Objemná několikasetstránková studie o mnichovské krizi v roce 1938 vyšla v Německu už v roce 1958, tedy téměř před půl stoletím. Přesto, jak uvádí autor v předmluvě, ho ani dnes nic nenutí v knize cokoli upravovat nebo měnit.

Už na první pohled upoutá obrovská šíře pramenů, které prostudoval. Autor využil v podstatě všechny v polovině padesátých let dostupné prameny v němčině, angličtině, francouzštině a italštině. A tak už deset let po konci války vznikla vynikajicí studie, která i dnes v české historiografii o Mnichovu těžko hledá konkurenci.

Autor začíná výklad zhruba od poloviny 30. let, kdy se začal definitivně rozpadat francouzský systém v Evropě. Spojené státy se z Evropy stáhly do své izolace už krátce po skončení 1. světové války a Británie dávala najevo, že její zájmy na kontinentu končí na Rýnu. Navíc v jejím čele stál krátkozraký Chamberlain, který by podle autora byl dobrý možná jako „komunální politik“. Francie tak byla v těžké pozici pokud chtěla udržet status quo. Navíc byla vnitropoliticky rozložená a její východní spojenci ČSR a Polsko se nebyli schopni dohodnout.

Za jednu z nejzápornějších postav dramatu roku 1938 Čelovský pokládá francouzského ministra zahraničí „intrikána“ Bonneta, který měl pouze jediný cíl - přimět svého vlastního spojence (ČSR) k dobrovolnému vydání území potenciálnímu nepříteli. V textu často polemizuje s jeho pamětmi, které vyšly v padesátých letech a kde se snaží ospravedlnit své jednání v roce 1938.

Čelovský oprávněně klade velký důraz na úlohu Polska v roce 1938 a kritizuje velikášskou Beckovu politiku. Spor o Těšínsko vrazil mezi oba potenciální spojence proti Německu nepřekonatelnou bariéru a jak autor uvádí, je tragické, že „spor o malé území se 70 tisíci obyvateli rozhodl o osudu Polska a ČSR“. Při společném postupu ČSR a Polska v roce 1938 by se totiž dějiny asi vyvíjely jinak...

Čelovský rozebírá zahraniční vztahy ČSR se spojenci v Malé dohodě a dalšími státy a chování jednotlivých mocností. Roli SSSR hodnotí následovně: SSSR prozíravěji odhadl Hitlerovy záměry než západní státy. Byl proto ochoten jít do války, ale pouze v tom případě, že hlavní tíha boje bude mezi Německem a západními spojenci. Sovětský svaz by tak na tom mohl pouze vydělat. Proto se snažil o nějakou formu spojenectví se Západem. Když ale viděl západní neochotu a nedůvěru, začal se obávat izolace a možného spojení Západu s Německem proti bolševismu. Z toho potom vyplynuly jeho pokusy o sblížení s Německem. Autor přesvědčivě dokládá, že Sovětský svaz rozhodně nebyl ochoten jít sám pomoci Československu, jak tvrdila komunistická propaganda.

Navíc ani nebyl zajištěn průchod sovětské armády Polskem nebo Rumunskem, oba tyto státy to odmítaly, což byla pro Francii a SSSR, jak uvádí autor, „výhodná záminka k nicnedělání“. Navíc i kdyby došlo k dohodě s Rumunskem, tak přesun sovětské armády by byl velice problematický, v Rumunsku v podstatě neexistovala dopravní infrastruktura, k dispozici byla pouze jedna jednokolejná železnice a pár pro vojenské transporty nesjízdných silnic.

Dotýká se i Tuchačevského aféry a role prezidenta Beneše v ní. Uvádí všechny v té době publikované verze tohoto případu a sám vyvozuje, že Beneš se zřejmě o možném spiknutí v Rudé armádě dozvěděl od vyslance v Berlíně Mastného a možná informoval sovětskou stranu, ale pouze ústně, rozhodně nepředával žádné zfalšované dokumenty. Tato verze je skutečně asi nejbližší realitě.

Jako jeden z mála autorů důrazně akcentuje i roli USA a velmi lituje, že se z Evropy stáhly. Prezident Roosevelt se koncem roku 1937 snažil o vytvoření jednotné fronty západních demokracií proti fašismu, ale byl Brity odmítnut. Během roku 1938 se nakonec přiklonil k britské politice a mnichovskou dohodu nakonec pokládal za záchranu míru. Dokonce došlo i k menším tragikomickým sporům mezi Brity a Američany o to, kdo má na Mnichovu větší „zásluhu“. Později ale Roosevelt jako jeden z prvních státníků prohlédl svůj omyl. Neúčast USA v evropské politice pokládá autor za jednu z hlavních příčin vzniku 2. světové války.

V rozboru samotného sudetoněmeckého problému se nevyhýbá ani kritice Československé republiky, která byla budována jako čistě národní stát „Čechoslováků“. ČSR vznikla na základě principu sebeurčení a přitom sama tento princip upřela českým Němcům. Pozdější návrhy na nové národnostní uspořádání byly už pouze neupřímně míněné a tlakem vynucené. Ovšem je otázka, zda by se Němci při vzniku republiky spokojili s jakoukoli formou autonomie. Autor dokonce versailleský mír přirovnává k mnichovské dohodě, ovšem s tím rozdílem, že Německo bylo poražený stát, zatímco ČSR nikoli.

K politice sudetoněmecké strany v ČSR uvádí, že nenašel přímé důkazy, že by byla pod vlivem Berlína už od roku 1933, ale od roku 1935 už jistě byla. Připomíná i některá memoranda sudetoněmeckých představitelů, kteří navrhovali různé formy řešení „české otázky“. I k nim je podle autora nutno přihlížet při hodnocení tragických událostí po roce 1945. Henleinovo hnutí se stalo pouhým Hitlerovým nástrojem k rozbití ČSR. Jak autor uvádí, Hitlerovi nikdy nešlo o sudetské Němce, ale o rozbití celé ČSR, jak to dokládají jeho výroky i vojenské plány. Toto ale západní spojenci nepochopili a domnívali se, že pokud Hitlerovi vydají čs. pohraničí, tak tím uspokojí všechny jeho nároky.

Jako jednu z nejsvětlejších postav roku 1938 autor hodnotí velitele německé armády gen. Ludwiga Becka, který se postavil proti Hitlerově expanzivní politice (i když to bylo asi jen proto, že německou armádu pokládal dosud za slabou a neočekával, že Británie a Francie Československo zradí). Britská a francouzská krátkozrakost v létě 1938 promarnila jednu z příležitostí k odstranění Hitlera. Mezi německými generály a diplomaty existovala početná skupina lidí, kteří se obávali, že Hitler svou politikou vžene Německo do války, kterou nemůže vyhrát. Generál von Kleist navštívil z pověření spiklenců 18. srpna 1938 Londýn a požadoval jasné vyjádření britské vlády, že proti německé expanzi zasáhne, čímž by podpořila německou opozici. To mu mohl ale přislíbit pouze opozičník Churchill, Chamberlain to odmítl. Svými neustálými ústupky západní mocnosti hnaly vodu na mlýn Hitlerovi a podlamovaly pozici německé opozice.

Podrobně rozebírá i okolnosti přijetí anglo-francouzského plánu čs. vládou 21. září 1938, který požadoval odstoupení oblastí s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Tento plán byl přijat pod hrubým nátlakem a pod výhružkami, že Francie a Anglie si jinak nad ČSR umyjí ruce. 21. září je důležitý mezník, protože někteří sudetoněmečtí historici později poukazovali na to, že Mnichovská dohoda byla už pouze „prováděcí dohodou“ anglo-francouzského plánu, který sama čs. vláda přijala. Jak autor uvádí, anglo-francouzský plán ve skutečnosti nikdy nebyl naplněn, protože některé jeho podmínky jako záruka nových hranic nebo účast čs. zástupce při rozhodování o hranicích nikdy nebyly splněny. Hitler navíc ani s tímto plánem nebyl spokojen a požadoval opět mnohem více.

Odpovědnost za mnichovskou dohodu tak padá pouze na Francii a Británii, i když se v prvním odstavci mnichovské dohody snažily alibisticky dovolávat dohody o odstoupení území, „které již bylo v zásadě docíleno“ (čímž mínily právě plán z 21. září).

Samotné rozhodování Beneše a vlády o přijetí nebo nepřijetí mnichovské dohody nemělo v podstatě jiné řešení než kapitulaci. Jak sdělil britský vyslanec Newton Benešovi 27. září, ani po případné vítězné válce by stejně nebylo možné obnovit ČSR v původních hranicích, proto je lepší Sudety odevzdat v míru. Pod takovým nátlakem se nelze divit Benešovu rozhodnutí. Beneš ale zároveň prorocky varoval:

„Je to pro nás katastrofa, kterou jsme si nezasloužili. Podorobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu klidný život. Nevím zda budou mít vaše země prospěch z rozhodnutí učiněného v Mnichově. Určitě však nejsme poslední, po nás to postihne i jiné.“

V Británii opojené radostí z míru varoval pouze Churchill:

„Nechť anglický národ ví, že jsme utrpěli těžkou porážku bez války a že nás budou její důsledky provázet po dlouhé cestě...byla narušena celá evropská rovnováha... Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, pouze první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude podáván rok co rok.“

Za rok po Mnichovu byli západní spojenci nuceni vstoupit do války za mnohem horší konstelace než v září 1938.

Čelovského kniha je skutečně vynikající, je zajímavé, že i po skoro padesáti letech se dá těžko najít něco lepšího k tomuto tématu. O objektivitě knihy svědčí i dobová kritika, která se na knihu snesla v padesátých letech - svorně ji odmítli sudetští Němci, komunistická historiografie i část českého exilu. Sudetoněmecká historiografie autora obviňovala z vychvalování Beneše, část exilu autora obviňovala z očerňování Beneše a komunisté ho odmítali pro údajné „lživé zkreslování“ role Sovětského svazu. Čas potvrdil kvality této práce.