„Kniha, kterou držíte v ruce, se snaží za mýtem najít pravdu.“ Tuto větu vetkl Jonathan Trigg do předmluvy ke své knize Hitlerovi Vikingové, v českém překladu vydané na podzim 2011 nakladatelstvím Universum. Bohulibý úmysl autora se však z různých důvodů nesetkal s plným úspěchem, což je vzhledem k relativní unikátnosti knihy v českých luzích a hájích škoda. Ale nepředbíhejme.
Jonathan Trigg je současný anglický autor, absolvent vojenské akademie Sandhurst, jenž v britské armádě dosáhl hodnosti kapitána a zúčastnil se zahraničních misí v Bosně nebo na Středním Východě. Za poslední léta napsal hned čtyři knihy zabývající se dobrovolníky ve Waffen-SS: r. 2008 Hitler's Flemish Lions o vlámských dobrovolnících 27. divize SS, o rok později Hitler's Gauls o Francouzích v 33. divizi SS*, r. 2010 se jeho pozornost v díle Hitler's Jihadis přenesla k muslimským dobrovolníkům (původem zejména z Balkánu) a konečně na jaře 2011 spatřila světlo světa kniha Hitler's Vikings, jež byla zatím jako jediná přeložena do češtiny a je předmětem této recenze.
Autor si dal za cíl zmapovat historii skandinávských dobrovolníků SS – Norů, Dánů, Švédů a Finů v řadách „černé gardy“. Na rozdíl od mnoha jiných knih (u nás zejména z produkce nakladatelství Svojtka) se nezaměřuje pouze na jakousi oslavu boje, ale sympaticky pátrá po odpovědích na hlubší otázky. Historii jednotek nezačíná „vynořením se mužů odnikud“, ale zaměřuje se na zdroje dobrovolníků a dává je do souvislosti s růstem extrémní pravice ve 30. letech, částečně i německou „příkladnou okupací“ a hlavně s vlnou antikomunismu po zahájení operace Barbarossa a touze bojovat po boku Finů proti SSSR.
Kniha o 288 stranách je rozdělena do celkem osmi částí: po úvodu jich šest popisuje události válečných let 1940-1945 a poslední, osmá nese název Návrat domů – retribuce a co se dá říci dnes. Tři přílohy pak čtenáři přiblíží organizaci a hodnosti Waffen-SS i německá vojenská vyznamenání. V úvodu je víceméně shrnuta geneze samotných Waffen-SS, situace v předválečné Skandinávii i stručně podaná bojová cesta Seveřanů až do trosek Berlína a amerického nebo sovětského zajetí. V chronologických kapitolách čtenář sleduje současný vývoj nejprve národních legií (Den Norske Legion a Frikorps Danmark) a poté i divizí SS Wiking a Nordland, kde byli severští dobrovolníci soustředěni. Víceméně okrajově jsou zmíněny roty SS-Polizei nebo norský lyžařský prapor SS. Trigg se ovšem nevyhýbá ani pro Němce nepříliš lichotivým faktům, jako např. že Seveřanům bylo slíbeno bojovat po boku Finů, načež DNL rok a půl držela linii u Leningradu a FD byl zdecimován v kotli u Demjansku.
Náborové plakáty lákající Seveřany do řad SS
Popis frontových bojů je pravidelně střídán s pohledem do zápolí, to když např. skončila dvouletá služba a původní legie byly rozpuštěny, nebo když se kolaborantské špičky v Dánsku a Norsku (Clausen a Quisling) pokoušely vyvolat novou vlnu náborů. Zde autor pravidelně věnuje pozornost jejich úspěchům (nebo spíš neúspěchům) a analyzuje, proč se z proudu dobrovolníků stal téměř vyschlý pramínek. Stejně tak dává prostor i jejich motivaci a původu, což poskytuje cenný vhled do celé věci. S tím, jak náborů i dobrovolníků ubývalo a jak se boje stávaly intenzivnějšími a elitní svazky SS (k nimž určitě divize Wiking a Nordland patřily) fungovaly stále více jako jacísi „Hitlerovi hasiči“, přibývá i podrobností z boje včetně citací vzpomínek veteránů nebo hlášení k udělení vyznamenání (tři Seveřané dokonce získali Ritterkreuz).
Závěr se věnuje snahám Skandinávců o útěk před sovětským zajetím (některé historky jsou bizarní, jako např. přeplavba několika Švédů z Kuronské kapsy domů), jejich poválečnému osudu doma (zde autor kritizuje zákony, které v Dánsku a Norsku retroaktivně kriminalizovaly dobrovolnictví, ač např. v prvním případě byl Frikorps Danmark do boje poslán zcela oficiálně) a dnešnímu pohledu na severské dobrovolníky v SS. Zde se také dostává do největší kontroverze celé knihy – k otázce válečných zločinů.
Trochu v duchu filozofie „my byli jen vojáci“ odmítá jakoukoli účast Seveřanů na válečných zvěrstvech, což dokládá i výpovědí dvou přeživších dobrovolníků. Přitom si sám protiřečí – na s. 257 píše: „divize [Wiking] si zároveň vydobyla pověst jedné z nejlepších formací Waffen-SS, aniž by se zároveň poskvrnila svévolnými zvěrstvy, jak tomu bylo v mnoha jiných případech“. O deset stran dále ale stojí: „dokonce ještě v roce 2009 28letý vídeňský student náhodně objevil masakr 58 židovských otrockých dělníků, k němuž došlo koncem války. Následkem toho byl 90letý veterán divize Wiking Adolf Storms obviněn z vraždy a nyní čeká na soud.“ Lakonicky komentuje i dvouapůlměsíční působení Seveřanů na Balkáně, kde se formovali do nové divize: „Chorvatsko nebylo pro divizi Nordland žádný piknik“.
Koloritem je házení viny za porážky na Hitlera, byť ten se většinou pouze přikláněl k jedné skupině generálů, nebyl sám proti všem. Podobně vítězství příslušníků SS byla vybojována pomocí vojenského umu a technické převahy, zatímco sovětský postup byl vždy díky značné početní převaze a jejich technika byla stále zastaralá (to alespoň koriguje překladatel v poznámkách pod čarou, kdy např. popis boje u Maciejówa, v němž Sověti palbou zakopaných Pantherů divize Wiking přišli o 103 tanků a který Trigg komentuje slovy: „sovětské tanky nebyly vybaveny radiostanicemi, všechny zprávy se velitelům předávaly pomocí vlajek jako na staromódních válečných lodích, takže nebyly schopny odpovídajícím způsobem odpovědět na krupobití protipancéřových střel, jež je cupovaly na kusy“, správně uvádí, že v roce 1944 již řada T-34 radiostanice měla a německé vítězství v této bitvě bylo pravděpodobně způsobeno jinými faktory).
Překlad obecně je až na výjimky na slušné úrovni, snad jen „tank Panzer IV“ by mohl být přeložen lépe. Trochu netradiční je doslovný překlad Fallschirmjägerdivision jakožto divize padákových myslivců, byť minimálně dobově se tento termín v češtině používal. Neodpustím si výtku směrem k nakladatelství, aby příště věnovalo více pozornosti korekturám. Občas totiž mezi odstavci chybí (nebo přebývá) uvozovka, takže čtenář netuší, zda se jedná o citaci nebo typografickou chybu; partyzán je vytrvale psán s měkkým i; nechybí ani hrstka překlepů (Volksturm místo Volkssturm, nejednotné psaní Viking/Wiking apod.).
Kniha je bohatě proložena černobílými fotografiemi doprovázejícími psané slovo, ať už portréty dobrovolníků, o nichž je zrovna řeč, nebo momentky z bojů. Co však chybí (a někdy dost zoufale), jsou mapy. Ač se autor vždy snaží situaci dostatečně popsat, jedna mapka vydá za tisíc slov.
Když odhlédneme od technických detailů, máme v rukou knihu, jež se nespokojí s vynořením se dobrovolníků odnikud a pouhým popisem jejich činů na frontě, ale zabývá se i pozadím a otázkami, kdo byli oni dobrovolníci, odkud pocházeli, jaké bylo jejich smýšlení a proč se nechali naverbovat. Bohužel, ač J. Trigg v předmluvě deklaroval snahu najít za mýtem pravdu, určitý nános mýtů, polopravd a glorifikace na knize ulpěl. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že drtivá většina české knižní produkce o Waffen-SS neobsahuje kromě tohoto nánosu nic navíc, Hitlerovi Vikingové z hodnocení nakonec vycházejí poměrně slušně.
* 33. divize SS byla původně složená z maďarských dobrovolníků a v roce 1945 byla zničena Sověty. Její číslo pak převzala 33. Waffen-Grenadier Division der SS Charlemagne (franzözische Nr. 1), o které je příslušná kniha.