Albert Speer vzpomíná na invazi v Normandii

„Již v srpnu 1942 prohlásil Hitler v diskusi s velením námořnictva, že úspěšná invaze předpokládá obsazení jednoho velkého přístavu. Neboť bez přístavu není možné na delší dobu zajistit nutné zásobování protivníka, který přistane na kterémkoli místě pobřeží, tak aby mohl zastavit protiútok německých vojsk. Průchozí linie na sebe úzce navazujících a navzájem se jistících bunkrů v obrovské délce francouzského, belgického a holandského pobřeží by ve velkém překročila kapacitu stavebního průmyslu. Kromě toho nebylo k dispozici tolik vojáků, aby obsadili takový počet bunkrů. Proto byly řadou bunkrů obklopeny pouze největší přístavy, zatímco mezi nimi ležící úseky pobřeží byly obsazeny od sebe velmi vzdálenými pozorovatelnami. 15 000 malých bunkrů by skýtalo úkryt vojákům během dělostřelecké přípravy před útokem. Hitler si ovšem představoval, že vojáci během útoku budou venku, jelikož se obranné postavení omezí na vlastnosti nutné k boji - odvaze a osobnímu nasazení.

Obranná zařízení byla do podrobností naplánována Hitlerem - dokonce i některé typy bunkrů navrhl, především v nočních hodinách, on sám. Byly sice jen náčrtkovité, ale velmi důkladně provedené. Bez ostychu před sebechválou se snažil vystihnout, aby jeho návrhy splnily ideálním způsobem všechny potřeby frontového vojáka. Byly téměř beze změn přijaty generálem ženistů provedeny. Pro tento úkol jsme sotva během dvou let unáhleně spotřebovali 130 302 metrů krychlových betonu v hodnotě 3,7 miliardy říšských marek, mimo to tím zmeškali výrobu 1,2 milionu tun železa pro zbrojení. Díky této jedinečné, geniální technické myšlence bylo toto vydání čtrnáct dní po prvním vylodění protivníkem obejito. Neboť invazní jednotky si jak známo vzaly s sebou vlastní přístav, stavěly podle přesných plánů u Arromanches a na [vyloďovací pláži] Omaha na volném pobřeží vyloďovací rampy a další zařízení, které jim umožnily zajistit zásobování municí, přístroji, zásobami potravin, jakož i vylodění posil. Proto byl tento celý plán obrany bezúčelný.

[Polní maršál] Rommel, který byl Hitlerem jmenován inspektorem pobřežních zařízení na Západě, ukázal více prozíravosti. Hitler jej krátce po jeho jmenování pozval do východopruského hlavního stanu. Po dlouhém rozhovoru doprovodil polního maršála před svůj bunkr, kde jsem již čekal jako další partner pro diskusi. Zdálo se, jakoby diskuse ještě ožila, když Rommel Hitlerovi bez okolků řekl: „Musíme zadržet protivníka již při prvním vylodění. Bunkry okolo přístavů na to nejsou příhodné. Pouze jednoduché ale účinné bariéry a překážky po celém pobřeží mohou vylodění ztížit tak, že naše opatření budou účinná.“ Rommel řekl krátce a rozhodně: „Pokud se to nepodaří, tak i přes atlantický val se invaze zdaří. V Tripolisu (v Libyi – pozn. aut.) byly bomby shazovány v takovém množství, že i naše nejlepší jednotky byly demoralizovány. Pokud tomu nedokážete zamezit, budou všechna opatření i bariéry neúčinné.“

Rommel byl zdvořilý, ale odměřený, vyvaroval se téměř nápadným způsobem oslovení „můj Vůdče“. Získal si u Hitlera pověst odborníka, byl v jeho očích specialistou v zastavení západní ofenzívy. Jenom kvůli tomu přijal Rommelovu kritiku klidně. Ale zdálo se, že poslední argument týkající se masivního bombardování očekával: „Právě to jsem Vám chtěl, pane polní maršále, dneska ukázat.“ Hitler nás dovedl k jednomu pokusnému vozidlu, kolem dokola opancéřovanému vozu, na které bylo umístěno 88mm protiletadlové dělo. Vojáci demonstrovali připravenost k palbě, zajištění proti zpětnému rázu při střelbě. „Kolik takových můžete v dalších měsících dodat, pane Saure?“ Saur (nacistický funkcionář, Speerův spolupracovník – pozn. aut.) přislíbil několik set kusů. „Jak vidíte, lze s tímto obrněným flakem rozptýlit soustředění bombardérů nad našimi divizemi. Vzdal to Rommel oproti těmto laickým argumentům? Každopádně reagoval podceňujícím, téměř soucitným úsměvem. Když Hitler zpozoroval, že nevyprodukoval kýženou víru, rozloučil se krátce a šel rozladěně se mnou a Saurem na poradu do jeho bunkru, aniž by tu příhodu jediným slovem zmínil. Později, po invazi, mi dal Sepp Dietrich (tankový velitel Waffen-SS) názornou zprávu o demoralizujících těchto kobercových na svou elitní divizi. Vojáci, kteří přežili, byli vyvedeni z rovnováhy, apatičtí a jejich bojová pohotovost byla, i když zůstali nezraněni, zničena.

6. června asi v deset hodin na Berghofu (Hitlerovo sídlo – pozn. aut.), když mi jeden z Hitlerových vojenských pobočníků sdělil, že invaze v brzkých ranních hodinách začala. „Byl probuzen Vůdce?“ Zakroutil hlavou: „Ne, dostane zprávy, až bude snídat.“ Protože Hitler v minulých dnech hovořil neustále o tom, že nepřítel pravděpodobně zahájí klamnou invazi, aby stáhl naše jednotky z místa skutečné invaze, nechtěl nikdo Hitlera vzbudit, aby nebyl nařknut z nesprávného hodnocení invaze. Při diskusi o situaci, která se konala o několik hodin později v prostorách Berghofu, se zdál Hitler posílen svým předsudkem, že jej chtěl nepřítel obelstít: „Vzpomínáte si? Mezi těmito všemi hlášeními, která jsme obdrželi, byla jedna, ta o místě vylodění, na den a hodinu přesně předpovězena. Právě to mě posiluje v názoru, že se nejedná o vlastní invazi.“

Tato informace mu byla zpravodajskou službou, tak to Hitler řekl, jen přihrána, aby odvedla jeho pozornost místa skutečné invaze a aby nasadil své divize příliš brzy a chybně. Oklamán správným hlášením, zavrhl původně správný názor, že je normandské pobřeží pravděpodobnou invazní frontou. Již v předcházejících týdnech obdržel Hitler od konkurenčních zpravodajských organizací SS, wehrmachtu a ministerstva zahraničí vzájemně si odporující prognózy o čase a místu invaze. Tak jako v jiných oblastech, převzal Hitler i zde úkoly obtížné i pro odborníky - zvážit, která informace je pravdivá, které zpravodajské službě více důvěřovat, která pronikla hlouběji k nepříteli. Nyní se dokonce vysmíval neschopnosti různých služeb a na konci to vystupňoval, když se vysmál zpravodajským službám jako takovým: „Co myslíte, kolik těchto řádných agentů je zaplaceno spojenci? Ti nám pak dodávají úmyslně zmatené informace. Nenechám je nejdřív dojít do Paříže. To se musí zastavit. Štáby jsou kvůli tomu nervózní.“

Teprve okolo poledne byla rozhodnuta nejnaléhavější otázka dne – použít „rezervy OKW (Oberkommando der Wehrmacht, vrchní velitelství wehrmachtu – pozn. aut.)“, které se nacházely ve Francii, proti anglo-americkému předmostí, neboť Hitler si sám vyhradil právo přesunovat každou divizi. Jen nerad tak splnil požadavek vrchního velitele západní fronty polního maršála Rundstedta uvolnit tyto divize pro boj. V důsledku tohoto zpoždění nemohly dvě tankové divize využít noc z 6. na 7. června pro svůj postup; během denního světla byly jim při svém postupu zastaveny nepřátelskými bombardéry a utrpěly velké ztráty na mužích a materiálu, ještě než došlo k dotyku s nepřítelem. Tento pro průběh války důležitý den probíhat, jak se dalo očekávat, hekticky. Právě v dramatických situacích se pokoušel Hitler zachovat klid – a jeho štáb kopíroval toto sebeovládání. Bylo by prohřeškem proti zvyklostem, ukázat nervozitu nebo znepokojení.

I během příštích dní a týdnů zůstával Hitler v příznačné, ale stále absurdněji vyvíjející se nedůvěře v přesvědčení, že se jedná pouze o klamnou invazi, jedinečně provedené, tak aby špatně naložil se svými obrannými silami. Podle jeho názoru se bude invaze konat na tom místě, které bude nejvíce odkryto. I námořnictvo považovalo terén nepoužitelný pro vylodění většího stylu. Dočasně očekával rozhodující útok v okolí Calais – jakoby i od nepřítele požadoval, aby mu dal za pravdu: Neboť tam nechal od roku 1942 instalovat metr silným betonem chráněna lodní děla ke zničení nepřátelského loďstva. To byl také důvod toho, proč nenasadil 15. armádu umístěnou ve Francii u Calais na bojišti na normandském pobřeží. I jiný důvod posílil Hitlera , aby se domníval, že útok přijde proti Pas de Calais. Zde bylo připraveno 55 postavení, ze kterých mohlo denně startovat několik set létajících bomb na Londýn. Hitler předpokládal, že vlastní invaze bude v první řadě směřovat proti těmto odpalovacím rampám. Nějak si nechtěl přiznat, že spojenci i z Normandie mohou brzy tuto část Francie obsadit. Píše počítal s tím, zúžit v těžkých bojích nepřátelské předmostí.

Hitler i my jsme očekávali od nové zbraně, nasazení V 1, zmatek a ochromení v nepřátelském táboře. Přecenili jsme účinek. Sice jsem měl kvůli nízké rychlosti těchto létajících bomb pochybnosti a proto jsem radil Hitlerovi, aby je nechal startovat jen při nízké oblačnosti. Ale na to on nebral žádný ohled. Když 12. června, na Hitlerův ukvapený rozkaz, byly uspěchaně katapultovány první střely V 1, podařilo se kvůli organizačním chybám nasadit pouze 10 střel a je 5 z nich zasáhlo Londýn.Hitler zapomněl, že na to sám naléhal a vylil si zlost kvůli nedostatkům v tomto projektu na konstruktérech. Při debatě o situaci si Göring pospíšil a shodil vinu na svého protivníka [polního maršála] Milcha. Hitler již chtěl rozhodnout, aby produkce těchto, jak on řekl – zcela mylných létajících bomb – byla zastavena. Když mu však byly šéfem Reichspresse předložena senzačním způsobem podaná, zveličená zpráva londýnských novin o účincích V 1, změnil náladu. Nyní požadoval zvýšenou produkci; nyní ale prohlašoval i Göring, že tento velký čin luftwaffe vždy vyžadoval a podporoval – o Milchovi, obětním beránkovi předchozího dne, se již více nemluvilo.

Před invazí Hitler zdůrazňoval, že ihned po vylodění bude operace ve Francii osobně řídit. Za tímto účelem byly, s výdaji mnoha milionů marek, položeny stovky kilometrů telefonního kabelu, s velkým množstvím betonu a s nákladnou montáží organizace Todt (Fritz Todt byl předchozím ministrem pro zbrojení – pozn. překl.) byly postaveny dva hlavní stany. Hitler při tom osobně určil polohu i velikost stanů. Obrovské Náklady ospravedlňoval v těchto dnech, kdy Francii ztrácel, s poznámkou, že přinejmenším jeden z těch velitelských stanů leží na budoucí německé západní hranici, a proto může sloužit jako část systému opevnění. 17. června navštívil toto velitelství, nazvané W 2, ležící mezi Soisson a Laon, aby se ještě týž den vrátil na Obersalzberg. Ukázal se mrzutý: „Rommel ztratil nervy, stal se pesimistou. Dneska mohou něčeho dosáhnout pouze optimisté.“ Po takovéto poznámce bylo jen otázkou času, kdy bude Rommel nahrazen. Přesto považoval Hitler své obranné postavení, které zaujal vůči předmostí, za nepřekonatelné. Mně toho večera řekl, že W 2, je pro něj příliš nejisté, protože leží uprostřed partyzány zamořené Francie…“

Pramen: Speer, A.: Erinnerungen, München 1969, s.361-365