Horká balkánská půda I.

18. dubna 1941 německá propaganda halasně vytroubila do světa další úspěch Wehrmachtu. Bylo jím dobytí Jugoslávie. Na jejích troskách vznikl jediný “nezávislý“ stát, Chorvatsko, vyhlášený 10. dubna a státy Osy uznáný 15. dubna 1941, kde se moci chopila fašistická strana Ustaša. Jeho nezávislost byla víceméně iluzorní, neboť Německo a hlavně Itálie zde umístily okupační jednotky, aby bylo naprosto jasné, kdo že je tu vlastně pánem. Chorvatsko si vytvořilo vlastní armádu (nazvanou Domobrana), která začala spolupracovat s okupanty. Další jeho ozbrojenou složkou byla ustašovská milice.

Zbytek jugoslávského území si poté mocnosti Osy rozdělily. Německu připadlo Dolní Štýrsko a Horní Kraňsko a jeho jednotky okupovaly většinu Srbska, kde byla ustanovena loutková vláda v čele s generálem Milanem Nedičem. Ten na podporu okupační moci postavil milici, četníky, kterým se říkalo "Praví (či legalizovaní) četníci" (na rozdíl od odbojových četniků). Bulharsku připadla většina Makedonie, část Kosova a jižního Srbska, Maďarsko zabralo srbskou Bačku a Baranje, chorvatské Mezimuří a slovinské Zámuří a Itálie anektovala část Slovinska v Kraňsku, Přímoří, Dalmácii, Černou Horu, část Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Kosova.

Jedinou vadou na kráse nového uspořádání bylo, že král Petr II. spolu s vládou odjel do exilu do Londýna, kde se jim dostalo oficiálního uznání, a vyzval národ k boji za svobodu.

Podobně jako v ostatních státech zabraných Německem a jeho spojenci i v Jugoslávii byl odboj rozdělen na dvě části. Jednu tvořila místní komunistická strana s vazbou na Moskvu a druhou ostatní organizace s vazbou na exilovou vládu. V Jugoslávii byl přeci jen malý rozdíl. Zdejší komunistická strana totiž přímou podporu Moskvy neměla. Udržovala s ní sice radiové spojení, ale to bylo vše. Bylo to dáno hlavně tím, že v jejím čele stál Josip Broz-Tito. Tito byl silnou osobností s neskrývanými ambicemi, který nechtěl ve své zemi hrát jen roli vykonavatele příkazů Moskvy, jak bylo zvykem v ostatních komunistických hnutích, ale přímo se podílet na rozhodování. Z tohoto důvodu nebyl v Moskvě příliš oblíben a když byl Sovětský Svaz napaden Německem, moskevská vláda plně uznala jugoslávskou exilovou vládu jako jediného legitimního představitele jugoslávského státu.

Samotná Komunistická strana Jugoslávie nebyla příliš početná, v červenci 1941 měla 12 000 členů, ale dokázala získat podporu dalších organizací. Bylo to dáno jednak jejím internacionálním přístupem, kdy nepodporovala separatistické vize Velkosrbska, Velkochorvatska a jiné, čímž si získala oblibu části populace, jednak svým nekompromisním vystupováním proti okupantům a kolaborantům a vřelým přístupem k místnímu obyvatelstvu a také samotným Titem, který si jako jugoslávský vlastenec dokázal získat důvěru ostatních představitelů odbojových skupin. 27. června 1941 byl založen Hlavní štáb národně osvobozeneckých partyzánských oddílů, který měl sdružoval jak komunisty, tak i ostatní partyzánská hnutí. V jeho čele stanul Tito. 4. července 1941 Hlavní štáb vydal směrnici pro organizaci a bojovou činnost partyzánských oddílů.

Parcelace Jugoslávie v roce 1941

Druhou skupinu odboje bylo tzv. Četnické hnutí (neplést s Nedičovými kolaboračními četniky). To mělo dlouhou tradici sahající do 19. století a boje Srbů proti Turkům. Četníci si říkali proto, že bojovali v četách. K nim se postupně přidalo několik srbských odbojových skupin. V čele četníků stál Džura Mihailovič. Základní ideou četníků bylo vybudováni Velkého Srbska (jako reakci na ustašovskou vizi Velkého Chorvatska). Právě Chorvati byli četniky považováni za hlavní viníky pádu Jugoslávie a podle toho s nimi mělo být nakládáno. Kvůli tomu zůstalo četnické hnutí omezeno jen na srbské obyvatelstvo a nemělo podporu u jiných národnostních celků. Četníci v září navázali kontakt s exilovou vládou, která je uznala za svou legitimní součást a koncem října k nim přibyla první britská vojenská mise v čele s majorem B. Hudsonem.

Britové postupně začali dodávat četníkům zbraně (první dodávka byla 9.11.1941) a k posílení Mihailovičovi pozice přispělo i to, že byl králem Petrem II. povýšen na generála a od 9. ledna 1942 byl jmenován ministrem války exilové vlády. To dopomohlo k tomu, že se jeho velení podřídily četnické organizace v Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, severní Dalmácii a severozápadním Chorvatsku a Slovinsku.

Přestože měl Mihailovič punc odbojového vůdce, pravda byla poněkud jiná. Četníci sice místy proti okupantům bojovali, za svého nepřítele ale více považovali Titovo partyzánské hnutí. Bylo to dáno hlavně antikomunistickým smýšlením Mihailoviče a ostatních vůdců četníků, jakož i snahou prosadit velkosrbský názor. Postupem času četníci dokonce uzavřeli dohodu s okupační mocí, aby mohli bojovat proti partyzánům. Tento postup se jim nakonec ve válce stal osudným.

Ještě v červenci 1941 se partyzáni a četnici pokusili poprvé domluvit na společném postupu. Postupem času vše vyvrcholilo schůzkou Tita a Mihailoviče 19. září respektive 27. října 1941. Přestože mezi nimi byla podepsána dohoda o úpravě vztahů, výraznějšího pokroku se nedosáhlo. Vzájemné rozepře poté přerostly v okolí měst Užice, Požegu a Rovnu Goru v otevřený boj. Mihailovič se obrátil na exilovou vládu o pomoc, která 15. listopadu 1941 vyzvala v rozhlasovém projevu BBC národ k jednotě a podpoře Mihailoviče. Obdobně reagoval i SSSR, který Mihailoviče uznal jako jediného vůdce jugoslávského odporu.

Za této situace partyzáni zastavili boj a 20. listopadu 1941 podepsali s četníky novou dohodu. Četníci se ale nadále odmítli podílet výrazněji na boji proti vojskům Osy a kolaborantů. Stejně tak pokračovaly i střety mezi nimi a partyzány. Proti okupantů tak stáli pouze Titovi partyzáni.

Červencové povstání

7. července 1941 u obce Bela Cerkva v Srbsku zaútočili partyzáni na četnickou hlídku loutkové Nedičovy vlády. Tím začalo masivní povstání proti okupační moci na celém území Jugoslávie zorganizované Hlavním partyzánským štábem.

V Srbsku začalo povstání již zmíněného 7. července. V dalších dnech partyzáni osvobodili oblasti kolem města Užice v západním Srbsku, kde byla vyhlášena tzv. Užická republika. 16. září 1941 se sem přesunul Hlavní štáb a 16. listopadu zde vznikl Osvobozenecký výbor Srbska. Partyzáni postupně ovládli rozsáhlá území v Šumadije, západního Srbska, Vojvodiny a Srému.

V Černé Hoře povstání propuklo 13. července. Během deseti dnů partyzáni ovládli většinu jejího území, kromě několika měst, kde se opevnily italské posádky. Italové reagovali přisunutím 6 divizí a po urputných bojích získali do 10. srpna všechna větší města a obnovili dopravu mezi nimi. Partyzáni provedli svou reorganizaci a další ofenzívou v září a říjnu 1941 opětovně ovládli asi polovinu černohorského území. Bojů se celkem zúčastnilo na 32 000 partyzánů. V polovině srpna také založili Štáb národně osvobozeneckých partyzánských oddílů pro Černou Horu, Boku Kotorskou a Sandžak.

Ve Slovinsku povstání začalo 22. července a neprobíhalo dobře. Slovinsko bylo hustě osídlené a mělo rozsáhlou dopravní síť, to vše usnadnilo okupantům protipartyzánský boj. Navíc zde bylo soustředěno značné množství vojska. Operovalo zde 24 partyzánských oddílů, které byly nakonec nuceny silným tlakem nepřítele ustoupit do hor a lesů.

V Bosně a Hercegovině vypuklo povstání 27. července. Byly zde tři hlavní centra odporu, v západní Bosně (Bosenská Krajina), Hercegovině a východní Bosně. Situaci partyzánům usnadnilo to, že už od června zde probíhal ozbrojený odpor proti ustašovcům, kteří části Bosny a Hercegoviny chtěli integrovat do svého Velkého Chorvatska. Během několika dnů zde partyzáni rozdrtili hlavní síly chorvatské domobrany a ukořistili značné množství zbraní a výstroje. Pod dojmem tohoto vývoje se italská armáda rozhodla sama proti partyzánům zakročit.

V Chorvatsku začalo povstání taktéž 27. července a nejprve se soustředilo na oblasti obývané srbskou menšinou, kde probíhal, stejně jako v Bosně a Hercegovině, ozbrojený odpor proti ustašovcům. Většina chorvatského obyvatelstva zachovávala k povstalcům odmítavý postoj, který se začal měnit až koncem roku 1941. I zde se partyzánům podařilo ovládnout značná území, hlavně v okolí města Donji Lapac.

V Makedonii povstání vypuklo 11. října a bylo velmi záhy potlačeno. Bylo to způsobeno hlavně silnou vojenskou přítomností Bulharska, početní slabostí partyzánských oddílů a větším odporem Makedonců, kteří v bulharské okupaci viděli možnost vlastního národního sebeurčení. Partyzánům nezbylo než se stáhnout na venkov a do lesů.

Ke konci roku 1941 bylo ve zbrani asi 60-70 tisíc partyzánů. Ti ovládli značná území v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku, celkem tvořící 1/3 území Jugoslávie. Velení povstalců se postupně přesunulo na osvobozená území a 26. září 1941 svolal Tito do obce Stolice u Krupnje poradu jednotlivých etnických vůdců partyzánských oblastí. Tím jasně demonstroval svoji vůdčí roli v odbojovém hnutí. Na poradě bylo rozhodnuto vytvořit pro každou etnickou oblast vlastní štáb a zavést vojenskou disciplínu a organizaci u partyzánských oddílů a spojovat je do větších celků. Hlavní štáb byl přejmenován na Nejvyšší štáb národně osvobozeneckých partyzánských oddílů Jugoslávie a měl se zabývat koordinací všech partyzánských akcí.

Usnesení se ihned začala naplňovat. V Černé Hoře bylo 22 000 partyzánů zorganizováno do 44 oddílů a dalších 3 000 bylo začleněno do zvláštního oddílu pro Sandžak. V Bosenské Krajině bylo zorganizováno 10 praporů, které byly rozděleny do 3 oddílů, ve východní Bosně 6 oddílů s 22 prapory a v Hercegovině 1 oddíl se 4 prapory. V Chorvatsku byly vytvořeny 4 oddíly se 17 prapory a několik desítek menších skupin, ve kterých působilo na 6000 bojovníků.

Na podzim roku 1941 se jugoslávští partyzáni stali značnou organizovanou bojovou silou. Německá propaganda se poněkud unáhlila, když prohlásila, že válka v Jugoslávii skončila. Naopak, válka v Jugoslávii teprve začínala.

Základní prameny
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Praha 1999

Pokračování:
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.