Pavel Sudoplatov, který se narodil v roce 1907, vstoupil už ve 13 letech do Rudé armády a v roce 1921 se stal členem Čeky v Kyjevě. Jeho úkolem bylo proniknout do sítí ukrajinských nacionalistů, což se mu podařilo a v roce 1935 byl vyslán na západ, aby tam infiltroval struktury Organizace ukrajinských nacionalistů. Dostal se do kontaktu s šéfem této organizace Jevhenem Konovalecem a v roce 1938 dostal přímý rozkaz od Stalina Konovalece zlikvidovat. Atentát skutečně provedl 23. května 1938 v Rotterdamu, pro nás je zajímavé, že měl při této akci falešný československý pas. Po tomto úspěchu postupoval na žebříčku hodností v NKVD a účastnil se mnoha dalších operací, jednou z nejdůležitějších bylo zavraždění Trockého v Mexiku v roce 1940 - tuto akci Sudoplatov řídil z Moskvy. Popis akce proti Trockému je jeden z nejpodrobnějších v literatuře. Na počátku války v roce 1941 se Sudoplatov stal šéfem oddělení pro zvláštní operace, byl tak jedním z nejvyšších mužů v hierarchii NKVD a podléhal přímo osobně Berijovi. Stal se aktérem a svědkem řady tajných operací NKVD až do svého zatčení po pádu Beriji v roce 1953.
Kniha poskytuje řadu informací k různým operacím a o různých agentech, informátorech, defektorech apod. Zaměřme se na několik zajímavých událostí týkajících se těsně předválečného nebo válečného období.
Co se týká případu odsouzení maršála Tuchačevského za vlastizradu, tak Sudoplatov v knize rekapituluje všechny v literatuře se vyskytující verze s tím, že ani jedna není pravdivá. Spekulace o údajných Němci podvržených dokumentech, které měl Rusům předat československý prezident Beneš, považuje Sudoplatov za báchorku, kterou rozšířil zejména Chruščov. Jak uvádí, žádné takové dokumenty v archivu NKVD nebyly a nejsou. Beneš se navíc se sovětským vyslancem v Praze setkal až v červenci 1937, tedy už po Tuchačevského popravě. Popravu sice schválil, protože měl obavy ze sovětsko-německého sblížení, ale žádné dokumenty nepředával. Během předchozí schůzky v dubnu 1937 se s vyslancem o Tuchačevském vůbec nebavil, pouze naznačil svou obavu z možného sovětsko-německého sblížení.
Zajímavé jsou informace o sovětských přípravách na válku, už v dubnu 1941 Sudoplatov podepsal instrukci pro uvedení sítí NKVD v Evropě do válečného stavu. Vzpomíná také, jak se československé Svobodovy jednotky začaly formovat už před vypuknutím války. V ruském vydání knihy Sudoplatov píše: „Svobodu jsme si drželi v záloze. V květnu a červnu 1941, ještě před začátkem války, jsme s ním začali probírat plán zformování českých jednotek, které by byly vyslány do německého týlu k provádění partyzánských operací.“
Na otázku, zda Sověti věděli o německém plánu útoku, Sudoplatov odpovídá, že sovětské tajné služby měly spoustu informací o německých přípravách, mnohé z nich ale byly protichůdné - Sověti např. kradli diplomatickou poštu německého velvyslance v Moskvě, ze které vyplývalo, že je možné další jednání (velvyslanec von Schulenburg byl příznivcem dohody s Moskvou). Podle Sudoplatova se Stalin domníval, že s Němci bude možné se dohodnout, signálem k jednání měla podle něj být i známá zpráva TASSu z 13. června 1941, která dementovala dohady o údajných neshodách mezi Německem a SSSR. Sověti navíc špatně odhadli hlavní cíl německého útoku, domnívali se, že hlavní útok půjde na Ukrajinu, aby byly obsazeny klíčové průmyslové oblasti. Stalin měl také podle Sudoplatova přehnanou víru v Rudou armádu, a domníval se, že v případě německého útoku bude tento vpád rychle odražen (podle sovětské doktríny měla být válka přesunuta na území protivníka).
Do říše pohádek Sudoplatov odkazuje v literatuře často tradované informace o Berijově zatajování zpravodajských zpráv o německých přípravách a o jeho údajných požadavcích na potrestaní agentů, kteří tyto zprávy hlásili. Tuto verzi rozšířil Chruščov ve svém slavném projevu v roce 1956, aby ještě více očernil Beriju. Sudoplatov v knize na mnoha místech kritizuje Chruščova, který se přímo podílel na většině zločinů stalinské éry a mnohé i přímo sám inicioval. Po smrti Stalina a svržení Beriji se od nich ale distancoval a naopak se snažil co nejvíc očernit Beriju. Sudoplatov nám v knize nastiňuje trochu jiný obraz Beriji než je v literatuře obvyklé. Berija byl podle Sudpoplatova velice inteligentní a schopný organizátor, loajální ke svým lidem, byl to samozřejmě zločinec, ale nebyl podle něj o nic horší než Chruščov. Chruščov v roce 1956 obvinil Beriju ze zločinů, na kterých se přitom sám také přímo podílel.
Nepravdivá je podle Sudoplatova i Chruščovova verze o údajném Stalinově naprostém ochromení v prvních dnech německého útoku. Jak Sudoplatov píše:
„Ve svých pamětech Chruščov vykresluje Stalinovu paniku a zmatek v prvních dnech útoku i později. Já jsem nic takového nezaznamenal. Stalin na svou daču odjel až 30. června 1941. Návštěvní kniha v Kremlu ukazuje, že po celou dobu přijímal návštěvníky a sledoval zhoršující se situaci. Od samého počátku války Stalin přijímal Beriju a Merkulova [Berijův první náměstek] v Kremlu 2-3x za den. Obvykle se vraceli do ústředí NKVD pozdě v noci, někdy své rozkazy telefonovali přímo z Kremlu. Zdálo se mi, že mechanismus velení fungoval bez přerušení. Skutečně jsem získal hlubokou důvěru v konečné vítězství právě díky chladnokrevnému, jasnému a praktickému vydávání rozkazů.“
Sudoplatovovu verzi potvrzuje skutečně i Stalinova kremelská návštěvní kniha, která byla v roce 1990 zveřejněna, výňatek z ní je publikován i v dodatku této knihy. Ukazuje, že ve dnech 21.-28. června 1941 Stalin přijal desítky hostů - celé nejvyšší vojenské a politické vedení země. Např. den před vypuknutím války - 21. června 1941 - se mezi 18.-23. hodinou u Stalina sešli Molotov, Vorošilov, Berija, Vozněsenský, Malenkov, Kuzněcov, Timošenko, Safonov, Žukov, Buďonnyj a Mechlis - tedy kompletní velení Rudé armády. Stejní návštěvníci se pak u Stalina střídali jak na běžícím pásu i v následujících dnech - Chruščovovu verzi o panice, které Stalin propadl a stáhl se na svou daču, můžeme skutečně odkázat do říše pohádek.
Sudoplatov také rozkrývá některé zajímavé špionážní epizody 2. světové války. Např. o agentu Maxovi, kterého Reinhard Gehlen (šéf oddělení Cizí armády Východ OKH) ve svých pamětech označuje za jednoho ze svých nejlepších informátorů v SSSR. Zmiňuje se o něm i Walter Schellenberg (šéf SD) ve svých pamětech. Podle Sudoplatova byl Max byl ve skutečnosti řízen NKVD a dodal Němcům spoustu dezinformací. (je ale otázka zda Sudoplatov má na mysli stejnou osobu jako Gehlen a Schellenberg - např. N. West a O. Tsarev v knize The Crown Jewels z roku 1999 uvádějí, že šlo zřejmě pouze o shodu jmen, protože Sudoplatovův Max začal pracovat až od konce roku 1941, zatímco Gehlenův Max fungoval už mnohem dříve).
Sudoplatov uvádí, že Max pracoval v rámci dezinformační operace NKVD Klášter (Monastery). Např. v roce 1942 v době bitvy o Stalingrad hlásil Němcům, že Sověti plánují hlavní ofenzívu, která by měla ulehčit Stalingradu, na středním úseku fronty u Rževa. Zde skutečně Žukov provedl ofenzívu, ale jednalo se pouze o vedlejší akci, hlavní byla ofenzíva u Stalingradu. Jak Sudoplatov uvádí, „Žukov, který nevěděl o této dezinformační hře na jeho účet, zaplatil tvrdou cenu tisíců mužů pod jeho velením. Ve svých pamětech přiznává, že výsledek jeho ofenzívy byl neúspěšný, ale nikdy se nedozvěděl, že Stalin Němce záměrně navedl na jeho směr.“
Dezinformační hra s Němci podle Sudoplatova dosáhla až neuvěřitelných rozměrů. Např. v létě 1944 po sovětské ofenzívě v Bělorusku Max Němcům hlásil, že v týlu Rusů zůstala bojeschopná německá brigáda o 2500 mužích vedená plukovníkem Scherhornem (ve skutečnosti byla celá tato brigáda zajata). Tato hra se hrála až do 5. května 1945, Max krmil Němce zprávami o údajné sabotážní činnosti Scherhornovy jednotky v ruském týlu. 28. března 1945 náčelník generálního štábu Guderian povýšil Scherhorna a udělil mu Rytířský kříž. Zároveň mu bylo nařízeno, aby prorazil přes ruské linie do východního Pruska. Scherhornově fiktivní jednotce německé velení vypravilo celkem 67 letounů s materiálem a s 25 německými agenty. Všichni agenti a všechen materiál samozřejmě padl do rukou Rusům.
Zajímavá je také pasáž věnovaná známé Rudé kapele - sovětské špionážní síti v západní Evropě. Rudá kapela je v mnohými západními autory vyzdvihována jako základní sovětský pramen informací během války. Jak ale Sudoplatov uvádí, Sověti zprávy Rudé kapely brali pouze jako druhořadé.
Sudoplatov vysvětluje, že síť Rudé kapely ve Švýcarsku spadala pod vojenskou rozvědku GRU. NKVD ale měla zároveň své informátory v Londýně (byl to známý Cambridgeský kroužek neboli „Velká pětka“ - skupina pěti studentů z Cambridge, které Rusové naverbovali v 30. letech a kteří se dostali do vysokých funkcí v britské rozvědce nebo exekutivě - pro Sověty pracovali až do 50. let, kdy byli odhaleni a většina uprchla do Moskvy, nejznámějším členem byl Kim Philby).
Jak Sověti zjistili při porovnání zpráv z obou zdrojů, tak informace ze Švýcarska byly pouze slabým odvarem zpráv z Londýna, které byly zjevně přímo „od zdroje“. Sověti tehdy ještě nevěděli, že Britové dekódují zprávy německé Enigmy, ale tušili, že se jedná o informace z odposlechu nebo od nějakého význačného britského agenta v Německu.
Sověti tak poznali, že zprávy které dostávají od švýcarské Rudé kapely, jsou pouze přežvýkanými informacemi z Londýna. Rudá kapela se tak pro ně stala dosti nedůvěryhodná, bylo zřejmé, že je pod kontrolou Britů, kteří ji krmí informacemi. Zároveň to ještě zvýšilo sovětskou nedůvěru k Britům, protože ze zpráv z Londýna bylo zřejmé, že informace, které Britové Rusům poskytují prostřednictvím sítě Rudé kapely, jsou mnohem méně přesné a podrobné.
Britové skutečně poskytovali členovi Rudé kapely Rudolfovu Rösslerovi (krycí jméno Lucy) zprávy, které pocházely z jejich dekódování Enigmy. Zprávy byly samozřejmě patřičně upravené, aby nebylo možné zjistit jejich původ. Rössler odmítal sovětskému rezidentovi GRU v Ženevě a šéfovi Rudé kapely ve Švýcarsku Alexandru Radóovi (krycí jméno Dora) prozradit zdroje svých informací.
Z Londýna získávali Sověti informace přímo od pramene od Johna Cairncrosse, jednoho z Velké pětky, který pracoval jistý čas v Bletchley Parku - centru dekódování zpráv Enigmy. Podle zpráv které Cairncross poskytoval, byli Sověti schopni rozkrýt britskou penetraci švýcarské sítě Rudé kapely. Např. na jaře 1943 poskytla Rudá kapela informace o plánované německé operaci Citadela (bitva u Kurska), ale Cairncross dodal z Londýna tytéž informace v mnohem přesnější podobě. Z toho bylo zřejmé, že Rudá kapela pouze reprodukuje to, co jsou Britové ochotni Rusům „pustit“.
Jak Sudoplatov píše:
„I když Britové nikdy nepřiznali, že nám posílali upravené zprávy Enigmy prostřednictvím naší sítě ve Švýcarsku, já pevně věřím, že tomu tak bylo a tak se domnívalo i naše ústředí. Proto se na výkony Rudé kapely v Moskvě pohlíželo s podezřením. Ani GRU ani NKVD nebylo oceněno za výkony Rudé kapely v Německu, Francii a Švýcarsku. Nikdo z této operace neudělal prioritu, protože jsme věřili, že neprodukuje žádné skutečné informace, pouze upravená ústní předání.“
Na rozdíl od západu, kde byla Rudá kapela vyzdvihována jako obrovský sovětský úspěch, tak v SSSR byli šéfové Rudé kapely po válce na několik let uvězněni jako zrádci.
Na západě vyvolaly největší diskuzi ty části Sudoplatovovy knihy, které se týkají vývoje atomové pumy. Sudoplatov uvádí, že Sověti získali spoustu zásadních informací od západních vědců, kteří pracovali na vývoji americké atomové bomby. Již dříve bylo známo, že v Projektu Manhattan bylo několik sovětských agentů (např. Klaus Fuchs), ale Sudoplatov k tomu přidal další jména: významné informace poskytli např. tak ctihodní vědci jako Niels Bohr, Robert Oppenheimmer, Leo Szilard apod. Po vydání knihy se na Sudoplatova snesla vlna kritiky z americké i ruské strany - Američané nevěřili, že by tito vědci poskytovali informace Rusům a Rusové to zase považovali za znevážení svých vědeckých schopností. Sudoplatovova tvrzení ale potvrdily dokumenty zveřejněné v roce 1994, které jsou v knize otištěny - např. rozsáhlá zpráva z prosince 1945, ve které Niels Bohr Sovětům podrobně zodpověděl 22 technických otázek apod. Tito vědci samozřejmě nebyli žádnými agenty Rusů (což Sudoplatov vůbec netvrdí, i když za to byl kritizován), ale poskytovali informace prostě proto, že se domnívali, že tak přispívají k dobré věci.
Z dokumentů otištěných v knize vyplývá, že Sověti se o vývoji atomové pumy na západě dozvěděli už v roce 1941. V knize jsou otištěny dvě zprávy od rezidenta v Londýně Gorského (v knize se chybně uvádí, že zdrojem informací z Velké pětky byl Maclean, ve skutečnosti to byl Cairncross) ze září a října 1941, ve kterých informuje o britských plánech vývoje atomové pumy. V prosinci 1941 potom rezident NKVD v San Franciscu hlásil, že se dozvěděl od Oppenheimera, že na podobném projektu se pracuje i v USA. Sověti tak urychleně vytvořili speciální komisi pro vývoj vlastní atomové pumy vedenou Berijou. Sudoplatov odpovídal za informace rozvědky o vývoji pumy na západě. Rozvědka poskytla sovětským vědcům skutečně velmi důležité informace a první sovětská atomová puma z roku 1949 byla přímou kopií amerického vzoru.
O prvním plánovaném testu americké bomby, který byl vykonán 16. července 1945, měl Berija na stole zprávy už 13. června. Sověti měli o vývoji atomové pumy v USA velmi podrobné informace. Potom není divu, že když na postupimské konferenci Truman informoval Stalina o nové zbrani, tak ten se zachoval naprosto chladně a nedal najevo žádné překvapení - věděl toho totiž o vývoji americké pumy více než sám Truman...
Celkově se jedná o velmi zajímavé paměti, najdeme zde spoustu dalších informací k různým případům (např. o Raoulu Wallenbergovi (Sudoplatov je přesvědčen, že byl zabit v roce 1947), spiknutí doktorů, katyňském masakru, protižidovské kampani po válce, plánu vraždy maršála Tita, pádu Beriji, případu Žukov...), navíc je kniha doplněna i šedesátistránkovou přílohou dokumentů, které byly teprve nedávno odtajněny a potvrzují některá Sudoplatovova tvrzení (Stalinova návštěvní kniha z června 1941, dokumenty o atomové bombě a o informacích získaných od západních vědců apod.) Kniha je také psána dosti čtivým stylem a přiblíží nám atmosféru stalinského Ruska, sám Sudoplatov málem skončil v mlýnku čistek v roce 1939 a definitivně potom v roce 1953. Už jenom pro pohled do atmosféry a do zákulisí sovětského režimu jsou Sudoplatovovy poměti přínosné.
Na druhou stranu jsou to ale pouze paměti, a ne všechny informace v nich jsou přesné a pravdivé. Jak ale uvádí i Robert Conquest v předmluvě knihy, např. Chruščovovy paměti jsou brány za velmi důležitý pramen a přitom i v nich je řada omylů a nepřesností.
Českého čtenáře zaujmou i ty pasáže knihy, které se týkají československého prezidenta Beneše a šéfa vojenské rozvědky plukovníka Moravce, i když tvoří pouze malinkatý zlomek obsahu knihy. O Moravcovi se v anglické verzi Sudoplatovových pamětí přímo a natvrdo píše, že byl „full-time agent NKVD“. O Benešovi píše, že jednal pod hlubokým vlivem NKVD.
Tyto informace se mohou zdát zajímavé, mimo jiné i z toho důvodu, že v 90. letech vyšlo najevo, že plukovník Moravec v roce 1941 informoval sovětského rezidenta NKVD v Londýně Čičajeva o přísně tajných informacích o letu Rudolfa Hesse do Británie, které měl od britské rozvědky. Čičajev tyto informace potom hlásil Berijovi do Moskvy. Sudoplatov v knize uvádí, že Čičajev Moravce v Londýně naverboval.
Byl tedy Moravec agent NKVD? A co Beneš?
Pokud se na to podíváme střízlivýma očima, tak rychle zjistíme, že jde o naprostý nesmysl. V americkém vydání se sice na straně 223 píše: „Šéf československé rozvědky, plukovník Moravec, byl full-time NKVD agent, naverbovaný naším rezidentem v Londýně Čičajevem“. Jenomže v ruském vydání se slovo „agent“ vůbec nevyskytuje, na straně 265 pouze stojí: „Šéf československé rozvědky plukovník Moravec, nakonec generál, od roku 1935 spolupracoval s orgány sovětské rozvědky, nejprve s vojenskou rozvědkou, potom s NKVD. To mu ovšem nebránilo, aby nadále zastával antisovětské názory. Byl v těsném kontaktu s naším londýnským rezidentem Čičajevem.“ Tedy úplně něco jiného.
Slovo „agent“ si tak zřejmě do textu „přidali“ američtí editoři knihy. To, že československá rozvědka od poloviny 30. let spolupracovala se Sověty, není žádným tajemstvím. Stejně tak není tajemstvím, že v exilu v Londýně byl Moravec v úzkém kontaktu s Čičajevem a jak sám přiznával, poskytoval mu v podstatě všechny informace, které naše rozvědka získala.
To potvrzuje i Sudoplatov na straně 198, kde uvádí, že Moravec poskytl Rusům informace o britských plánech na využití uranu v Československu (Rusové měli sami zájem o československý uran):
„Plukovník František Moravec, šéf rozvědky československé vlády v Londýně, hlásil [do Moskvy], že Britové se zajímají o využití uranové rudy a o její transport ze Sudet v Československu po válce. [Moravec] měl přístup k zápiskům z československo-britských rozhovorů o využití uranu.“
Mezi slovy „agent“ a „spolupráce“ je ale velký rozdíl, Moravec sám v roce 1943 hlásil prezidentu Benešovi, že „dáváme Sovětům vše, co dostáváme. Dáváme jim více než Angličanům, ba dáváme jim i zprávy získané od Angličanů.“ Z dnešního pohledu to můžeme považovat za pošetilé počínání, ale rozhodně nelze Moravce označit za „agenta NKVD“, naopak Moravec byl znám svými protisovětskými názory, na což doplatil i po roce 1948. Blíže spolupráci naší rozvědky a Moravce se Sověty rozebírá např. J. Šolc v knize Ve službách prezidenta z roku 1994 (s. 181n).
Pasáže, které se v Sudoplatovově knize týkají prezidenta Beneše, jsou skutečně hodně fantasmagorické a jenom nám potvrzují, že každé paměti se musejí číst velice obezřetně. Navíc jsou zde opět rozdíly mezi anglickým a ruským textem. Např. v americkém vydání se uvádí, že rezident NKVD v Praze Zubov byl „Benešův řídící důstojník“. V ruském textu nic takového není, pouze se zde píše, že Zubov se před válkou setkával s Benešem za přítomnosti sovětského vyslance Alexandrovského (s. 278).
Asi ani nemá cenu to dále nijak komentovat, posuďte sami jaké další fantasmagorie (jinak se to asi nedá nazvat) se o prezidentu Benešovi píší v americkém vydání:
str. 62-63: „Piotr Zubov se stal rezidentem NKVD v Praze v roce 1937, pracoval zde pod diplomatickým krytím. [V roce 1938] se setkal s prezidentem Edvardem Benešem a podle Stalinových instrukcí mu předal 10.000 dolarů na zajištění jeho útěku z Československa do Velké Británie po tajné trase za plné asistence NKVD. Stvrzenka na peníze byla podepsána Benešovým tajemníkem. Beneš odletěl do Anglie v roce 1938, Zubov odvedl dobrou práci. Než se Beneš ocitl na Západě tak britské a francouzské úřady nevěděly, jakou trasou bude cestovat z Československa.
Ale poté, co Beneš opustil Prahu, byl Zubov odvolán do Moskvy a uvězněn na přímý Stalinův příkaz. Důvodem bylo to, že Beneš prostřednictvím Zubova navrhoval Stalinovi, aby Sovětský svaz financoval provedení převratu v Jugoslávii, kterým by se k moci dostal protiněmecký vojenský režim a zmírnil by se tak tlak na Československo. Beneš požadoval 200.000 dolarů v hotovosti pro srbské důstojníky, kteří měli provést převrat. Zubov dostal peníze od Ústředí a jel do Bělehradu ověřit situaci. Ke svému zděšení zjistil, že důstojníci, kteří měli provést převrat, jsou pouze nevěrohodní dobrodruzi a odmítl jim předat peníze. Vrátil se do Prahy a hlásil to Stalinovi, který byl rozzloben, že Zubov nesplnil jeho příkazy. Na Zubovovu vysvětlující zprávu Stalin napsal: ‘Okamžitě uvěznit’ (tuto zprávu jsem viděl v roce 1941, když jsem se díval do Zubovovy složky).“Jsou to skutečně holé nesmysly, Beneš v říjnu 1938 rozhodně z Prahy neodlétal po žádné „tajné trase NKVD“ (proč by vůbec něco takového dělal), ale normální leteckou linkou, jak je zdokumentováno i fotograficky a už vůbec k tomu nepotřeboval žádné „tajné fondy NKVD“.
s. 223: „Beneš utekl z Československa do Británie za využití peněz NKVD a byl námi vysoce ovlivňován.“
O převratu v Československu v roce 1948 pak Sudoplatov tvrdí:
s. 297: „v této době [v roce 1948] jsme zajišťovali komunistický převrat v Československu a já jsem letěl se Zubovem do Prahy setkat se s Benešem a neutralizovat jeho opozici k předání moci Klementu Gottwaldovi.“
s. 233-235: „Když mě Molotov přijal ve své kanceláři, tak mi nařídil odjet do Prahy a zajistit si tajnou schůzku s Benešem. Měl jsem ho požádat, aby odešel se ctí a předal moc vůdci komunistů Gottwaldovi. Pro připomenutí jeho důvěrných a neformálních vztahů s Kremlem jsem měl použít stvrzenku na 10.000 dolarů, podepsanou Benešovým tajemníkem v roce 1938 za jeho bezpečnou cestu do Velké Británie. Pokud by odmítl, tak bychom zveřejnili naši finanční podporu jeho útěku a Benešovu angažovanost v politických převratech a vraždách v Jugoslávii v letech 1938-1940.
Molotov zdůraznil, že nemám pravomoc vyjednávat o žádných otázkách české politiky, pouze mám předat jasný vzkaz a nechat na Benešovi, jak zajistí námi vítané řešení. [....] Odpověděl jsem, že pro takto citlivý rozhovor bude lepší člověk, který Beneše osobně zná a už s ním byl v přímém kontaktu. Takový člověk je Zubov, náš předválečný rezident v Praze, kterého dal Stalin uvěznit, protože neprovedl puč v Jugoslávii doporučovaný Benešem. [....] Když jsem společně se Zubovem přijel vlakem do Prahy v lednu 1948, vyhnuli jsme se naší ambasádě a setrvávali v hotelu jako členové sovětské obchodní delegace. [...] Zubov byl před válkou Benešův řídící důstojník. [...]
Beneš byl pod značným tlakem od našich oficiálních zástupců v Praze a my jsme k tomu měli přidat ještě více. Asi za týden našeho pobytu v Praze si Zubov s využitím svých zkušeností a starých kontaktů zajistil patnáctiminutové setkání s Benešem na Hradčanech. Sdělil mu jednoznačně náš vzkaz, zdůraznil, že ‘hluboké změny’ musí nevyhnutelně nastat, ať už s nebo bez současného vedení země, a že Zubovův soukromý názor je, že Beneš je jediný člověk, který může zajistit hladkou a nekrvavou cestu ke změně. [...]
[Na cestě zpátky do Moskvy] mi Zubov řekl, že Beneš se zdál být zlomený, nemocný muž, který udělá vše, co bude v jeho silách, aby zabránil vypuknutí násilí a nepokojů v Československu. Když jsme překročili hranici, zaslal jsem kódovanou zprávu Molotovovi, s kopií pro Abakumova (ministra státní bezpečnosti), že Zubov - krycí jméno Leo - byl na schůzce s Benešem a sdělil mu vzkaz. Za měsíc politická krize v Praze skončila a Beneš pokojně předal moc Gottwaldovi.“