Květen 1945 - Co nebylo řečeno? (reportáž)

Reportáž z veřejné debaty 4. května na Vítkově

Kdo nikdy nešlapal kopec k Národnímu památníku v Praze na Vítkově, zřejmě nepochopí úvodní slova moderátora diskuse Jana Pokorného: „Když jsem sem v půl druhé dorazil, tak jsem si řekl, že definitivně přestávám kouřit.“ Skutečně, cesta k památníku dala zabrat, nicméně rozhodně stálo za to ji absolvovat.

Poněkud netradiční uvítání bylo způsobeno zmatky ohledně účasti jiných osob než novinářů a pamětníků, vše se však naštěstí záhy vyjasnilo a veřejnost byla na diskusi vpuštěna. Prezidentský salonek, kde se debata konala, tak byl do posledního místa zaplněn. Pozvání na diskusi přijali:

• Lubor Šušlík (účastník Pražského povstání)
• Vladimír Sekyra (účastník Pražského povstání)
• plk. Jaroslav Chejstovský (příslušník RAF, účastník bojů o Anglii)
• Jiří Rajlich (VHÚ)
• PhDr. Oldřich Tůma (Ústav pro soudobé dějiny)
• PhDr. Petr Koura (Ústav pro soudobé dějiny)
• Tomáš Jakl (VHÚ)
• Libuše Erbsová (účastnice Pražského povstání)
• PhDr. Eduard Stehlík (VHÚ)
• PhDr. Jan Gebhart (HÚ Akademie věd)

Úvodní slovo pronesla zástupkyně starosty MČ Praha 3 Milena Kozumplíková. První otázku položil Jan Pokorný pamětníkům a týkala se toho, zdali by dnes mladí lidé bránili svou zemi stejně jako mládež během Pražského povstání. Pamětníci se vyjádřili prakticky negativně, s čímž je asi bohužel nutno souhlasit.

Potom již přišla na řadu velmi zajímavá otázka: „Jak bylo spuštěno Pražské povstání?“ Historici se vyjádřili přibližně v tom smyslu, že povstání začalo jako spontánní akce, nebylo zahájeno nějakou konkrétní událostí a velký vliv na jeho vznik mělo i značné oslabení moci říšskoněmeckých orgánů na konci války. Jiří Rajlich však vidí jako velký problém Pražského povstání účast velkého množství vojensky cvičených i necvičených složek, což se pochopitelně negativně odrazilo na organizaci bojů. Účastník bojů o rozhlas Lubor Šušlík toto potvrzuje, neboť tvrdí, že velení přebírali zprvu bez ohledu na hodnosti nejodvážnější a nejzkušenější bojovníci a teprve později začínalo být povstání organizováno důstojníky. Pan Šušlík následně popisoval samotnou bitvu o rozhlas. Dále vzpomínala na průběh bojů na Staroměstském náměstí a v jeho okolí Libuše Erbsová, která byla zaměstnána v lékárně U Jednorožce, a o bojích v ulicích Žižkova vyprávěl Vladimír Sekyra.

Zajímavý je pohled plk. Jaroslava Chejstovského, který pokládá povstání za zbytečné. Letci z Anglie, kdyby jim to politická situace dovolila, by totiž v Praze mohli být za čtyři hodiny, jak tvrdí pan Chejstovský.

Pravděpodobně nejzajímavějším bodem středečního odpoledne byla diskuse o účasti vojsk generála Vlasova při Pražském povstání. Není však možno účast těchto vojsk legendarizovat. Generál Vlasov podle Oldřicha Tůmy totiž s nasazením svých vojáků v Praze vůbec nesouhlasil a šlo o iniciativu jemu podřízených důstojníků. Vlasovci povstalcům pomohli především psychologicky. Na vědomí je třeba vzít i to, že povstalci nedisponovali na rozdíl od vojsk generála Vlasova žádnými těžšími zbraněmi, což se po příchodu vlasovců výrazně změnilo.

Pak již pamětníci vzpomínali na konec války a odchod německých vojsk. Jistý spor s jedním z posluchačů (zřejmě pamětníkem) vyvolalo tvrzení paní Erbsové, že po městě chodila stařenka se zavázanou rukou, kde měla mít údajně skrytý revolver. Posluchač totiž toto tvrzení pokládal za příliš fantastické.

Následovalo shrnutí, tedy průběh a význam povstání z dnešního pohledu, pamětníci popisovali represálie některých bojovníků za totality a na řadu přišly také dotazy posluchačů.

Součástí odpoledne bylo také promítání filmů Cesta k barikádám a Sláva republice, výstava fotografií, občerstvení :-) a velice zajímavá prohlídka běžně nepřístupného památníku s průvodcem. Památník, který je nyní ve státních rukou, by měl být od konce roku rekonstruován na určité multifunkční zařízení (koncertní sál, kavárna), přičemž většina prostorů bude určena stálým expozicím či výstavám, takže se naskytla jedna z posledních příležitostí vidět jej před rekonstrukcí, tak říkajíc v původním stavu.

Závěrem nutno konstatovat, že odpoledne strávené na Vítkově rozhodně nepovažuji za promarněné, a kdo se diskuse nezúčastnil, může jen litovat.