důležitým úkolem před zahájením operací a v jejich průběhu byl všestranný a podrobný průzkum obranných systémů nepřátelského uskupení. Flotila jej prováděla dlouhodobě a na všech úsecích okupovaného pobřeží, pozemní vojska s její pomocí vysazovala průzkumné skupiny a také letectvo nezůstávalo s postupujícím posilováním stavů letounů i posádek v průzkumné činnosti pozadu.

Situace na severním pobřeží Azovského moře v létě roku 1943 byla v zásadě dosti přehledná. Vojska Jihozápadního a Jižního frontu dokončovala osvobození Donbasu - Donbasská útočná operace byla tou, které už se zprostředkovaně zúčastnily i lodě a letouny AVF. Jižní front dokázal srazit nepřítele z obranných postavení na řece Mius, ale Taganrog stále ještě patřil Němcům a také Rumunům. Ti okolo města i ve městě samém vybudovali pevnou, dobře zorganizovanou a palebnými prostředky vysoce nasycenou obranu. Její následné rychlé zdolání pozemními vojsky za přímé podpory lodí AVF prokázalo vysokou bojovou hodnotu útočících jednotek.

Úloha Azovské vojenské flotily spočívala ve vysazení desantu do týlu nepřítele, ústícím ve  zdezorganizování jeho obrany a upoutání co největších sil protivníka na desant a lodě jej podporující. Současně měla flotila zasadit palebný úder taganrožskému přístavu a plavidlům, která by v něm ještě zbyla. Úspěch všech těchto částí operací uskutečněných silami AVF zajistil podstatně lepší taktickou situaci pro plánované útoky jednotek 44. armády proti německo-rumunské obraně.

Azovská vojenská flotila se znovu vrací do svých základen

Síly AVF se pustily do úspěšného dezorganizování sil nepřátelské protivýsadkové obrany v prostoru měst Mariupol a Taganrog. Tím, že lodě AVF zaútočily palbou z moře a současně vysadily dva desanty, se úsilí protivýsadkové obrany natolik roztříštilo časově i v prostoru, že nepřítel nebyl schopen účinné protiakce. To pak nahrávalo útočnému postupu vojsk Jižního frontu, která 30. srpna obsadila Taganrog. Ale promítněme si činnost vojsk v časovém sledu tak, jak proběhla.

Dne 27. srpna po obsazení Kirsanovky a Grěko-Timofějevky vojsky Jižního frontu vznikla pro vysazení dalšího taktického desantu nadmíru výhodná situace. Velení AVF si svůj nápad dalo odsouhlasit velitelem kooperující 44. armády a po vzájemné dohodě padlo rozhodnutí celou akci uskutečnit v noci na 30. srpna v prostoru osady Bězyměnovka, ležící mezi Mariupolem a kosou Krivaja. 

K potlačení možné nebezpečné protiakce nepřátelských plavidel blokoval krycí odřad lodí AVF z odstupu přístav v Mariupolu. Desantní odřad pod velením kapitána 2. stupně N. K. Kirillova vyplul z Jejsku ve 2000 dne 29. srpna; po třech hodinách a padesáti minutách plavby se skrytě přiblížil k nepřátelskému břehu a bez zahájení palby vylodil v průběhu 15 minut 150 námořních pěšáků i s jejich plnou podpůrnou výzbrojí - minomety, protitankovými puškami a lehkými kulomety. Příslušníci výsadku vedení velitelem 384. samostatného praporu námořní pěchoty kapitánem F. E. Kotanovem s překvapením zaútočili na nepřítele v Bězyměnovce a poté, co v německo-rumunské posádce této vesnice vznikla nehorázná panika doprovázená bezcílnou střelbou na všechny strany, se námořním pěšákům podařilo donutit nepřítele, aby se urychleně ze vsi stáhl směrem k Mariupolu.

Stejné noci oddíl obrněných dělových člunů po vyplutí z Azovu vysadil diverzní skupinu asi 50 osob v prostoru osady Věsjolyj. Skupina byla tvořena příslušníky průzkumné roty patřící štábu 58. armády a měla úkol odpoutat pozornost nepřítele od výsadku, uskutečňovaného opodál Bězyměnovky. Druhotným úkolem bylo případné odříznutí ústupové cesty posádce Bězyměnovky.

Taganrog byl dne 30. srpna 1943 osvobozen vojsky 130. střelecké divize a 416. střelecké divize. Druhého dne po osvobození do provizorně odminovaného přístavu plného zbytků zničených plavidel opatrně vpluly lodě AVF. Postup Rudé armády ve městě měl rychlý průběh - nepřítel již na tomto úseku celkově ustupoval a jeho hlavní síly mezitím stačily odejít směrem k Mariupolu. Obrana Němců se soustředila na opodál se tyčících výšinách Sambek, kde se ještě po nějakou dobu bránily jednotky německé 111. pěší divize generála Recknagela. Činnost AVF v průběhu útočných operací frontu osobně pochvalně ocenil velitel Jižního frontu generálplukovník F. I. Tolbuchin a to sebou samozřejmě přineslo pro mnohé příslušníky AVF po ukončení této etapy bojů slušnou žeň řádů a medailí.

Německo-rumunská vojska donucená ustoupit z Taganrogu utrpěla v prostoru Miusského limanu velké ztráty a proto se začala stahovat do Mariupolu, kde chtěli jejich velitelé vybudovat další silný uzel obrany s využitím předem připravené opevněné obranné čáry na břehu řeky Kalmius. Při svém ústupu Němci i Rumuni praktikovali zásadu „spálené země“ a neponechali za sebou jednu jedinou nevypálenou ves či město, neušly jim ani průmyslové závody ani sídliště obývaná jejich dělníky. V další etapě bojové činnosti AVF, nastalé po osvobození Taganrogu, obrněné dělové čluny a pobřežní dělostřelectvo Jejského sektoru obrany ostřelovaly jednotky nepřítele rozmístěné na pobřeží a nedovolily jim v obraně provádět manévr zálohami.

Dne 1. září dorazil k AVF ze štábu 44. armády rozkaz o tom, jak a kde mají síly flotily poskytnout součinnost jednotkám 4. gardového sboru jezdectva, který útočil na Mariupol. Jmenovitě bylo nařízeno vysadit relativně silný desant nejméně dvou rot námořní pěchoty, který se měl dostat do přístavu ve městě Mariupol a zabránit tak jeho zničení, přičemž druhotným úkolem bylo zamezit ústupu nepřátelských vojsk z Mariupolu po pobřežních komunikacích.

Desant se podle plánu měl vysadit v noci na 6. září v prostoru osady Jalta na břehu Bělosarajského zálivu. Záměr akce předpokládal, že ráno 6. září jednotky 44. armády a 4. gardového jízdního sboru dobudou město Mariupol. Ale nepřítel po svém ústupu na předem vybudovanou opevněnou čáru obrany na řece Kalmius zaujal pevnou obranu a houževnatě odrážel všechny pokusy o útok, které toho dne sovětské jízdní jednotky podnikly. Velitel Samostatného oddílu lodí kapitán 3. stupně F. V. Těťurkin hlásil poté, co se spojil se štábem 44. armády, že nový útok bude následovat po rozednění 7. září. Kvůli tomu požádalo velení 44. armády o odložení termínu desantu o 24 hodin a ten se tedy měl uskutečnit v noci na 8. září.

Dopoledne 7. září po 1000 přijaly lodě oddílu kapitána 2. stupně N. K. Kirillova na své paluby asi 160 příslušníků 384. samostatného praporu námořní pěchoty pod velením poručíka Olšanského a celé uskupení vyplulo z Jejsku. V noci 8. září v 0315 lodě dorazily ve vytýčeném prostoru k pobřeží asi 1 500 metrů západně od vesnice Jalta a za několik minut tam vysadily celý přepravovaný oddíl námořní pěchoty. Nepřítel začal postřelovat v noční temnotě nazdařbůh pobřeží z kulometů, ale jejich palba naštěstí nikoho z desantu nezasáhla. Jen čluny doznaly úhony v podobě desítek průstřelů svých boků a nástaveb, neboť šlo o převážně dřevěné, vojenským námořnictvem dodatečně vyzbrojené rybářské trawlery a sajnery.

Desant se soustředil podle rozkazu v prostoru vsi Urzuf a zahájil útok ve směru na obec Manguš. Tam námořní pěšáci narazili na nepřítele, který je počtem i výzbrojí o hodně převyšoval. Námořní pěchota se kryla za domy obce a postupně nepřítele i přes jeho převahu začala tísnit. Za dva dny po vylodění měli už námořní pěšáci na svém bojovém kontě asi 200 nepřátel, ať už raněných nebo mrtvých, k tomu si mohli připsat k dobru i zlikvidovaných osm nákladních automobilů, několik koňských povozů a minometů i s osádkami. Po zničení spojovacích linek nepřítele oznámili výsadkáři do štábu flotily údaje o organizaci obrany protivníka, které získali v průběhu bojů.

V průběhu bojů desantu v prostoru vsi Jalta se pravokřídelním jednotkám 44. armády podařilo probít se skrze obranu nepřítele a vytvořit svým postupem hrozbu obklíčení Mariupolu od severozápadu. Ale jak se vzápětí ukázalo, německá opevnění vybudovaná mezitím na Kalmiusu rozhodně nebyla z papíru. Na přímořském úseku fronty východně od města se německo-rumunská vojska držela zuby nehty, jejich zákopový systém byl důkladně promyšlen, pevně vybudován a disponoval značnou palebnou silou.

Sovětské velení se tedy rozhodlo vyhnat obránce tohoto opevněného prostoru, který dokonale bránil přístup k Mariupolu, soustředěným útokem z týlu. K tomu se velitel 44. armády rozhodl přispět vysazením dalšího desantu v noci na 10. října na dvou místech, a to v počtu až 280 námořníků 384. samostatného praporu námořní pěchoty v prostoru Měljekina 20 km jihozápadně od Mariupolu a u osady Pěsčanyj v počtu asi 100 vojáků z řad jednotek 44. armády.

Výsadek u Měljekina se dokonale vydařil a v 0120 už jeho příslušníci byli na břehu. Jejich velitel kapitánporučík V. E. Levčenko vydal okamžitě povel k vyražení na zteč bez ohledu na právě začínající dělostřeleckou palbu nepřítele a za podpory palby člunů AVF vtrhl takřka beze ztrát do Měljekina, kde výsadkáři pobili na dvě stovky polospících Němců. Ti zbývající včetně obsluhy několika protitankových děl začali klást odpor, ale ten se podařilo do rozbřesku zlomit. Podél osy svého následujícího postupu k Mariupolu, už za denního světla, rozprášili výsadkáři několik menších nepřátelských jednotek, zcela vyvedených z míry prudkým útokem do jejich týlu.

Akce spojená s vysazením stovky armádních pěšáků v Pěsčaném se naproti tomu vůbec nevyvedla podle představ velení. Protože na přípravu výsadku nezbyl dostatek času, velitelé rozhodující o jeho provedení neměli k dispozici fakticky téměř žádné průzkumem dodané podklady. Znalost tamních poměrů v obraně, počty nepřátel a dokonce i hydrografická situace byly tedy velkou neznámou, přesto šli Sověti v tomto případě do vědomého rizika.

Tentokrát se jim improvizace nevyplatila. V prostoru osady Pěsčanyj bylo rozmístěno okolo deseti polních děl a přímo u pobřeží byla početná kulometná hnízda s bdělými obsluhami. Na čluny s výsadkem od samého počátku doslova pršely kulky a granáty. Čluny měly za chvilku plno průstřelů a v příboji, který stále sílil, se začaly těžkopádně potácet a tonout. Desant musel být odvolán a s řadou raněných i mrtvých na palubě se lodě musely urychleně stáhnout.

Skupina desantu od Měljekina ale rozbila místní posádku a její sousedy natolik důkladně, že se okolo poledne postupně dostala po spojení s dalším výsadkem až do mariupolského přístavu a tam odrážela nesčetné výpady nepřítele, který přes počáteční překvapení začal proti výsadku tvrdě útočit. Udržet se za cenu mnoha raněných i mrtvých v přístavu se výsadku naštěstí nakonec podařilo, protože přímo na frontě před Mariupolem obránci města bez svých operativních mobilních záloh, bojujících v přístavu s desantem, nedokázali odolat tlaku a jednotky 44. armády konečně prorazily pevnou obranu na řece Kalmius až do taktické hloubky. Večer 10. září byl Mariupol osvobozen a jeho obránci před hrozbou obklíčení spěšně ustupovali.

Německo-rumunské jednotky zanechaly na bojišti více než 400 mrtvých a raněných, 20 nákladních aut a dělostřeleckých tahačů; ukořistěno bylo sedm polních děl a dvě protiletadlové „88“, řada povozů včetně desítek koní, asi třicet motocyklů, ve městě a v přístavu pak plné sklady zásob a munice, které kvůli bojům s výsadkem nepřítel nestačil vyvézt. Radost z tak velké kořisti kalil jen fakt, že po třídenním těžkém boji se celkový počet členů výsadků schopných boje snížil téměř na třetinu. Ne ale zbytečně - svůj úkol vyplnily desanty dokonale a vrchní velitel Rudé armády to ve svém zvlášť vydaném rozkazu také vysoce ocenil.

Souběžně s podporou pozemních vojsk prováděla AVF také aktivní výpady na dopravní trasy nepřítele a ničila palbou svých děl jeho lodě včetně vojsk, která na palubách nepřátelských lodí měla dorazit na frontu. Jen málo lodí vezoucích munici a zásoby frontovým jednotkám se k německo-rumunským vojskům opravdu dostalo. Bylo to znát i na skutečnosti, že po častých dlouhotrvajících počátečních palebných soubojích sovětského a německého dělostřelectva se hustota palby ze strany německých baterií citelně snížila. Němcům a Rumunům se tím pádem také nedařilo plynule odvážet naloupený majetek a stroje patřící okupovaným továrnám, jak tomu bylo dříve.

Dne 10. září objevily letouny jedné bitevní letky AVF nepřátelský konvoj asi 30 km severně od osady Golubickaja. Podařilo se jim konvoj úplně rozprášit pumami i palbou palubních zbraní a čtyři těžce naložené lodě přitom šly na dno. O den později napadly letouny letecké skupiny AVF pozůstatky konvoje asi 15 km jihovýchodně od kosy Berďanskaja, kde potopily čtyři další desantní bárky s vojáky, děly a hlídkový člun. Lodě AVF kladly v té době ofenzivní minové zátarasy na přístupech k přístavům, které prozatím zůstávaly v rukou nepřítele, a to do prostoru u mysů Tarchan, Achilleon, Kaměnnyj, Pěkly a kos Běglickaja, Krivaja a Bělosarajskaja.

Ústupové boje německo-rumunského uskupení

Německo-rumunská vojska vedla po ústupu z Mariupolu ústupové boje na zdrženou směrem na západ a projevovala zjevnou snahu zachytit se na výhodné přírodní čáře Melitopol - jezero Moločnoje. Dne 11. září dosáhla vojska Rudé armády čáru Staryj Krym - Berďanskije chutora - přístav Mariupol a začala rozvíjet úspěch svého útoku ve směru na západ. Flotila v tomto stádiu útočné operace dostala nový úkol: provedením desantu na křídlo nepřátelské obranné sestavy ulehčit postup útočného hrotu vojsk při dobývání města Osipenko (Berďansk).

Dne 14. září odeslal velitel AVF na předchozí dotaz štábu Jižního frontu tuto odpověď:

Už navečer stejného dne dostal velitel oddílu lodí AVF, který se právě nacházel poblíže fronty, od svých pozorovatelů zprávu, že jednotky 130. střelecké divize dorazily na čáru Jalta - Manguš. Štáb flotily z toho usoudil, že nastalá situace vyžaduje přípravu jednotek i celou akci urychlit a informoval o tom štáb frontu. Den nato dostala flotila rozkaz, aby vysadila desant do prostoru u města Berďansk s úkolem přetnout silnici Berďansk - Geničesk. Proto byl ihned zorganizován jen absolutně nejjednodušší nácvik jednotlivých fází desantní operace s využitím námořních pěšáků jako instruktorů. Spolu s tím byly procvičeny i základní zásady součinnosti desantu s loďmi a jejich posádkami a vojsky útočícími na město z ostatních směrů.

Jiný výcvik jednotky 28. armády, určené k provedení desantu, z časových důvodů už bohužel nestihly. Bylo tedy nutno se spolehnout v první řadě na bojové zkušenosti námořní pěchoty a  lodních posádek. Přesto nebo snad právě proto skončil základní desant vysazený do prostoru osady Lunačarskoje, ležící severozápadně od Berďansku, stejně jako pomocný výsadek do přístavu v Berďansku, celkovým úspěchem.

Stejně tak se vydařil i demonstrativní nájezd na kosu Berďanskaja. Před svítáním 17. září se všechny desanty spojily ve městě Berďansk s jednotkami 28. armády útočícími na město. Ztráta tohoto významného přístavního města znamenala pro německo-rumunské jednotky velmi nepříjemnou skutečnost, že evakuace čehokoliv či kohokoliv po moři nebo zásobování bojujících vojsk touto cestou už budou nadále nemožné.

Novorossijsk se konečně zbavil okupantů 16. září 1943. Na řadu přišlo rozdrcení německo-rumunských vojsk usazených na Tamaňském poloostrově, aby bylo možno urychlit přípravy na násilný přechod Kerčského průlivu a osvobození Krymu. To si velení AVF uvědomovalo současně s faktem, že účinná a spolehlivá pomoc flotily bude při provádění takovýchto akcí zcela nezbytná. Za dobu od 29. srpna do 17. září vysadily lodě AVF na pobřeží asi 1 400 osob a další desant se připravoval pro vylodění do prostoru Geničesku. Ale v souvislosti se změnou operační situace byl výsadek odvolán a celá flotila se přesunula dále na jih.

Velení AVF se přemístilo do čerstvě obsazeného, téměř úplně rozstříleného Berďansku spolu se svým operačním oddělením a ihned se pustilo do organizování základních obnovovacích prací při přípravě své staronové základny. Přitom velitelé a štábní pracovníci vedli v patrnosti, že se budou v dohledné době muset zaměřit na přípravu další útočné operace. Od 19. září byla flotila nově operačně podřízena Severokavkazskému frontu, který současně dostal do své péče a podřízenosti také námořní základny v Mariupolu a Berďansku.

Ze záměru operace vyšel veliteli frontu jasný požadavek: Azovská vojenská flotila připraví mohutný výsadek do prostoru Těmrjuckého zálivu a poskytne všechnu možnou pomoc vojskům frontu při osvobozování Těmrjuku. Ale dostat se skrze pevnou obranu na těmrjuckém směru z východu a jihu byl skutečně obtížný problém, působený spíše geografickými faktory boje než nepřítelem samým - ten jich samozřejmě výhodně využil ke zpevnění svého obranného systému.

Terén v tomto prostoru, rozbrázděný četnými limany a mělčinami, navíc zaplavovanými v době přílivu, byl silně zaminován a zátarasy z ostnatého drátu byly takřka všude, kam jen oko pozorovatele dohlédlo. Německé velení zde mělo na obranná opatření dost času i materiálu. Taková obranná zařízení takřka znemožňovala použít při vedení útočných operací velké jednotky a nasadit těžkou bojovou techniku, kterou ale sovětská strana v těchto místech stejně téměř žádnou neměla.

Daleko výhodnějším se tedy jevil způsob útočení pomocí menších úderných skupin, nasazovaných naráz na více směrech. Za takové situace bylo nasnadě, že námořní výsadkové operace opět mohou být oním vyzkoušeným klíčovým prvkem útočné sestavy, který dokáže obranné úsilí německo-rumunského uskupení roztříštit na mnoho směrů a tím znemožnit nepřátelským vojskům vést jejich oblíbený a účinný způsob obranného boje pomocí silných manévrových záloh, operativně nasazovaných na ohrožené směry.

Dne 19. září 1943 vydal velitel Severokavkazského frontu bojový rozkaz, ve kterém nařídil flotile provést v noci na 24. září výsadek do prostoru osady Čajkino a spojit své úsilí s pravokřídelními jednotkami 9. armády, jejíž hlavní síly mají útočit na Těmrjuk. Úkolem desantu bylo ovládnout prostor osady Golubickij západně od osady Čajkino, přetnout silnici Těmrjuk - kolchoz „Krasnaja strěla“ a překazit tak ústup nepřátelských vojsk na Kučugury a Starotitarovskou. Současně měly síly flotily zabránit možné evakuaci vojsk nepřítele po moři z prostoru Čajkino a kosy Čuška na Kerčský poloostrov.

Flotila už měla dostatečné zkušenosti s přípravou takovýchto desantů za omezenou dobu. Proto byl v první řadě zorganizován detailní průzkum severního pobřeží Tamaňského poloostrova, jehož cílem bylo rozkrytí stávajícího systému protivýsadkové obrany a uskutečněno bylo i aktivizování vlastní bojové činnosti na nepřátelských námořních komunikacích, hlavně pak v Kerčském průlivu. Dne 22. září se kupříkladu podařilo skupině bitevních letadel Il-2 letecké skupiny AVF v Kerčském průlivu potopit německý výsadkový člun (prám typu MFP), nákladní člun a rybářský škuner - to vše s vojsky na palubách.

Základním požadavkem na účinnost vyloďovací operace je vždy její co nejvyšší utajení až do posledního momentu. Velitel AVF nařídil svému štábu, aby vypracoval plán výsadku do tří prostorů současně: hlavní síly měly být nasazeny na směru na osadu Golubickij, pomocný výsadek do prostoru osady Čajkino a klamný výsadek, určený ke zmatení nepřítele ohledně směru hlavního úderu, na pobřeží mezi osadou Golubickaja a kolchozem „Tružěnnik morja“.

Podle tohoto operačního plánu odsouhlaseného štábem 9. armády se předpokládal současný úder pozemních vojsk na Těmrjuk. Pozemní vojska měla postupovat od severovýchodu od kosy Věrbjannaja a z jihovýchodu od osady Kurčanskaja, přičemž hlavní i pomocný výsadek budou provedeny od severozápadu a severu. Hlavním úkolem klamného výsadku bylo nedovolit příchod posil nepřítele k Těmrjuku.

Již 19. září se lodě AVF určené k provedení desantu začaly soustřeďovat v Primorsko-Achtarské. Tam připlouvaly hlavně menší rybářské čluny. Protivzdušná obrana tohoto soustředění lodí byla posílena přesunem sil PVO z Jejsku do prostoru okolo Primorsko-Achtarské. Jednalo se hlavně o část baterií s přidělenými světlometnými jednotkami od 135. a 212. samostatného oddílu PL dělostřelectva. Z letiště u Jejsku byl na letiště u osady Olginskaja přesunut 23. bitevní letecký pluk, skládající se z 22 letadel Il-2 a stíhací krytí desantu bylo svěřeno 4. letecké armádě působící ve prospěch Severokavkazského frontu.

V té době stále ještě flotila mnoho lodí neměla, ale při zahájení bojových operací na Tamaňském poloostrově bylo k nasazení připraveno 14 torpédových, hlídkových a obrněných dělových člunů (část z nich s odpalovacími zařízeními pro Kaťuše) a 18 minolovných a rybářských člunů. Tato miniflotila měla vysadit asi 1 200 vojáků s výzbrojí - příslušníků 547. střeleckého pluku ze sestavy 9. armády a 220 námořních pěšáků 369. samostatného praporu námořní pěchoty patřícího AVF. Několik člunů bylo vyčleněno na krytí desantu palbou z moře a odpoutání pozornosti nepřítele od místa vylodění sil výsadku. Jejich úkolem bylo také systematické vyhledávání nepřátelských plavidel a ostřelování pobřeží Těmrjuckého zálivu a Kerčského poloostrova.

To, že desant musí být proveden relativně malým množstvím pomalých lodí s menším výtlakem a nepříliš dobrými nautickými vlastnostmi při velkém zatížení nákladem, mělo značný vliv na organizaci budoucího výsadku. Rychlost přeplavby byla nanejvýš 4 - 5 uzlů. Technický stav rybářských člunů před započetím operace také neposkytoval posádkám a vezeným vojskům příliš optimismu. Bylo zapotřebí urychleně je opravit a alespoň v nejnutnější míře nacvičit nejen nalodění a vylodění vojsk, ale také plavbu ve formaci s jinými plavidly a zorganizovat spolehlivé spojení jak lodí mezi sebou, tak se silami desantu a velícími důstojníky štábu flotily. Hrozba neúspěchu, rozbití nebo zablokování výsadku stejně jako při předchozí Kerčsko-Fěodosijské obojživelné operaci v zimě 1941 - 1942 byla stále ve vzduchu.

Nepřátelský průzkum může vždy odhalit větší soustředění lodí tak blízko fronty a tak je třeba utajení věnovat nejvyšší pozornost, jak už bylo výše řečeno. Velení AVF proto zesílilo ochranu a strážní službu v místech nalodění desantu, byl omezen okruh osob pověřených zpracováním bojové dokumentace. Průzkumníci flotily byli pro oklamání pozornosti nepřítele nasazováni podél celého jižního pobřeží Azovského moře. Skrytě byly odminovávány plavební trasy lodí desantu a byly doplňovány válkou zcela zničené plavební znaky.

Termín hlášení připravenosti desantu na nasazení do boje byl dodržen a desantní odřad vyplul 28. září večer z Primorsko-Achtarské na minutu přesně. Ale počasí si bohužel hned v počátcích operace vynutilo korektury plánu - údajně totiž meteorologové z neznámých důvodů nevarovali nikoho před bouří, která záhy po vyplutí dosáhla síly až 6 ballů. Je také ale možné, že tak sice učinili, ale štáby buď jejich výstrahu nedostaly nebo ji prostě ignorovaly. Jak podobné se zimou 1941 - 1942! Jakoby si sovětští velitelé nedokázali vzít ze stejné chyby, jakou udělali už jednou při plánování obdobné operace, žádné poučení do budoucna. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jeden obrněný dělový člun - v podstatě říční plavidlo - byl velkou boční vlnou vynesen na mělčinu u Ačujevské kosy a dva další byly útočícími vlnami rozbouřeného Azovského moře vážně poškozeny. Bylo nezbytné vydat lodím s desantem rozkaz k návratu na základnu. Tam okamžitě začala usilovná práce na opravách poškozených plavidel a příprava sil výsadku na vyplutí ihned po zlepšení počasí. Lodě nyní s 850 vojáky první útočné vlny na palubách vypluly z Primorsko-Achtarské znovu až v 0330 ráno.

Za svítání dne 25. září byl výsadek v prostoru Golubickaja a Čajkino proveden takřka současně. Na obou místech byly síly výsadku uvítány silnou palbou děl, minometů, kulometů i ručních zbraní. Palebná postavení a kulometná hnízda na pobřeží poblíž míst výsadku byla umlčena palbou lodních děl, ale ty vzdálenější baterie musely umlčovat Iljušiny 23. bitevního leteckého pluku. Je třeba dodat, že se jim to podařilo dokonale, ale před jejich opožděným příletem už první vlna výsadku, tvořená jako obvykle převážně námořními pěšáky, utrpěla značné ztráty. U pomocného výsadku v prostoru Čajkino to bylo obzvlášť citelné. Protivýsadková obrana tam byla velice silná a účinně zorganizovaná, přičemž desant byl vzhledem k nasazení na pomocném směru početně o mnoho slabší.

Nepřátelské baterie byly soustředěny opodál místa výsadku v přístavu Těmrjuk a kanálu Gluchoj a pálily po připlouvajících člunech s výsadkem ze všech sil. Výsadek sice utrpěl při vyloďování a těsně po něm značné ztráty, ale podařilo se mu i přesto stanovený úkol splnit. Výpadem na silnici oddíl ohrozil nepřátelské síly možností jejich obklíčení a donutil německé velení stáhnout proti výsadku část sil rozmístěných na frontě proti útočícím vojskům 9. armády. V důsledku takovéhoto oslabení obrany u města pak Těmrjuk padl už 27. září. Tuto významnou událost v Moskvě ohodnotili tak, že na počest úspěšných vojsk nechal Stalin vypálit dvacet salv z 224 děl.

Tak se Azovská vojenská flotila zúčastnila svou úspěšnou činností na likvidaci nepřátelského uskupení vojsk, na které útočila vojska Jižního a Severokavkazského frontu. Zesílila pak v dalších dnech své útoky na nepřátelské námořní komunikace, aby se Němcům a Rumunům nezdařilo evakuovat svá vojska na Krym přes Kerčský průliv. Tím ale činnost flotily nekončila, před jejími silami stála další bojová nasazení s úkolem osvobodit Krym.

Již 22. září se maršál Vasiljevskij, přítomný v té době u štábu Jižního frontu, rozhodl zaslat do generálního štábu a vrchnímu veliteli návrhy své i velení frontu na prolomení obrany nepřítele v Donbasu, osvobození levobřežního povodí Dněpru až po ústí, následně vytvoření předmostí na pravém břehu Dněpru a osvobození Krymu. To ale vyžadovalo silami Severokavkazského frontu a Azovské vojenské flotily uskutečnit silný taktický výsadek k přetnutí železniční trati v prostoru Džankoj a spojit se tam s vojsky Jižního frontu.

Kerčsko-Eltigěnská útočná operace

Na celé této operaci, která měla vyvrcholit osvobozením Krymu, velmi záleželo těm nejvyšším špičkám sovětského velení. Šlo mimo jiné také o to, aby Černomořská flotila získala zpět svou největší základnu v Sevastopolu a letectvo Rudé armády aby mělo opět na dosah rumunská naftová pole i důležitou nepřátelskou infrastrukturu v jižní části fronty. Proto byly předpokládané prostory výsadku, termíny jeho provedení a přidělení dostatečných sil k uskutečnění desantu bedlivě a s předstihem posuzovány přímo generálním štábem Rudé armády, který celý záměr operace schválil 13. října 1943.

Následovala rozsáhlá a podrobná plánovací příprava a celá akce byla později nazvána „Kerčsko-Eltigěnská výsadková operace“. Ta byla fakticky první etapou útočné operace celého frontu se záměrem osvobodit Krym a spojit tak vojska Severokavkazského frontu s vojsky 4. ukrajinského frontu. Zámysl operace předpokládal, že Azovská vojenská flotila vysadí tři střelecké divize 56. armády na hlavním směru útoku opodál Jenikalje, část sil Černomořského loďstva pak vysadí jednu střeleckou divizi 18. armády na pomocném směru v prostoru Eltigěnu (později přejmenovaného na Gěrojevskoje).

Po obsazení nezbytného předmostí měly oba výsadky zasadit úder sbíhavými směry, dobýt z chodu město i přístav Kerč a přístav v Kamyš-Burunu (později přejmenován po hrdinném vojákovi Rudé armády na Aršincevo). Následovat měl útok na zbývající část Kerčského poloostrova. Všeobecné velení operace bylo svěřeno generálplukovníkovi I. J. Petrovovi a jeho pomocníkem pro spolupráci s námořními jednotkami byl jmenován sám velitel Černomořského loďstva viceadmirál L. A. Vladimirskij. Velitel AVF měl velet silám desantu na hlavním směru útoku a velitel Novorossijské námořní základny na pomocném směru.

Německo-rumunské svazky se pochopitelně na Krymu chtěly a musely udržet, neboť jim to Hitler přikázal osobním rozkazem - šlo o stejný druh výzvy k odporu do posledního muže a náboje a zákaz jakéhokoliv ústupu „byť jen o metr“, jaký již předtím několikrát neúspěšně a s těžkými důsledky pro Wehrmacht použil. Hitler se oprávněně už v té době začal vážně obávat o osud rumunských ropných polí, které byly největším dodavatelem vojsk Osy. Proto byly na Kerči a v operační hloubce jeho obrany vybudovány silně opevněné obranné linie a zvláště silná byla protivýsadková obrana na břehu Kerčského průlivu. Tam se musel útočící svaz, snažící se vylodit, vydat bez ohledu na to, jak vysoké budou jeho ztráty.

Německé velení zde obsadilo obranu těmi nejzkušenějšími vojsky staženými z Tamaňského poloostrova a posílilo je navíc částí sil z jiných míst Krymského poloostrova. Ty byly vybaveny dostatečně silnými mobilními jednotkami a měly tvořit jádro německých manévrových záloh, provádějících protiútoky na nejvíce ohrožených směrech. Na Kerčském poloostrově byl rozmístěn 5. armádní sbor, který měl stav asi 85 000 vojáků a ve stavu měl i tankovou skupinu. Od Kerčského průlivu, jak zjistil letecký průzkum, krylo bránící se jednotky palbou celkem 45 dělostřeleckých baterií, z toho dokonce několik dalekonosných ráže 210 mm, dále 11 minometných a 23 protiletadlových baterií.

Kerčský poloostrov posloužil pro vybudování řady letišť nepříliš daleko od průlivu a na nich bylo soustředěno asi 70 % veškerého letectva, které bylo na Krymu rozmístěno. Námořní síly Němců a Rumunů neustále zesilovaly minováním neprůchodnost Kerčského průlivu a kryly minami také přístupové cesty k přístavům na Tamaňském poloostrově. Velká část spojených německo-rumunských námořních sil byla rozmístěna právě v Kamyš-Burunu, Kerči a částečně také ve Fěodosiji. Šlo o jednotky spojené německo-rumunské flotily na Černém moři a ty se skládaly z přibližně 30 rychlých výsadkových člunů MFP a AFP s dělostřeleckou výzbrojí, 37 torpédových člunů několika různých typů, 25 hlídkových člunů a šesti minolovek. Větší rumunské či německé lodě, například torpédoborce nebo ponorky, se do těchto velmi nebezpečných míst delší dobu už raději vůbec neodvažovaly.

Proto byla důležitá úloha v nastávající operaci svěřena právě Černomořskému loďstvu a Azovské vojenské flotile. Na jejich bedrech spočívala nejsložitější část uskutečnění celého plánu, tedy přeprava celkem čtyř střeleckých divizí přes Kerčský průliv a provedení úspěšného výsadku. Měřítka takové akce byla natolik obrovská, že se dosud s podobnými v Rudé armádě nikdo nesetkal. Bylo zapotřebí na Kerčský poloostrov bezpečně dopravit a vylodit tam asi 130 000 vojáků, více než 2 000 děl a minometů různé ráže, 125 přidělených tanků a asi 13 000 tun nejrůznějších nákladů, nezbytných pro vedení boje v počáteční fázi útoku. To vše za citelného nedostatku specializovaných vyloďovacích plavidel a přímo proti dokonale vybudované nepřátelské obraně, disponující silným letectvem v bezprostřední blízkosti budoucí fronty vylodění.

Operační rozkaz velitele loďstva ze 14. října nařizoval Azovské vojenské flotile přesný způsob a prostory uskutečnění desantních akcí. AVF měla vylodit do prostoru mysu Barzovka - osady Kapkany u Jenikalje jednu skupinu desantu a druhou poblíže mysů Tarchan a Chroni. Vojska účastnící se výsadkové operace měla být naloděna v prostorech Těmrjuk, Čajkino, Pěrěsyp, Kučugury a kosa Čuška. Druhý sled výsadku měl být převezen nejkratší cestou z jižní části kosy Čuška na pobřeží Kerčského poloostrova v prostoru Jenikalje, Opasnaja a Žukovka.

Kompletní výčet plavidel zařazených do operace byl stanoven organizačním rozkazem, který byl přílohou operačního rozkazu. Kvůli velkému nebezpečí hrozícímu od námořních min velení operace muselo rezignovat na využití větších plavidel a pro výsadek vojsk 56. armády vydělilo 156 motorových člunů, útočných desantních člunů LCA, rybářských člunů, remorkérů a jimi vlečených pontonů bez vlastního pohonu. Všechny lodě a pomocná plavidla byly soustředěny do 12 skupin plavidel pro převoz a vylodění výsadku, čtyř útočných skupin, byly utvořeny dva odřady a dvě skupiny lodí přímé dělostřelecké podpory výsadku.

Rozkaz obsahoval také ustanovení o organizaci složek velení. Na dobu operace byl štáb frontu rozvinut ve Varěnikovské, VS frontu a loďstva spolu se štábem 56. armády v Achtanizovské. VS AVF s velitelem flotily včetně operační skupiny štábu bylo rozmístěno v prostoru sovchozu „Kordon Iljiča“ u kosy Čuška. Tam byla také VS velitelů 56. armády a 4. letecké armády, což umožňovalo dokonalou a rychlou součinnost při řízení bojové činnosti jim podřízených jednotek.

Dělostřeleckou podporou výsadku byla pověřena také dělostřelecká skupina 56. armády a letecká podpora byla svěřena 4. letecké armádě. Bylo přesně naplánováno zapojení dělostřelecké skupiny 18. armády na podporu jejich vojsk, vyloďovaných na samostatném směru a k ní se mělo přidat letectvo vojenského námořnictva spolu s jednou leteckou divizí 4. letecké armády.

Součástí prvního sledu výsadku 18. armády byly dva prapory námořní pěchoty Černomořského loďstva. Zkušenější 369. samostatný prapor námořní pěchoty měl působit s hlavním výsadkem u 56. armády. Výsadek byl naplánován na noc na 1. listopadu 1943. Velení frontu a loďstva vypracovalo dne 26. října přesné operační směrnice pro přepravu vojsk 56. a 18. armády včetně časového harmonogramu, ve kterém se mimo jiné psalo:

Směrnice také stanovila, že vojska se přepraví v celkem sedmi sledech a určovala, že plnění harmonogramu musí být systematicky kontrolováno přesně určenými orgány velení frontu. 

Veškeré práce na plánování a organizování operace byly ukončeny 26. října. Lodě VMF a pomocná plavidla zařazená do operace už byly k tomuto termínu soustředěny v určených prostorech a účastníci desantu začali procvičovat činnosti, které je vbrzku očekávaly. Velení a štáby armád, loďstva a také AVF zahájily konkrétní přípravy k provedení útočné operace. Výcvik posádek i vojsk desantu usilovně pokračoval bez ohledu na velmi nepříjemné podzimní podmínky a panující vrtkavé počasí.

Velení operace si plně uvědomovalo význam dobré průzkumné činnosti a uplatnilo přitom své zkušenosti z dřívějších akcí. Průzkum byl veden nepřetržitě a skrytě byl více zaměřen na prostory budoucího desantu, jejich systém obrany a palebný systém tam rozmístěného  dělostřelectva. Fotoprůzkum z letadel i přes panující nepřízeň počasí dodal poměrně dobré podklady pro rekognoskaci terénu s veliteli účastnících se jednotek. Ti pak organizovali podrobnou instruktáž velitelů desantních skupin, oddílů a člunů. Náčelník spojovací služby frontu a jeho kolega v loďstvu zorganizovali široce založenou akci vzájemné výměny spojařů, aby se tak docílilo snazší koordinace úsilí v průběhu bojů.

Na počátku Kerčsko-Eltigěnské útočné operace byla na jižním křídle sovětsko-německé fronty příznivá operačně-strategická situace. Vojska 4. ukrajinského frontu osvobodila Severní Tavriji a 1. listopadu po překonání Tureckého valu dorazila k Pěrěkopské šíji, prorazila k Armjansku a dobyla předmostí na jižním břehu řeky Sivaš. Takovýto stav věcí pochopitelně velice vyhovoval zamýšlenému provedení desantních operací na Kerčském poloostrově.

Zdánlivě velmi pečlivě vypracovaný plán celé operace však doznal radikálních změn hned v počátcích jeho realizace. V sovětských štábech se totiž i přes předchozí opakované trpké zkušenosti znovu zřejmě vůbec nikdo nezabýval takovou „drobností“, jako je předpověď počasí na dobu provedení desantu! Tak se stalo, že naloďování jednotek určených k vysazení sice začalo přesně podle harmonogramu 31. října po setmění, ale právě vypuknuvší silná bouře hlavně ty improvizované výsadkové prostředky natolik důkladně poničila, že provedení naloďovací operace vojsk 56. armády bylo odloženo až na 2. listopadu, kdy by už měly poškozené lodě být znovu v relativně použitelném stavu. Vojska 18. armády a dva prapory námořní pěchoty určené pro pomocný směr útoku však byly naloděny sice s potížemi, ale přesto vyrazily k plnění bojového úkolu jen s malým zpožděním oproti plánu.

Taková situace už byla na tomto válčišti dříve - při zahájení Kerčsko-Fěodosijské operace, jak jsme se výše zmínili. Znamenalo to ve svých důsledcích, že naplánovaný úder neproběhne současně na obou směrech a že německé velení bude mít čas na zmobilizování a přesunutí pohyblivých záloh, jimiž hodlalo případný výsadek smést zpět do moře. Boj se od počátku vyvíjel tak nepříhodně pro útočníky, že jen obrovská obětavost řadových vojáků a posádek lodí zabránila krachu pomocného úderu hned v počátku.

Výsadek 18. armády, tedy 318. střelecké divize, které velel plukovník Gladunov, se spolu se dvěma prapory námořní pěchoty ČL nalodil v Tamani, Krotkově a v prostoru jezera Soljenoje. Pomocný výsadek bez ohledu na již nařízené odložení hlavního výsadku bohužel nikdo zodpovědný nezrušil ani neodložil. Nalodění ale probíhalo kvůli již zmíněné bouři velmi pomalu a tak všechny skupiny pomocného desantu navíc vypluly se zpožděním. Bouřlivý protivítr a silné vlnobití zapůsobily další zpomalení přeplavby oproti plánu, což mělo mimo jiné za následek rozdrobení pokusů seřadit plavidla desantu na taktické linii rozvinutí sil do delšího časového období. Lodě pak připlouvaly jednotlivě i v menších skupinách - původně velké skupiny plavidel pracně seřazených podle plánu výsadku byly bouří rozehnány do širého okolí.

Boj začal pokusem o vylodění první vlny výsadku námořní pěchoty v 0450 dne 1. listopadu po pouze čtvrthodinové dělostřelecké přípravě. O tu se postaralo pobřežní dělostřelectvo umístěné za průlivem celkem 140 hlavněmi. Po přenesení palebného valu do hloubky obrany se jednotky desantu vylodily v prostoru Eltigěnu a Komuny „Iniciativa“. O něco málo později dorazily v silném větru šturmoviky, jejichž rakety a pumy ničily protivýsadkovou obranu. Nebýt jich a silné a přesné palby pobřežního dělostřelectva, výsadek by nejspíš brzy skončil úplnou katastrofou.

V tomto prostoru se sice Němci za počasí, jaké v té době panovalo u Kerče, desantů příliš neobávali, takže je sice nečekali v plné bojové pohotovosti, ale jejich reakce byla přesto rychlá. Ani ne za půlhodinu po zjištění desantu zasypaly německé baterie jeho pomalu se pohybující jednotky granáty, minami z minometů a přidaly se pumy z letadel, startujících z nedaleko ležících letišť. Současně se směrem k prostoru vylodění pomocného výsadku vydaly pohyblivé zálohy obránců a jen divoké nálety šturmoviků na jejich kolony zabránily okamžitému smetení první vlny do moře. Značně při tom pomáhala také dělostřelecká palba četných sovětských pobřežních baterií z kosy Čuška, které při odrážení útočících německých záloh naštěstí vůbec nešetřily střelivem.

Předmostí, které si vybojovala 318. divize, se táhlo asi pět km do šířky a dva km do hloubky od pobřeží a skrz naskrz bylo prostřelováno mnoha druhy zbraní z obranných postavení německé protivýsadkové obrany. Podél linie příboje ležely trosky desítek menších člunů, které byly na břeh vyvrženy velkým vlnobitím způsobeným „mrtvou vlnou“ vznikající vždy po silné bouři. Celkem bylo předmostí bráněno pouhými asi 3 000 sovětských vojáků, kteří se zakopali a jen s největším vypětím odráželi neustávající německé protiútoky. V průběhu následujících 48 hodin se na pláže naštěstí díky obrovskému úsilí a obětavosti námořníků podařilo vylodit poměrně velké posily - více než 4 100 dalších vojáků, jedenáct protitankových děl ráží 45 mm a 76 mm, devět minometů ráže 82 mm, přes 40 tun munice, ale pouze dvě tuny potravin.

Německé velení se rozhodlo, že síly desantu odříznutím dodávek munice, potravin a posil tak jako tak zlikviduje o mnoho ekonomičtěji, přinejmenším z hlediska nasazení vlastní živé síly. Začalo proto bez dalších přímých protiútoků důsledně blokovat desant jak z pevniny, tak od moře. Průlivem opodál vyloděného výsadku nepřetržitě proplouvaly německé rychlé, děly vyzbrojené desantní čluny, které se v počtu 5 - 8 jednotek odvažovaly až na vzdálenost okolo 600 m od pobřeží a čile ostřelovaly výsadek a zásobovací plavidla z mnoha zbraní současně. Pokusy o proplutí touto německou blokádou a snaha přivézt výsadku posily, zásoby a munici sebou pokaždé přinesly velké ztráty na člunech, nákladu i posádkách. Občas se podařilo jednotlivému torpédovému člunu na plnou rychlost a v mlze tuto blokádní linii prorazit, ale významnou pomoc výsadku takovéto pokusy přinést nemohly.

Jediným řešením z nouze bylo shazování léků, zásob a munice na předmostí z letadel. V tom se vyznamenaly hlavně spojovací „utočky“ U-2 patřící letecké skupině AVF. Letectvo Černomořského loďstva (ČL) napadlo čtyřmi hromadnými nálety bombardovacích a bitevních letadel obranu kotviště a soustředění nepřátelských lodí u Kamyš-Burunu, kde měly svou základnu. Torpédové čluny ČL napadly nepřátelské lodě u Kamyš-Burunu také několikrát a současně se snažily je vyhnat z přístupů k předmostí. Ale v tomto stádiu bojů se opakované sovětské pokusy prorazit těsnou blokádu předmostí z moře ukázaly jako marné.

Bez ohledu na to, že úder desantu na pomocném směru se ukázal jako nepříliš vydařený a případné pokusy vyrazit z tohoto předmostí na Kerč byly předem odsouzeny k nezdaru, samotná existence tohoto předmostí značně napomohla vojskům 56. armády vysadit se později s úspěchem na hlavním směru úderu.

Naloďování první vlny desantu, určeného k nasazení na hlavní směr, začalo podruhé až za svítání dne 2. listopadu v Těmrjuku. Po poledni vypluly oddíly lodí, vezoucích na svých palubách vojáky 2. gardové střelecké divize a námořní pěšáky 369. samostatného praporu námořní pěchoty, za doprovodu krycích skupin a pod krytím stíhaček na moře. Ke 2200 dosáhly lodě linie taktického rozvinutí a ve 2230 po dělostřelecké přípravě se oddíly desantu za zuřivého odporu zakopaného nepřítele vysadily v prostoru Maják a Žukovka nedaleko Kerče. Demonstrativní výsadek naplánovaný velením frontu do prostoru mysů Chroni a Tarchan byl naštěstí hlavně kvůli nedostatku výsadkových plavidel odvolán.

První vlna výsadku byla vysazena z lodí čtyř útočných skupin - celkem šlo o 15 obrněných dělových člunů - za necelou půlhodinu. Dne 3. listopadu v 0430 byl ukončen výsadek předního oddílu první skupiny desantu a za svítání už byly vyloděny i zbývající jednotky 2. gardové střelecké divize. Druhá skupina desantu skládající se z příslušníků 55. gardové střelecké divize se úspěšně vylodila opodál té první v prostoru Opasnaja - Rybprom.

Výsadek probíhal přes značný odpor nepřítele tak rychle, že v 0730 byl ukončen i převoz druhého sledu desantu. Večer 3. listopadu už na předmostí bylo 8 500 vojáků s výzbrojí, bojovou technikou a dostatečnými zásobami munice.

Německo-rumunská vojska se ale rozhodně nehodlala vzdát svých silně opevněných postavení. Jejich velitelům bylo jasné, že po ústupu z obranných linií se tyto jednotky postupně ocitnou ve volném terénu, kde se nebudou mít čas znovu opevnit a budou tak vystaveny palbě všech zbraní útočníka. Přesto byli bránící se Němci a Rumuni pomalu, ale jistě vytlačováni na západ a museli z řady opevněných osad ustoupit. Nakonec se jim ale podařilo po přisunutí dalších záloh celou frontu dočasně stabilizovat na čáře zátoka Bulganak - Adžim-Uskaj - východní okraj Kerče, kde měli od dřívějška vybudována sice slabší, ale jak se brzy ukázalo, přesto funkční záchytná postavení.

Na předmostí na hlavním směru útoku pokračovalo postupné shromažďování dalších jednotek a materiálu, aby bylo možno zahájit postup do hloubi Krymu. Navečer 11. listopadu se už na tomto prostoru nacházelo téměř 28 000 vojáků, 229 děl a 60 minometů. Dovoz posil přes Kerčský průliv ale rozhodně nebyla žádná hračka nebo rutinní dopravní činnost. Plavidla, kterými AVF v té době disponovala, totiž nedokázala vylodit těžší bojovou techniku na neupravený povrch pláží nebo břehy. Navíc se průliv začal rychle pokrývat ledem, což manévrování loďmi u břehů činilo ještě obtížnějším a zvyšovalo nebezpečí jejich poškození nebo potopení. Přesto přeplavby vojsk i techniky pokračovaly bez přerušení. Velení AVF a celý štáb flotily se věnovaly podrobnému a rozhodnému řízení lodního provozu v úžině, od samého počátku akcí pak také pečlivému provádění odminovacích prací a pokládání navigačních znaků na plavební dráhy.

Lodě musely neustále držet plnou bojovou pohotovost kvůli nebezpečí útoků nepřátelského letectva a lodí. Aby se napětí posádek zmenšilo a zvýšila bezpečnost lodního provozu v průlivu, rozhodlo se velení operace zablokovat palbou dělostřeleckých baterií z kosy Čuška, útoky obrněných dělových člunů a torpédových člunů v součinnosti s letectvem a s využitím min všechna německá plavidla v přístavu Kerč. To se také za značného úsilí všech zúčastněných okolo 13. listopadu konečně podařilo.

Přestože už víme, že sovětské štáby opětovně zcela ignorovaly v případě Kerčsko-Eltigěnské operace své meteorology, o to větší pozornost věnovaly samy sobě. Jak píše ve své vynikající práci na toto téma jeden ze sovětských historiků Širokorad:

Pro úplnost je ale třeba říci, že velkou - na Rudou armádu až nezvyklou - péči věnovali velitelé také odsunu raněných z předmostí, když směrnice štábu flotily mj. také říkala, že žádná loď se nesmí vrátit bez raněných. Působí to možná trochu směšně, když domyslíme, že jistě byly i okamžiky či období, kdy žádní ranění, kteří by byli připravení na evakuaci, na pobřeží právě nečekali, ale pravdou je, že díky tomuto striktnímu příkazu byly u přístavišť neustále k dispozici prázdné čluny připravené na odvoz raněných.

Velitelé přístavišť v tom sehráli také velkou roli. Na jejich bedrech spočívala tíha organizování řady úkolů, které se mnohdy nakupily tak, že nevěděli, kam dříve jít a komu dříve vydat příslušné rozkazy. Museli současně řešit vykládku vojsk a nákladů, propojit vyloďování techniky s jednotkami, kterým patřila, dále řídit uložení a odesílání přijatých nákladů na frontu, zajistit přechodnou péči o raněné před jejich evakuací, vést v patrnosti technické prostředky pro opravy lodí a jejich průběžné vytížení a spoustu dalších problémů, v neposlední řadě pak PL obranu celého jim svěřeného prostoru.

Osvědčilo se jmenování dvou důstojníků na stejném místě působení. Jedním byl příslušník pozemní armády a druhým námořník, což velmi usnadňovalo rychlé řešení problémů specifických pro daný druh vojska. Plány převozů vypracovávali oba spolu a jejich výtvory musel schvalovat za AVF admirál Gorškov, ale toto vše se kupodivu dařilo provádět v přijatelně dlouhém časovém období.

Také díky těmto pružným organizačním řešením se podařilo do 20. listopadu přepravit na předmostí všechna vojska desantu 56. armády. Pokud vezmeme za časový mezník 4. prosinec 1943, pak k tomuto dni na Kerčský poloostrov dopravily lodě více než 75 000 osob, 582 děla (z toho bylo 130 těžkých jednotek ráže 122 - 152 mm), dále 187 minometů, 764 nákladních aut (z toho 58 s odpalovacími zařízeními RS Kaťuša), 128 tanků, více než 2 700 koní, 7 180 tun munice, 2 770 tun potravin, stovky tun PHM a mnoho dalších nákladů. Znovu je třeba zdůraznit, že toto vše se podařilo za podmínek zamrzajícího moře a pod silnými údery nepřátelského letectva. Kdyby se ale nezdařilo včas zbudovat malý provizorní přístav s molem, pak by převozy těžší techniky v daných podmínkách bylo prakticky nemožné provádět.

Úspěšné zakončení desantu vojsk 56. armády značně ulehčilo jejich kolegům ve zbrani, bojujícím pod neustávajícím tlakem na pomocném směru. Když se německému velení stalo zřejmým, že daleko větší síly mají před sebou přímo u Kerče, stáhlo z eltigěnského předmostí značnou část sil a vrhlo ji proti hlavnímu desantu. Ihned, jakmile se jim podařilo postup vojsk 56. armády zastavit, operativně přesunulo své mobilní zálohy zpět proti eltigěnskému předmostí a tam je poslalo do dalších protiútoků. Vojska 18. armády je sice úspěšně odrážela a k 1. prosinci z obsazených čar neustoupila ani o krok, ale jejich síly na předmostí se rychle zmenšovaly - ztráty živé síly i techniky na plochém terénu za husté palby a takřka nepřetržitého bombardování byly strašné. Navíc kvůli malé kapacitě převozů a těsné blokádě jim docházela jak munice, tak i potraviny a všude se na rozdíl od druhého, hlavního výsadku kupily desítky raněných, kteří marně čekali na evakuaci a na mraze bez odborného ošetření pomalu umírali.

Postavení obránců na pomocném směru se ještě více zhoršilo poté, co německé velení přisunulo z hloubi Krymu k Eltigěnu rumunskou 6. divizi jezdectva a německý smíšený pěší pluk s dalším přiděleným dělostřelectvem. Mezi 4. a 6. prosincem palba na obránce ze všech druhů zbraní včetně těžkého dělostřelectva ještě zhoustla a útoky pěchoty podporované tanky a samohybnými děly Sturmgeschütz takřka neustávaly. Často se přitom nad tenkou linií obrany předmostí vznášelo současně až 90 německých bombardovacích letadel. Dělostřeleckou podporu pomocného desantu zajišťovalo už jen pouhých 55 děl pobřežního dělostřelectva, protože ostatní baterie podporovaly palbou hlavní výsadek.

Za takovýchto podmínek nebylo divu, že se německým a rumunským vojskům podařilo před setměním 6. prosince silným koordinovaným protiútokem pěchoty za podpory tanků, samohybných děl, dělostřelectva a letectva rozdělit předmostí na několik vzájemně izolovaných skupin, zoufale se bránících velké přesile. Pokusy tyto skupiny evakuovat s pomocí člunů byly bezúspěšné a přinesly jen ztráty plavidel a životů jejich posádek v husté dělostřelecké palbě. Proto velitel celé operace nařídil zbývajícím vojákům desantu probít se vlastními silami na jenikalské předmostí a spojit se tam s hlavními silami. Obránci se poté s využitím nastalé dlouhé noční tmy skrytě stahovali a skutečně se jim povětšině podařilo se ze stahující se smyčky obklíčení na poslední chvíli vyklouznout. Byl to snad ještě větší úspěch a důkaz statečnosti než uskutečněný pomocný desant jako takový.

Jedna část obránců z pomocného výsadku se probila do postavení 56. armády a většina ostatních zoufalým nočním útokem, dokonce i na bodáky a v boji muže proti muži, prorazila k jižnímu okraji Kerče, kde obsadila horu Mitridat a Uhelný přístav. Toho se rozhodl velitel Přímořské samostatné armády využít a nařídil vysadit dodatečně na pláž vedle hory Mitridat dva prapory 83. brigády námořní pěchoty.

To se však už nedalo provést, protože jak známo, situace se v boji mění každým okamžikem. Německé velení reagovalo ještě rychleji než sovětské a okamžitě vrhlo proti hoře Mitridat a tamním řídkým postavením zdecimovaného desantu na úbočích i v okolí svou pěchotu podporovanou útočnými děly. Pod silným tlakem a za prudké palby museli obránci hory vzít nohy na ramena a rychle se stáhnout k předměstí Kerče. Sovětům se tudíž nepodařilo širší útočnou frontu rozvinout a proto velitel Přímořské samostatné armády nařídil evakuovat zbytek obránců do osady Opasnaja. Lodě AVF tento rozkaz splnily za nocí 10. a 11. prosince a tím Kerčsko-Eltigěnská útočná operace prakticky skončila.

Hodnocení Kerčsko-Eltigěnské útočné operace

V jejím průběhu se pozemní vojska, námořní pěchota, piloti letadel a posádky lodí ukázaly v daleko lepším světle než jejich štáby, které několika svými opakovanými vážnými organizačními pochybeními způsobily zbytečný nárůst ztrát živé síly i techniky účastnící se operace.

Německé hlášení hloubkového průzkumu německého 5. armádního sboru ze dne 18. prosince ohledně morálního stavu prostých sovětských vojáků a důstojníků v poli doslova uvádí:

Úporná obrana německo-rumunských vojsk na předem připravených obranných postaveních, navíc vedená aktivně a s využitím manévrů silami i palbou, dokázala Sovětům realizaci jejich úkolů řádně zkomplikovat. Výsledkem Kerčsko-Eltigěnské operace nebyl plný úspěch, protože se nepodařilo uskutečnění celého jejího zámyslu; tím nepochybně bylo osvobození alespoň větší části Kerčského poloostrova. Důvodů pro takový neúspěch bylo hned několik.

Za prvé: naplánovaný relativně úzký útočný nástupní prostor desantu na Jenikalském poloostrově neumožnil nepřítele přečíslit, neboť německo-rumunské velení zde vytvořilo vysokou hustotu obranné sestavy, nasycenou mnoha palebnými prostředky a ženijně dobře rozvinutou. To mělo sovětské velení vzít v úvahu, neboť mělo včas k dispozici dostatek průzkumných údajů o nepřátelské obranné sestavě a zkušeností v boji proti podobným opevněným místům už mělo z dřívějška více než dost. Nijak přitom nepomohl ani předem konstatovaný nedostatek příslušných přepravních prostředků.

Za druhé: velitel celé operace ani jeho podřízené štáby při stanovení termínů provedení desantů nevzali v úvahu tak důležitou skutečnost, jakou bezpochyby jsou meteorologické podmínky v dané roční době a rychle se měnící počasí. Některé prameny sice tvrdí, že velení AVF o tomto opomenutí nadřízené složky informovalo, ale i kdyby toto bylo potvrzeno nalezenými archivními dokumenty (což bohužel dosud není), žádný vliv na rozhodnutí velitele celé rozsáhlé obojživelné operace nebo na jeho štáb při zpracování podkladů pro samotné rozhodnutí to zcela viditelně nemělo. Důsledkem byl mimo jiné i fakt, že na eltigěnské předmostí byla vysazena neúplná jedna divize 18. armády a navíc ještě ne najednou, ale po částech a ve značných časových odstupech. Proto desantu nestačily síly ani na plánované obsazení přístavu v Kamyš-Burunu a ten byl naopak využíván Němci jako základna námořních sil, dlouhodobě a úspěšně blokujících sovětský výsadek od moře.

Za třetí: zoufalý nedostatek speciálních rychlých vyloďovacích plavidel na straně Sovětů a naopak jejich úspěšné využívání na německé straně vedlo k tomu, že potřebná těžší bojová technika pro desant nemohla být vysazena přímo na neupravené pobřeží, celkové tempo vylodění bylo velmi nízké a za špatného počasí bylo vyloďování z malých člunů kvůli vysokým vlnám prakticky zcela nemožné.

Za čtvrté: i když byla součinnost vojsk výsadků, lodí, pobřežního dělostřelectva a letectva organizována na taktické úrovni v rámci jednoho výsadku, ať už hlavního nebo pomocného, skutečně dobře, na dobré úrovni rozhodně nebyla vzájemná součinnost velitelů a štábů 18. a 56. armády. Ti vůbec neznali situaci druhého desantu a dosáhnout alespoň základní úrovně součinnosti vojsk a štábů obou útočících armád se v průběhu operace bohužel veliteli ani štábu Severokavkazského frontu (Přímořské samostatné armády) jako nadřízeným velícím této operaci ani náznakem nepodařilo.

A za páté: sovětské velení podcenilo množství tanků a další obrněné techniky, které nepřítel mohl nasadit proti výsadku, navíc v podmínkách, kdy desant nedisponoval dostatečným množstvím nejen PT dělostřelectva, ale ani obdobnou obrněnou technikou jako nepřítel a ten měl přitom navíc značnou místní převahu ve vzduchu.

Další bojová činnost u Kerče

Pokusy dalších taktických desantů Rudé armády ve dnech 10., respektive 22. ledna 1944 probít se obranou nepřítele na severním pobřeží Kerčského poloostrova a do přístavu v Kerči byly neúspěšné. Podařilo se jim, a to za cenu značných ztrát na živé síle a lodích, dobýt v průběhu čtrnácti dnů jen východní okraj města Kerč. Na těchto čarách pak vojska Přímořské samostatné armády vynuceně přešla do obrany, trvající až do 11. dubna 1944, kdy vojska 4. ukrajinského frontu prorazila obranné linie vojsk Osy v prostoru Išuňských opevněných postavení a začala rozvíjet svůj úspěch postupem do hloubi Krymského poloostrova. Ráno 11. dubna sovětská vojska osvobodila Kerč, ze kterého se německo-rumunská vojska s vidinou svého brzkého možného obklíčení urychleně stahovala na západ Krymu.

Tento úspěch oslavila Moskva na rozkaz Stalina 20 dělovými salvami. Tři jednotky Azovské vojenské flotily (brigáda obrněných dělových člunů, 369. samostatný prapor námořní pěchoty a 13. samostatný oddíl minolovných člunů) obdržely čestný název „Kerčský“.

Celková situace na Krymu byla v té době následující: německo-rumunská vojska izolovaná na Krymu byla pod silným tlakem útočících jednotek Rudé armády hned ze tří směrů - od moře, ze severu a z východu. Velení Přímořské samostatné armády a velení AVF sice ještě několikrát zvažovala možnost provést nové desanty, ale účelnost takového kroku byla za stávajícího útočného tempa pozemních jednotek zjevně pranepatrná. Úspěšné rozvíjení útoku a rychlý postup vojsk jak 4. ukrajinského frontu, tak i Přímořské samostatné armády rozhodly o tom, že STAVKA podobné diskutabilní záměry rázně a rychle zamítla.

Jižní křídlo sovětsko-německé fronty si brzy začalo vyžadovat přeorientování sil ČL na plnění nových úkolů. Dne 11. dubna STAVKA nařídila velení ČL, aby jako hlavní úkol provádělo všemi dostupnými prostředky narušování námořních komunikací nepřítele, aby se jeho vojska nemohla nerušeně stáhnout z Krymu do přístavů Rumunska a Bulharska. Současně bylo nařízeno znovu zformovat Dunajskou vojenskou flotilu a lodě ČL přemístit do osvobozeného Sevastopolu.

Posledním skutečně významným vkladem Azovské vojenské flotily do zničení nepřátelských vojsk na jižním křídle fronty byla organizace logistických převozů mořem ve prospěch Přímořské samostatné armády. Byly to tuny a tuny nejrůznějších nákladů - munice, potravin, techniky, osob a dalších i civilních materiálů a zařízení. Měřítka celého tohoto úsilí se ukáží nejlépe na následujících strohých číslech:

Ke dni 20. dubna 1944 Azovská vojenská flotila přepravila na Kerčský poloostrov přes 240 000 osob, 2 200 děl a minometů, 380 tanků a obrněných automobilů a více než 100 000 tun nákladů všeho druhu.Tyto impozantní výkony mohly být ještě větší, kdyby se ustupujícím jednotkám Němců a Rumunů nepodařilo kompletně zničit nebo odvézt vše v krymských přístavech, co mělo nějakou hodnotu. To se po dlouhodobém pobytu okupantů a dostatku času k přípravám na demolice ani nedalo předpokládat.

Boje na jižním přímořském křídle fronty však pokračovaly dál. Bylo nutno ještě úplně osvobodit Krym, jihozápadní Ukrajinu, zbavit německých vojsk Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Jugoslávii, Československo a Rakousko.

Azovská vojenská flotila splnila své úkoly relativně úspěšně, když vezmeme v úvahu její nízkou nasycenost plavidly, speciálními zvláště, a značně nepříznivé podmínky, za kterých dokázala bojovat s dobrými výsledky a podporovat přitom pozemní vojska v jejich úsilí. Jak postupoval čas a fronta se přesunovala na západ, bylo stále zřetelnější, že flotilu bude nezbytné rozpustit a její lodě, posádky i týlová zařízení a štáby zařadit  do nově a na jiných směrech vznikajících flotil. K tomu také po polovině dubna roku 1944 skutečně došlo a na konci měsíce se už takřka vše, co ji tvořilo, stalo oficiálně součástí Dunajské vojenské flotily.

---

Sovětské vojenské flotily:

• Amurská vojenská flotila
• Azovská vojenská flotila, část I. – 1941-1942
• Azovská vojenská flotila, část II. – 1943-1945 (právě čtete) 
• Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl
  
• Dněperská vojenská flotila, část I. – 1941-1944
• Dněperská vojenská flotila, část II. – 1945
• Dunajská vojenská flotila
• Kaspická vojenská flotila
• Ladožská vojenská flotila
• Oněžská vojenská flotila
  
• Pinská vojenská flotila
  
• Volžská vojenská flotila
  

---

Prameny:

• Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
• Běrěžnoj S. S. a kol.: Korabli i vspomagatělnyje suda sovětskogo Vojenno-morskogo flota 1917 - 1927, Vojenizdat Moskva 1981 
• Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
• http://militera.lib.ru/h/shirokorad_ab4/index.html
• http://www.oldengine.org/members/diesel/marine/othmarin.htm
• http://mapsof.net/sea-of-azov
• http://moremhod.narod.ru
• http://www.airwar.ru/enc/sww2/mbr2.html
  

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."