Stráž obrany státu (SOS), 2. díl

Důležitým mezníkem pro činnost SOS i finanční stráže se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20. května ve 22 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic. Bezprostřední podnět poskytly informace našich zpravodajských služeb, o částečném soustředění německých ozbrojených sil u našich hranic. Současně se blížily obecní volby, a zvažovala se tedy i eventualita, že uměle vyvolané incidenty namířené proti čsl. občanům německé národnosti by mohly být využity jako záminka pro německou ozbrojenou intervenci. Hlavní štáb armády nařídil ostrahu hranic ve 22 hodin heslem „Zborov“. Jako první vyrazila na hranice družstva SOS, která byla aktivována až samotným rozkazem k zaujetí ostrahy hranic. První družstva, většinou se základním kádrem z oddělení finanční stráže a s vojenskými posilami, dosáhla svá bojová stanoviště krátce po půlnoci 21. května. Poslední družstva pozorovacího sledu zaujala svá postavení nad ránem 21. května a po rozednění zaujímala obranné postavení družstva sledu odporu z vnitrozemí. Během dopoledne zaujala obranné postavení v pohraničí republiky celá sestava Stráže obrany státu. V následujících dnech družstva SOS zdokonalovala svá obranná stanoviště, zřizovala zátarasy a samozřejmě prováděla hlídkovou činnost. Květnová mimořádná opatření, jejich rozsah, ráznost a důslednost byla velkým překvapením pro Němce z našeho pohraničí.

Květnová ostraha hranic však ukázala také nedostatky a slabiny, které bylo nutno řešit. Docházelo k případům, že mladí příslušníci finanční stráže přijatí v květnu do sboru a zároveň zařazeni do SOS, nastupovali 21. května na hranice beze zbraně, protože pušky jim nebyly ještě přiděleny (např. jen u praporu SOS Rychnov nad Kněžnou se jednalo o 65 mužů). U některých praporů SOS byl nedostatek lehkých kulometů, na mnoha místech chyběly vojenské ocelové přilby, nedostávalo se ručních granátů a dalších součástí především polní ústroje. Většinu těchto problémů nakonec řešila armáda poskytnutím potřebného materiálu ze svých skladů. Kupříkladu 24. května 1938 rozhodlo Ministerstvo národní obrany předat jednotlivým praporům SOS ze svých skladů některé nedostatkové součásti polní ústroje. Jednalo se o jeden pár bot, jídelní misku s povlakem, polní láhev, stanový dílec, přikrývku, tlumok, ustrojovací řemen a dva plášťové řemínky. Jen prapor SOS Liberec převzal 763 těchto souprav. Na základě zkušeností z květnových mimořádných opatření, hodnotili velitelé praporů SOS většinou nejlépe chování četnictva, příslušníkům finanční stráže bylo většinou, ve srovnání s četníky, vytýkáno méně vojenské vystupování. Na druhou stranu byla kladně hodnocena jejich velká obětavost. Hodnocení policistů zařazených v SOS vyznělo značně rozpačitě.

Kolejnicová uzávěra lesní cesty pod horou Hvozd v Lužických horách. Zde bylo bojové stanoviště družstva SOS č. 96 z libereckého praporu Stráže obrany státu. Kádr tohoto družstva tvořili zaměstnanci finanční stráže z oddělení v Heřmanicích u Jablonného v Podještědí. Někteří z  nich jsou na snímku. Před uzávěrou je vidět vlastenecky pojatá úprava stanoviště družstva. SOSáci z Lužických hor, stejně jako jejich druhové z celé republiky, byli připraveni bojovat za vlast; nebylo jim to však umožněno

Ke zrušení ostrahy hranic došlo až 8. června 1938, kdy byly domů propuštěny vojenské posily. Ostatní rezortní příslušníci SOS, tedy i příslušníci finanční stráže, zůstali však stále v pohotovosti na svých stanovištích, a to až do osudného září 1938. Neustálá pohotovost, psychologický teror i otevřené násilí ze strany Němců SOSáky značně vyčerpávaly. Z těchto důvodů finanční stráž přestala téměř vykonávat svoji rezortní službu. V létě roku 1938 se tak začala projevovat velká zátěž, kladená především na četníky a finančníky sloužící v SOS. Stále více se museli věnovat svým povinnostem v rámci Stráže obrany státu, čímž trpěla jejich resortní služba a docházelo tak k třenicím mezi ministerstvem národní obrany na jedné a ministerstvy vnitra a financí na straně druhé. V létě roku 1938 museli proto posílit četnické stanice v pohraničí četníci z vnitrozemí. U finanční stráže byla situace složitější, ale na jaře roku 1938 u ní došlo k velkému zvýšení stavů a v létě 1938 ministerstvo národní obrany povolilo uspořádat sestavu pozorovacího sledu SOS tak, aby nastala změna stanovišť a hranice státu byla souvisleji střežena. Nová sestava pozorovacího sledu a upravený způsob výkonu služby měl hlavně za cíl hustější uzavření a kontrolu hranic do hloubky. V rozkaze ale ministerstvo národní obrany výrazně upozornilo na skutečnost, že nařízenými úpravami se nic nemění v připraveném plánu boje jednotek SOS v pohraničí. V případě nového vyhlášení pohotovosti SOS měla družstva pozorovacího sledu i sledu odporu opět zaujmout svoje původně plánovaná bojová stanoviště. Rozkazem nařízená změna sestavy byla totiž pouze přechodná a byla přizpůsobena aktuálnímu stavu situace, kdy nebyla vyhlášena bojová pohotovost. Veškeré podrobnosti provedli na základě rozkazu jednotliví velitelé praporů SOS. 

Fotografie SOSáků z Kunštátu v Orlických horách byla pořízena v červenci 1938. Na snímku jsou tři příslušníci finanční stráže a jeden četník (vpravo vzadu)

Koncem léta 1938 se situace na hranicích nadále přiostřovala. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. Armáda začala na přelomu srpna a září skrytě povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Vše nasvědčovalo tomu, že v brzké době dojde na našich hranicích s Německem k ozbrojenému střetu. Přiblížil se podzim roku 1938 a s ním i velká zkouška pro všechny SOSáky. Dne 12. září 1938 promluvil Adolf Hitler na sjezdu SdP v Norimberku. Tento projev byl signálem pro vypuknutí povstání českých Němců. Není v možnostech tohoto článku podrobně popisovat všechny boje SOSáků za naši vlast. První mrtví v řadách SOS však byli již 13. září 1938. Názvy jako Habespirk (Habartov), Gossengrün (Krajková), Schwaderbach (Bublava) hovoří samy za sebe. A události se valily dál - Cheb, opět Gossengrün, Varnsdorf, Šluknov, Vidnava a další místa. Proti československé Stráži obraně státu, podporované na mnoha místech armádou s motorizovanými jednotkami, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které bezostyšně operovaly na našem území. V sobotu 17. září se oficiálně zformovala teroristická organizace českých Němců tzv. Sudetoněmecký freikorps. Jeho teroristické činy na sebe nenechaly dlouho čekat. Krev obránců republiky tak tekla na dalších místech, připomeňme si Habartice, Pomezní boudy, Petříkovice a tak dále.

Další nápor na jednotky SOS proběhl 22. září 1938, kdy se znovu v nejvyšší míře rozhořelo povstání českých Němců v našem pohraničí a teroristé z tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu ve velkém měřítku útočili na postavení SOS. Vzpomeňme na místa jako Cetviny, Boží Dar, Vejprty, Ústí nad Labem a Střekov, Hrádek nad Nisou, Habartice. Zcela nepřehledná byla situace na Ašsku a Chebsku. Mnohá místa byla pro republika ztracena již v tento den a československá státní moc se sem vrátila až v květnu 1945. V Pomezí nad Ohří se dokonce českoslovenští vojáci a SOSáci střetli v přímém boji s říšskoněmeckými četníky a s příslušníky jednotky SS „Totenkopf“, kteří bez zábran bojovali na našem území! U osady Libá u Františkových Lázní došlo dokonce na střelbu od německé hranice protitankovými kanóny na naše tanky. Podobná situace byla i ve Šluknovském výběžku. Henleinovcům s podařilo obsadit celý Varnsdorf, zajmout kompletní četnický pohotovostní oddíl a několik družstev SOS. Večer 22. září 1938 byl v rukou Henleinovců celý šluknovský výběžek. Liberecký prapor SOS zde ztratil 307 mužů - 129 finančníků, 21 četníků a 157 vojenských posil.

Časně ráno 23. září byly podniknuty ve šluknovském výběžku odvetné akce. Proti povstalcům, podporovaným jednotkami SS a SA, nastoupili příslušníci III. praporu pěšího pluku 42 a I. praporu pěšího pluku 47 s podporou tanků a obrněných vozidel. Vzhledem k vyhlášení všeobecné mobilizace ve 22.30 hodin večer se již armáda stáhla na hlavní obranné postavení a dne 24. září 1938 se proto henleinovci opět zmocnili celého výběžku. Kruté boje probíhaly také v javornickém a osoblažském výběžku. Zde došlo asi k nejzrůdnější akci německých teroristů, když v Liptáni při přepadení četnické stanice bylo zavražděno šest SOSáků - čtyři finančníci a dva četníci. Již zajaté a odzbrojené SOSáky Němci na stanici palbou ze samopalů brutálně postříleli a asi pro jistotu ještě šavlemi dobili. Dne 23. září ve večerních hodinách byla vyhlášena všeobecná mobilisace československé branné moci. Situace v pohraničí se poněkud uklidnila. I nadále však na desítkách míst pokračovaly srážky mezi našimi SOSáky a německými teroristy. Takový nápor, jako zažily československé ozbrojené složky 13. či 22. září se již ale neopakoval. Pro zajištění klidu a pořádku v pohraničí došlo od 13. září postupně k vyhlášení stanného práva pro zločin vzbouření nad 22 pohraničními okresy.

Takto také končily teroristické přepady

Pak přišla hanebná mnichovská dohoda a Československo muselo vydat své pohraničí do rukou Němců. Příslušníci Stráže obrany státu odcházeli jako poslední, často již za příchodu Němců. Služba SOSáků se pomalu vracela do klidných kolejí strážní služby na nových, vnucených, hranicích, i když teroristické útoky ze strany Němců úplně neustaly — nejznámějším případem je asi Český Krumlov či Moravská Chrastová. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl vývoj jiný, než v historických zemích. Ani v květnu, ani v září 1938 zde nedošlo k vážnějším incidentům. Vlna teroristických přepadů a pohraničních šarvátek začala na polských a hlavně maďarských hranicích až s odstupováním území těmto dvou státům. V sobotu 2. října započalo i předávání území Těšínska Polákům. O měsíc později, 2. listopadu 1938 došlo ke stanovení „nových hranic“ mezi Československem a Maďarskem tzv. Vídeňskou arbitráží, na základě čehož přišla naše republika o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. V průběhu listopadu tak na tomto území probíhaly boje mezi československou brannou mocí a Stráží obrany státu na straně jedné a maďarskou armádou (Honvédem) a teroristickými bojůvkami (Szabadczapatok - obdoba tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu). Maďaři se snažili pro sebe získat větší část území, než které jim připadlo na základě arbitrážní dohody. Maďarům se však žádného většího úspěchu dosáhnout nepodařilo. Českoslovenští vojáci a SOSáci vystupovali proti Maďarům velmi horlivě a razantně, chtěli si tak odčinit i smutek a zklamání z „Mnichova“. Na Slovensko a Podkarpatskou Rus byly také včas převedeny jednotky z Čech a Moravy, které měli již své zkušenosti ze zářijových bojů. To byl další důvod neúspěšného snažení Maďarů.

Finančníci z oddělení Dětřichov ve frýdlantském výběžku jako příslušníci Stráže obrany státu

K dalším bojovým vystoupením na východě státu došlo na přelomu prosince a ledna 1939. Největší boj se odehrál v pátek 6. ledna v Rosvigově, na předměstí Mukačeva. Bojové akce pokračovaly, s různou intenzitou, vlastně až do rozbití státu v 15. března 1939. Dne 14. března 1939 vypuklo na Podkarpatské Rusi povstání místních nacionalistů tzv. Sičovců, kteří chtěli, po vzoru Slovenska, vyhlásit samostatný stát. Ústup československé armády a jednotek SOS z nejvýchodnější země, teď již bývalého Československa, provázely šarvátky jak se Sičovci, tak hlavně tvrdé boje s dotírajícími Maďary. Čechoslováci ustupovali z Podkarpatské Rusi třemi směry, jednak na Slovensko, jednak do Rumunska a také do Polska. Poslední jednotky armády a SOS se probojovaly do Rumunska až 18. března 1939, tedy tři dny po zániku svého státu.

Přesto, že oficiálně byla republika v mírovém stavu se všemi svými sousedy, padlo v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem minimálně 171 příslušníků československé branné moci a SOS a 404 jich bylo raněno. Tato čísla však jsou ale neúplná. Zatím nejúplnější soupis padlých SOSáků uveřejnil ve svém článku „O hranice se nejedná, o hranice se střílí“ Vladimír Pohorský. Článek byl otištěn ve sborníku „Hraničáři pod Luží ´38“ - viz seznam doporučené literatury. Tento soupis padlých byl sestaven po detailním studiu relevantních archivních materiálů a literatury. Bohužel, tento soupis se stále ještě rozšiřuje o další jména.

V Čechách a na Moravě přešlo velení jednotek Stráže obrany státu 3. října 1938 zpět pod pravomoc ministerstva vnitra a i když armáda později několikrát žádala o znovupodřízení SOS, již k tomu nikdy nedošlo. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 24. listopadu 1938 byla ke dni 26. listopadu 1938 na území Čech a Moravy zrušena pohotovost Stráže obrany státu. Tímto dnem se vrátili příslušníci četnictva, policie a finanční stráže ke své resortní službě a vojenské posily ke svým útvarům. Vojáci v záloze, pokud vůbec ještě u SOS sloužili, byli propuštěni do civilu. Veškerá služba SOS v Čechách a na Moravě byla ukončena. Oficiálně byla Stráž obrany státu zrušena až nařízením protektorátní vlády č.3 ze dne 21. prosince 1939.

Na Slovensku fungovala organizace SOS ještě nějaký čas po vzniku Slovenského státu. Po roce 1945 se krátce uvažovalo o opětovné aktivaci SOS, ale nakonec k tomu nedošlo.

Z morální stránky je symbol ochránců našich hranic a tedy i suverenity naší Československé republiky velmi významný, i když dnes bohužel hodně opomíjený. Tvrzení, že jsme se v roce 1938 vzdali bez jediného výstřelu je lživé. Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu v řadách Stráže obrany státu v době ohrožení vlasti, zaslouží velké uznání. Kolikrát se jejich stejnokroj zbarvil krví svého nositele, který přinesl oběť, a mnohdy tu nejvyšší, aby chránil svoji zem.

Ústup ze státní hranice mezi Výlokem a Fančíkovem na Podkarpatské Rusi 11. listopadu 1938. Vysoký muž v popředí bez kola je inspektor finanční stráže Svoboda

Stráž obrany státu, v rámci stanovených možností, úspěšně chránila státní hranice proti německým, maďarským a polským teroristům. Na oběti našich předků nesmíme zapomínat.

S názvem „Stráž obrany státu“ se lze setkat také v poněkud jiných souvislostech. V letech 2. světové války se takto jmenovala jedna odbojová skupina působící v severovýchodních Čechách. Naopak, zcela degradující odkaz jednotek Stráže obrany státu je skutečnost, že se takto jmenuje jakási odnož Národní strany.

Vyznamenávání příslušníků SOS za jejich činnost v letech 1938-1939

V listopadu roku 1938 zamýšlelo ministerstvo vnitra ocenit obětavou službu příslušníků SOS a armády v pohraničí republiky. Ministerstvo vnitra navrhovalo udělit všem padlým SOSákům a vojákům in memoriam „Československý válečný kříž 1918“. Válečný kříž měl být dále udělen těm, kteří vykonali vynikající činy a projevili osobní statečnost při obraně vlasti. S ministerstvem národní obrany byl tento návrh projednán v prosinci 1938.  Vojáci se však vyjádřili až v únoru 1939, kdy souhlasilo s tím, aby u „Československého válečného kříže 1918“ byly změněny stanovy tak, aby mohl být udělen za zásluhy v pohraničí z let 1938 a 1939 příslušníkům SOS a armády. Současně ministerstvo národní obrany vyzvalo ministerstvo vnitra, aby příslušníci SOS obdrželi pochvalné dekrety za svoji činnost v roce 1938. Dekret měl být umělecky zpracován a jednotný. Měl sloužit  i jako doklad pro posouzení dotčené osoby při různých záležitostech (např. zaměstnání, podpora apod.).

Bohužel, vývoj politické situace běžel velmi rychle a tak poslední záznam, týkající se možnosti vyznamenat vojáky, příslušníky finanční stráže, četnictva, policie a další za jejich namáhavou a obětavou činnost v roce 1938 je datován 8. dubna 1939, tedy již po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a končí slovy „záležitost se stala bezpředmětnou“.  Dalšího komentáře myslím netřeba.

O udělení pochvalných uznání jednotlivým příslušníkům SOS, kteří se obzvláště vyznamenali svým chováním před nepřítelem ministerstvo vnitra opravdu vážně uvažovalo. V únoru 1939 se sestavovaly seznamy SOSáků, kteří si pochvalné uznání za svoji činnost zasloužili, ale z výše uvedeného důvodu se žádný z nich nikdy oficiálního pochvalného uznání nedočkal.

K celé problematice ještě poznamenejme, že ministerstvo vnitra rozeslalo dne 11. prosince 1938 na všechny velitele praporů SOS přípis, aby nahlásili přesné adresy raněných příslušníků SOS, nebo adresy nejbližších pozůstalých u zabitých SOSáků. Mimo jiné měli velitelé praporů nahlásit i počet nezletilých dětí. Ministerstvo vnitra hodlalo vyplatit postiženým a potřebným rodinám zraněných či zabitých SOSáků peněžitou podporu.

Na úplný konec této kapitoly pro zajímavost uveďme, že počátkem roku 1939 se připravovala k vydání velká výpravná obrazová kniha o událostech roku 1938 a jedna kapitola měla být věnována Stráži obrany státu. V časopise „Naše pohraničí“ se objevila i výzva, aby příslušníci finanční stráže posílali zajímavé fotografie z doby své služby u Stráže obrany státu. Vysloveně bylo uvedeno, že se hledají fotografie vypálených a zničených celnic a mrtvých finančníků, aby se v budoucnu na tyto oběti nezapomnělo. Kniha, která by dnes byla velice zajímavá a přínosná, však nikdy nespatřila světlo světa.

O vyznamenání příslušníků SOS a vojáků za jejich činnost v roce 1938 v pohraničí se uvažovalo i po skončení druhé světové války a osvobození naší vlasti. I když tenkrát celá akce došla dále, než na přelomu let 1938/1939, stejně se nikdo z hraničářů žádného vyznamenání nedočkal. Strana, která se v roce 1948 ujala moci, neměla zájem vyznamenávat příslušníky ozbrojených složek buržoazní republiky.

Použité prameny:
Autor v článku využil poznatky uvedené ve své práci Finanční stráž československá 1918-1938, vydal Fortprint, Dvůr Králové nad Labem, 2005

Dále bylo použito:
• Národní archiv Praha
— Fond Ministerstvo financí
— Fond Ministerstvo vnitra
• Speychal Robert a kol.: Stráž obrany státu 1936-1939, MV&H s.r.o., Praha 2002

Další doporučená literatura k SOS
Pro další studium pro zájemce o problematiku Stráže obrany státu lze doporučit především knihu:

• Beneš, J.: Stráž obrany státu 1936-1939, vydal Fortprint, Dvůr Králové nad Labem, 2007

a dále tyto knižní tituly:
• Beneš, J.: Finanční stráž československá 1918-1938, vydal Fortprint, Dvůr Králové nad Labem, 2005
• Holub, O.: Stůj! Finanční stráž, Praha, Naše vojsko, 1987
• Holub, O.: Rovnice řešená zradou, Naše vojsko, Praha 1983
• Kolektiv: Hraničáři pod Luží ´38, Fortprint, Dvůr Králové nad Labem, 2003
• Marek, J.: Smrt v celním pásmu, Svět křídel, Cheb 2000
• Marek, J.: Hraničářská kalvárie, Svět křídel, Cheb 2004
• Nevyhoštěný, J.: Financem na Podkarpatské Rusi, Codyprint, Praha 2002
• Speychal Robert a kol.: Stráž obrany státu, MV&H s.r.o., Praha 2002

I. díl článku: