Azovská vojenská flotila v období 1941-1942

Azovské moře má rozlohu přibližně 37 600 km² a maximální hloubku pouhých 14 metrů, což z něj činí jedno z nejmělčích moří na celé planetě. Moře je napájeno dvěma hlavními zdrojnicemi - řekami Kubáň a Don. Moře je plněno velkým množstvím říčních sedimentů, které sebou přináší hlavně řeka Don. V Taganrožské zátoce na severovýchodě Azovského moře dosahuje hloubka okolo 1 metru a dokonce občas, v závislosti na srážkách a ročním období, i méně. Mořské proudy, vysoká úroveň sedimentárních úživných látek a mělká voda činí z Azovského moře ideální domov mnoha druhů ryb. V zimě toto téměř vnitrozemské moře obvykle z velké většiny zamrzá a plavební sezóna proto trvá pouze 8-9 měsíců. Ačkoliv je plavba po Azovském moři kvůli početným mělčinám poměrně obtížná, lodní provoz na trasách mezi městy Berďansk, Mariupol, Taganrog a Jejsk je velmi živý, a to jak pasažérský, tak nákladní.

Už za měsíc po začátku války v roce 1941 – 20. července – nařídil Státní výbor obrany zformovat z bojových člunů a minolovek Černomořského loďstva a z plavidel Azovsko-černomořské paroplavební společnosti Azovskou vojenskou flotilu. Lodě zařazované do flotily se urychleně přestavovaly a vyzbrojovaly v civilních loděnicích ve městě Krěměnčug a přístavu Kamyš-Burun. Po ukončení prací se plavidla nově vzniklé flotily přesunula do Mariupolu, kde byla zřízena jejich hlavní základna. Postupem další doby byly vybudovány také manévrové a záložní základny ve městě Osipenko (dnes Berďansk) a ve městech Rostov na Donu, Jejsk a obci Primorsko-Achtarskaja. 

Lidový komisař (narkom) válečného námořnictva SSSR admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov

Na konci srpna 1941 nařídil narkom VMF admirál Kuzněcov zformovat v sestavě Azovské vojenské flotily (AVF) takzvaný Samostatný Donský oddíl (SDO, rusky Отдельный Донской отряд – OДO), který dostal za úkol spolupracovat hlavně s vojsky 9. a 56. armády Jižního frontu v prostoru Taganrogu a Dolního Donu až po ústí.

Flotile velel od 22. července do 13. října kapitán 1. stupně A. P. Alexandrov, který do sestavy zařadil v prvním období oddíl dělových člunů, skládající se z pomalých nákladních člunů DON a RION s maximální rychlostí 9 uzlů, jejichž výzbrojí byly na každém plavidle dvě námořní děla ráže 130 mm L/50 a dvě děla ráže 45 mm, dále bývalý ledoborec No.4 vyzbrojený jedním dělem ráže 76 mm a dvěma ráže 45 mm, oddíl hlídkových člunů, oddíl minolovných člunů s jedenácti loďmi a 87. samostatná letecká stíhací letka s devíti stíhačkami I-15.

Sovětská stíhačka I-153bis, modernější verze stíhačky I-15

Do SDO byl zařazen oddíl říčních dělových člunů skládající se ze čtyř lodí a dále osm říčních hlídkových člunů tvořících oddíl hlídkových lodí.

AVF dostala v dalším období posily v podobě hlídkových a torpédových člunů přesunutých ze sestavy Černomořského loďstva a mohla využít i řady dalších mobilizovaných civilních plavidel nejrůznějších typů. Současně s vybavováním AVF plavidly se začaly vytvářet dělostřelecké baterie pobřežní obrany, vybudovány byly palposty pro několik oddílů PL dělostřelectva, pozorovatelny SNiS a zformovány tři prapory námořní pěchoty. Černomořské loďstvo i velení sovětského letectva přidělilo do sestavy AVF několik stíhacích letek a letek bitevních strojů. Vytvářely se také týlové služby a přesunoval nezbytný materiál z centrálních skladů VMF.

Azovská vojenská flotila měla za úkol vést bojovou činnost ve velice neobvyklých geografických i hydrologických podmínkách, které nebyly srovnatelné se žádnými jinými flotilami. Do Azovského moře vybíhají početné kosy: Fedotova, Obitočnaja, Berďanská, Kosaja a mnoho dalších. Břehy moře jsou rozbrázděny nesčetnými zálivy, zátokami a limany menších i větších rozměrů, měnícími se deltami a ústími řek a dalšími přírodními zvláštnostmi. Největší z delt patří řece Kubáň a táhne se do vzdálenosti 100 km k jihu od obce Primorsko-Achtarskaja. Dalším unikátním, tentokrát klimatickým rysem tohoto prostředí jižního moře je skutečnost, že na období zhruba dvou až tří měsíců od prosince do začátku března téměř celé zamrzá silnou vrstvou ledu. Všechny tyto skutečnosti vytvářejí pro vedení bojové činnosti lodí a její týlové zabezpečení nesmírně obtížné podmínky.

Obtíže působené výše jmenovanými vlivy však musely být překonávány bez ohledu na vznikající problémy, neboť operační situace v tomto regionu zvaném Rusy Poazoví (Приазовье) se měnila a rozvíjela tak rychle, že na zformování všech potřebných jednotek a řešení úkolů bojové přípravy posádek i flotily jako celku zbývaly pouhé dva měsíce, a to ještě ne celé, jak se brzy ukázalo.

Nepřítel už brzy po začátku války disponoval na jihu v mnoha druzích vojsk nejen technickou, ale často i početní převahou, vytvářenou soustředěním sil na hlavních směrech útoku a  jednotky německé Skupiny armád JIH (Heeresgruppe SÜD) byly navíc zkušené, ostřílené v dřívějších bojích a takticky dobře řízené. Proto si udržovaly bojový duch a nedaly si vyrvat z rukou iniciativu při vedení útočné činnosti.

Ztráta Krymu a neúspěšný průběh útočné operace Rudé armády na charkovském operačním směru velmi zostřily situaci jižního křídla sovětsko-německé fronty. OKW při plánování úkolů tzv. ruského tažení na rok 1942 soustředilo své úsilí na přímý příkaz Adolfa Hitlera na jižní křídlo s cílem dobýt Ukrajinu, dostat se přinejmenším k ohbí Donu a dále na jihu po přechodu kavkazských průsmyků obsadit obrovské zdroje ropy na pobřeží Kaspického moře. Snahy zabezpečit Německo a jeho ozbrojené síly ukrajinským obilím, uhlím, železnou rudou, ocelí a kaspickou ropou se staly vůdčím motivem veškerého plánování OKW na další rok. Někde v pozadí se pak ukrýval záměr spojit se na jihu v případě dalekosáhlého úspěchu a zhroucení SSSR přes postup Íránem s vojsky Deutsche Afrikakorps (DAK), zatím úspěšně pokračujícím v úsilí zbavit Brity Egypta a dalších zemí na Blízkém východě.

Němci přešli po stabilizování dosavadních úspěchů svého jarního protiútoku a shromáždění sil a prostředků silami Skupiny armád A (Heeresgruppe A) a Skupiny armád B (Heeresgruppe B) dne 28. června 1942 na jižním křídle fronty do všeobecného útoku. Věrni své taktice vytvářet co největší převahu na hlavním směru útoku, za první dva týdny po zahájení útočné operace na jižním křídle prorazili Němci na vzdálenost 150-400 km do strategické hloubky obrany sovětských vojsk. „Směrnice č. 44“ ze dne 21. července 1942 konstatovala, že

Německé vrchní velení předpokládalo, že úkoly uložené Wehrmachtu pro počáteční období útočné operace na jižním křídle sovětské fronty byly v průběhu tří týdnů v podstatě splněny a tím že nastala vhodná doba pro zasazení úderu na kavkazském operačním směru. Ke dni 23. července vydalo „Směrnici č. 45“ o pokračování operace pod krycím jménem „Braunschweig“, jejímž cílem se stalo mimo jiné zničení vojsk Rudé armády jižně a jihovýchodně od Rostova na Donu, zasazení úderu vojsky Skupiny armád B generála von Weichse

Polní maršál von Weichs, ještě jako generálplukovník velitel Heeresgruppe B v roce 1942

ve všeobecném směru na Stalingrad a dále na Astrachaň, zatímco Skupina armád A polního maršála von Lista dostala za úkol útočit směrem více na jih koridorem mezi řekami Don a Doněc.

Polní maršál Wilhelm von List,
velel Heeresgruppe A v roce 1942

Po jejich překročení se Skupina armád A měla obrátit ještě více na jih a přejít k uskutečnění operace „Edelweiss“ útokem přes Kavkaz na Majkop, Groznyj a Baku k obsazení ropných nalezišť. Zámysl tohoto tažení spočíval také v tom, že pro zajištění úspěchu rychlých uskupení hlavních sil se měla Skupina armád A věnovat přepravení svých sil rozmístěných na Krymu přes Kerčský průliv a obsadit východní pobřeží Černého moře. Přepravu měly zajišťovat a boj podporovat námořní síly.

Kolona německé pěchoty a jezdectva postupuje Ukrajinou při tažení roku 1942

Skupina armád A, která měla na svých bedrech nést hlavní tíhu úsilí nastávajících operací, měla 167 000 vojáků a důstojníků, 1 130 tanků, 4 540 děl a minometů a necelou tisícovku bojových letounů.

Na sovětské straně kryla přístupy ke Kavkazu vojska Jižního frontu na levém břehu Donu a v jeho dolním toku, dále vojska Severokavkazského frontu od ústí řeky Don přes východní pobřeží Azovského moře a Kerčského průlivu a pobřeží Černého moře až k obci Lazarěvskoje. Dále byl vytvořen Zakavkazský front, který měl zodpovědnost za udržení úseku pobřeží Černého moře od Lazarěvského až po přístav Batumi. Velitel Černomořského loďstva dostal na starost obranu pobřeží od Blagověščěnské až k Lazarěvskému.

Základními úkoly AVF byly jako obvykle u flotil krýt přímořské křídlo bránících se vojsk, zabezpečení spolehlivých přeprav po Azovském moři a protivýsadková obrana svěřených úseků pobřeží.

První salvy na nepřítele vypálily lodě AVF již necelé dva měsíce po vydání rozkazu ke zformování flotily. Ve dnech 16. až 20. září podporovaly lodě AVF palbou svých děl vojska 9. armády a 51. samostatné armády v prostoru Geničesku, Arbatské strělky a Kirillovky poblíže jezera Moločnoje. Hned první boje však ukázaly na nedostatky, které bude třeba u flotily neprodleně odstranit. Velitelé jednotlivých uskupení lodí neurčili a nevyslali k vojskům své vlastní pozorovatele a tak  nemohla být palba lodních děl řádně korigována. Plavba lodí ve formaci, obzvláště pak v nočních podmínkách, se stávala rizikem na pokraji vzájemných srážek plavidel. Proto bylo zapotřebí posádkám i velitelskému sboru takzvaně „přitáhnout šrouby“ a využít pro zdokonalování součinnosti, rychlosti plnění rozkazů a plavební dovednosti každou volnou chvilku.

V dalších dnech a týdnech získávala dělostřelecká podpora činnosti pozemních vojsk již pevný řád a donutit nepřátelskou baterii ostřelující sovětská vojska, aby svoji činnost ukončila anebo aspoň významně omezila, už nebyl díky vyškoleným pozorovatelům, rozmístěným podél fronty, takový problém jako dříve. Efektivita palby se významně zvýšila - nebylo zapotřebí vypálit ke splnění palebného úkolu takové množství střeliva jako předtím.

Obrněné dělové čluny typu Projekt 1125 u břehů Krymu. Část jich přidělili po pádu Sevastopolu k AVF

Štáb flotily se naučil informovat kapitány plavidel při vydávání bojového rozkazu před vyplutím co nejpodrobněji o situaci na bojišti a byly vypracovávány signální tabulky k vyžádání podpory a provedení dalších činností. Stalo se normou, že opodál pobřežních postavení pozemních jednotek se pohybovaly dva dělové čluny (nebo alespoň jeden), které na výzvu velitelů podporovaných jednotek téměř bez prodlení spustily palbu ze svých kanonů ráže 130 mm.

Lodě dělostřelecké podpory se na stanovištích střídaly, takže nedocházelo jako předtím k situaci, že jedna skupina lodí odplula a její náhrada dosud nedorazila, čili pozemní jednotky byly v mezidobí zcela bez palebné podpory lodí. To vždy hrozilo vážnými důsledky, protože Němci měli pozorné letecké průzkumníky a pozemní pozorovatele na pobřeží, takže zpráva o odplutí lodí se okamžitě dostávala na stůl německých štábních důstojníků. Většinou pak následoval prudký útok, ať už letecký nebo pozemní, jehož odražení bylo bez podpory lodních děl mnohem obtížnější.

Je samozřejmé, že řada problémů se nedala vyřešit naráz i přes veškerou snahu dotyčných velitelských struktur i vojsk. Azovská vojenská flotila nemohla předtím procvičovat součinnost s pozemními jednotkami a neuměly to ani mnohé jiné lodě Černomořského loďstva, které na to v mírových dobách měly dost času.

Ode dne 7. října útočily silné tankové a motorizované jednotky Němců, Rumunů a dalších států Osy na Mariupol a Taganrog, čímž došlo k situaci, že lodě AVF musely na křídlech podporovat a zajišťovat palbou ustupující jednotky 9. armády v prostoru Berďanské kosy a Bělosarajské kosy stejně tak jako okolo Mariupolu a Taganrogu. To bylo na skromné síly flotily velké vypětí a mimoto se kvůli rychlé výměně podporovaných jednotek a jejich pohybu podél břehů znesnadnily možnosti vzájemné součinnosti a domluvy na dalších akcích.

Velitelské stanoviště 9. armády se přesunovalo každou chvíli jinam, jeho spojení se štábem AVF bylo nespolehlivé a fungovalo jen občas. To celou situaci dále zhoršovalo. Občas nebylo možno ani přesněji zjistit, kde jsou rozmístěny vlastní jednotky a kde nepřítel. To hrozilo vážnými důsledky v podobě tzv. přátelské palby, tedy naprosto nežádoucí situace, kdy jednotky postřeluje jejich vlastní dělostřelectvo nebo napadá jejich letectvo. Proto bylo nutné často vysazovat průzkumné skupiny, které celou situaci měly za úkol vyjasnit a svá hlášení posílat přímo veliteli AVF.

Ani rozkazy ze štábu Černomořského loďstva se v tomto období bojů nedostávaly k veliteli AVF příliš často a stávalo se, že byly značně zkomolené. Radiové spojení bylo nekvalitní a kromě fyzického styku – spojek a kurýrů – se při ústupových bojích nedalo spoléhat na nic jiného; a stávalo se přitom ledacos. Spojky a kurýři mizeli, byli zabiti či zajati, zabloudili nebo nenašli adresáta tam, kde měl podle posledních zpráv být. 

Tak také příkaz velení Černomořského loďstva o přesunu flotily na nové základny AVF z dosavadních, umístěných na severním pobřeží Azovského moře, tedy do Těmrjuku, Primorsko-Achtarské a Kerče, byl vydán až 7. října, když už nepřítel dosáhl města Osipenko (Berďansk) a zamířil rychlými kolonami na Mariupol, tedy když v praxi plně kontroloval již více než dvě třetiny pobřeží.

Nehledě na potíže a organizační nedostatky ve vzájemné součinnosti armád bojujících na přímořském směru a velení AVF je třeba v zájmu objektivity poznamenat, že lodě AVF dokázaly i v těchto těžkých podmínkách poskytovat pozemním vojskům významnou dělostřeleckou podporu a v případě potřeby i přepravovaly menší jednotky, bojující v pásu podél pobřeží. Uměly také zesílit místní protiletadlovou obranu svými děly, čímž snížily účinnost nepřátelských náletů. Podle neúplných údajů, které se podařilo propojit s německými prameny, bylo například v okolí města Mariupolu a nad jeho přístavem jen 7. října sestřeleno stíhačkami 87. stíhací letky a PL děly flotily šest německých letadel. Konkrétně šlo o tři Ju 87 „Stuka“, jeden bombardér He 111 a dva stíhací letouny Bf 109. Sovětské ztráty na letadlech byly poloviční, ale o to vážnější – ve vzdušném boji byli sestřeleni také velitel letky i jeho zástupce a oba přitom zahynuli. 

Jedním z nejdůležitějších úkolů flotily v tomto období bojů bylo zajištění přeprav a spojení po moři. Lodě i letadla AVF prováděly nepřetržitou konvojovou službu, chránily nákladní lodě odvážející obilí z úrody, sebrané na poslední chvíli před postupujícími německými jednotkami, zásoby z továren v průmyslových aglomeracích z přístavů umístěných na severním pobřeží Azovského moře, a to hlavně z Taganrogu, Berďansku a Mariupolu.

O úsilí věnovanému řešení těchto problémů svědčí například skutečnost, že jen za období od 20. září do 10. října bylo z těchto přístavů odvezeno více než 255 000 tun nejrůznějších nákladů, v čemž je zahrnuto 50 000 tun obilí, více než 100 000 tun uhlí a železné rudy a v neposlední řadě zhruba 30 000 tun ropných produktů všeho druhu včetně benzinu a nafty, které by se německé armádě velice hodily.

V té době se slovenská Rýchla divízia útočící v sestavě 2. tankového sboru 1. tankové armády von Kleista dostala na začátku listopadu až do Mariupolu. Dostala pak za úkol střežit po obsazení Taganrogu formou pohyblivé obrany úsek fronty v délce asi 120 km podél pobřeží Azovského moře mezi Mariupolem a Taganrogem. Pro své potřeby přitom využívala rybářskou loď vyzbrojenou kulomety a opatřenou slovenskou vlajkou. 

Po obsazení Mariupolu Němci a jejich spojenci se jejich rychlé svazky vrhly prakticky z chodu na Taganrog. Velitel Samostatného Donského oddílu (SDO) dostal rozkaz, aby podporoval a kryl přímořské křídlo 9. armády a severovýchodní pobřeží Azovského moře rozvinutím svých dělových člunů v prostoru stanice Aksajskaja, dva dělové čluny a čtyři říční hlídkové čluny měl odeslat do přístavu v Taganrogu a ve východní části Taganrožského zálivu měl zřídit hlídkovou linii plavidly oddílu hlídkových člunů a 14. oddílu zatarasovacích plavidel.

Hlídkový člun typu MO-4 (Morskoj Ochotnik) s jeho typickými dvěma kanony ráže 45 mm

Toto opatření se vzápětí ukázalo jako velmi prozíravé. Dne 12. října byl pozemními vojsky zformován tzv. Taganrožský bojový úsek a spolupráce s plavidly AVF se stala velice efektivní. Zprvu se do spolupráce zapojily pouze dělový člun DON, bývalý ledoborec No. 4 přestavěný na dělový člun  a minolovka PĚRVANŠ, v době útoku německých vojsk přímo na město Taganrog se pak do bojů účinně vložily i dělové čluny ROSTOV-DON a KRĚNKĚL, které byly právě v místním nákladním přístavu. Veškerá palba děl byla korigována pozemními pozorovateli a v důsledku její síly a přesnosti byly lodě napadeny silnou odvetnou palbou. Při ní byl dělový člun KRĚNKĚL několika zásahy natolik poškozen, že se přímo v přístavu potopil a dělový člun ROSTOV-DON ztratil kvůli poškozeným strojům možnost manévrovat. Naštěstí se jej podařilo za pomoci přivolaného remorkéru odvléci do Rostova na Donu.

Při evakuaci města zabezpečovaly lodě AVF hlavně převoz veškerého cenného strojního zařízení místní velké letecké továrny a odplutí civilních plavidel do přístavů ve městech Jejsk a Azov.

Když sovětská vojska opustila za těžkých ústupových bojů město Taganrog, vzniklo bezprostřední nebezpečí pro město Rostov na Donu, které je jedním z největších průmyslových a administrativních středisek Poazoví, následně pak hrozilo obsazení Kubáně a celého severního Kavkazu. Bylo jasné, že budou následovat aktivní útočné operace Němců s cílem překročit z Krymu Kerčský průliv a obklíčit sovětská vojska bránící se v oblasti Rostova na Donu, dolního toku Donu, na Tamaňském poloostrově a severním Kavkazu dvoustranným obchvatem. Proto získala pevná a dlouhotrvalá obrana Rostova na Donu na důležitosti.

Velitel 56. armády generálporučík F. N. Rěmizov, jehož podřízené jednotky patřily do Přímořské operační skupiny vojsk, si byl dobře vědom toho, jak významnou pomoc poskytují lodě AVF a jednotky námořní pěchoty jeho jednotkám, které se připravovaly vést obranné boje, a to hlavně v mělčinách u ústí Donu. Proto vyvinul velké úsilí o zřízení spolehlivého spojení s velením AVF. Společně pak vypracovali plány bojové součinnosti a podpory obranného úsilí pozemních vojsk. Hlavní pozornost byla věnována zesílení SDO AVF obrněnými dělovými čluny a ozbrojenými rychlými motorovými čluny – kluzáky, které se až dosud tak úspěšně uplatňovaly v mělkovodních podmínkách ústí Donu. Tam se jim dařilo účinně odrážet pokusy menších skupin nepřítele o infiltraci sovětské obrany v těchto řídce bráněných postaveních. 

Ve dnech 20. a  21. listopadu sovětská vojska nevydržela silný tlak tankových svazků německé 1. tankové armády pod velením generála von Kleista

Generál Ewald von Kleist

na obranu Rostova na Donu a spěšně ustupovala za vedení boje na zdrženou. Lodě AVF, které se přemístily na Azov, dostaly úkol bránit prostor ústí Donu a nedovolit nepříteli přepravu na levý břeh Donu. Současně ale část sil AVF pokračovala v upevňování systému obrany celého jihovýchodního pobřeží Azovského moře. Za tím účelem byl na úseku od Ačujeva až do Azova v sestavě flotily zřízen tzv. Opevněný prostor pobřežní obrany, do něhož byly zařazeny baterie č. 131, 133 a 134 vyzbrojené námořními kanony ráží 100 mm a 130 mm. Tím byly vytvořeny nezbytné podmínky k tomu, aby v nastavší složité situaci mohla flotila svými omezenými silami a prostředky bojovat na dvou vzájemně oddělených operačních prostorech – kerčském a rostovském.

Skupina lodí AVF, skládající se z dělových člunů BUG, DNĚSTR, DON, RION, monitoru ŽELEZŇAKOV přidaného jako posila od Dunajské flotily, člunu typu MO s taktickým označením PK-129 (Пограничный катер – člun pohraniční stráže) pocházejícího od pohraničního oddílu NKVD, vzájemně spolupracovala s jednotkami 51. samostatné armády, hlavně formou dělostřelecké podpory a krytím evakuace vojsk na Tamaňský poloostrov.

Pozemní jednotky stejně jako lodě AVF ostře pociťovaly fakt, že už jim nebylo možno poskytnout vzdušné krytí vlastními stíhacími letouny. Byly neustále napadány německými bombardéry a ostřelovány jejich stíhacím doprovodem. To jejich činnost významně omezovalo a vedlo i k nevyhnutelným, dosti citelným ztrátám na technice i životech posádek. Například 13. listopadu byl dělový člun BUG vážně poškozen a druhý den nato byl blízkými zásahy pum potopen dělový člun RION. Oddíl obrněných dělových člunů a oddíl dělových člunů, které byly zařazeny do sestavy SDO AVF ke dni 31. října, podporovaly palbou svých děl jednotky 56. samostatné armády rozmístěné na dolním toku Donu.

Nepřítel se ale z obsazení Rostova na Donu rozhodně dlouho netěšil. Německé, rumunské, slovenské, maďarské a italské jednotky pod silným tlakem protiútočící Rudé armády z velké většiny ustoupily 28. listopadu za řeku Mius. Tam pak kupříkladu Slováci pod velením plukovníka Malára zůstali v obraně sedm a půl měsíce. Dne 29. listopadu 1941 dobyla vojska 56. samostatné armády a 9. armády posílená jednotkami domobrany Rostov na Donu zpět. Při této útočné operaci, při které se podařilo osvobodit kromě samotného Rostova i prostory u dolního toku Donu a severovýchodní pobřeží Taganrožského zálivu, se vyznamenali také mnozí námořníci SDO AVF. Nepřítele vyhnali z osad Nědvigovka, Siňavka a Morskoj Čuljek a spolu s pozemními jednotkami pak i z Varěnovky.

Nehledě na poměrně dobrou situaci, která po úspěšném protiútoku sovětských sil na tomto úseku jižní fronty v prosinci 1941, celková situace na Azovském moři zůstávala do krajnosti napjatá. Poté, co sovětská vojska v listopadu po zmateném ústupu přenechala za nepatrnou cenu nepříteli Kerčský poloostrov, objevilo se reálné nebezpečí, že celá flotila bude odříznuta od hlavních sil Černomořského loďstva a jeho zásobovacích základen. Vyplout z Azovského moře je možné jen po velmi úzkých plavebních drahách, které však už tou dobou byly zaminovány nepřítelem a byly pod přímou hrozbou leteckých úderů z Němci obsazených letišť, která se nacházela nedaleko Kerčského průlivu. Mimoto se některé úseky plavební dráhy spojující Azovské a Černé moře ocitly pod palbou nejen dalekonosného, ale i polního dělostřelectva střední i malé ráže zde rozmístěných německých vojsk.

Jakmile se německé jednotky a jednotky jejich spojenců objevily u Kerčského průlivu, získaly okamžitě možnost vtrhnout nejkratší cestou na Kavkaz vyloděním na Tamaňském poloostrově. Proto vydal Státní výbor obrany SSSR směrnici, ve které určil 51. samostatné armádě zodpovědnost za to, že se nepřátelská vojska nedostanou přes Kerčský průliv a že armáda zabrání jakýmkoliv pokusům uskutečnit na celém pobřeží od Primorsko-Achtarské až po Adler na Černém moři desantní operaci. V důsledku toho byla Azovská vojenská flotila operačně podřízena velení 51. samostatné armády.

Tato situace určila směr, kterým se ubíralo veškeré úsilí a plány velení AVF v blízké budoucnosti. Významným způsobem byla zesílena hlídková a průzkumná činnost na nejvíce ohrožených úsecích obrany armády. Obzvláště se toto opatřené dotýkalo míst, kde bylo možno s největší pravděpodobností očekávat pokusy nepřátelských jednotek o vylodění. Byla posilována pobřežní obrana a její postavení byla budována jak silami doprovodných jednotek námořní pěchoty AVF, tak úsilím místních obyvatel zapojených do obranných prací. Flotila pokládala na přístupy k ohroženým úsekům minová pole stejně jako na pobřeží samé v obranných rajonech svých jednotek.

Současně neustávala aktivní činnost plavidel AVF na veškeré vodní ploše přiléhající k ohroženým místům pobřeží. Jejím cílem bylo poskytovat pozemním vojskům součinnost při udržení jejich obranných úseků proti výpadům nepřítele. Flotile se dařilo relativně spolehlivě situaci na moři kontrolovat a odrážet pokusy nepřítele provádět převozy jednotek a materiálu po moři podél okupovaného severního pobřeží.

Množství různorodých údajů, rozlehlost přidělených prostorů na moři a napjatá operační situace vyžadovaly od štábu flotily velkou pozornost a zvýšené úsilí při řízení složité bojové činnosti. Občas se vyskytla i možnost koordinovat činnost lodí s letectvem. Ale nejvýznamnější a současně i nejtěžší zkouškou bojových kvalit, výcviku i výdrže lodí i posádek se stala nadcházející Kerčsko-Fěodosijská výsadková operace. 

Ta probíhala od 25. prosince 1941 do 2. ledna 1942 a zúčastnila se jí vojska Zakavkazského (od 30. 12. 1941 Kavkazského) frontu pod velením generálporučíka D. T. Kozlova, síly Černomořského loďstva pod velením viceadmirála F. S. Okťabrského a síly AVF pod velením kontradmirála S. G. Gorškova.

Kontradmirál S. G. Gorškov v mládí

Cílem operace bylo ovládnutí Kerčského poloostrova a vytvoření podmínek pro následné osvobození celého Krymu. Za velice složitých meteorologických podmínek, kdy teplota vody v moři byla okolo nuly a panoval silný mrazivý vítr spojený s návaly husté mlhy nad vodou, bylo s pomocí lodí AVF na břeh Kerčského poloostrova vysazeno šest střeleckých divizí, dvě střelecké brigády a dva pluky horských střelců 51. samostatné armády a 44. armády. Jednotky byly vysazovány na severovýchodní pobřeží Kerčského poloostrova a také přímo do přístavu Fěodosija. Provedení výsadku se zúčastnilo přibližně 250 ozbrojených lodí AVF a dalších plavidel nejrůznější velikosti a pro vzdušné krytí operace bylo vyčleněno téměř 660 letadel.

Výsadkové plavidlo ještě z carské doby typu Elpidifor, z něhož se výsadek vyloďoval dvěma můstky zavěšenými na bocích přídě.

Jednotkám útočícím za krajně nepříznivých podmínek se podařilo obsadit předmostí a pozvolna postupovat vpřed. Nepříteli v zimních podmínkách nezbylo nic jiného než ústup, neboť v promrzlém terénu se nedaly ani kopat zákopy, ani nebylo možno využít převahy v tancích. Nakonec se obránci organizovaně stáhli z celého Kerčského polostrova a napříč jeho patou se jim s velkým úsilím zdařilo vybudovat spěšnou obranu. Na ní se postup sovětských jednotek zastavil mimo jiné také proto, že vázlo nejen velení vojskům, ale také přísun nezbytných zásob a munice do přední linie. Sovětské velení se potýkalo neustále se stejnými logistickými problémy a očividně podcenilo závažný vliv meteorologických podmínek na průběh takovéto operace.

Na prostorách kerčského předmostí byl vytvořen nový Krymský front, který dostal za úkol dobýt po patřičné přípravě zpět celý Krymský poloostrov – sovětskou letadlovou loď, jak ji nazval Hitler – ohrožující svými letišti rumunské ropné zdroje. Výsadek docílil mimo jiné toho, že Němci na vybudování obranné linie napříč patou poloostrova spotřebovali značnou část jednotek určených původně k obléhání Sevastopolu. Tím se největší základně Černomořského loďstva značně ulevilo v obraně.

Analýza bojové činnosti za uplynulé čtyři měsíce roku 1941 provedená generálním štábem Rudé armády ukázala, že předem připravená místa obrany a zodolňovaná města jsou Rudou armádou bráněna opravdu úporně a nepřítel má na takových úsecích fronty značné ztráty na živé síle i bojové technice. Náčelník generálního štábu maršál B. M. Šapošnikov proto nařídil, aby veškerá takticky i operačně důležitá obydlená místa byla předem připravována k obraně a v jejich ulicích i na okraji obcí byly budovány protitankové příkopy a protipěchotní zátarasy. Tento rozkaz bohžel řada vysokých velitelů neuposlechla nebo jej prováděla pouze liknavě dokonce i v průběhu roku 1942, což mělo na průběh příštích střetnutí z hlediska Rudé armády velmi neblahé důsledky.

Na konci listopadu 1941 po začátku tvorby ledu v severní části Azovského moře dostaly bojové operace AVF poněkud neobvyklý charakter. Vyplouvat v té době mohly jen lodě s patřičně odolnou konstrukcí, což byly kupříkladu ozbrojené ledoborce jako byl No. 4 anebo obrněné dělové čluny typu BKA, kterým však hrozilo poškození listů lodních šroubů ledovými krami. Na počátku roku 1942 začaly zamrzat také jižní části Azovského moře; zima byla toho roku opravdu tuhá. Lodě AVF byly často zablokovány ledem v přístavech. To ale nemělo v žádném případě za následek méně práce pro lodě i jejich posádky. Hlavně v Taganrožském zálivu se situace zostřila natolik, že všichni žili v neustálém bojovém vypětí.

Když zimní led pevně spoutal hladinu Azovského moře, podmínky pro boj s nepřítelem byly v tomto prostoru takřka stejné jako na pozemní frontě. Avšak na rozdíl od armádních jednotek se vojáci, bránící svá postavení vybudovaná na ledové pokrývce moře, neměli kde ukrýt či vykopat okopy na ochranu před palbou a počasím. Velitel flotily byl tedy podle svých slov nucen zorganizovat obranu na ledě. Štáb AVF vypracoval zásady aktivní obrany a neustálé diverzní výpady svých lodních posádek, námořní pěchoty a příslušníků pozemních vojsk udržovaly nepřítele podél celého pobřeží zamrzlého Azovského moře v neustálém napětí, čímž mu ubíraly síly.

Do podobných akcí byli vysíláni dobrovolníci z řad lodních posádek, příslušníci námořní pěchoty a vojáci pozemních vojsk, které AVF podporovala a byla jim operačně podřízena. Systém byl zhruba takovýto: letecké snímky a hlášení průzkumu byly vyhodnoceny ve štábu flotily, následně konzultovány s nadřízeným štábem pozemních vojsk a společně byla navržena opatření s cílem zjištěné odpory nebo důležité cíle v nepřátelské obraně a za ní (komunikace) buď přímo zničit nebo je významně poškodit. Tím byly nepříteli nejen způsobeny značné ztráty na živé síle a materiálu, ale klesala také morálka takto napadaných jednotek.

Po vypracování podrobného plánu akce byli její vybraní účastníci seznámeni s bojovým úkolem a prostorem, kde jej budou plnit, byly jim sděleny potřebné časové údaje, signály pro součinnost a spojení.

Do akce samotné pak diverzní skupiny vyrážely převážně za ztížené viditelnosti nebo v noci a napadaly jak svými silami, tak s případnou palebnou podporou lodních a polních děl, případně letectva jednotlivé body nepřátelské obrany jak na ledě, tak na pobřeží i v hloubce obranných postavení nepřítele. Tak byl nepřítel udržován v neustálé nejistotě a napětí. Konkrétní výsledky a dopad akcí se případ od případu lišily a byly ztráty také mezi útočníky. Celkově pozitivní bilance však převážila a do budoucna se velení AVF i flotilou podporovaných vojsk rozhodně nechtěla bez podobných aktivních operací obejít.

Velení flotily zavedlo při hodnocení diverzních akcí speciální postup. Každou vrátivší se skupinu očekával buď náčelník štábu AVF nebo přímo velitel flotily a ihned po hlášení velitele skupiny o průběhu akce byly případné podněty na místě vyhodnoceny a po rozboru činnosti či případných chyb učiněných v průběhu celé akce byla navržena opatření, která bude třeba vzhledem k čerstvě nabytým zkušenostem v budoucnu učinit při vysílání dalších diverzních skupin.

Severní hranice operační zóny AVF probíhala na konci roku 1941 po řece Mius; na tuto obrannou čáru dorazila pozemní vojska Rudé armády okolo 2. prosince díky úspěšnému protiútoku, který mimo jiné osvobodil dne 29. listopadu Rostov na Donu. Tím se německo-rumunským jednotkám definitivně uzavřela možnost proniknout v roce 1941 na Kavkaz. Svůj díl na tom měla i do té doby úspěšná obrana Sevastopolu a Kerčsko-Fěodosijská výsadková operace.

Jedním z příkladů, jakým způsobem vedla vojska rozmístěná u Azovského moře a příslušníci AVF bojovou činnost v zimních podmínkách, může být výpad do týlu nepřátelské obrany v prostoru severního pobřeží Taganrožského zálivu, jmenovitě u kosy Krivaja a osady Suchaja Balka. Této úspěšné akce s velkým dopadem na nepřítele se zúčastnilo téměř 400 příslušníků námořní pěchoty AVF, vojáků a důstojníků 56. armády. Při tomto výpadu se téměř dokonale podařilo vzájemně sladit součinnost při plnění jednotlivých etap bojového úkolu, protože akci předcházelo období pečlivého výběru účastnících se jednotek i specialistů. Ti se následně podrobili důkladnému nácviku maskování, pohybu po různých druzích ledu, střelby zblízka, ženijnímu výcviku v trhacích pracích a získali další důležité dovednosti. Pro uskutečnění akce byl vybrán moment po období, kdy se na dotyčném úseku napadené obrany po dlouhou dobu nic nedělo a mezi obránci poklesla bdělost.

Výsledek této dokonale promyšlené a zorganizované akce stál rozhodně za zmínku: v tmavé noci na 23. únor 1942 se diverzní skupina nepozorovaně dostala do týla německé obrany a podařilo se jí za cenu života jednoho námořního pěšáka pobít zhruba 160 Němců, přičemž úplně zlikvidovali štáb pěšího praporu včetně radiostanic a úkrytů. Po navázání radiového spojení s velitelstvím akce navedl pozorovatel palbu dělostřelectva tak přesně, že granáty doslova vyhladily palposty a úkryty obsluh šesti dělostřeleckých a minometných baterií. Při zpáteční cestě pak ženisté vyhodili do vzduchu celkem dvaadvacet palpostů kulometů a děl a s dvaceti zajatci se úspěšně vrátili ke svým.

Nemalou zásluhu na úspěších diverzních výpadů měli průzkumníci a letectvo dodávkou kvalitních a čerstvých informací a fotosnímků spolu s hydrografy AVF, kteří pečlivě zkoumali a průběžně hodnotili kvalitu ledu v jednotlivých místech a na trasách budoucích výpadů. Hydrografové provedli za neskutečně obtížných a nebezpečných podmínek za dobu obranných bojů na Azovském moři více než 250 měřicích a průzkumných akcí.

Za celou zimu 1941–1942 bylo uskutečněno celkem 84 diverzních výpadů a průzkumů bojem. Velice aktivně se tohoto dění účastnilo pobřežní dělostřelectvo a letectvo flotily. Nehledě na skromný počet strojů provedly 9. a 87. letka celkem téměř tisícovku bojových vzletů a řadu dalších, hlavně průzkumných a fotografických přeletů nepřátelských postavení. Samo nepočetné letectvo flotily zničilo za zimní období více než dvacet nepřátelských letadel, zhruba 500 aut a povozů, poškodilo řadu důležitých obranných zařízení a pobilo či zranilo přes tisícovku nepřátelských vojáků.

Pobřežní dělostřelectvo mělo vskutku lví podíl na úspěších flotily v tomto období. Stacionární baterie námořních děl ráže 130 mm v Primorsko-Achtarské a na Očakovské kose stejně jako baterie 100 mm dalekonosných kanonů v Jejsku, 40. samostatný dělostřelecký oddíl houfnic ráže 122 mm a baterie kanonů ráže 76 mm, ať už hipomobilní nebo automobilní trakce, včetně 124. samostatného oddílu PL kanonů 76 mm, měly tak dokonale vybrané a zbudované palposty, že v palebných sektorech jejich zbraní se nacházelo takřka celé bráněné pobřeží.

Obzvláště výhodnou se v průběhu bojů ukázala poloha palpostů baterie č. 661 na Očakovské kose. Z nich byl dokonalý přehled a tím pádem i možnost palby na nepřátelské síly a přístavní zařízení podél celého východního pobřeží Taganrožského zálivu.

Do Jejsku dorazil ještě na počátku ledna 1942 obrněný vlak č. 6 a do Azova vzápětí také jeho blíženec obrněný vlak č. 10. Oba vlaky významnou měrou zpevnily obranu na tomto úseku a díky své mobilitě dokázaly pokrýt požadavky na zesílení palby v některých vzdálenějších úsecích v pásmu od Těmrjuku až po Azov.

Takovéto a jim podobné improvizované obrněné vlaky se za 2. světové války pohybovaly po celé přífrontové železniční síti SSSR a svou palebnou silou i mobilitou tvořily významnou složku jak obrany proti útočícícím vojskům, tak při dělostřelecké podpoře útoku. Snímek je z prostoru u Jejsku v zimě 1942

Byl zorganizován systém mobilních pozorovacích hlídek, které vyrážely kupředu na vzdálenost asi 6–8 km od linie vlastní obrany. Na ledě bylo v tomto období položeno a dokonale zamaskováno přibližně 3 500 protitankových min a do protitankových polí vytvořených pásmy volné vody prosekanými do ledu byla těsně pod hladinu potopeno na 300 námořních min.

Veškerá tato opatření zabezpečila na úseku svěřeném AVF a pozemní armádě spolehlivou obranu. Německá vojska však také nebyla v obraně vyloženě pasivní – každou chvíli zpozorovaly sovětské hlídky skupinky německých vojáků na koních, motocyklech, automobilech a dokonce na severských plachetních ledových saních, které se pokoušely proniknout sovětskou obranou anebo alespoň najít její slabá místa. Německé výpady se převážně odehrávaly v prostorech poblíže Jejsku, kosy Dolgaja, mysu Sazalnik (Šabělsk) a ústí Donu. Pravidelně však končily pod přesnou palbou sovětských pobřežních baterií rychlým útěkem zpět do relativního bezpečí vlastních obranných postavení.

Zimní období bylo stejně jako u jiných flotil také u AVF věnováno výuce, výcviku, opravám lodí a jejich zařízení. Mnoho plavidel bylo za dobu používání v katastrofálním technickém stavu a kvůli zásahům nepřátelských střel a střepin granátů lodě často spíše připomínaly vraky určené ke sešrotování. Konec plavební sezóny byl pro některé posádky doslova vysvobozením od každodenního zoufalého úsilí udržet své vetché plavidlo alespoň nad hladinou.

Opravy lodí v improvizovaných podmínkách zimních kotvišť nebyly vůbec jednoduchou záležitostí. V kruté zimě, která toho roku panovala na celé východní frontě, to bylo ještě ztíženo nedostatkem náhradních dílů. Lodě se téměř vždy opravovaly vlastními silami flotily. Byly vytvořeny skupiny specialistů - opravářů rozdělené podle profesí. Do nich byli zařazeni civilní odborníci, které poslalo vedení Krasnodarské a Rostovské oblasti. Jen díky nezměrnému úsilí všech zúčastněných mohl velitel AVF před započetím nové plavební sezóny hlásit, že po důkladné prohlídce byly všechny opravované lodě zařazeny do stavu flotily jako bojeschopné.

Sestava i dislokace lodí AVF byly podřízeny třem základním úkolům: součinnosti s křídelními vojsky Krymského a Jižního frontu, protivýsadkové obraně pobřeží a zabezpečení spolehlivých námořních přeprav v Azovském moři a Kerčském průlivu.

Velení Černomořského loďstva zaslalo dne 9. dubna 1942 velení AVF směrnici pro operační přípravu pro další období, ve které bylo mimo jiné také toto:

Tyto plány se však ani jedné zmiňované formaci vojsk nepodařilo uvést ve skutek. Celková válečná situace na jihu SSSR se na jaře značně zhoršila. Vojskům Krymského frontu se nepodařilo prorazit úpornou, předem přes zimu dokonale zpevněnou a dobře řízenou obranu německých vojsk na Kerčském poloostrově. Při přípravě tažení za kaspickou ropou německé velení soustředilo proti silám Krymského a Jižního frontu několikanásobně silnější vojska, než měla v tomto prostoru k dispozici Rudá armáda.

Dne 27. dubna 1942 vytvořila STAVKA v duchu tehdejší organizace generálního štábu na tzv. „směry“ nově zorganizovanou skupinu vojsk nazvanou Severokavkazský směr, do níž byly organizačně začleněny Černomořské loďstvo, Jižní front, Krymský front a Severokavkazský vojenský okruh. V první směrnici pro vedení bojové činnosti uložilo vrchní velení Azovské vojenské flotile stejné úkol jako předtím Černomořskému loďstvu, pouze systém spolupráce a vzájemné součinnosti s pozemními vojsky byl více konkretizován.

Velení AVF mělo svoji činnost sladit s vojsky 17. sboru jezdectva a bránit prostor vymezený osadami a místy Manyčskaja - podél řeky Don k řece Kagalnik - Jejsk - Primorsko-Achtarskaja - Těmrjuk - Varěnikovskaja - Medvědovskaja - Nězamajevskaja - Měčetinskaja. Obrana Tamaňského poloostrova byla svěřena 13. divizi jezdectva.

Velení AVF tedy nejprve zorganizovalo vybudování Jejské námořní základny jako pevného bodu ve svém týlu, který měl flotilu zásobovat a poskytovat jí potřebné kapacity včetně obrany na pozemní frontě. Flotila dostala několik nových doplňků – posílena byla hlavně čluny typu MO, torpédovými čluny a v neposlední řadě přibyl 46. stíhací letecký pluk, letka bitevních letadel Il-2 a také tolik potřebné průzkumné letouny s dlouhým doletem, i když v počtu jen několika málo exemplářů.

Ihned po vymizení pevného ledu po jarním tání velení AVF zaktivizovalo činnost svých plavidel a vtisklo jí útočnější charakter. Mělo dost času na vyhodnocení údajů od diverzních skupin a ledových pozorovacích hlídek a vzápětí po vyslání prvních plavidel byly obnoveny také údery lodních děl na pobřežní objekty nepřítele.

Už v noci na 29. dubna byl na ostřelování nepřátelských postavení v přístavu města Mariupol vyslán oddíl lodí, který zahrnoval dělový člun, dva torpédové čluny typu G-5, obrněný dělový člun a minolovný člun. Palebný přepad se podařilo uskutečnit zcela nenadále, takže posádka města a přístavu zahájila v odvetu zmatenou palbu až ve chvílích, kdy už hořely početné sklady zásob a bojová technika shromážděná na nakládacích molech. Celou veleúspěšnou akci ze vzduchu kryly stíhačky 87. letky. Všechna plavidla účastnící se útoku na Mariupol se v pořádku vrátila na svá kotviště.

Podobné desanty a výpady diverzních i průzkumných skupin pokračovaly nezmenšenou měrou i v průběhu dalšího období, čímž byla značně znepokojena německá vojska rozložená podél okupovaného pobřeží a nejvíce snad jejich štáby. Zprávy průzkumných skupin vyslaných armádou nebo velením AVF ale hovořily jasnou řečí o shromažďování německých a rumunských vojsk, plnění skladů municí a zásobami. Zcela zjevně se přibližovalo období, kdy Němci znovu vyrazí do útoku. Přesto plavidla AVF prozatím spolehlivě zabezpečovala přepravy sovětských vojsk na trasách Primorsko-Achtarskaja - Kerč a Těmrjuk - Kerč, které sloužily pro zásobování vojsk Krymského frontu vším potřebným pro vedení bojové činnosti. Intenzita těchto přeprav byla velmi vysoká. Svědčí o tom skutečnost, že od 14. dubna do 1. května 1942 lodě AVF převezly ve prospěch vojsk Krymského frontu více než 12 000 tun nejrůznějších nákladů. O to větší je to výkon, pokud vezmeme v úvahu, že většina nákladů byla převezena hlavně loďmi malé tonáže, jejichž náklad nemohl být nijak závratně velký.

Samostatný Donský oddíl lodí (SDO) pod velením kontradmirála S. F. Bělousova, který byl operačně podřízen velení Jižního frontu, dokázal v dubnu a květnu 1942 významně podporovat palbou vojska 56. armády, přičemž prováděl přepravu vojsk a bojové techniky u Taganrogu a v ústí řeky Don. Ve stejné době bojovaly v sestavě Jižního frontu dvě brigády námořní pěchoty. Byly to 76. brigáda pod velením kapitána 1. stupně B. N. Anostoliho a 83. brigáda plukovníka I. P. Leonťjeva. Vyšší velitelé pozemních vojsk Rudé armády takřka ne všech frontách vysoce uznávali námořní pěchotu pro její vynikající bojové hodnoty a vesměs ji považovali za svůj „zlatý fond“, který jim pomáhal v nejkritičtějších okamžicích těžkých bojů vyřešit i ty nejsvízelnější situace.

Zvýšený zájem věnovali velitelé pozemních vojsk Rudé armády i velení AVF prostoru u Mariupolu a Taganrogu. Podle rozboru výsledků leteckého i pozemního průzkumu se v přístavech těchto center objevilo velké množství hladinových dopravních prostředků a vojenských plavidel všeho druhu. V Mariupolu byly navíc zjištěny i prámy typu Siebel patřící německému 128. a 86. oddílu ozbrojených prámů. Jejich plavidla tam byla dopravena po souši. Z těchto skutečností vyplývalo nadmíru jasně, že německé velení hodlá z přístavů Mariupol, Taganrog a Berďansk učinit své základny pro zásobování vojsk v další útočné kampani směřující na severní Kavkaz.

Dalším opatřením nepřítele, který v té době odhalila rozvědka Rudé armády, bylo přepravení italských torpédových člunů MAS po železnici a nákladními auty do Mariupolu, odkud se měly dostat až do Kaspického moře. Německé velení jejich činnost hodlalo ještě doplnit nasazením italských miniponorek a dalších malých bojových prostředků. Takové nasazení by silně narušilo a možná zcela znemožnilo dosud bezproblémovou plavbu nákladních lodí a tankerů po Kaspickém moři, což by hrozilo katastrofou a úplným zhroucením zásobování Rudé armády mazivy a pohonnými hmotami.

Proto obraně pobřeží Azovského moře věnovalo nejvyšší velení Rudé armády opravdu soustředěnou pozornost. Šlo totiž o mnoho, ne-li o všechno a v sázce byly nejen černomořské a azovské přístavy, ale také děsivá eventualita, že Černomořské loďstvo nakonec zůstane úplně bez přístavů. Tak to od svých vojsk ostatně požadovalo německé OKW. Kaspická ropa byla pro obě válčící strany k dalšímu vedení války životně důležitá.

Jen v průběhu května 1942 vybudovala Azovská vojenská flotila silami svých posádek v nejohroženějších místech více než 40 velkých a středních dřevozemních obranných postavení a stovky opevněných palpostů zbraní od kulometů přes minomety až po dělostřelectvo všech ráží a druhů. Současně s touto činností vykopaly posádky lodí a námořní pěchota více než 8 km protitankových příkopů, vybudovaly asi 20 km vícestěnných drátěných protipěchotních zátarasů, položily do minových polí před a mezi obranná postavení asi 3 500 protitankových a protipěchotních min. V rámci promyšlené protidesantní obrany bylo na místech vhodných pro vylodění nataženo mnoho kotvených lanových sítí, které účinně bránily vyloďovacím plavidlům v přístupu ke břehům. Letadla shodila do plavebních tras a přístavů užívaných nepřítelem stovky námořních min přivezených mnohdy až z Baltu.

I když na jaře 1942 měla Azovská vojenská flotila v počtu lodí už značnou převahu nad nepřítelem, její bojové možnosti nemohly být v této fázi střetnutí ani zdaleka využity. Hlavní příčinou tohoto tristního stavu nebyl materiální nedostatek například munice nebo paliva, ale téměř absolutní převaha německých sil ve vzduchu nad tímto válčištěm.

V období jara a léta roku 1942 bylo německé letectvo, nasazené na východní frontě, soustředěno z velké části právě na jižní frontě ve směru hlavního úderu letní ofenzívy. Jeho letouny systematicky napadaly lodě AVF takřka ihned po jejich objevení se na moři a ani v bráněných přístavech a kotvištích neměly posádky klid. Například jen v průběhu března a dubna německá letadla potopila čtyři cenná bojová plavidla, němečtí stíhači sestřelili dvě stíhačky AVF a pět dalších vážně poškodili. Přesné zásahy německých pum zničily na azovském pobřeží řadu důležitých a cenných objektů.

V květnu 1942 aktivita německého letectva ještě dále vzrostla. Podle německých údajů potvrzených několika lodními deníky plavidel AVF provedly německé letouny na lodě AVF na moři více než 200 přímých útoků, a to povětšině velkou skupinou letadel.

Když byla na Kerčském poloostrově drtivě poražena vojska Krymského frontu, úplně vyhnána z Krymu a dlouho obléhaný Sevastopol pod údery Mansteinových vojsk konečně padl, napětí pociťované na frontě u Azovského koře bylo takřka hmatatelné. Německá vojska s jejich spojenci se valila širokou průrvou v obranné sestavě vojsk Rudé armády svými motorizovanými a tankovými kolonami do hloubi donských stepí a velení Skupiny armád A přistoupilo k provádění plánu operace „Edelweiss“ na obsazení Kavkazu a ropných nalezišť u Kaspického pobřeží. Neposledním cílem celé této operace bylo odříznutí Černomořského loďstva a Azovské vojenské flotily od jejich základen a následná eliminace veškeré námořní síly SSSR v tomto prostoru.

Azovská vojenská flotila se ocitla uprostřed válečné vřavy jedné z nejkritičtějších fází německé války na východě. Dne 21. dubna byla začleněna do sestavy sil Severokavkazského směru a v souvislosti s další reorganizací pak dne 19. května 1942 podřízena Severokavkazskému frontu. Vrchní velení sovětských vojsk při stanovování obranných úkolů na linii řeky Don dne 11. července podřídilo Severokavkazskému frontu také lodě Samostatného Donského oddílu lodí (SDO).

Takovéto organizační schéma donutilo velení AVF k ještě daleko užší spolupráci a součinnosti s pozemními vojsky. Šlo hlavně o to, aby mezi kooperujícími štáby a veliteli bylo navázáno a také udržováno spolehlivé, rychlé, bezchybné a kvalitně kryptograficky zabezpečené spojení.

S veliteli pozemních vojsk dohodlo velení AVF týlovou hranici své operační zóny na čáře Usť-Kojsug - Kugěj - Staroščerbinovskaja - Novoděrevjanskaja - Privolnaja - Stěpnaja - Slavjanskaja - řeka Protoka mimo osadu Troickaja - řeka Kubáň - Achtanizovskij liman - stanice Achtanizovskaja. Veškeré vojenské jednotky nacházející se v této operační zóně byly v případě jakéhokoliv pokusu o výsadek námořních nebo vzdušných sil nepřítele podřízeny veliteli AVF.

Tímto způsobem byla flotila stejně jako dříve z velké většiny orientována na odrážení nepřátelských pokusů vysadit své jednotky z moře. Možnosti Němců takové operace provádět objektivně existovaly. Měli v dostatečném množství vhodná výsadková plavidla s dobrou výzbrojí a malým ponorem a na jižním pobřeží Azovského moře s jeho povlovně stoupajícími břehy existovalo mnoho míst, kde se námořní výsadek dal s úspěchem provést. Mimoto Němci disponovali v prostoru Krasnodarského kraje mnoha již dříve obsazenými dobrými letišti a také dokonale vybudovanými týlovými základnami i ostatní potřebnou infrastrukturou. Jejich letectvo mělo takřka absolutní převahu ve vzduchu a operační situace dovolovala provést jak námořní, tak vzdušné výsadky potřebné velikosti a rozsahu s dostatečnou podporou ze vzduchu i z moře.

Německá ofenziva začala 19. června 1942 a útočné uskupení se zakouslo do sovětské obrany natolik úspěšně, že například automobily dopravní kolony slovenské Rychlé divize, která byla zařazena do sestavy německého XIV. sboru Armádní skupiny Jih se dokázaly držet jen s potížemi tankových kolon.

Rozvědka hlásila veliteli Severokavkazského frontu, že v přístavech Azovského moře Němci soustředili přibližně 5 000 příslušníků námořních sil a že do prostoru tří největších letišť v oblasti byla z Německa přesunuta jedna vzdušně-výsadková divize. To hrozilo bezprostředním nebezpečím výsadkových aktivit, které by v případě úspěchu přenesly okamžitě hlavní tíhu boje na druhou stranu Azovského moře, na Tamaňský poloostrov a následně na Kavkaz jako takový.

Velení Severokavkazského frontu tedy nařídilo dne 17. července 1942 veliteli AVF, aby vzhledem k operační situaci na pravém břehu řeky Don provedl veškerá myslitelná opatření s cílem ústí Donu ubránit, zablokovat všechna vyústění řeky v její deltě a zachovat přitom volné plavební dráhy pro proplutí lodí flotily, které poskytovaly palebnou podporu jednotkám pozemních vojsk bránících Rostovský opevněný prostor. Dále měla flotila v součinnosti s vojsky 56. armády bránit nepříteli v aktivní činnosti na taganrožském směru.

Rozpracované úkoly předal štáb AVF veliteli SDO, jehož lodě se svými posádkami doprovázené námořními pěšáky byly v té době soustředěny v prostoru města Azov. Byly to tři dělové čluny, jeden monitor, čtyři obrněné dělové čluny typu BKA, dva oddíly hlídkových člunů a obrněný vlak č. 10.

Na rozkaz velitele SDO odplul oddíl obrněných dělových člunů (čluny č. 201, 202 a 205 pod velením kapitánporučíka S. P. Šulika) do prostoru stanic Konstantinovskaja a Kurmojarskaja. Po několika dnech se tyto síly ocitly přímo uprostřed velmi intenzivních bojů. Německé velení provedlo tak rázný útok, že dne 21. června 1942 jeho jednotky dosáhly Donu a za dva dny prorazily obranné linie 56. armády v celé hloubce. Jakýkoliv úspěch lodí a posádek SDO byl ta takovýchto okolností podmíněn samostatností a aktivitou velitele i jeho podřízených. Spoléhat na rozkazy shora nebylo proč; ani je v té době neměl kdo vydat či doručit adresátovi.

SDO musel v první řadě zabezpečovat přepravy vojsk Jižního frontu na levý břeh Donu. Na naléhavý požadavek velitele 56. armády byly lodě SDO nasměrovány k mostům a bodům provizorních přeprav nacházejících se u osad Nižněgnilovskaja, Obuchovka, Jelizavětinskaja a Zadoňje. Při plavbě do určeného prostoru posbíraly posádky lodí SDO veškerá plavidla nacházející se na dolním toku Donu. Nakonec bylo takto shromážděno asi 250 nejrůznějších plavidel od malých převozních člunů přes rybářské bárky, nákladní vlečné čluny, motorové čluny  až po osobní parník.

Situace u přeprav se s každou minutou zhoršovala. Vojenské jednotky s tanky, nákladními auty, povozy, osobními auty a další technikou přicházely ve zmatku rychle jedna za druhou, do toho se zamíchali evakuovaní civilisté se svými svršky, kolony civilních nákladních vozidel vezoucích stroje z evakuovaných továren a neorganizovaně se přidávali i mnozí místní občané, kteří rozhodně nechtěli být vydáni napospas rychle postupujícímu nepříteli. Zorganizovat v takovémto prostředí plném paniky něco jako funkční a kapacitně vyhovující přepravy se zdál být nadlidský úkol.

Velitelé a členové posádek SDO na sebe museli chtě nechtě vzít nesmírně obtížnou úlohu takový problém účinně a rychle vyřešit. Velitel SDO nejprve zorganizoval PL obranu přeprav svými loďmi a z PL oddílů a baterií přicházejících vojsk, poté nařídil velitelům jednotek a civilistům odpovědným za své podřízené, aby se s nimi rozptýlili do volného terénu a co nejdůkladněji se zamaskovali. To se ukázalo jako velice prozíravé, jelikož zakrátko se objevilo nepřátelské letectvo, které nebylo sovětskými letci nijak obtěžováno a jeho jedinou snahou bylo přepravy a nahromaděná vojska i techniku, které se do té doby nepodařilo před jejich očima ukrýt, co nejdokonaleji a co nejdříve zlikvidovat.

Lodě AVF v noci na 27. červen provedly silný palebný přepad nepřátelských postavení a vysadily desant v síle asi 140 námořních pěšáků do prostoru osad Obuchovka a Jelizavětinskaja. Neočekávaným náporem a bojem zblízka se výsadku podařilo pobít asi 150 nepřátelských vojáků, zničit většinu ze 30 shromážděných nákladních aut a umlčet čtyři minometné baterie tím způsobem, že výsadkáři bojem zblízka téměř úplně vyhladili jejich obsluhy. Část nalezené munice vyhodili do vzduchu a část i s minomety naložili na ukořistěná nákladní auta. S těmi pak výsadek prorazil z týlu skrze překvapené Němce ke svým. 

V nejkritičtějších dnech bojů mezi 20. a 28. červencem zabezpečovaly lodě AVF krytí a přepravy silně pocuchaných zbytků vojsk 9., 18., 24., 28., 37. a 56. armády, 16. samostatné střelecké brigády, 158. opevněného prostoru, jednotek letištních zabezpečovacích praporů a týlových služeb 4. letecké armády. Přitom lodě dokázaly ještě poskytovat pozemním vojskům nepřetržitou palebnou podporu a přepravovaly je přes Don a jeho přítoky dokonce i v případech, kdy byly samy odříznuty od možnosti vyplout na moře.

V prostoru ústí řeky Severní Doněc působil v krajně obtížných podmínkách oddíl obrněných dělových člunů, který zabezpečoval přepravu řady jednotek 56. armády. Dne 22. července Němci útokem z chodu obsadili osadu Razdorskaja a lodě tím odřízli od Rostova na Donu. Stejného dne, tedy 22. července 1942, dosáhly jednotky slovenské divize (Rýchla divízia) Rostova na Donu a v následujících dnech byly prvními jednotkami Osy, které vytvořily předmostí na jižním břehu Donu. Člunům oddílu se ale podařilo s využitím posledních zásob střeliva probít si cestu k osadě Aksajskaja, kde jim další plavbu znemožnily rozbité mosty a trosky přeprav nahromaděné v řečišti napříč celou šířkou toku.

Když byly lodě tohoto oddílu zbaveny možnosti probít se do Azovského moře, přepluly na rozkaz velitele SDO do řeky Manyč a spolu s jednotkami 4. střelecké divize 12. armády zaujaly obranu u stanice Manyčskaja. Když pak byla vojska Rudé armády ze stanice a jejího okolí vytlačena postupujícími německými oddíly, posádky lodí svá dosavadní obydlí a současně zbraně - obrněné dělové čluny - vyhodily do vzduchu a probojovaly se spolu s pozemními jednotkami do města Salsk.

Velkou iniciativu a rozhodnost v nastalé obtížné situaci projevil velitel tohoto oddílu Šulik, který těsně předtím, než německé jednotky dobyly i Salsk, dokázal zorganizovat pomocí svých oddaných posádek vypravení obrněného vlaku č. 10, šesti železničních souprav naložených cenným nákladem a evakuačního nemocničního vlaku se 470 raněnými v sanitních vagonech na Krasnodar. Dne 2. srpna posádky Šulikova oddílu také dorazily do Krasnodaru a byly zařazeny do Samostatného Kubáňského oddílu lodí.

Skutečný vliv na bojovou situaci na dolním toku Donu ale prokázaly úspěšné obranné boje Rudé armády v prostoru Stalingradu. Vojska německé 4. tankové armády tvořící útočný hrot operační skupiny vojsk útočící na Kavkaz musela na přímý rozkaz Adolfa Hitlera změnit směr postupu a vydat se na dlouhou cestu ke Stalingradu. Jedním z nejbližších úkolů přitom německé velení stanovilo dobytí města a přístavu Azov. Otázka co nejrychlejšího obsazení východního pobřeží Azovského moře a tamních přístavů byla podrobně rozpracována speciální směrnicí OKW.

Obrana města Azov měla pro SSSR a jeho Rudou armádu skutečně strategickou důležitost. Všichni obránci tohoto města si to uvědomovali a bojovali opravdu úporně. V obranné činnosti se obzvláště vyznamenaly posádky dělových člunů a obrněných dělových člunů AVF. Města, které dalo své jméno moři a flotile, se za žádnou cenu nehodlaly vzdát.

Proto byla předem propracována opatření aktivní obrany – provádění protiútoků podporovaných lodním dělostřelectvem, ostřelování a ničení zjištěných důležitých cílů. Jako příklad bojové zdatnosti by mohla posloužit posádka dělového člunu SERAFIMOVIČ. Z děl hlavní ráže ostřelovala útočící německou kolonu, její protiletadloví dělostřelci současně odráželi skupinu střemhlav útočících bombardérů. Zásah bomby roztříštil lodní příď a příďový vazník se po explozi takřka oddělil od lodního kýlu. Otřes a tlaková vlna výbuchu zablokovaly nouzové vypouštěcí ventily páry v otevřené poloze a tím byly současně odstaveny z provozu oba parní stroje. Loď přesto bojovala dál na místě, kde jejím strojům došel dech až do doby, kdy námořníci na rozkaz svého zraněného velitele loď podminovali a opustili. SERAFIMOVIČ vyletěl do povětří po explozi časované nálože v muniční komoře se střelivem právě ve chvíli, kdy se na jeho palubu pokoušeli dostat útočníci na veslových člunech.

Obrněný vlak č. 10, který byl flotile přidělen, také bojoval až do svého smutného konce. Na své poslední palebné pozici vystřílel veškeré své střelivo a poté jeho posádka splnila rozkaz velitele AVF, který zněl: pokud vznikne nebezpečí obsazení obrněného vlaku, je třeba z něj odebrat kulomety, vlak vyhodit do vzduchu a z posádky zformovat rotu námořní pěchoty. Posádka vlaku se pak přesunula do prostoru 661. stacionární baterie pobřežního dělostřelectva a aktivně se zúčastnila následujících bojů na pobřeží, probíhajících od Donu až k Těmrjuku.

Obsluhy děl 661. baterie spolu s posádkou obrněného vlaku v následujícím období držely jádro obrany jižního břehu Taganrožského zálivu. Své povinnosti v tomto neobyčejně těžkém období dostáli všichni do písmene. Jejich osud byl zpečetěn už od pádu Salsku a i když to všichni věděli, v boji neustoupili a pokračovali v něm až do posledního náboje pro děla. V prostoru osad Zajmo - Obryv - Krugloje vytrvale ničily děla a kulomety této statečné skupiny útočícícho nepřítele až do noci na 1. srpna i přesto, že baterie byla už od souše zcela obklíčena. Tehdy baterie vypálila posledních 350 granátů a na rozkaz velitele Jejské námořní základny svá děla zničila. Část obsluh odplula v noci po moři na malých rybářských veslicích a zbytek se útokem na bodáky přes pozice překvapených Němců podél pobřeží probil do města Jejsk, kde vojáci posílili řady jeho obránců.

Tím, že baterie posílená posádkou obrněného vlaku a jejími kulomety držela své postavení do poslední chvíle, podařilo se jí opozdit útok nepřítele směřující k obsazení pobřeží Azovského moře o více než týden. A čas v těch těžkých dobách znamenal mnoho, ne-li všechno.

Jakmile se německá vojska začala po proražení sovětské obrany vcelku volně pohybovat po zadonské a salské stepi, nebezpečí proražení tankových hrotů jejich útoku na Kavkaz se stalo bezprostředním. STAVKA se proto pokusila soustředit všechna vojska, kterými v tomto kriticky ohroženém prostoru disponovala a vydala rozkaz spojit Jižní a Severokavkazský front pod velení maršála Buďonného. Toto rozhodnutí určitě nepatří mezi ta, která se Stalinovi vyplatila - starý kavalerista a problémy moderního pohyblivého střetnutí se prostě nedaly sloučit. Stalin svému starému spolubojovníkovi plně věřil, ale manévry jezdectva v občanské válce byly něco úplně jiného než soudobý manévrový boj tankových kolon podporovaných silným letectvem.

Nakonec i kvůli snadnějšímu řízení boje byla brzy vojska nového frontu znovu rozdělena, a to na dvě relativně samostatné operační skupiny - Donskou a Přímořskou. Přímořská operační skupina, zahrnující 18, 56. a 47. armádu, 1. samostatný střelecký sbor a 17. sbor jezdectva, byla svěřena generálplukovníkovi J. T. Čerěvičenkovi a podporovat ji měla 5. letecká armáda, Kerčská námořní základna a Azovská vojenská flotila. Hlavním úkolem této skupiny vojsk byla obrana na krasnodarském směru a úporná obrana Tamaňského poloostrova.

Azov přes veškeré obětavé úsilí jeho obránců padl 28. července 1942 a lodě SDO se přesunuly do Jejsku, přičemž sebou na vlečných lanech přitáhly z Donu dva parníky, dva cisternové čluny na převoz benzinu, tři říční remorkéry, celou karavanu plovoucích korečkových rypadel naloženou na nákladních vlečných člunech a spoustu dalšího cenného materiálu.

Lodě Azovské vojenské flotily se kromě své bojové činnosti při obraně pobřeží a přeprav na Azovském moři věnovaly také dalším činnostem. Jednou z nich bylo kladení min, další pak vysazování taktických desantů a provádění průzkumu postavení nepřítele na Kerčském poloostrově, odkud hrozilo bezprostřední nebezpečí. Za několik týdnů července a počátku srpna bylo před přístavy a na plavební dráhy využívané nepřítelem položeno přes 500 námořních min různých typů. Speciálně často byly touto činností sovětských námořníků poctěny prostory Těmrjuckého a Taganrožského zálivu, okolí mysů Kazantin, Zjuk, Chroni, Bogatubje a přístupy k Bělosarajské kose, kde průzkum zjistil nejsilněji provozované trasy německé lodní dopravy.

Ve dnech 16. a 17. července skupina lodí AVF vysadila desant skládající se ze dvou průzkumných skupin – celkem přes 110 osob – na kosu Pětrušina a opodál vsi Samsonovka. Dne 21. července a také den nato dělový člun DON a dva minolovné čluny typu KTšč ostřelovaly mys Chroni s úkolem rozkrýt palebný systém dělostřelectva, které tam bylo rozmístěno.

Letecká skupina flotily zničila v průběhu července podle sovětských, Němci nepotvrzených údajů, více než 20 letadel, a to jak ve vzdušných bojích, tak na letištích. Je zajímavé, že z přístupných pramenů nelze zjistit podíl vítězství sovětských letců ve vzduchu a odlišit toto číslo od letadel údajně zničených německému letectvu přímo na letištích. Letouny AVF potopily mj. na moři a v přístavech šest pontonů, malý remorkér, bárku, 14 malých nákladních člunů a rybářských sajnerů. Díky aktivnímu působení nepočetného letectva a lodí AVF takřka na celém povrchu Azovského moře se dařilo z velké míry znemožnit anebo alespoň znesnadňovat pokusy německého velení přepravovat vojska a náklady po moři před svým pobřežím nebo napříč Azovským mořem.

V těžkých dnech bojů ve velkém ohbí Donu a obranné bitvy na přístupech ke Kavkazu a Stalingradu se mezi obránci četl proslulý Stalinův rozkaz, tedy rozkaz lidového komisaře obrany č. 227 z 28. července 1942, známý spíše pod zkráceným názvem Ни шага назад! - Ani krok zpět. Zoufalou situaci, která na jižním křídle sovětsko-německé fronty nastala v létě roku 1942, se nepodařilo ihned zvrátit ani vydáním drastických rozkazů hrozících zastřelením všem, kteří by bez rozkazu nadřízených ustoupili. Ale svůj vliv to jistě mělo. Statisícové davy otrhaných  a zbědovaných sovětských zajatců, pochytaných Němci v prvních týdnech války při rozsáhlých obkličovacích operacích, se už útočícím Němcům nevzdávaly. 

Ale vzhledem k tomu, že se Rudé armádě nedařilo zachytit se v předem opevněných obranných postaveních – ta totiž i přes rok platící rozkaz maršála Šapošnikova často nebylo možno při rychlosti, s jakou Němci útočili, ani vybudovat – německé mobilní hroty útočných kolon narážely téměř výhradně na nepřipravené, improvizovaně vybudované obranné čáry, které pak díky své převaze ve vzduchu a v tancích snadno prorážely do hloubi obrany a nezadržované se řítily stepí ke Kavkazu a k Volze.

Na levém křídle převyšoval nepřítel vojska Severokavkazského frontu v živé síle v pásmu Přímořské operační skupiny vojsk 1,4 krát, v dělech a minometech třikrát a v tancích a letectvu měl takřka absolutní převahu. S jejím využitím německé předsunuté jednotky dosáhly už 1. srpna přístupů k městu Jejsk. Město bylo bráněno hlavně dvěma prapory námořní pěchoty podporovanými lodním a pobřežním dělostřelectvem. K razantnímu zhoršení podmínek pro obranu města došlo ihned poté, co velitel frontu Buďonnyj osobně nařídil – zřejmě z obav o osud jemu vždy tak drahé jízdy – okamžitý ústup všech jednotek patřících k 17. sboru jezdectva, řádně pocuchaných v předchozích obranných bojích a soustřeďujících se právě v Jejsku, z okrajů města ven směrem na Krasnodar. Město se tím prakticky odhalilo a uhánějící kolony jízdních oddílů na náladě mezi námořními pěšáky nepřidaly.

Při ústupu z napadeného Jejsku bylo využito všech zkušeností draze nabytých při evakuaci vojsk z Oděského obranného prostoru. Těsně předtím, než sovětské jednotky město opustily, provedlo lodní, pobřežní i polní dělostřelectvo silný palebný přepad německých postavení a současně s jeho ukončením se na překvapené německé jednotky vrhly útočné skupiny skládající se převážně z příslušníků 144. praporu námořní pěchoty. Těm se podařilo překvapenou posádku vesnic Širočanka a Alexandrovka vyhnat ve zmatku do širé stepi. Takovéto nemilé překvapení vedlo německé velení útočících vojsk k závěru, že na konečný útok na Jejsk je ještě příliš brzy a že je tedy zapotřebí jeho obranu nejdříve patřičně „změkčit“,  přisunout další posily a pak se dát do vypuzování jeho obránců. To vyústilo ve třídenní přestávku v bojích, kdy se útočníci ani jednou nepokusili na město vyrazit a věnovali se výhradně zabezpečování svých týlů, dovozu posil a opětného zorganizování těch jednotek, které byly v důsledku nenadálého přepadu sovětských námořních pěšáků s útočným duchem poněkud na štíru.

Za toto krátké období se obráncům Jejsku podařilo po moři i po souši evakuovat 3 600 civilních osob, 34 děl, 48 nákladních aut a traktorů, 200 tun tolik potřebné munice a více než 5 000 tun potravin a jiného nákladu. Ztráty německých jednotek před Jejskem dosáhly 180 padlých, 557 raněných, 18 nákladních aut, sedm děl, desítky kulometů a minometů, 80 koní a několik rumunských tančíků s kulometnou výzbrojí, jak hlásil jejich velitel na OKW.

Po průlomu obrany sovětských vojsk dosaženém Němci po provedení pečlivého průzkumu uskutečněním dobře připraveného mohutného útoku na styku Donské a Přímořské operační skupiny vojsk, se německé a rumunské útočící jednotky vrhly k Armaviru, což okamžitě vytvořilo reálnou hrozbu obklíčení všech jednotek pravého křídla Přímořské operační skupiny vojsk. Aby k takové katastrofě nedošlo, nařídila STAVKA dne 5. srpna 1942 Buďonnému, aby spolehlivou obranou zajistil udržení Majkopu a silnice Majkop - Tuapse. Takovýmto rozhodnutím byla obrana pobřeží Azovského moře od řeky Kagalnik až k Těmrjuku prakticky vložena na bedra vlastních sil Azovské vojenské flotily. Viceadmirál I. S. Isakov, nacházející se v té době na velení AVF, nařídil jejímu veliteli, aby flotila současně s obranou základen a přístavů zajistila bezodkladnou evakuaci veškerých dostupných plovoucích prostředků civilního loďstva z přístavů Jejsk a Primorsko-Achtarskaja do Těmrjuku.

Narkom Kuzněcov zaslal velení AVF dne 5. srpna telegram, ve kterém chválil dosavadní obrannou činnost flotily a nařizoval stejně jako Stalin

Ale bránit města na pobřeží Azovského moře bylo za daných poměrů sil stále těžší a těžší. Dne 7. srpna nařídilo velení frontu veliteli AVF přesunout lodě z Primorsko-Achtarské do Těmrjuku a odtud zorganizovat pevnou obranu levého křídla frontu a Tamaňského poloostrova. Stejným směrem se mělo přemístit i velení flotily a proto byly hlavní síly AVF po ústupu z Jejsku soustředěny v Těmrjuku.

V další směrnici STAVKY se říkalo, že 

Všem velitelům bylo jasné i tak, že po obsazení námořní základny v Tuapse na kavkazském pobřeží Černého moře by nepřítel mohl provést hluboký obchvatný manévr a uzavřít tím do obkličovacího kruhu celou Přímořskou operační skupinu vojsk. V takovém případě by bylo Černomořské loďstvo zbaveno své tehdejší nejdůležitější základny, která zbyla - města a přístavu Novorossijsk.

Proto také STAVKA nařídila veliteli frontu okamžitě odvézt z Tamaňského poloostrova celou 77. střeleckou divizi a použít ji k zesílení obrany Novorossijsku, přičemž obrana Tamaňského poloostrova byla s okamžitou platností svěřena Černomořskému loďstvu. Vojenská rada frontu po zvážení situace nařídila velitelu AVF, aby svými silami zorganizoval obranu Tamaňského poloostrova v úseku Těmrjuk - Anapa. Za tím účelem bylo zapotřebí spojit všechny síly Azovské vojenské flotily, Kerčské námořní základny a Černomořského loďstva, které se v tomto ohroženém prostoru nacházely.

Velení AVF po prozkoumání hrozivé situace na Kubáni záhy pochopilo, že nepřítel si zvolil opravdu vzdálený cíl svých útočných operací. Podle názoru velitele flotily i štábu to bylo přinejmenším obsazení Novorossijsku a přerušení přímořské silnice vedoucí podél černomořského pobřeží Kavkazu. Tím by se útočícím Němcům přesně podle jejich záměrů podařilo zbavit Černomořské loďstvo základen a odsoudit jej tak ke zkáze pod bombami a torpédy německých letadel. Z toho vyplýval jediný závěr: veškeré obranné úsilí je třeba soustředit na obranu Novorossijsku.

Proto se velitel AVF obrátil už 7. srpna na Vojenskou radu Černomořského loďstva s návrhem evakuovat vojska bránící do té doby Těmrjuk, přesunout pozemní jednotky a mobilní dělostřelectvo z Tamaňského poloostrova a ponechat tam pouze stacionární baterie pobřežního dělostřelectva s rozkazem, aby po vystřílení veškeré munice své zbraně zlikvidovaly. K jejich bezprostřední ochraně u nich hodlal ponechat jeden prapor námořní pěchoty. Takové opatření by umožnilo zformovat dvě další brigády námořní pěchoty a dva až tři oddíly dělostřelectva a později je použít k obraně samotného města a přístavu Novorossijsk.

Ale praktické uskutečnění tohoto promyšleného plánu se bohužel dost protáhlo. Telegram od Vojenské rady ČL týkající se tohoto opatření a schvalující jej dostal velitel AVF až po dvou dnech – 9. srpna v 1600 – a psalo se v něm:

Takovéto opožděné rozhodnutí nadřízených znamenalo pro AVF vyvinout v obraně zvýšené úsilí a operační prostor flotily se přitom značně rozšířil. Na první pohled bylo zřejmé, že ze všeobecného úkolu bránit společně se 47. armádou Tamaňský poloostrov vyplývá dílčí, ale přitom zdaleka ten nejdůležitější úkol - zabránit německým vojskům prorazit na Kavkaz přímým překročením Kerčského průlivu.

Velení námořním silám rozmístěným na třech různých směrech – novorossijském, těmrjuckém a tamaňském – vyžadovalo upravit odpovídajícím způsobem velitelskou strukturu AVF. Proto bylo VS flotily umístěno u Anapy, záložní VS pak v Novorossijsku. A i když veškerá činnost velení flotily byla zaměřena na pozemní obranu Novorossijsku, síly AVF dále pokračovaly v udržování obranných postavení na severozápadním a západním pobřeží Tamaňského poloostrova. Poté, co velení 47. armády přesunulo svá vojska na novorossijský a tuapsenský směr, se celá tíha obrany zbylých rozsáhlých úseků navalila na AVF.

Velitel AVF zaslal velení Kerčské a Těmrjucké námořní základny telegram, ve kterém vydal nové rozkazy pro organizaci a vedení bojové činnosti. Telegram také obsahoval nařízení, podle kterého se všem příslušníkům AVF mělo vysvětlit, že nepřítele je nyní zapotřebí zastavit za každou cenu, aby nemohl proniknout na Tamaňský poloostrov a zdůraznil také, že žádný velitel nesmí vydat rozkaz k ústupu bez souhlasu svého nadřízeného. Pro obranu Těmrjuku byly zformovány tři střelecké prapory a několik rot v celkovém počtu asi 3 000 bodáků, povětšinou z posádek lodí a jednotek pobřežní obrany. Podporovat je mělo hlavně lodní dělostřelectvo plavidel nacházejících se v přístavu.

Mezi 11. a 13. srpnem 1942 zaujaly 144. a 305. samostatný prapor námořní pěchoty obranná postavení na přístupech k Těmrjuku. V téže době rumunské jednotky postupující podél pobřeží Azovského moře dorazily ke stanicím Slavjanskaja a Krymskaja. Dne 12. srpna sovětská vojska ustoupila z Krasnodaru a přpravila se na levý břeh řeky Kubáň. Část sil německé 17. armády následně zahájila útok ve směru na Novorossijsk.

Německo-rumunské jednotky se 12. srpna pokusily prorazit obranu směrem na osadu Kalabatka a kolchoz Krasnyj Okťabr, ale jednotky námořní pěchoty podporované dělovými čluny BUG, DON, No. 4, monitorem ŽELEZŇAKOV a letadly v té době už velice početně slabé letecké skupiny AVF útoky úspěšně odrážely. Přesto se německým a rumunským jednotkám podařilo mnohonásobným přečíslením obránců v živé síle i palebných prostředcích 17. srpna dobýt několik okolních důležitých výšin a následně 20. srpna po řadě prudkých útoků, doprovázených drtivou dělostřeleckou palebnou přípravou, obranu sovětských jednotek za cenu značných ztrát na živé síle prorazit.

Aby bylo možno zabránit hrozícímu obklíčení Těmrjuku, byl z posádek lodí AVF zformován další prapor námořní pěchoty s přibližně 500 čerstvě zařazenými „námořními pěšáky“ pod velením majora C. L. Kunikova. Tomu se podařilo 21. srpna postup německých a rumunských útočníků s vynaložením veškerých sil a za cenu velkých ztrát konečně zastavit. Se jménem tohoto hrdinného důstojníka se mnohokráte setkáme při studiu bojů na tzv. Malé zemi (Малая земля) v době obrany Novorossijsku.

Německé velení bylo nuceno kvůli vysokým ztrátám na živé síle a koních v průběhu útoků na Těmrjuk odsunout do týlu k doplnění a přeformování celou rumunskou 5. divizi jezdectva a na její místo do sestavy útočících vojsk zařadit rumunskou 9. divizi jezdectva. Těmrjuk vzdoroval mnohonásobné přesile až do 24. srpna, kdy za značných ztrát v pouličních bojích dům od domu rumunské a německé jednotky vstoupily do Těmrjuku a jeho námořní základny. Německý velitel hlásil po obsazení města v útočících jednotkách ztrátu 480 padlých a přes tisícovku raněných. Sovětské jednotky krycího odřadu vyhodily do vzduchu při svém ústupu most a zlikvidovaly všechny přepravy přes řeku Kubáň a přes hluboce vřezané údolí vyschlého potoka Kazačij, když přístav předtím hustě zaminovaly a veškerá jeho zařízení, která měla po bojích ještě nějakou hodnotu, zničily trhavinami.

Houževnatou dlouhotrvalou obranou této základny relativně malými silami se za kritické situace na jižním křídle sovětsko-německé fronty podařilo opozdit nasazení přinejmenším dvou divizí a řady menších jednotek na hlavním směru útoku na Kavkaz o více jak dva týdny, a to v době, kdy situace obou válčících stran u Novorossijsku byla doslova na hraně. Šlo o každého vojáka, každou pušku. Maršál Buďonnyj odeslal veliteli AVF telegram, ve kterém stálo:

Po ústupu z Těmrjuku se silně prořídlé zbytky 144. a 305. samostatného praporu námořní pěchoty sloučily do 144. samostatného praporu a společně s Azovským praporem domobrany, který dostal název 305. prapor, zaujaly obranu na čarách Starotitarovskij liman - stanice Achtanizovskaja a Pěrěsyp - Dubovyj Rynok - kolchoz Krasnaja strěla - stanice Varěnikovskaja.

V období rozhořčených bojů o Tamaňský poloostrov se všechny dopravní lodě přemístily ve skupinách po patnácti až dvaceti jednotkách na Černé moře, aby nebyly na Azovském moři útočícími Němci a Rumuny chyceny do pasti. Před vyplutím si lodě doplnily zásoby pohonných hmot, potravin a munice pro palubní zbraně, dle možností naložily poškozenou bojovou techniku a další materiály. Jejich úspěšné proplutí Kerčským průlivem v dosahu nepřátelské palby z děl a minometů a pod nálety německých letadel až do přístavů na kavkazském pobřeží bylo samo o sobě hrdinským činem.

Konvoje mohly být doprovázeny hlavně slabě vyzbrojenými minolovnými čluny a hlídkovými čluny, proto se proplouvání Kerčského průlivu odehrávalo převážně, nikoliv však pokaždé, po soumraku, za špatné viditelnosti a hlavně v temné noci. Lodi krylo při přeplavbě pobřežní dělostřelectvo i děla na vojenských lodích, přičemž největší důraz byl kladen na ničení světlometů a umlčování nepřátelských polních a pobřežních baterií a minometů. Pokud se přesun lodí musel odehrát ve dne, zajišťovaly krytí konvojů kromě lodí a dělostřelectva také stíhací letouny ze sestavy posilových jednotek 47. armády a zbytky letecké skupiny AVF.

Podmínky přesunů lodí průlivem byly bez výjimky vždy velmi složité a na každém metru hrozilo velké nebezpečí. Podle hlášení pozorovatelů byly skupiny konvojovaných lodí a jejich doprovod každou noc, kdy průlivem pluly, napadeny přibližně dvěma tisíci dělostřeleckých granátů a min. Letectvo – jak armádní, tak od letecké skupiny AVF a ČL – bylo v té době velmi slabé a přes veškeré nasazení nedokázalo spolehlivé krytí konvojů ze vzduchu za denního světla zabezpečit. Z každého konvoje byla část plavidel ztracena zásahy granátů a min či pumami z letadel. Mimoto muselo být do ztrát zapsáno i mnoho lodí Černomořské a Kerčské paroplavební společnosti i plavidel AVF, které nebylo možno přeplavit z ohrožených přístavů do bezpečí kvůli značným poškozením. Tato plavidla tak musela být potopena uvnitř přístavů či na rejdě svými vlastními posádkami.

Přes zmíněné problémy a veškerá nebezpečí, kterým byly lodě vystaveny za podobných podmínek absolutní převahy nepřítele ve vzduchu (viz operace DYNAMO u Dunkerque, kde však bylo k dispozici nepoměrně více britských stíhaček), se mezi 3. a 23. srpnem podařilo vyvézt z obklíčení na Černé moře 122 civilních plavidel, hlídkový člun MARIUPOL, sedm torpédových člunů, pět hlídkových člunů typu MO, osm minolovných člunů a deset hlídkových motorových člunů - kluzáků. Dne 30. srpna opustil Azovské moře jako úplně poslední loď i monitor ŽELEZŇAKOV, který při poslední plavbě úžinou u Kerče už tradičně, stejně jako při ústupu z Dunaje, pohostil bohatou nadílkou granátů ze svých děl včetně protiletadlových veškeré zjištěné cíle v jejich dosahu na Němci a Rumuny obsazených březích.

Do černomořských přístavů se na všech možných plavidlech AVF evakuovalo více než 7 000 vojáků a námořníků, kteří se začlenili do jednotek bránících Novorossijsk a do bezpečí bylo odvezeno asi 1 500 tun vojenských i jiných nákladů. Lodě AVF byly zařazeny do Čermomořského loďstva. Posádky pobřežních baterií, pobřežních a přístavních specialistů a posádky zničených lodí se staly základem pro zformování nových jednotek a také pro brigády námořní pěchoty. Námořníci jako oko v hlavě střežili své uniformy a typická pruhovaná trička, neboť jejich objevení se na frontě vždy pro nepřítele znamenalo, že se utkají s jedněmi z nejtvrdších protivníků a to nejenže zvyšovalo morálku u námořníků, ale ta nepřátelská obavami z příštích událostí obvykle naopak utrpěla.

V období obrany Těmrjuku bojoval na řece Kubáň Samostatný Kubáňský oddíl lodí AVF. Ten obdržel úkol podporovat prořídlé jednotky 56. armády na úseku od stanice Varěnikovskaja ke Krasnodaru. Oddíl navázal velmi těsnou součinnost s jednotkami 216., 339. a 349. střelecké divize a se 103. střeleckou brigádou. Jeho lodní dělostřelectvo často pomáhalo odrážet útoky, lodě hlídkovaly, vysazovaly průzkumné desanty, pomáhaly při přesunu plavidel do Těmrjuku, zabezpečovaly přepravy přes řeky Kubáň a Protoka. Posádky lodí ničily plavební zařízení na těch úsecích řek, které musely přenechat nepříteli, narušovaly přepravy nepřátelských jednotek přes vodní toky a bránily útočníkům v častých pokusech obejít křídla obranné sestavy vlastních vojsk podél břehů řeky.

Oddíl se přes svou nevelkou bojovou sílu mohl pochlubit opravdu významnými bojovými úspěchy. Palba jeho děl a kulometů vyřadila z boje asi 2 000 nepřátel a lodní děla dokonce zničila několik tanků. Dne 11. srpna byla z části posádek člunů zformována rota námořní pěchoty a o něco později se do ní zařadily také zbytky posádek, které musely své lodě ponechat na řece Kubáň a vyhodit je do vzduchu, protože s nimi nebylo z řeky kudy odplout.

Mezi dny 21. až 29. srpna tato rota bojovala spolu se 144. samostatným praporem námořní pěchoty na úseku obrany mezi stanicí Varěnikovskaja a osadou Adagum. Dne 30. srpna se celá skupina stáhla za vedení ústupového boje ke stanici Gostagajevskaja. Odtud už vedla jen jediná cesta - zařadit se do obrany Novorossijsku, kterýžto úkol byl odteď hlavním pro velitele i štáb flotily, která fakticky přestala existovat.

Závěrem je třeba poznamenat, že zformování Azovské vojenské flotily rozkazem STAVKY už v červenci roku 1941 bylo prozíravé opatření a AVF v období od července 1941 do září 1942 poskytla mnohokrát vojskům Rudé armády na jižním křídle fronty neocenitelnou podporu. Německo-rumunské jednotky na pobřeží Azovského moře v úsecích, které byly bráněny výhradně úsilím posádek a vojáků námořní pěchoty AVF, přišly celkem o 22 000 vojáků a důstojníků, množství koní, zbraní a bojové techniky a v neposlední řadě také dost často o útočný elán. Flotila tak na sebe vázala velké množství sil, které by jinak byly součástí úsilí vyvinutého k naplnění cílů operace „Edelweiss“ na hlavním směru útoku – na Kavkaz.

To umožnilo pozemním vojskům Rudé armády klást nepříteli daleko silnější a dlouhodobější odpor v průběhu obranných bojů, než by jinak bylo vůbec možné. Jedním z nejlépe hodnocených výkonů Azovské flotily dosažených v uplynulém obdobé války byl fakt, že dokázala za cenu nesmírného vypětí a mnoha obětí zabránit uskutečnění německých plánů na masivní brzké vylodění vojsk z Kerčského poloostrova na Tamaňský poloostrov přes Kerčský průliv – nejkratší cestou na podporu svých vojsk směřujících na Kavkaz a kaspická ropná pole.

Likvidací všeho ještě alespoň částečně použitelného v opouštěných přístavech a základnách a potopením všech plavidel, které nebylo možno odsunout do bezpečí, snížila také Azovská vojenská flotila významným způsobem po jistou dobu možnosti německo-rumunských vojsk využívat pro zásobování a převozy svých vojsk po Azovském moři a jeho přítocích lodní dopravu.

Velitelský sbor Azovské vojenské flotily a posádky jejich lodí a pobřežních jednotek přeživších těžké boje na kavkazském směru nasbíraly za svého bojového působení četné bojové zkušenosti. Ty se jim pak hodily při organizování operačně-strategické spolupráce a součinnosti s pozemními vojsky a Černomořským loďstvem v období, které následovalo po zastavení útoku nepřítele na kavkazském směru a poté při jeho vyhnání z černomořského pobřeží a následného osvobozování Krymu.

Sovětské vojenské flotily:

• Amurská vojenská flotila
• Azovská vojenská flotila, část I. – 1941-1942 (právě čtete)
• Azovská vojenská flotila, část II. – 1943-1945
• Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl
  
• Dněperská vojenská flotila, část I. – 1941-1944
• Dněperská vojenská flotila, část II. – 1945
• Dunajská vojenská flotila
• Kaspická vojenská flotila
• Ladožská vojenská flotila
• Oněžská vojenská flotila
  
• Pinská vojenská flotila
  
• Volžská vojenská flotila
  

• Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
• Běrěžnoj S. S. a kolektiv: Korabli i vspomagatělnyje suda sovětskogo Vojenno-morskogo flota 1917 - 1927, Vojenizdat Moskva, 1981 
• Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Vělikoj otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1957 
• Glantz, David M., Orenstein, Harold S.: Soviet Documents on the use of War Experience: Vol. 3: Military Operations 1941 and 1942, Taylor and Francis Group, ISBN 0714633933 
• Ammon, G. A.: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1942 - 1942, Vojenizdat Moskva, 1992 
• Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
• Kliment, Ch., Nakládal, B.: Slovenská armáda 1939 - 1945, Levné knihy KMa, 2006, ISBN 80-7309-395-2
  
• Bundesarchiv_Bild_183-1986-0210-503,_General_Ewald_von_Kleist
• http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister
• http://militera.lib.ru/h/shirokorad_ab4/index.html
• http://sunsite.berkeley.edu:8085/x-ussr/100k/L-37-031.jpg

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů anebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.