Dějiny protektorátu od (západo)německého historika mohou u někoho vyvolat obavy z neobjektivity. Zvláště dnes, kdy slýcháme, že za protektorátu se přece zase až tak moc nedělo a ve srovnání s Poláky se přece Češi měli velmi dobře...

Tyto obavy jsou ale naprosto zbytečné, protože práce Detlefa Brandese vyniká objektivitou. V podstatě nikde v textu nenajdeme nějaké autorovy zásadní hodnotící soudy (ať už kladné nebo záporné), uváděna jsou pouze fakta.

Kniha vyšla původně v Německu ve dvou u dílech v letech 1969 a 1975. V roce 1968 mohl Brandes studovat některé dokumenty i v Praze, ty potom využil v prvním dílu, který časově zahrnuje období do Heydrichovy smrti. První část knihy se tak zdá přece jen propracovanější než druhá, která má některé mezery.

I přesto, jak i v předmluvě knihy připomíná Václav Kural, stálo za to i dnes po 25 letech tuto práci vydat, vzhledem k tomu, že u nás se v době normalizace nezávislé bádání téměř zastavilo a Brandesova kniha velmi přehledně zachycuje stav s využitím všech dostupných pramenů na konci 60. let.

Česká historiografie sice v 90. letech vyprodukovala řadu studií na mnoho témat z tohoto období (protektorátní vláda, vládní vojsko, státní prezident Hácha, agent A-54, protektorátní Židé atd.), ale na celkovou syntézu dějin protektorátu stále čekáme. Proto je Brandesova práce i dnes přínosná.

Jednotlivé kapitoly v knize jsou rozděleny podle jednotlivých témat, jako okupační správa a politika a kolaborace, odboj národní a komunistický, program odboje, hospodářská a sociální politika apod.

Autor objektivně hodnotí roli českého odboje v protektorátu, který byl mnohdy přeceňován nebo naopak podceňován. Jak uvádí, v protektorátu nebyly objektivní podmínky pro rozvoj odbojového hnutí podobného tomu v Jugoslávii nebo SSSR. Svou roli hrála velká hustota osídlení, geografické podmínky, poloha daleko v německém týlu a jistě i česká tradice zvyklá ještě z dob habsburské monarchie spíše na nenásilný odpor. Češi vynikali právě v pasivní rezistenci - bojkot protektorátního tisku, bojkot tramvajové dopravy, heslo „Pracuj pomalu“ apod.

Autor cituje v knize zprávy SD, které český odboj poměrně vysoce hodnotí. Brzy po ustavení protektorátu se rozvinula poměrně hustá síť, která zasahovala až do protektorátní vlády. Tradičním problémem českého odboje byla nedostatečná konspirace, někteří lidé vstupovali do odboje s představami z doby 1. světové války. Na nejvyšší úrovni byla špionážní aktivita odboje, zprávy nejen od přeceňovaného agenta A-54 byly v Londýně vysoce hodnoceny.

Vyváženě hodnotí i roli státního prezidenta a protektorátní vlády, která se minimálně v prvním období pod předsednictvím Aloise Eliáše snažila „drobečkovou politikou“ zachránit co se dá. Autor využívá i řady německých pramenů k dokreslení kompetenčních sporů, které se odehrávaly mezi NSDAP, SS a protektorátní a říšskou státní správou.

Heydrichovy snahy o rozdělení českého národa metodou cukru a biče, kdy se některými demagogickými sociálními opatřeními snažil vrazit klín mezi dělnictvo a inteligenci, která stála v čele odbojového hnutí, podle Brandese sice přinesly krátkodobý efekt, ale vzhledem k celkově problematické hospodářské a zásobovací situaci protektorátu nemohly z dlouhodobého hlediska uspět.

Velmi solidně se autor vyrovnal i s tak citlivým tématem jako je sudetoněmecká otázka. Dnes, kdy někteří čeští publicisté líčí Beneše jako naprostého démona, Brandes na faktech střízlivě dokládá, že Benešovo stanovisko k případnému poválečnému odsunu německého obyvatelstva bylo naopak zpočátku velmi zdrženlivé. Beneš dokonce počítal i s odstoupením části českého území, aby se snížil počet Němců v republice. Byl to naopak domácí odboj, který pod dojmem situace v protektorátu a chování Němců neustále radikalizoval svoje požadavky a v depeších do Londýna dával jasně najevo, že s Němci se po válce bez ohledu na zahraniční exilovou vládu tvrdě vypořádá. Po atentátu na Heydricha, vypálení Lidic a Ležáků na tento postoj přistoupily v podstatě všechny české politické síly.

Autor samozřejmě zmiňuje i německé plány na řešení české otázky po předpokládaném německém vítězství, memoranda některých „sudetoněmeckých odborníků na českou otázku“ apod. Často cituje i zprávy pražského SD, zajímavá je např. zpráva z 12. června 1942 o vypálení Lidic, tento zákrok prý „mezi německým obyvatelstvem vyvolal veliké zadostiučinění a častokrát i neskrývanou radost“.

Celkově výborná kniha, navíc i v pěkné úpravě, jak je u nakladatelství Prostor zvykem.