Josef Hamšík, letec a odbojář

Známá fotografie je v našem případě převzata z časopisu Letectví, č.2 ročník 1946 

Josef Hamšík přišel na tento svět dne 7. března 1895 v moravských Zádveřicích (okres Holešov) v rodině se slovenskými kořeny. Měl dva mladší bratry, Timoteuse a Jana. Josef navštěvoval obecnou školu ve Vizovicích a poté byl přijat ke studiu na učitelský ústav do Hradce Králové, kde roku 1914 úspěšně odmaturoval. Své učitelské povolání však vykonával jen krátce, protože v únoru 1915 musel narukovat.

Inteligentní mladík se nestal řadovým infanteristou, a tak byl v září 1915 vyřazen z důstojnické školy a zařazen jako velitel čety u 51. pěšího pluku na ruské frontě. Od srpna následujícího roku je příslušníkem 3. pěšího pluku a s ním se také v květnu 1917 nakrátko stěhuje na italskou frontu a pak zpět na tu ruskou.

Během této služby si několikrát zažádal o přijetí k leteckému výcviku, ale vyhověno mu bylo až v květnu 1918. Nastoupil do vídeňské Fliegeroffiziersschule do kursu pro letecké pozorovatele. Po jeho absolvování byl přidělen k jednotce Flik 102 G na italské frontě - na Piavě.

S rozpadem c.k. armády se pokusil spolu s pilotem české národnosti Melcherem odletět do Čech. Bohužel vzhledem k nepříznivému počasí museli nouzově přistát u Slovinského Brodu (nedaleko Terstu), letoun Hansa Brandenburg C.I (Ph) 429.33 jim byl zabaven a jejich návrat do vlasti pozemními dopravními prostředky byl velice dobrodružný.

Domů, do rodných Zádveřic, se dostal až 8. listopadu. Po krátkém odpočinku se již 10. listopadu hlásil k dispozici setníku Jindřichu Kostrbovi, veliteli vznikajícího československého vojenského letectva. Jako zkušený letecký pozorovatel byl po krátkém intermezzu u letecké roty v Brně přidělen k 1. polní letecké setnině (aktivována 21. listopadu na polním letišti Mařatice u Uherského Hradiště), které velel nadporučík Pašek. S původně jediným bojeschopným dvoumístným letounem Brandenburg C.I a jedním stíhacím Aviatikem D.I podporovali tito první čs. vojenští letci postup naší armády (šlo především o dobrovolnické jednotky a sbor legionářů z Itálie) při zajišťování hranic na jižním Slovensku. Jednotka byla ještě v lednu a únoru 1919 nasazena na Opavsku při pohraničním konfliktu s Polskem, ovšem stačila podniknout zřejmě jediný průzkumný let.

V červnu 1919, když opět vypukly boje na Slovensku, byl poručík Josef Hamšík (spolu s dalšími dvěma čs. pozorovateli por. G. Geyerem a kpt. R. Ellnerem) přidělen k eskadře Bre 590. Šlo o původní francouzskou jednotku vedenou kapitánem Lachmanem, která byla francouzskou vládou dána k dispozici ČSR. Bre 590 se od 6. června 1919 ze slovenských letišť energicky zapojila do bojů, zpočátku jen s pěticí bombardérů Bréguet XIVA.2 a jedním stíhacím Spadem VII. 

Velmi dobrodružným letem se pro por. Hamšíka stal dopoledne 8. června nálet na levické nádraží a průzkum v okolí města. Hamšík později vzpomínal, jak z kabiny pozorovatele ručně shodil dvě 10kg pumy, které vybuchly v kolejišti, a pak, kvůli problémům s motorem, v rychlém sledu zbylé tři (podle všeho je ani nestačil odjistit, protože nevybuchly). Pilotem Hamšíkova letounu byl (i v mnoha dalších případech) nadporučík Bedřich Starý (bývalý příslušník francouzského letectva z 1. světové války, který se do ČSR vrátil právě s eskadrou Bre 590). Týž den odpoledne posádka Starý–Hamšík podnikla další bombardovací nálet.

Za zmínku stojí i nálet z 13. června na železniční stanici Parkan (dnešní Štúrovo), osádka Starý–Hamšík zde měla jednou pumou zasáhnout maďarský obrněný vlak. Intenzivní nasazení eskadry vyvrcholilo při podpoře postupu československé 2. a 7. pěší divize ve dnech 16. a 17. června sérií útoků na levické nádraží, kde Maďaři vykládali posily. Spolu s dalšími příslušníky eskadry se poručík Hamšík dne 19. června 1919 dočkal pochvalné citace v rozkaze „Velitelsví Západní slovenské skupiny“ (praxe „citací“ odpovídala francouzským zvyklostem – operace na Slovensku řídil francouzský generál Mittelhauser se svým štábem). Po 20. červnu podnikl poručík Hamšík několik bojových letů s francouzským pilotem Lt. Josephem Poulliquenem (zajímavá postava, v době druhé světové války byl totiž tento muž prvním velitelem legendární francouzské stíhací eskadry GC 3 „Normandie“ – ještě před jejím odjezdem do SSSR). Definitivní příměří nastalo 24. června a od 28. června již Bre 590 jen sledovala stahování maďarských oddílů.

Zbývá dodat, že mezi příslušníky eskadry Bre 590, kteří za bojové akce nad Slovenskem obdrželi Československý válečný kříž 1919, byl i poručík Hamšík.

V roce 1920 absolvoval vytoužený pilotní výcvik – v Chebu u Pilotní školy Velitelství československých leteckých škol, jeho pilotní diplom nesl pořadové číslo 133, následně pak roku 1923 prodělal výcvik stíhacího pilota a kurs létání v noci. V dubnu 1924 začal velet Letecké rotě 32 (od května přejmenována na Letku 32), měla základnu ve Kbelích a ve výzbroji 6 stíhaček Letov Š-4. V listopadu téhož roku už v hodnosti kapitána velel náhradní letce u Leteckého pluku 1 na letišti Praha–Kbely. Šťastná hvězda Hamšíka-letce začala stoupat do závratných výšek.

Dne 20. září 1925 se stal vítězem III. ročníku rychlostního závodu o cenu prezidenta republiky v kategorii A (lehká letadla s výkonem motoru do 74 kW) výkonem 171 km/h na dolnoplošné Avii BH-10. Letoun s imatrikulací L-BONO se od série později lišil jen zvětšenou kapacitou nádrží a Hamšík ho použil k řadě svých velkých výkonů.

Téměř přesně o rok později - 21. září 1926 – s lehkým školním letounem Letov Š-18 podnikl propagační dálkový let na trase Praha-Olomouc-Varšava-Kovno-Riga-Reval (3000 km).

Roku 1927 se už jako poměrně proslulý pilot stal velitelem Pilotní školy stíhací na letišti v Chebu (vystřídal tak další legendu čs. letectva – kapitána Josefa Kallu). Do historie chebské školy a létání v Chebu vůbec se zapsal velmi významně – viz vzpomínky Oldřicha Doubka „Ikarové bez legend a bájí“.

Velkého úspěchu dosáhl 26. července 1927 – na BH-10 (L-BONO) výkonem 1400 km ustanovil nový mezinárodní dálkový rekord na uzavřené trati (trojúhelník Praha-Nové Benátky-Říp dělá rovných 100 km a Hamšík ho tedy proletěl 14×, za 16 hodin a 32 minut). Pokračoval 9. září téhož roku letem na trase Praha-Olomouc-Varšava-Kovno-Riga do Revalu (Estonsko) a zpět (celkem 3000 km), z toho výkon na trase Praha-Reval 1228 km uznán jako rekord na přímé trati.

Ve dnech 7. května až 10. června 1928 s rekonstruovanou cvičnou BH-29 L-BONQ (druhý prototyp) letěl ve společnosti mechanika Kučery na velkou okružní předváděcí cestu Evropou přes Curych, Ženevu, Barcelonu, Lisabon, Biarritz, Paříž, Londýn a Brusel, druhý let od 26. června do 17. července vedl do Berlína, Kodaně, Osla, Stockholmu, Helsink, Revalu, Rigy a Kovna (v Lotyšsku vyznamenán Řádem tří hvězd). Obě trasy měřily celkem 9700 km. V Británii si tehdy mohl vyzkoušet letadla Avro a de Havilland, ve Španělsku byl představen premiérovi a členům královské rodiny.

V našem líčení bychom neměli opomenout 27. srpen 1928 – pod bedlivým dohledem kpt. Hamšíka úspěšně složila pilotní zkoušky jeho snoubenka a budoucí manželka Eliška Hartmannová. Téhož roku byl Josef Hamšík zvolen předsedou chebské odbočky Masarykovy Letecké Ligy.

Poslední ze svých velkých cest podnikl Hamšík ve dnech 25. července až 18. srpna 1929. Cvičný dvouplošník Letov Š-218 letěl předvádět do Bulharska, Rumunska, Turecka, Řecka a Jugoslávie. Obchodní úspěch Letov zaznamenal především v Bulharsku. Téhož roku se Josef Hamšík po šestileté známosti oženil.

Svět ale zasáhla hospodářská krize a velkým sportovním výkonům čs. letců na čas odzvonilo. I Hamšík se začal ve svých 34 letech spíše věnovat rodině a své vojenské kariéře. Roku 1932, po absolvování velitelského kursu, opustil chebskou pilotní školu a byl ustanoven do čela stíhací perutě III/1 sídlící v Chebu. Dne 11. září 1932 se v Praze konal velký letecký den a Hamšík se účastnil handicapového závodu, ovšem bez výrazného úspěchu.

V únoru 1934 se svou perutí přesídlil do Prahy na letiště Kbely, od září 1934 do března 1935 velel stíhací peruti I/4 a poté do května 1935 opět peruti III/1. V prosinci 1937 byl ustanoven do čela perutě II/4, která od ledna 1938 byla přečíslována na I/4.

Za podzimní mobilizace měl již hodnost podplukovníka a se svou stíhací perutí (krycí jméno „Kašpar“, po mobilizaci v označení jednotky přibyl přídomek Polní) měl bránit Prahu, nadřízeným orgánem byla pražská Teritoriální obrana proti letadlům (TOPL). Podřízeny mu byly Letky 40, 41 a 42 na letištích Uhříněves a Horní Měcholupy (letky měly k dispozici ještě další záměnná letiště), celkem šlo o 33 stíhaček B-534 a 55 pilotů. Za pozornost stojí, že mezi jeho podřízenými například najdeme legendárního akrobata npor. Františka Nováka nebo npor. Jaroslava Hlaďa, pozdějšího posledního válečného velitele čs. stíhacího wingu v RAF. Tragické události ze září a října 1938 vyústily v rozkaz k návratu na stálou mírovou základnu do Kbel dne 5. října.

Po okupaci změnila význam Hamšíkova činnost ve Svazu letců Republiky Československé. Z dřívější stavovské organizace se postupně stávala organizace odbojová, která začala organizovat odchody svých členů – výkonných letců do zahraničního odboje. První letci zamířili do Polska 8. dubna 1939 a tuto trasu využil i mladší Hamšíkův bratr Timoteus. Situace se začala komplikovat již v létě, když gestapo zatklo první spolupracovníky převaděčské sítě a ještě více po vypuknutí války. Bylo nutno změnit trasu přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Současně s tím se Josef Hamšík angažoval i ve zpravodajské práci, byl v kontaktu jednak s „Obranou národa“ jednak se skupinou Miloše Bondyho. Protože gestapo postupně zatklo řadu jeho kolegů a spolupracovníků, rozhodl se rovněž k odchodu za hranice. Dne 13. února 1940 se spolu s bratrem Janem¹⁾ pokusili přejít hranice na Slovensko, ale neuspěli. Josef Hamšík se sice vrátil do Prahy, ale zůstal již v ilegalitě.

V noci z 19. na 20. března 1940 byl během své jediné návštěvy rodiny zatčen gestapem a poté řadu měsíců vyšetřován a vězněn v Praze na Pankráci, v Drážďanech a v Gollnově u Štětína. Lidovým soudem v Berlíně byl podplukovník Josef Hamšík pro svou odbojovou činnost odsouzen k smrti a 8. dubna 1943, spolu se svými kolegy a přáteli, popraven.

Po válce, jako ocenění jeho zásluh o domácí i zahraniční odboj, byl 28. ledna 1946 in memoriam povýšen na plukovníka.

1) Bratr Jan byl později vězněn v koncentračním táboře, ale válku přežil. Druhý bratr Timoteus padl 14. května 1940 u Sedanu ve Francii coby příslušník elitní stíhací jednotky GC I/5.

Použitá literatura:

Němeček Václav: Československá letadla (I) 1918-1945, Naše vojsko, Praha 1983, 3. upravené vydání
Plavec Michal, Vojtášek Filip, Kaššák Peter: Praha v plamenech, Svět křídel, Cheb 2008, ISBN 978-80-86808-58-1
Matějíček Luděk: Chebská křídla, Svět křídel, Cheb, 2006, ISBN 80-86808-27-0
Rajlich Jiří, Sehnal Jiří: Československé letectvo 1918-1924, Kolínské noviny, Kolín 1992
Rajlich Jiří, Sehnal Jiří: Vzduch je naše moře, Naše Vojsko, Praha 2002, ISBN 80-206-0589-4
Vystavěl Stanislav: Králové vzduchu a jejich pokračovatelé, Svět křídel, Cheb 2009, ISBN 978-80-86808-68-0
Letectví+Kosmonautika Speciál č.10
Letectví+Kosmonautika č.8/2008
Letectví 2/1946
Kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, AVIS, Praha 2005