V současné době se na většině pultů tuzemských knihkupectví objevila kniha s velmi zajímavým názvem — Armády českých politiků — a s neméně vyzývavou titulní stranou, na kterou vydavatel (chebské nakladatelství Svět křídel) umístil fotografii pochodující Šedé legie. Podtitul — České polovojenské jednotky 1918-1945 — upřesňuje, co lze od útlejší publikace s pevnou vazbou, jejímž autorem je v současné době pracovník Vojenského historického ústavu PhDr. Ivo Pejčoch, očekávat. Celkových 162 stran vyplňuje velmi stručný úvod, samotný text rozčleněný do čtyř hlavních kapitol, které sestávají z mnoha krátkých podkapitol, obohacený o velké množství většinou unikátních fotografií, poněkud chudý seznam zdrojů (archivních pramenů a literatury) a obsah.

Jeden list kvalitního křídového papíru zabírá úvodní slovo. Autor v něm přechází rovnou k samé podstatě knihy, tzn. snaží se vymezit téma, kterému se hodlá na dalších stranách věnovat — paramilitární formace politických stran působící na území meziválečného Československa, druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava. Jen několika větami odbývá otázku, proč a na jakých základech se rodily polovojenské složky politických stran. Přestože v podtitulu je použito adjektivum „české“, neomezuje autor téma čistě z národnostního hlediska. Mimo jeho zájem zůstavají jen organizace mající zřetelnou podporu ze zahraničí a neomezující svou činnost na území Československa.

První část knihy tvoří podkapitoly týkající se paramilitárních složek Komunistické strany Československa. Po odstavci nástinu vývoje mateřské politické strany se autor již odhodlal popisovat jednotlivé organizace: Čerkeské oddíly, Pořadatelské sbory, Modré blůzy, Sturmbrigády, Rote Front, Rote Wehr, Kampfbund a Proletářskou obranu. Hlavní důraz je kladen především na strukturu a početnost oddílů.

Kapitolu druhou autor zasvětil Národní obci fašistické. Na pořad přichází nejprve Omladina, poté Obrana, Junáci a Gajdovy gardy. Poněkud nepřesné je autorovo tvrzení, že polovojenské složky u českých fašistů vznikají až po ustanovení N.O.F. (1926), potažmo až po nástupu R. Gajdy do čela N.O.F. (1927) — Omladina byla formována již před polovinou 20. let u organizace Národní hnutí a Českoslovenští fašisté.[1] Do pasáže o Omladině autor zařadil i stručné vylíčení tzv. Sázavské aféry,[2] kterou charakterizuje jako pokus „několika nesoudných členů strany“ (s. 27), aniž by uvedl, co ho k této domněnce vede.

Na necelých 40ti stranách Pejčoch rozebírá polovojenské složky ostatních politických stran: Bürgerwehr, Heimwehr, Národní obrana, Rote Wehr (německá sociální demokracie: Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei), Šedá legie (Národní sjednocení, resp. Mladé Národní sjednocení), Fialová legie (Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská), Stráž Mladé národní jednoty a Pořadatelský sbor Národního souručenství. Naopak v knize chybí agrárnická Selská jízda či národně socialistická Stráž svobody — autor se o nich vůbec nezmiňuje. Text je bohatě doplněn fotografiemi pochodující Šedé či Fialové legie. Autor se opět spíše zaměřil na „vojenskou“ problematiku jednotek: členění, početnost, stanovy/organizační řád atp.

Nejvíce prostoru ponechal polovojenským skupinám českých fašistů v době druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava. Autor tuto skutečnost zdůvodnil dochovaným množstvím archivních pramenů, ale troufám si tvrdit, že jistou úlohu sehrál i vlastní zájem o kolaborantská uskupení (rozsahem srovnatelný text k Svatoplukovým gardám mohl, co se množství archivního materiálu týče, věnovat i Junákům N.O.F.).[3] Čtenář získá informace o formacích jako Fašistické gardy, Svatoplukovy gardy [4], Svatoplukovy národní gardy, Árijská stráž, České fašistické gardy, Ochranný sbor a Elitní sbor, Železné gardy, Černé šiky, Pořadatelská služba NSČDRS, Garda Arijské pracovní fronty a dobrovolnická Svatováclavská rota. Vše opět dokreslují dobové fotografie.

Seznam pramenů a literatury sestává z výčtu archivních fondů, z nichž autor čerpal (odkazy na jednotliviny jsou pak naznačeny přímo v textu pomocí za tímto účelem vytvořeného poznámkového aparátu) a čtyř knižních titulů (mimo jiné knihu Český fašismus Milana Nakonečného). Proč byly vybrány právě dotyčné práce mi není plně jasné — všechny se týkají tématu českého fašismu, především v době Protektorátu Čechy a Morava.[5]

Pejčochovu práci lze zařadit do tzv. literatury faktu. Autor v knize shrnuje známé poznatky o polovojenských oddílech politických stran a problematiku přibližuje široké veřejnosti. Několik drobných faktografických nepřesností nehraje zásadní roli. Problém však nastává při podrobnějším zkoumání předkládané práce. Už úvod otevírá celou sérii otázek, na něž autor vůbec nehledá odpovědi nebo je zcela opomíjí: Kde se v českých zemích vzaly paramilitární politické jednotky? Jedná se o problém světový či jen domácí, případně kde leží rozdíly a v čem naopak je možné hledat podobnosti? (Zde se přímo nabízí srovnání s rakouským Heimwehrem, německým Freikorpsem či nacistickými SA, zejména porovnání členské základny.) Jakou úlohu sehrály tyto oddíly ve vnitropolitickém životě? Pejčoch se v celé publikaci zaměřil hlavně na vojenské aspekty tématu, ostatně je také vojenským historikem. Je ale možné zkoumat problematiku spíše politických záležitostí — všechny polovojenské formace fungovaly v rámci organizace politických subjektů, tzn. že byly pouze jednou z mnoha složek stran, stejně jako třeba odbory — z hlediska vojenství? Nejvýraznějším problémem je podle mého názoru naprostá absence závěru, což zřetelně souvisí s krátkým úvodem.

Nevím, zda za polovičatým výsledkem knihy stojí požadavky nakladatele či autor sám, ale myslím, že došlo k promarnění příležitosti. Zvolené téma nepatří mezi dostatečně zpracované a archivní materiály skýtají mnohé dosud neznámé informace. Pokud by autor věnoval dostatečnou pozornost úvodu a vymezení samotného tématu, které je badatelsky velmi těžko uchopitelné — otevírá se otázka, jestli lze mezi polovojenské jednotky zařadit také Sokol nebo Orel, případně Dělnické tělocvičné jednoty atd. — mohla by vzniknout hodnotná publikace podstatně většího rozsahu. Tím, že se autor o uvedeném vůbec nezmiňuje, navíc pro mě zcela nepochopitelně vynechává Selskou jízdu a Stráž svobody, je další pomyslné „bílé místo“ v českých dějinách zaplněno jen napůl; jedná se o shrnutí, jemuž však nelze upřít označení „zdařilé“.


Poznámky

[1] První organizace Omladiny Národního hnutí vznikla v Plzni v březnu 1924 a po vylepšení finanční situace tamější odbočky se počítalo i s vydáváním vlastního časopisu Nadšení. Výzva, 15. 3. 1924, č. 10-11, s. 8.

[2] Pod označením Sázavská aféra, popř. Sázavský případ, je znám pokus fašistů z 23. srpna 1927 o ukradení písemností týkajících se údajné osobní angažovanosti prezidenta Masaryka v procesu s R. Gajdou, které měl s sebou v letním bytě v Sázavě ministerský rada Vorel. Akce skončila krachem. O podílu vůdce N.O.F. se v dosud vydané literatuře pouze spekuluje. Já se však domnívám, že Gajda o celé akci minimálně věděl a považuji za pravděpodobné, že je výsledkem jeho snažení. K aféře viz Národní archiv, fond Presidium Policejního ředitelství Praha, signatura P 85/22.

[3] Ivo Pejčoch je autorem celé řady studií a článků o kolaborantských organizacích: PEJČOCH, Ivo: Český svaz válečníků. In: Historie a vojenství (HaV), roč. 56, č. 1 (2007) s. 16-28; TÝŽ: František Aujezdský. In: HaV, roč. 57, č. 1 (2008), s. 86-91; TÝŽ: Podplukovník František Mikuláš Mlčoch. Pod rudou hvězdou i hákovým křížem. In: HaV, roč. 57, č. 3 (2008), s. 60-69.

[4] Některé informace autor publikoval dříve viz PEJČOCH, Ivo: Svatoplukovy gardy. In: Historie a vojenství (HaV), roč. 56, č. 4 (2007) s. 36-51.

[5] O polovojenských oddílech československých stran v meziválečném období pojednává celá řada prací, např. MAREK, Pavel: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská v politickém systému ČSR v letech 1918-1938. Olomouc, Univerzita Palackého 1995 nebo nedávno vydaná publikace BROKLOVÁ, Eva — TOMEŠ, Josef — PEHR, Michal: Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první Československé republiky. Praha, Masarykův ústav 2008.