Fort Drum - nepotopitelná bitevní loď v Manilském zálivu. 1. část

Neznalému čtenáři jistě titulek připadá zvláštní, kombinace pevnosti a bitevní lodi?! Ovšem po přečtení mi jistě dáte za pravdu, že zde je spojení těchto výrazů na místě. Chci zde podrobněji rozebrat technickou i historickou stránku Fort Drum,¹⁾ jedné z nejzajímavějších a největších pevností nejen Pacifiku, ale určitě i světa, v našich končinách bohužel téměř neznámé. Jistě zde nemohu obsáhnout celou historii a problematiku, stejně jako nemohu část údajů spolehlivě ověřit, jelikož mými prameny byla pouze dostupná literatura a internet, nikoliv archivní prameny, proto prosím laskavého čtenáře o shovívavost s případnými chybami. Jakékoliv připomínky a doplnění rád dodatečně zapracuji.
Jelikož je článek velmi obsáhlý, je rozdělen na dvě části. V této první části se, mimo obecného úvodu, zabývám vývojem projektu, stavbou, vybavením a výzbrojí Drumu. Zde je seznam kapitol první části článku:

• Filipíny a Manilský záliv
• Trocha historie
• Opevňování Manilského zálivu americkou armádou
• Geneze projektu Fort Drum
• Výstavba
• Popis pevnosti a vybavení
• Výzbroj

Filipíny a Manilský záliv

Souostroví Filipín se nachází v Tichém oceánu zhruba 1 000 km jihovýchodně od břehů Asie. Filipíny jsou omývány čtyřmi moři, z východu Filipínským, ze západu Jihočínským, z jihozápadu Suluským a z jihu Celebeským. Ostrovy jsou sopečného původu, tři čtvrtiny povrchu zaujímají vysočiny. Nížiny se nacházejí pouze při pobřežích nebo v říčních údolích.

Samotný Manilský záliv se nachází na západě největšího ostrova Filipín, na Luzonu. Na jeho východním pobřeží leží město Manila s přístavem. V nejširším místě má záliv cca 30 mil (48 kilometrů),²⁾ u vjezdu je široký cca 12 mil (19 km), ohraničený ze severu poloostrovem Baatan (s nejvyšším bodem horou Mariveles - 4 554 stop) a z jihu provincií Cavite (s horou Pico de Loro s 2 230 stopami) s nejzaším bodem mysem Calumpan. V této úžině se nachází několik ostrovů sopečného původu. Nejseverněji, cca 3 km od Bataanu, leží největší z ostrovů - Corregidor (plocha 1 735 akrů, nejvyšší bod 628 stop). Na jeho západním výběžku navazuje malý ostrov Caballo (75 akrů, 381 stop). Blíže k Cavite se nachází malý ostrůvek El Fraile (1 akr, původní výška zhruba 40 stop) a těsně u pobřeží pak Carabao (45 akrů, 180 stop).

Trocha historie

Filipíny byly objeveny roku 1521 flotilou Ferdinanda Magellana (portugalsky Fernão de Magalhães), Portugalce ve španělských službách, a v roce 1542 se staly španělskou kolonií. Španělé započali opevňovat zdejší zátoku jako zabezpečení výhodné základny. O mnoho let později, před vypuknutím španělsko americké války bylo na šesti různých místech okolo a ve vjezdu do zátoky umístěno celkem 26 těžkých děl. Ale pouze 8 z nich bylo moderních, s nabíjením zezadu - 4 na ostrově Corregidor, 2 na ostrově El Fraile a 2 na severním pobřeží průlivu u Punta Lassi.
26. dubna 1898 vyhlásily spojené státy válku Španělsku a krátce na to připlula k Filipínám z Hongkongu americká Asijská eskadra pod velením komodora George W. Deweyho. Ten měl za úkol najít a zničit španělské loďstvo a zajistit Filipíny jako základnu pro další operace. Okolo půlnoci 30. dubna proplula americká flotila pod rouškou tmy do zálivu mezi Corregidorem a El Fraile. Španělské baterie na ostrovech zjistily nepřítele až již byl mimo palebné sektory pobřežních baterií a nemohly jej tak ohrozit. Americká flotila poté vyčkala úsvitu a 1. května v 5:10 zazněly první výstřely proti španělské flotile u poloostrova Cavite. Španělé zaostávali za Američany ve všech ohledech, a tak již ve 12:40 bylo dobojováno, španělská flotila byla zničena a Dewey získal klíč k ovládnutí Filipín.
Válka byla ukončena po šesti měsících (příměří podepsaly obě strany 12. srpna ve Washingtonu) a následná mírová smlouva podepsaná 10. prosince 1898 v Paříži přiřkla Filipíny Spojeným státům s platností od 11. května 1899.

Opevňování Manilského zálivu americkou armádou

Američané považovali Manilu a Manilský záliv za důležitý přístav a strategický bod ke kontrole námořních cest v dané oblasti. Proto neprodleně po získání Filipín přistoupili k úpravě starých španělských opevnění i budování nových. 11. května 1902 americká vláda vyhlásila Manilskou zátoku vojenskou základnou.

Nová americká opevnění byla budována na základě tzv. Endicottova programu, celoamerické obranné politiky stanovené roku 1886 ministrem války Williamem C. Endicottem. Nová koncepce dle tohoto programu stavěla obranu na dalekonosných pobřežních dělech velké ráže a pobřežních moždířích, které využívaly paleb horní skupinou úhlů pro proražení slaběji pancéřovaných palub válečných lodí. Děla byla rozmístěna po velké ploše v samostatných betonových postaveních s odolnými sklady munice a veškerým potřebným zařízením. Z moře byla chráněna betonovými předprsněmi a proti pozorování kryta zemními náspy, ale z týlu byly baterie otevřené. Moždířové baterie byly tvořeny 4 až 16 hlavněmi na jednom místě umístěnými pod úrovní terénu v betonových postaveních. Často byla baterie uprostřed rozdělena na poloviny betonovým muničním skladem (tzv. dutou traverzou). Dalším důležitým článkem obrany byla dálkově ovládaná minová pole.
V roce 1905 byla nově vytvořená komise pod vedením ministra války (a pozdějšího prezidenta) Williama Howarda Tafta pověřena vylepšením starých fortifikací. Hlavním požadavkem bylo zlepšení optických zaměřovacích systémů a zavedení elektrických zařízení - světlometů, vnitřního a vnějšího osvětlení, telefonního spojení a elektrických zařízení pro manipulaci s municí. Komise dále požadovala zabezpečit nově získaná zámořská území a opevnit tamější vojenské základny - Kubu, Filipíny, Guam a Havaj.

Budování první nové baterie na Filipínách bylo započato v září 1904 na Corregidoru. Nastává tím období největšího rozmachu stavebních prací, které trvá až do roku 1919. V tomto období byly ostrovy průlivu silně opevněny včetně veškerého zázemí a infrastruktury. Jelikož není mým záměrem podrobný popis všech opevnění, omezím se pouze na souhrn počtu dělostřelecké výzbroje opevněných ostrovů před druhou světovou válkou (bez započtení protiletadlových baterií, ty byly totiž často měněny).

• Ostrov Corregidor (Fort Mills): 56 hlavní těžkého dělostřelectva
  
• Ostrov Caballo (Fort Huges): 13 hlavní
• Ostrov El Fraile (Fort Drum): 8 hlavní
• Ostrov Carabao (Fort Frank): 17 hlavní

Mezi ostrovy byla položena dálkově ovládaná minová pole střežená dělostřelectvem střední ráže. Takto byl třeba úplně přehrazen severní průliv mezi ostrovem Corregidor a poloostrovem Bataan. Uprostřed průlivu, mezi ostrovy Coregidor a El Fraile, ale vzhledem k velké hloubce a rychlosti proudění nebyla pole po celé šířce.

Veškeré opevnění bylo budováno proti útoku z moře, dělostřelecká postavení byla často otevřena směrem do týla a dělostřelectvo bylo vybaveno především protipancéřovými granáty se zpožděnou iniciací. Proti případnému útoku přes poloostrovy Baatan a Cavite se měly postavit mobilní jednotky polní armády a teprve ty si měly zbudovat polní opevnění, nikdo však tehdy nečekal tak rychlý postup, jakým Japonci překvapili v roce 1941.

Geneze projektu Fort Drum

Skalnatý ostrůvek o rozloze necelého akru (cca 4 000 m², zhruba 350 × 150 stop) uprostřed jižního průlivu byl opevněn již Španěly. Jak již bylo výše zmíněno, byla na něm umístěna dvoudělová baterie. Američané využili zprvu ostrova jako řídící stanice minových polí v průlivu. Byla na něm vybudována pozorovatelna a ve skále vytesána kasemata.

Se započetím opevňovacích prací se zjistilo, že k vykrytí osm mil široké mezery mezi ostrovy Caballo a Carabao bude nutno vybudovat další opevnění, které by uzavřelo mezeru mezi nimi a krylo je i mezilehlá minová pole palbou svých zbraní.³⁾ K tomu se přímo naskýtal ostrov El Fraile umístěný mezi nimi, blíže k ostrovu Carabao. Jenže ten jak svou plochou, tak i tvarem skal neposkytoval dostatek místa k vybudování opevnění včetně dělostřelecké výzbroje. Zpočátku se tak uvažovalo o vybudování nového umělého ostrova s pevností anglického pobřežního typu,⁴⁾ ale tato metoda ještě nebyla Američany nikdo použita a zvláště silné proudy a hloubka v průlivu by značně komplikovaly stavbu ostrova.

V roce 1908 ženijní důstojník nadporučík (1st Lieutenant) John J. Kingman⁵⁾ předkládá nadřízeným svůj návrh na stavbu opevněného bodu na ostrově El Fraile, který, jak ve zprávě uvádí, je „značně levnější a ne méně účinný“.⁶⁾

Jeho návrh počítal s odstřelem skal ostrova El Fraile až do výše 8 stop nad dolní hladinu moře a na vzniklé ploše zamýšlel vybudovat betonovou pevnost. Výzbroj plánoval umístit ve dvou odlévaných pancéřových věžích kupolovitého tvaru, v každé po dvou 12palcových (30,48 cm) dělech na běžných námořních lafetách. Sílu stěny věže předpokládal až 21 palců (53,34 cm). Věže měly být usazeny na protějších koncích betonové pevnosti ve směru zhruba západ-východ, což pevnosti při odměru každé věže 270° umožňovalo plně kruhový obstřel a tedy i krytí průlivu do všech směrů. Nevýhodou řešení bylo, že ve směru na volné moře, odkud byl nepřítel předpokládán, mohla přímo působit pouze jedna věž. Mezi věžemi předpokládal Kingman pozorovací stanoviště (v textu uváděno v jednotném čísle, na plánu jich je ale naznačeno pět v řadě). Samotná pevnost měla být zhruba oválného tvaru, se dvěma patry vnitřních prostor. Ve vyšším patře byly plánovány ubikace osádky, celkem 120 mužů, ubikace důstojníků, kanceláře, počtářské místnosti, kuchyně, jídelna a další místnosti pro osádku. Patrem také procházely šachty dělostřeleckých věží, šachta strojovny a samostatný muniční výtah, kterým by byla doplňována munice do skladišť. Skladiště munice a prachových náplní byly umístěny do spodního patra společně se strojovnou, nádržemi na vodu a pohonné hmoty a skladišti dělostřeleckého materiálu. Každé dělo mělo disponovat zásobou 200 ran. Tento prvotní návrh se přesto ještě značně lišil od realizované varianty.

Přestože byl předložený návrh podoby pevnosti odmítnut, idea odstřelu skal a vybudování pevnosti byla přijata kladně. 27. února 1909 ministerstvo války předložilo zprávu s novým návrhem podoby. 12palcová děla byla nahrazena 14palcovými, která měla být umístěna ve věžích zkonstruovaných zbrojním oddělením speciálně pro tento fort. Přibyly nově dvě kasematy pro 6palcová děla umístěné minimálně 15 stop nad hladinou. Aby se ušetřilo místo a oběma středním dělům na stejné straně bylo umožněno většího odměru, byly obě baterie navrženy jako patrové. Měly být instalovány též čtyři nezávislá dálkoměrná zařízení Barr and Stoud.

Velitelství pobřežního dělostřelectva předložilo ke zprávě několik připomínek, které byly následně zapracovány do finální podoby projektu. Tyto připomínky se týkaly zejména umístění věží - navrženo bylo jejich stupňovité umístění v západní části stavby tak, aby mohly směrem na otevřené moře, proti předpokládanému útočníkovi, pálit obě dvě. Umístění věží současně zlepšilo možnosti pozorování z celkem čtyř pozorovacích stanovišť. Pozorovatelny byly rozmístěny následovně: jedna s pozorováním do všech stran a tři s pozorováním jižní a severní části průlivu. Pod každým stanovištěm měla být umístěna jedna počtářská místnost. Později byly řídící místnosti zredukovány na dvě. Byly plánovány dva světlomety nad pozorovatelnami i oběma věžemi.
Nový tvar pevnosti již nebyl proti Kingmanovu návrhu zaoblený, ale přímých hran, stále s protažením ve směru východ-západ. Ten lépe kopíroval tvar původního ostrova, protože nebylo žádoucí rozširovat pevnost za hranici ostrova při spodní hladině moře, bylo by to nákladnější a časově zdlouhavé na výstavbu.
Dalším bodem připomínek velitelství pobřežního dělostřelectva bylo zesílení odolnosti. Tloušťka bočních zdí tak měla nyní dosahovat 25 stop (cca 7,5 metru) a strop 10 stop (cca 3 metry) železobetonu. Takto silné boční stěny měly odolat přímým zásahům 12palcových děl.
Úřad předpokládal, že 300 mužů a 20 důstojníků válečné osádky bude dostatečný počet k obsluze všech zařízení a zbraní. Pro ubytování takového počtu osob bylo počítáno s plochou místností 30 500 čtverečných stop, 4 000 čtverečných stop pro zásoby vody a pohonných hmot a 17 500 čtv. stop dalších prostor. Výška místností byla specifikována na 12 stop v kasárenských prostorách a horním patře a 8 stop ve středním a spodním patře.
Dělová paluba byla ve výši 45 stop a 6 palců nad průměrnou horní hladinou moře. Dělostřelecké věže na ní byly umístěny kolmo na předpokládaný postup nepřátelské flotily. Horní věž byla již zmíněných 45 stop a 6 palců nad dolní hladinou moře (a 41 stop nad horní hladinou moře), spodní věž pak 38 stop a 6 palců.

Koncept fortu byl na svou dobu unikátní. Jednak byl vyzbrojen jedinými dvěma pancéřovými otočnými věžemi v celém americkém opevnění, jednak byl dokonale chráněn jak před námořním ostřelováním, tak i před bombardováním ze vzduchu.

Výstavba

V dubnu 1909 započala stavba Drumu. Prvním úkolem bylo skály ostrova postupně odstřelovat a rozebírat až na úroveň mořské hladiny, následně se začaly budovat základy a stěny fortu. V druhé polovině roku 1910 se plány změnily tak, že půdorys nyní přesahoval obrysy ostrova El Fraile při dolní hladině moře. To mělo za následek větší potřebu podvodního betonu.
Nejprve byly na místech, kde měly stát zdi mimo obrys ostrova, vystavěny konstrukce dřevěného bednění vyplněného kameny. Celkem muselo být postaveno 750 stop vlnolamů do hloubky 18 až 25 stop v ceně 110 000 dolarů. Cena betonu, včetně armatur a bednění, byla odhadována na 100 dolarů za yard, celkem 240 000 dolarů.
V prostoru budoucí strojovny byly základy hloubeny až do hloubky 34 stop 3 palce pod horní hladinu moře, toto byl nejnižší bod konstrukce fortu. Ostatní prostory nevyžadovaly zahloubení takového rozsahu.

Následně byly betonovány obvodové stěny, šachty věží hlavního dělostřelectva a uvnitř postavena ocelová konstrukce, která pak měla nést jednotlivá podlaží. Veškeré stavební zařízení by nebylo na tak malém ostrůvku mimo plochu budované pevnosti kam umístit, proto kanceláře, ubytovny pro dělníky, jeřáby, sklady, ale i např. mísírna betonu byly vystavěny ze dřeva nejprve na trámových konstrukcích, později na stropě fortu. Celá masa pevnosti nebyla betonována současně, ale po částech (obvodové stěny, strop, prostory kasemat středního dělostřelectva,...). To sice mohlo snížit odolnost vznikem stavebních spár, ale na druhou stranu nebylo technicky možné zpracovat v krátkém čase tak velké množství betonové směsi a hlavně by vznikaly problémy při zrání betonu.⁷⁾ Postup výstavby těchto částí bohužel není možné přesně dle fotek určit.  

Ve výroční zprávě ministerstva obrany pro rok 1913 brigádní generál (Brigadier-General) E. M. Weaver, náčelník pobřežního dělostřelectva, uvádí k Fort Drum následující: „Věříme, že poslední překážka úspěchu projektu opevnění ostrova El Fraile (Fort Drum) byla vyřešena posledními konstrukčními plány“.⁸⁾ Není již ale uvedeno, o jaké problémy se jednalo, tedy ani zda se prováděly další konstrukční změny.

Během stavby byly ze Spojených států dodávány celky vnitřního vybavení a výzbroje a instalovány do rozestavěného fortu, po jeho dokončení by totiž velké komponenty neprošly chodbami.

Stavební práce byly oficiálně ukončeny k 17. červnu 1918⁹⁾ a fort byl předán do aktivní služby. Obdržel jméno Fort Drum po brigádním generálovi (Brigadier-General) Richardu C. Drumovi, ale díky charakteristickému tvaru pevnosti se ujalo pojmenování „betonová bitevní loď“ (v anglickém originále Concrete Battleship). Stejně jako dávání jmen jednotlivým pevnostním stavbám se vžilo u americké armády dávat i jednotlivým bateriím jména dle zasloužilých osobností americké armády, jména jednotlivých baterií jsou popsána v kapitole výzbroje.

Náklady na vybudování jsou uvedeny rozdílně. Zatímco Martin Egger uvádí cenu kompletního fortu 3,8 milionu tehdejších dolarů, Francis J. Allen uvádí pouze pro stavební práce značně konkrétní částku 2 391 694 dolarů a 67 centů. Rozdíl tedy pravděpodobně tvoří vnitřní vybavení a zbraně.

Popis pevnosti a vybavení

Rozměry stavby byly skutečně obrovské: 350 × 144 × 40 stop, tedy přibližně 107 × 44 × 12 metrů, a svým tvarem se podobala skutečné válečné lodi. Orientována byla jakoby vyplouvala ven ze zálivu do Čínského moře, téměř přesně ve směru od východu k západu (azimut 84°). Betonové „pancéřování“ bylo impozantní: 20 stop silný strop (cca 6 metrů) a 25-36 stop silné boční zdi (cca 7,5-11 metrů). V prostoru bočních kasemat, kde byla síla betonového nakrytí nižší, byly osazeny 3 až 4 palce silné ocelové desky, které vyrovnávaly odolnost na stejnou úroveň jako ostatní části stropní desky. V tehdejší době neexistovala zbraň, která by dokázala takovou masu prorazit!

Interiér fortu byl rozdělen na tři patra. Ta nebyla kvůli snížení přední části stropu s dělostřeleckou věží všude na stejné úrovni, zvláště mezi oběma věžemi byly stropy nižší a nejnižší místnost s nádržemi byla dokonce pod střední úrovní mořské hladiny.
Výškové členění stavby od tzv. střední hladiny vody (viz podélný řez):

• místnost nádrží: -6 stop 9 palců
• sklady munice: 2 stopy 3 palce
• strojovna: -2 stopy
• jídelna: 7 stop 3 palce
• kasárna (úroveň mezi věžemi - snížená): 11 stop 9 palců
• kasárna (ve střední části): 16 stop 9 palců
• osa děl baterie Marshall: 38,305 stop
  
• osa děl baterie Wilson: 45,505 stop
  
• dolní světlomety: 103,235 stopy
  
• horní světlomety: 118,125 stop (přičemž nejvyšší bod se nacházel ve výšce 122,125 stop)

Spodní patro
Ve spodním patře zabíraly velkou plochu mohutné betonové základy pro věže. Toto podlaží obsahovalo (postupně odpředu, tedy od konce základu pro čelní věž) prostory nádrží na PHM, maziva a vodu, za druhou věží následovaly po pravé straně strojní (zámečnická) dílna a prádelna, uprostřed prostory řízení palby hlavního dělostřelectva. Tyto kanceláře delostřelectva byly vybaveny planšetem souřadnicového zakreslovače o rozsahu odměru 110° s elektrickým přenašečem dat Barr and Stoud. Nejvíce prostoru dolního patra, v levé a zadní části, zabíraly prostory strojovny (ta v zadní části procházela i středním patrem). Po stranách strojovny byly ještě dvě menší místnosti s náhradními díly výzbroje a strojního vybavení.
Pro úplnou soběstačnost posádky byla ve spodním patře zřízena i prádelna. Vybavena byla 21 bubnovými pračkami a ždímačkou.

Ve strojovně bylo sedm dieselagregátů o výkonu každého 225 koní, celkem 1 057 kW, které dodávaly elektrický proud pro téměř všechna pevnostní zařízení. Motory pocházely od General Electrics Co., Schenectady, New York. Ve strojovně byly dva pomocné dieselové motory o výkonu 50 k od stejného výrobce. Také zde byla umístěna rozvodná deska, skládající se ze dvou panelů pro ovládání dvou generátorových souprav, každá o výkonu 25 kW dodaná od Walker Electric Co. Motory měly velkou spotřebu pohonných hmot, proto byly používány pouze v případě potřeby.

K výrobě pitné vody z mořské sloužil jeden reverzační destilační přístroj Lillie s osminásobnou destilací o denním výkonu 18 tisíc litrů vody¹⁰⁾ od firmy Sugar Apparatus Manufacturing Co., Wilmington, Delaware. Bojlery pro destilaci vyrobila firma Ames Iron Works ve městě Oswego, New York. Celé destilační zařízení dorazilo na místo v květnu 1915. Destilační souprava byla určena pouze pro případ boje, jinak byla voda dovážena loďmi a přečerpávána do nádrží. Objem vodních nádrží ve spodním patře ale nebyl dostatečný, byly proto na povrchu zbudovány dvě mírové nádrže ze dřeva (blíže k nim v textu dále).¹¹⁾

Voda užitková i pitná byly rozváděny soustavou potrubí, voda pro požární systémy byla hnána 2,5palcovou dvoustupňovou odstředivou pumpou a pitná voda dvěma jeden a půl palcovými pumpami. Slanou vodu k destilačnímu zařízení dodávaly dvě třípalcová čerpadla. Čerpání odpadní vody zajišťovaly dvě odstředivé pumpy o výkonu 7 500 galonů za hodinu umístěné na východním konci fortu za strojovnou.¹²⁾ Všechna čerpadla byla poháněna elektromotoricky. Z dalšího strojního vybavení jmenujme čtyři vzduchové kompresory. Tři byly typu Ingersol-Rand, zbývající třístupňový kompresor byl vyroben společností Norwalk Iron Works, South Norwalk, stát Connecticut.

Systém umělé ventilace ve fortu sestával ze dvou 45palcových ventilátorů o výkonu 2 200 krychlových stop za minutu (69,5 m³/min) dodaných firmou New York Blower, 18 menších odtahových ventilátorů (exhaustory) a devíti palubních ventilátorů. Velké větráky byly instalovány v galerii ve východní části fortu za strojovnou, nasávaly čerstvý vzduch z vnějšku a soustavou ventilačního potrubí ho vháněly do všech částí fortu s přetlakem devět liber na čtvereční stopu (43,9 mm vodního sloupce). Systém ale nebyl vybaven protiplynovými filtry vzhledem ke svému umístění, kde bylo použítí bojových plynů vyloučeno.
Střední patro
Ve středním patře byly umístěny sklady granátů a prachových náplní pro hlavní dělostřelectvo. Prachové hnací náplně byly umístěny celkem ve třech místnostech, v čele před první věží bylo uloženo 522 beden, v dalších dvou podlouhlých místnostech mezi oběma věžemi bylo uloženo po 627 bednách, celkem tedy 1 776 náplní. To by při palbě s plnou složí pro dosažení maximální vzdálenosti stačilo pro 444 výstřelů. Právě tento počet dělostřeleckých granátů byl uložen v dalších dvou dlouhých místnostech po stranách skladů prachu, vždy ve dvou řadách bylo uloženo v každé 222 ran. Ve skladech granátů a v dolních patrech věží byla usazena u stropu visutá drážka pro manipulaci s těžkými granáty. Ve skladech prachu pak bylo celkem 6 výtahů. Dále obsahovalo střední patro v centru jídelnu a již zmíněný zvýšený prostor strojovny (horní patro strojovny), po obou stranách přední části pak sklady, vpravo kuchyni a důstojnickou jídelnu, vlevo kanceláře řízení palby středního dělostřelectva, místnosti pro lednice a minové komory pro uložení destrukčních náloží.

Chladící zařízení pro lednici bylo umístěno ve spodním patře ve strojovně, ale samotné chladící a mrazící boxy byly v patře středním na levé straně. Nacházely se zde tři chladící místnosti: jedna místnost na zeleninu, sklad masa a jedna mrazící místnost. Zásobník na led měl kapacitu deseti 50librových plechovek. Kompresory a pumpy chladícího okruhu byly dodány firmou General Electric motors. Všechny ostatní součásti chladícího zařízení byly vyrobeny firmou Clothel, New York. Sestávaly ze dvou chladících souprav Clothel No. 7 o objemu tři tuny etyl chloridu.

Zařízení kuchyně sestávalo ze tří sporáků vytápěných naftou dodaných společností John G. Ile Co., San Francisco a dvou pečících trub, lodní typ No. 1 od Simple Electric Co.
Horní patro
Na hlavní palubě, tedy horním patře, se po celé délce uprostřed nacházely ubikace mužstva. V přední části vlevo byla nemocnice včetně operačního sálu, vpravo sociální zařízení. Střední část měla po obou stranách sklady prachu a za nimi sklady granátů pro děla střední ráže, od nich byly ve stěně průchody do spodního patra kasemat středního dělostřelectva. Že toto řešení není nejšťastnější, ukázal pozdější průběh bojů roku 1942 a jen díky obětavosti mužstva nedošlo k vážnějšímu ohrožení celého horního patra (k tomu blíže ve druhé části článku). Vzadu byly důstojnické ubytovny a kanceláře, mezi nimi pak procházela chodba k východu z fortu. Ubikace mužstva nebyly nijak permanentně odděleny a byly tvořenou jedinou velkou místností, prostor mohl být různě dělen přenosnými zástěnami dle aktuální potřeby.

Horní patro bylo nazýváno „Typhoon Deck“. Vstup do nitra stavby na zádi byl proti přímému ostřelování kryt kolmou stěnou o síle cca 20 stop. Tato stěna údajně v původních plánech nebyla a byla dobetonována až dodatečně.
Povrch fortu
V přední polovině „lodi“ byly usazeny dvě mohutné pancéřové věže s hlavní dělostřeleckou výzbrojí. Umístěny byly stupňovitě nad sebou, horní věž byla usazena o 7,2 stopy (2,2 metru) výše než dolní. I svými pancéřovými věžemi byla tato pevnost výjimečná, v žádném jiném opevnění nejenom v Manilském zálivu, ale i v celém americkém opevnění té doby, se nenacházela věž s tak mohutnou výzbrojí a zvláště pancéřováním. Střední dělostřelectvo nesly dvě pancéřové kasematy, po jedné na každé straně fortu. K popisu výzbroje se dostanu podrobněji níže.

V zadní části horní paluby byla umístěna ocelová věž pro řízení palby konstrukčním provedením odpovídající mřížovým stěžňům tehdejších amerických dreadnoughtů. Vyrobila ji společnost Ellicot Machine. Její přesnou výšku je těžké zjistit, prameny se rozcházejí.¹³⁾ Věž měla celkem čtyři ochozy, na dvou nejvyšších byly umístěny tři světlomety o průměru 8 stop, všechny od výrobce General Electric, a na dolních dvou ochozech pak tři 15stopé koincindenční (stereoskopické) dálkoměry. Elektrickou energii světlometům dodávala strojovna uvnitř fortu. Na věži se ještě nacházely odměrové přístroje, antény radiostanice a kladky pro vlajkovou signalizaci. Konstrukce věže omezovala jinak plně kruhový odměr horní dělostřelecké věže Wilson. Za věží byl ukotven ocelový pětitunový jeřáb s dosahem cca 50 stop (výška kolmého stožáru 40 stop, rameno o délce 60 stop) pro vykládku nákladů ze zásobovacích lodí, jeho umístění bylo alternativně na levé i pravé straně. Pohon jeřábu zajišťoval motor od firmy General Eletric o výkonu 50 koní. Jeřáb byl vyroben v St. Paul v Minnesotě firmou American Hoist and Derrick Co.

V době míru byly na stropě postaveny dvě budovy provizorních dřevěných kasáren. První barák kasáren stál na levé zadní straně, zhruba v prostoru od baterie středního dělostřelectva po přístav, a měl dvě patra. Za ním se ještě nacházela velká nádrž na vodu (s průměrem 12 stop a výškou okolo 14 stop) postavená ze dřeva a opásaná ocelovými obručemi, taktéž pouze mírová.¹⁴⁾ Umístění druhé mírové nádrže není z plánů ani fotek jasně patrné. Druhý objekt, důstojnická ubikace (nalezl jsem i tvrzení, že se jednalo o budovu s radiostanicí), byl pouze jednopatrový a byl postaven kolmo na podélnou osu „trupu“ před řídící věž. Ve střední části stropu byly po stranách umístěny komíny ventilace.
Jako ochrana proti tropickému slunci byly na palubě umístěny plachtoviny. 12 stop široká plátěná střecha obtáčela celou budovu mírových kasáren. Dva stany, 28 krát 68 stop (8,5 na 20,5 metrů) veliké, byly vztyčeny po obou stranách věže číslo 1.
Na počátku roku 1911 byla do fortu instalována radiostanice, pravděpodobně umístěná v horním patře. Původní radiostanicí byla souprava SCR-99, později nahrazená typem SCR-136. Radiostanice ale měly pouze omezený dosah daný svým nízkým výkonem. V roce 1914 byla proto zrušena a spojení zajišťovaly nově  položené podmořské kabely propojující všechny opevněné ostrovy.

6palcová děla M1905 MII
Ráže	6“	152,4 mm
Délka hlavně	50 ráží	7620 mm
Hmotnost (celé dělo)	11 tun
Odměr	± 60°
Náměr	0° až +12°
Hmotnost střely	106 lb	48,1 kg
Hmotnost hnací náplně	32 lb	14,5 kg
Úsťová rychlost	2600 ft/sec	792 m/s
Dostřel	11 400 yards	10 424 m

Protiletadlovou obranu zajišťovala baterie dvou třípalcových děl M1903 na pevných podstavcích M1917. Ve třicátých letech bylo jedno dělo odvezeno a nahrazeno bylo stejným typem až těsně před napadením v roce 1941.
V roce 1934 byla protiletadlová obrana rozšířena o šest těžkých kulometů, pravděpodobně půlpalcových, dva vzduchem chlazené, čtyři s vodním chlazením, a o další dvě třípalcová protiletadlová děla M1917 na lafetách stejného vzoru. Výrobcem děl byl opět podnik Watervliet Arsenal. Nová baterie nesla jméno Exeter a byla sem přesunuta z Fortu Mills z Morrison Hill. Děla měla svá stanoviště po stranách horní paluby před bateriemi středního dělostřelectva (na plánu z 11. dubna 1935 je uvedena pod označením „A.A. gun Mo. 15“, viz výše). Později, v roce 1941, byla přezbrojena za modernější vzor M3 na mobilních lafetách M2.

3palcová děla	M1903		M1917		M3
Ráže	3“	76,2 mm	3“	76,2 mm	3“	76,2 mm
Délka hlavně	55 ráží	4191 mm	50 ráží	3810 mm	50 ráží	3810 mm
Hmotnost zbraně	3 t		1 t		1 t
Odměr	360°		360°		360°
Náměr	80°		80°		80°
Hmotnost střely	15 lb	6,8 kg	15 lb	6,8 kg	15 lb	6,8 kg
Hmotnost hnací náplně	5 lb	2,27 kg	5 lb	2,27 kg	5 lb	2,27 kg
Úsťová rychlost	2600 ft/sec	790 m/s	2800 ft/sec	850 m/s	2800 ft/sec	850 m/s
Dostřel	9300 yards	8500 m	9300 yards	8500 m	9300 yards	8500 m

V otázce 3palcových děl panuje v různých pramenech velká neshoda, srozumitelnosti nepřidává ani baterie Hoyle, která je většinou uváděna jako protiletadlová, zatímco dle F. J. Allena se jedná o dělo, které bylo na Drum osazeno až za války na zadní straně k vykrytí mrtvého úhlu paleb hlavní i vedlejší výzbroje směrem do Manilského zálivu.

---

V pokračování článku Fort Drum - v bitvě o Filipíny se blíže podíváme na dění na Fort Drum po uvedení do služby v mírovém období, bojové události v letech 1941-42, ale i znovudobývání a osudu pevnosti po válce. Kapitoly druhé části článku:

• Mírové období
  
• Válečné vystoupení 1941-1942
  
• Zhodnocení obrany
  
• Znovudobývání 1945
  
• Současnost
  

Poznámky: