Smolensk a Kyjev 1941

SMOLENSK (10. 7. 1941 - 10. 9. 1941)

Město a zároveň důležitý dopravní spoj vzdálený 400 km na západ od Moskvy, při útoku na Sovětský svaz důležitý cíl skupiny armád „Mitte“ (Střed).

Cílem Wehrmachtu bylo rozetnutí Západního frontu, obklíčit vojska v prostoru Smolenska a otevřít si cestu na Moskvu. Bitva u Smolenska trvala dva měsíce a odehrála se na území 650 km širokém a 250 km dlouhém.

V různém období se bitvy zúčastnila vojska čtyř frontů:

• Západního (gen. Timošenko) - 22., 19., 20., 21., a 16. armáda
• Záložního (genpor. Bogdanov) - 29., 30., 24., 28., 31. a 32. armáda
• Středního (gen. Kuzněcov) - 13., 21. a 3. armáda
• Brjanského (gen. Jeremenko) - 13. a 50. armáda a od 25. srpna pak 3. a 21. armáda

Proti nim stála skupina armád „Mitte“ a dva armádní sbory 16. armády skupiny armád „Nord“ (celkem 62 divizí a 2 brigády). Němci vytvořili v pásmu útoku dvojnásobnou přesilu v lidech, dělostřelectvu a letadlech a skoro čtyřnásobnou přesilu v tancích.

Útok ve směru na Smolensk zahájila 10. července 3. a 2. tanková skupina, které postoupily za deset dní asi o 200 km a ve směru na Velikije Luki zaútočily dva sbory 16. armády skupiny „Nord“ s cílem rozetnout Západní front na tři části a zlikvidovat ho (Smolenské, Mogilevské a Něvelské uskupení). Sovětská vojska však v urputných bojích způsobila skupině armád „Mitte“ značné zráty a částečně ochromila její údernou sílu. Dne 14. července byly v bojích u Orši poprvé použity reaktivní minomety - „kaťuše“ (baterie kapitána Flerova).

Ve středu Západního frontu probíhaly tuhé boje s hlavním německým uskupením směřujícím přímo na Smolensk. 20. armáda se dlouho na široké frontě bránila náporu německé armády, nedokázala ho však zadržet. Tankové svazy 9. německé armády pak Sověty obešly a vtrhly do Smolenska.

Vojska Západního frontu v období od 21. července až 7. srpna, po získání posil (20 střeleckých divizí Záložního frontu), udeřila na nepřítele z prostoru Bělyj-Jarcevo-Roslavl ve směrech na Smolensk a pomohla 16. a 20. armádě probít se z obklíčení ve kterém se ocitly v prostoru jižně od Jarceva.

Dne 30. července bylo německým vojskům poprvé ve druhé světové válce nařízeno, aby ve strategickém směru přešly do obrany. Armádní skupina generála Kačalova směřující od Roslavlu se ocitla po dobytí tohoto města Němci v obklíčení, ze kterého se jen málokomu podařilo uprchnout (v bojích padl i velitel generál Kačalov). Na příkaz hlavního stanu pak sovětská vojska 10. září přešla do obrany.

Němci zajali 310 000 vojáků, ukořistili 3200 tanků a 3000 děl, sami pak přišli o 250 000 mužů. Boje u Smolenska ovšem způsobily zdržení skupiny armád „Mitte“ při útoku na Moskvu a dovolily Sovětům zorganizovat její obranu.

KYJEV (11. 7. 1941 - 19. 9. 1941)

Hlavní město Ukrajiny ležící na řece Dněpr asi 800 km od Moskvy.

V červenci roku 1941 se Adolf Hitler rozhodl opustit myšlenku přímého útoku na Moskvu a místo toho stočit značné síly skupiny armád „Mitte“ (2. tankovou skupinu generála Heinze Guderiana a 2. armádu) na jih, protože skupina armád „Süd“ (Jih) polního maršála Gerda von Rundsteta dosud nedokázala splnit své úkoly, tj. dobýt Kyjev, obklíčit a rozdrtit sovětská vojska na Ukrajině.

Získat Ukrajinu bylo pro Němce z ekonomického hlediska velmi důležité, Sovětský svaz by zbavili velké průmyslové a zemědělské základny a zároveň posílili vlastní hospodářství. Přesto se toto Hitlerovo rozhodnutí setkalo především ze strany Guderiana, generálplukovníka Haldera, generála Hotha a polního maršála von Bocka s ostrým nesouhlasem. Všichni tito velitelé preferovali dobytí Mosky jako jediné možnosti, jak srazit Sovětský svaz definitivně na kolena. Na poradě OKH 23. srpna 1941 podnikli poslední pokus zvrátit Hitlerovo rozhodnutí. Guderian však z obavy o své jmenování vrchním velitelem pozemní armády Hitlerovi ustoupil.

V červenci 1941 se skupina armád „Süd“ na Ukrajině skládala z 1. tankové skupiny, 6., 17. a 11. armády, rumunské 3. a 4. armády a slovenského a maďarského sboru. Ke konci července byla pak posílena o 8 pěších německých divizí a o 3 italské divize. Proti této síle stála vojska sovětského Jihozápadního frontu ve složení 5., 6., 26. a 12. armáda a vojska Jižního frontu tvořeného 18. a 19. armádou.

Na přelomu července a srpna vojska Rudé armády neustále odrážela německé útoky a donutila Němce dokonce 10. srpna zastavit bezprostřední útok na Kyjev. Obránci Kyjeva zadržovali 6. německou armádu a 1. tankovou skupinu, které znemožnili průnik na jih a obchvat vojsk Jihozápadního a Jižního frontu. Výsledkem bylo již zmíněné nesplnění úkolu skupiny armád „Süd“ co se týče likvidace uskupení sovětských kyjevských vojsk.

V září však ze severu dorazily posily ze skupiny armád „Mitte“ a zaútočily na bok Jihozápadního frontu a obklíčily ho. V obklíčení se následně ocitla i vojska Jižního frontu čelící 11. armádě, rumunské 3. a 4. armádě a slovenským, maďarským a italským svazkům. Ústupové cesty přeťala sovětským vojskům 1. tanková skupina útočící z jihu od Kyjeva. Obě armády obklíčené v prostoru Umaně pokračovaly v odporu, který však přesila německých vojsk rychle zlikvidovala.

Obrana samotného Kyjeva skončila 19. září 1941, kdy přišel rozkaz k jeho vyklizení. Němci zajali 650 000 vojáků, ukořistili 900 tanků a 3179 děl. Houževnatý odpor Rudé armády a přesun Guderianových vojsk na jih však umožnil získání času na konsolidaci sovětských sil k obraně Moskvy.