V roce 2002 se v médiích objevila zpráva o odhalení dokumentů dokazujících, že prezident Antonín Zápotocký udělil milost několika válečným zločincům. Jeden z nich, Max Heinrich Rostock (1912-1986), se přitom podílel na vyhlazení obce Lidice, což je u nás dosud považováno za nejhorší zločin spáchaný na českém lidu za druhé světové války a i ve světě jsou Lidice symbolem zvěrstev nacionálního socialismu. Toto zjištění otřáslo léta budovanou legendou komunistů, jako jediných důsledných bojovníků proti nacismu a fašismu. Vydáním této publikace Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu splnil slib, který dal veřejnosti po zveřejnění celého případu (a já touto recenzí plním slib, který jsem dal eglimu více než před rokem ;-)
Jak vyplývá z názvu publikace a koneckonců i z funkce vydavatele, účelem této páté studie z edice Sešitů ÚDV je na konkrétním životním příběhu válečného zločince ukázat komunistické pokrytectví a oportunismus. Autor se o to snaží na 57 stranách, rozdělených do sedmi kapitol.
První kapitola se logicky věnuje Rostockovu dětství a mládí, vstupu do NSDAP, SA a o něco později i do svazku manželského. Snaha zabezpečit rodinu lépe než jako prodavač v obchodu s barvami zřejmě stála na počátku jeho kariéry ve službách Sicherheitsdienstu (SD). Tato část Rostockova životopisu pochází podle autora „z různých dokumentů“ (s. 8). Při bližším pohledu do poznámek však vyplyne, že všechny tyto „různé dokumenty“ mají jedno společné – obsahují jen to, co byl po válce ochotný prozradit svým věznitelům o sobě sám Rostock.
Ze stejného důvodu je nutno také brát s rezervou také následující líčení toho, jak měl možnost poprvé osvědčit své schopnosti během „příprav“ plebiscitu v Sársku a později při budování agenturní sítě na francouzsko-švýcarském pomezí. Byl přijat do řad SS a necelý týden předtím, než v Evropě začala druhá světová válka, byl 26. srpna 1939 převelen k SD v Praze.
V úvodu třetí kapitoly je stručně popsána struktura SD v Protektorátu v časech Rostockova působení. Autor toho využívá k seznámení s některými dalšími „záporňáky“ budoucího lidického dramatu. Rostock sám byl přidělen k tzv. venkovské služebně v Kladně, kde zaznamenal rychlý vzestup – během jednoho roku byl dvakrát povýšen a v hodnosti SS-Obersturmführera převzal vedení kladenské služebny. Za zásluhy při potírání nepřátel Říše byl vyznamenán Válečným křížem 2. třídy. Paralelně s tím stoupala i úroveň jeho hmotného zajištění. – Poté, co už byl vlastníkem domu a automobilu (obojí bylo sebráno židům) se společně s několika příbuznými, kteří se přijeli zúčastnit drancování českých zemí, rozhodl stát také vlastníkem továrny. Být „panem továrníkem“ (nejčastěji cestou arizace) byl zřejmě častý cíl pracovníků německých tajných služeb v okupovaných zemích, jakkoliv to služební předpisy nedovolovaly (např. proslulý zachránce židů, Oskar Schindler, si k majetku pomohl stejným způsobem).
Zde se ale začínají v textu rušivě projevovat expresívní výrazy, jimiž se autor publikace snaží čtenářům vnutit svůj pohled na Rostockův charakter – Rostock tak měl „otřesně nenucený tón“ (s. 18), při vyprávění o tom, jak získal továrnu, se „nestydatě chlubil“ a „arogantně prohlašoval“ (s. 20) – zajímavé, co všechno dokáží zkušení vyšetřovatelé ÚDV vyčíst z většinou strohých výslechových protoko1ů.
Popisované události se blíží k tragickému vrcholu. – Několik dní po atentátu na Heydricha se kladenskému gestapu dostal do rukou známý dopis V. Říhy, jímž se snažil ukončit poměr se svou milenkou. V návaznosti na to byla 4. června 1942 provedena v Lidicích razie, při níž byli pozatýkáni příbuzní vojáků čs. zahraniční armády. Výslechů zatčených se zúčastnil i Rostock a lze mu tedy přičíst spoluzodpovědnost za vytvoření legendy o podílu Lidických na atentátu, i když konečné rozhodnutí o vyhlazení padlo jinde.
Z titulu své funkce byl Rostock také členem „organizačního štábu“ lidické akce. Ve tomto „štábu“ dále byl Rostockův nadřízený W. Jacobi (velitel SD v Protektorátu), H. Wiesmann (velitel kladenského gestapa) a jeho zástupce T. Thomsen, A. Marwedel (velitel kladenské posádky Schutzpolizei) a z pražského gestapa W. Leimer a Geschke, který se však nejspíš nejmenoval Ernest, jak se autor domnívá. Autorovým překlepem bude zřejmě i datum zahájení vyhlazovací akce 4.6. (s. 22, správně má být 9.6.). Úkolem Rostockových agentů bylo sledovat náladu a chování okolního obyvatelstva během příprav a v průběhu vlastního vyhlazování. On sám pak měl spolu se dvěma podřízenými na starosti „církevní záležitosti“ – tj. navzdory zákazu rabování vyloupil kostel a zabavil matriky. Zajištění evidence obyvatelstva bývalo při nacistických vyhlazovacích akcích pravidlem (především matrik a jejich následná likvidace po činu). Poválečné výpovědi svědků navíc Rostockovi připisují zmlácení lidického faráře a účast při odebírání dětí matkám před jejich deportací do koncentračního tábora.
Celkově je tato kapitola pramenně nejlépe podložená – na rozdíl od předchozích nestojí jen Rostockových přiznáních, ale na celé škále výpovědí a důkazů, které bezprostředně po válce shromáždili čs. vyšetřovatelé.
Na závěr kapitoly se dovídáme, že do konce války byl Rostock ještě dvakrát přeložen – do Českých Budějovic a do Hradce Králové, vždy ve funkci zástupce velitele. O tom se však autor zmiňuje jen zběžně, ve srovnání s Rostockovou účastí na vyhlazení Lidic to zřejmě nepovažuje za důležité.
Ani o Rostockově působení v Budapešti od března 1944 se toho moc nedovíme; tentokrát je na vině jeho mlčení a snaha svůj pobyt v Maďarsku co nejvíce bagatelizovat. Mnohé však prozrazuje dochované zvláštní uznání z 5. listopadu 1944, které mu za zásluhy na odhalení chystané zrady maďarské vlády udělil Geschke. Zbytek války podle vlastních slov strávil sháněním falešných dokladů pro francouzské kolaboranty. Právě kvůli skutečnosti, že o svém působení na území pozdějších lidově-demokratických států Rostock téměř nemluvil, zatímco o činnosti namířené proti Francii nebo Švýcarsku mluvil před komunistickou StB zcela otevřeně, by jeho výpovědi měly být brány s velkou rezervou.
Později, již jako agent StB, svým řídícím orgánům také tvrdil, že byl na sklonku války povolán k Wehrwolfu,ale velký dojem tím na ně neudělal. Ne tak na autora publikace. Je zajímavé, že jinou Rostockovu pozdější historku o tom, jak jej v jistém hostinci obsluhoval převlečený parašutista Josef Gabčík, autor oprávněně hodnotí jako pustý výmysl (s. 59), ale zmínku o „jedné z nejzákeřnějších nacistických organizací“ – Wehrwolfu bere naprosto vážně (s. 29). Nejspíš proto, že odpovídá zápornému charakteru hlavního padoucha. To, že Rostock vyměnil uniformu SS za civil až 8. května je pro autora důkazem, že „jako opravdový fanatik vytrval ve službě až do úplného konce ‚Tisícileté říše‘, se kterou spojil svůj osud“ (s. 30).
Tím končí část knihy zabývající se osudy hlavního „hrdiny“ za druhé světové války, ale jeho poválečné osudy jsou neméně zajímavé. V květnu 1945 bylo zahájeno vyšetřování v souvislosti s vyhlazením Lidic a Ležáků a na základě jeho výsledků byl v polovině června vydán pátrací list, kde bylo i Rostockovo jméno; v říjnu téhož roku bylo zařazeno i na mezinárodní seznam hledaných válečných zločinců. Rostock mezitím celkem v klidu žil se svou rodinou v Heidelbergu a používal dívčí příjmení své manželky. Byla to také jeho manželka, kdo ho v červnu 1946 udal americké CIC. Veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu v Praze zahájil trestní řízení a připravovalo se Rostockovo vydání do ČSR. Během převozu se mu však podařilo uprchnout a čs. orgánům nezbylo, než ho znovu zařadit na seznam „Top 50“ hledaných válečných zločinců.
Po útěku Rostock zamířil opět k rodině (tato fixace nacistů na rodinu by jistě stála za bližší prozkoumání, osudnou se stala např. i Adolfu Eichmannovi). Koncem roku 1948 byl zatčen francouzskými orgány pro šmelinu. Ve vězení byla v lednu 1949 odhalena jeho pravá totožnost a znovu se připravovalo jeho vydání do ČSR. Kvůli byrokratickým průtahům na čs. straně byl však vydán teprve v dubnu 1950. Následujícího půl roku strávil ve vazbě StB, aniž by byl pořádně vyslechnut a aniž by bylo zahájeno řízení. Autor publikace tento laxní přístup vysvětluje přetížením bezpečnostních a justičních orgánů, které byly tehdy plně zaměstnané bojem proti „třídnímu nepříteli“. Jen pro informaci dodávám: 31.5.-1.6.1950 probíhal proces s Miladou Horákovou a spol., 27.11.-2.12.1950 tzv. proces s devíti pomocníky biskupů, v červenci 1951 to toho vpadl případ Babice plus následné procesy s kulaky a k tomu všemu navíc od prosince 1950 probíhalo „odhalování“ protistátního spikleneckého centra, které na jaře 1951 vedlo k zatčení také řady pracovníků bezpečnosti. Nedůslednost bezpečnostního aparátu v záležitosti tak druhořadé, jako bylo potrestání válečných zločinců, je tedy snadno pochopitelná.
Použití množného čísla je na místě, neboť v souladu s dobovým trendem byl na podzim 1951 naplánován monstrproces s velkou publicitou. A to proti skupině „Rostock a spol.“, do které byli zařazeni další čtyři váleční zločinci. To, že nadporučík SS byl postaven do čela skupiny v níž byli dva generálové Wehrmachtu a jeden generál SS, prokurátorovi nijak nevadilo a příliš se nezatěžoval ani se sháněním důkazů, protože rozsudek – trest smrti pro všechny – stejně stanovil krajský výbor KSČ. Autor publikace se zejména pozastavuje nad tím, že se komunistický prokurátor v závěrečné řeči odvolal na rozsudky amerických vojenských soudů v Norimberku a Tokiu (s. 45). To svědčí o jeho malé informovanosti, protože precedens norimberského a tokijského tribunálu byl při procesech s válečnými zločinci dosti běžným argumentem. Divnější je, proč soud při výměře trestu nepoužil retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. – což minimálně v případě Rostocka šlo, protože veřejný žalobce proti němu zahájil řízení podle tohoto dekretu již v roce 1946. Mimořádné lidové soudy sice již neexistovaly, ale krajské soudy mohly podle dekretu soudit (Rostockovy skutky by pak odpovídaly těmto paragrafům a sazbám: §2 = 5-20 let, §5 odst.1a, odst.2a, b = 10-20 let, §7 odst.1-3 = smrt, §10 = 5-10 let, §11 = smrt). Místo toho však byl použit zákon na ochranu republiky z r. 1923 (který byl pro retribuční dekret vzorem) a tím došlo k takovému paradoxu, že „Rostock a spol.“ – tedy příslušníci nepřátelského vojska – byli uznáni vinnými mj. i z vojenské zrady!
Na výsledek to nemělo mít vliv – rozsudek byl jasný předem a prakticky bylo jedno, jakého zákona bylo použito, protože tehdy se nesoudilo podle zákonů, ale podle zásad „třídní spravedlnosti“.
Rostock byl mimo to odsouzen i za vedení konfidentské sítě na Kladensku a důsledky její činnosti, což bylo v rozporu s mezinárodním právem, protože podle ledabyle podané žádosti o vydání měl být souzen „jen“ za Lidice. Také u ostatních rozsudků upozornilo ministerstvo spravedlnosti na spoustu nedostatků včetně jednoho, že „proti obviněnému není naprosto žádných důkazů, že spáchal na území republiky hrdelní trestné činy“.
Všichni odsouzení se pochopitelně odvolali. S tím by si v komunistickém Československu nikdo nedělal starosti, ale jako kontraproduktivní se ukázala medializace procesu v duchu hesla „Komunisté – jediní důslední bojovníci proti fašismu“. Mezinárodní tlak na provedení řádného procesu i vnitřní důvody (možnost použít vězně jako rukojmí na výměnu) vedly zřejmě prezidenta Antonína Zápotockého k udělení milosti – změnil rozsudky smrti na doživotí. Případná je autorova poznámka, že během prvního roku své vlády udělil Zápotocký 8 milostí, z toho polovina připadla na tyto Němce (popraveno bylo v té době 41 lidí).
Následujícím výčtem trestů aj. vězeňské buzerace (s. 53-54) se autor z ÚDV snaží opět ukázat, jaký byl ten Rostock strašný lump a zřejmě si neuvědomuje, že např. spánkem na pracovišti Rostock vlastně sabotoval budování komunistického státu. Tato podvratná činnost mu však nijak neublížila a přes řadu negativních posudků mu byl trest snížen. Koncem roku 1959 se navíc StB začala věnovat jeho dřívějším nabídkám spolupráce a začala zvažovat jeho operativní vysazení do NSR. Celá akce dostala krycí název FRITZ. Rostock udělal na své budoucí řídící orgány dobrý dojem a již měsíc po prvním kontaktu se další konspirativně-instruktážní schůzky odehrávaly mimo zdi věznice. FRITZ se do spolupráce přímo hrnul s představou, že Vánoce již stráví v kruhu rodiny. V tomto ohledu byl ovšem těžce zklamán, protože řízení o jeho propuštění si vyžádalo nějaký čas. Jako záminka k propuštění posloužil paragraf tr.ř. o vyhoštění odsouzených, který už v letech 1945-1947 zachránil před čs. vězením tisíce Němců. Zbývalo ještě domyslet krycí legendu – podle ní měl Rostock před svým propuštěním nabízet spolupráci StB (což byla vlastně pravda), měl však být rozhořčeně odmítnut:
FRITZ byl nakonec propuštěn 4. února 1960 a eskortován na hraniční přechod Rozvadov. Západoněmecký tisk jeho návrat přivítal krátkou kampaní, ve které byl Rostock označován za oběť justičního omylu – kampaň zůstala bez reakce čs. strany, protože byla vzhledem k nedostatkům procesu věrohodnější než krycí legenda, kterou byl FRITZ vybaven. V březnu navázal Fritz se svým řídícím orgánem písemný kontakt, aniž by však poskytl nějakou relevantní informaci. Osobní schůzce se půl roku pod různými záminkami vyhýbal. Jeden z jeho bývalých nadřízený z SD, který nyní rovněž pracoval pro StB, už koncem dubna nahlásil, že FRITZ svou spolupráci s StB „shodil“ tím, že o ní s každým mluví. Pokud by snad někdo pod dojmem špionážních filmů očekával vyslání profesionálního zabijáka s úkolem Rostocka zlikvidovat, bude zklamán. – StB na zradu svého agenta reagovala prostě tím, že konstatovala jeho selhání a jeho svazek založila.
Závěrečným srovnáním Rostockových konspirativních schůzek a známých „výletů“, na které bral Fučíka gestapák Böhm, se autor snaží dokázat podobnost nacistické a komunistické diktatury (s. 64). Nechť. I když podobné metody by se jistě našly i u tajných služeb jiných států, zásadní rozdíl vidím v tom, že cílem výletů s Böhmem bylo získat Fučíka ke spolupráci, zatímco StB se pouze starala o Rostockovo rozptýlení před odjezdem – poté, co se již ke spolupráci zavázal. Opravdu zajímavé je srovnat chování estébáků vůči německému válečnému zločinci a vůči „politickým“ před procesem – jak je popisuje např. Arthur London ve svém „Doznání“.
V této souvislosti je nutné autorovi vytknout, že si vůbec neklade otázku (natož, aby na ni odpověděl) proč vlastně komunistická StB měla zájem na spolupráci s takovými lidmi jako byl Rostock – s bývalými příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu. Toliko z přílohy se pozorný čtenář dozví o existenci jakési nepřátelské „Gehlenovy organizace“, ale nic víc.
Teprve v závěru publikace autoři konstatují to, co mělo být řečeno hned v úvodu – které etapy Rostockova „života a díla“ jsou známy z více zdrojů, a které pouze z toho, co navykládal pracovníkům StB.
Sečteno a podtrženo: Max Heinrich Rostock sice nepatřil k těm válečným zločincům, kteří vynikli brutalitou, počtem obětí, nebo mírou zavinění válečných hrůz, jeho horlivá činnost zaměstnance nacistické rozvědky by mu však bezprostředně po válce zajistila cestu na šibenici. Jeho těsné sepětí s lidickými událostmi pak nedávalo mnoho šancí, že by jeho život mohl v případě dopadení skončit jinak. Ovšem stalo se. Přestože publikace působí dojmem narychlo sepsaného a místy nedotaženého dílka na aktuální společenskou objednávku, hlavní cíl autora splněn byl – na zcela konkrétním případě vyvrátil legendu o komunistech, jako důsledných bojovnících proti zločinům fašismu. To ale neomlouvá to věčné zdůrazňování Rostockovy nepřátelské činnosti a „charakterových vad“, kterými se autor snaží dokázat, jak velký byl ten Rostock lump (bezpochyby byl) a jak velcí lumpové byli pracovníci komunistického bezpečnostního aparátu, když mu nejen fakticky zachránili život, ale ještě s ním začali spolupracovat. – Naprosto souhlasím, ale způsob, jakým se to čtenáři neustále připomíná, už hraničí s trapností.
Celý text publikace je přístupný na webu MVČR jako Sešit č.5, roč. 2002.
Z příloh doporučuji Rostockovu autobiografickou baladu „Není esesák jako esesák“.
28.1.2004 reakce autora publikace