Plány odsunu Němců
Dotaz: Plány odsunu Němců
Tazatel: Jakub Dostál | Datum: 25. 5. 2011
Dobrý den, existovala nějaká reálná možnost, že by nedošlo k odsunu Němců či že by nebyl proveden odsun v takovém rozsahu? Četl jsem, že Beneš chtěl původně vysídlit německé kolaboranty a členy NSDAP, odstoupit Německu některá okrajová území pro zarovnání hranice, tím omezit počet Němců v ČSR na více než 1 000 000 a vytvořit pro ně autonomní německé župy v rámci ČSR. Je na tom něco pravdy? Předem děkuji za odpověď.
Autor: Vojtěch Šír
| Datum: 12. 6. 2011
Ano, taková možnost existovala, plán odsunu Němců se během války postupně vyvíjel a od samého počátku se s úplným vysídlením německého obyvatelstva českých zemí nepočítalo, protože se to nezdálo jako realisticky prosaditelná možnost. Ze zániku Československé republiky vedoucí představitelé domácího i zahraničního odboje jednoznačně vyvozovali, že německá menšina by v budoucím obnoveném Československu byla velkým rizikovým faktorem, navíc se vzhledem k válečným událostem a německé okupační politice zdálo, že česko-německé soužití v jednom státě nebude vůbec možné. Čs. odboj tak již od počátku okupace ve svých plánech na budoucí uspořádání nové republiky počítal s tím, že počet Němců v zemi bude zásadním způsobem snížen. Toho mohlo být dosaženo třemi cestami: 1) buď odstoupením části území obývaného Němci, 2) jejich vysídlením nebo 3) kombinací obou variant.
Edvard Beneš a zahraniční odboj v první fázi války za realističtější variantu pokládal odstoupení některých pohraničních výběžků osídlených Němci a tím snížení jejich počtu zhruba o milion, v kombinaci s částečným vysídlením či výměnou obyvatelstva. V každém případě se počítalo s tím, že značný počet Němců v republice zůstane (asi milion). Naproti tomu domácí odboj (s výjimkou komunistického odboje do roku 1941) pod dojmem reality německé okupace již od počátku zastával postoj mnohem radikálnější a s Benešovými „umírněnými“ představami nesouhlasil. Události roku 1942 (heydrichiáda atd.) pak přinesly postupné sjednocování názorů různých proudů českého odboje na myšlence téměř úplného vysídlení Němců z českých zemí (s výjimkou antifašistů). Tento plán byl pak postupně prosazován mezi spojeneckými velmocemi. Důležité bylo, že k „maximalistické“ variantě se přiklonil v druhé fázi války i komunistický odboj a tato varianta získala plnou podporu SSSR (na rozdíl od otázky vysídlení Maďarů). Přesto ještě v roce 1944 Beneš předpokládal, že nějaká část Němců v republice zřejmě zůstane, protože vysídlit je úplně všechny nebude možné.
V této situaci Beneš vyslal na tajnou misi do Paříže ministra sociální péče J. Nečase (tzv. Nečasova mise) s přísně tajnými pokyny, které měl projednat s francouzskými socialisty a poté instrukce zničit (což se nestalo a v roce 1957 byly publikovány J. Pachtou a J. Reimanem v Příspěvcích k dějinám KSČ). Cílem bylo místo plebiscitu nabídnout omezené odstoupení území o maximálně rozloze zhruba 4-6 tisíc km2 (což je zhruba jedenapůl až dvojnásobek rozlohy dnešního Karlovarského kraje) a dosáhnout snížení počtu Němců v zemi alespoň o 1,5-2 miliony lidí (tedy o více než polovinu jejich tehdejšího počtu). Nečasova mise ovšem k úspěchu nevedla, Britové a Francouzi předložili Československu 19. září 1938 nótu požadující mnohem více: odstoupení celého území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Úvaha snížit počet Němců v zemi kombinací odstoupení části území s vysídlením zůstala základem Benešových plánů na poválečné uspořádání ČSR i v době války. S plným vysídlením Němců se nepočítalo. Dne 8. března 1940 Beneš na přednášce v Chatham House (pobočka oxfordského Ústavu pro mezinárodní vztahy) Beneš k této věci podle záznamu J. Smutného uvedl:
V zásadě totéž Beneš opakoval i ve svém memorandu o. čs. válečných cílech z 9. března 1940:
18. listopadu 1940 Beneš ve zprávě ÚVODu svoje představy řešení česko-německého poměru podrobně rozvedl a reagoval i na námitky českého domácího odboje k zařazení sudetských Němců v emigraci do Státní rady. Ve zprávě zmínil i možnost vytvoření zvláštních žup pro německou menšinu, která v ČSR zůstane:
Beneš tak počítal s tím, že stále značná německá menšina v rámci obnovené ČSR zůstane. S tím ale dost zásadně nesouhlasil domácí odboj v protektorátu. V domácím odboji již od počátku okupace panovaly na řešení česko-německých vztahů názory velmi radikální.
Doc. Fischer již v dubnu 1939 do zahraničí referoval:
A. Hoffmeister po příchodu do emigrace v květnu 1939 shrnoval:
V přehledu zpráv z domova v říjnu 1939:
Radikální názory zastávala zejména vojenská složka odboje (Obrana národa), prof. Grňa vzpomínal:
Ilegální časopis „V boj“ již v dubnu 1940 psal:
Na Benešovy představy tří německých žup v rámci ČSR výmluvně reagovala zpráva do Londýna od jednoho ze „Tří králů“ plk. Josefa Balabána z Obrany národa (ON) 13. prosince 1940:
Mírnější formou vyjádřovala nesouhlas s Benešovými plány depeše ÚVODu do Londýna 19. prosince 1940:
Doc. Krajina do Londýna 13. prosince 1940 vzkazoval:
Bořek-Dohalský z Politického ústředí (PÚ) pak Beneše přímo před „umírněným“ přístupem k Němců varoval:
Beneš názory domácího odboje bral v potaz, souhrnně k problémům budoucího řešení česko-německého poměru v nové republice reagoval v obsáhlé depeši ÚVODu z 6. září 1941. Radikální program domácího odboje požadujícího udržení historických hranic se současným vystěhováním všech Němců označil jako maximální program, svůj původní plán částečného vysídlení a korektur hranic pak jako minimální program. O tom, který z nich bude nakonec realizován, rozhodne až další průběh války.
Během roku 1941 různé varianty projednávala exilová vláda v Londýně. Beneš ve svém memorandu „Mírové cíle československé“ z února 1941 předpokládal možnost korektur historické hranice, uvnitř státu pak mělo být stěhováním dosaženo co nejhomogennějšího českého území, s jistou německou menšinou s vlastní autonomií počítal.
V připomínkách k tomuto memorandu vyslovila řada členů exilové vlády značné výhrady (H. Ripka, S. Ingr ad.), zejména k možnosti existence nějakého lokálně autonomního Němci obývaného území v rámci ČSR. Exilový ministr národní obrany Ingr v dubnu 1941 doporučoval:
V dalším průběhu války se postupně plán vysídlení blížil v depeši z 6. září 1941 uvedenému maximálnímu programu, i když se stále předpokládalo, že nějací Němci v ČSR zůstanou, že vysídlit všechny nebude možné. Stále se nevylučovala ani možná korekce hranic (viz Memorandum o tranferu Němců z konce roku 1943 a mapa). V depeši domácímu odboji z 16. července 1944 Beneš uváděl, že se počítá s odsunem max. 2 milionů Němců, „vinní nacisté“ utečou nebo budou „pobiti v prvních dnech revoluce“.
Definitivní rozhodnutí přínesl až rok 1945, zde byly ve zkratce nastíněny pouze základní body válečného vývoje názorů na řešení česko-německého poměru v rámci nové republiky, více najdete v literatuře:
Edvard Beneš a zahraniční odboj v první fázi války za realističtější variantu pokládal odstoupení některých pohraničních výběžků osídlených Němci a tím snížení jejich počtu zhruba o milion, v kombinaci s částečným vysídlením či výměnou obyvatelstva. V každém případě se počítalo s tím, že značný počet Němců v republice zůstane (asi milion). Naproti tomu domácí odboj (s výjimkou komunistického odboje do roku 1941) pod dojmem reality německé okupace již od počátku zastával postoj mnohem radikálnější a s Benešovými „umírněnými“ představami nesouhlasil. Události roku 1942 (heydrichiáda atd.) pak přinesly postupné sjednocování názorů různých proudů českého odboje na myšlence téměř úplného vysídlení Němců z českých zemí (s výjimkou antifašistů). Tento plán byl pak postupně prosazován mezi spojeneckými velmocemi. Důležité bylo, že k „maximalistické“ variantě se přiklonil v druhé fázi války i komunistický odboj a tato varianta získala plnou podporu SSSR (na rozdíl od otázky vysídlení Maďarů). Přesto ještě v roce 1944 Beneš předpokládal, že nějaká část Němců v republice zřejmě zůstane, protože vysídlit je úplně všechny nebude možné.
Myšlenku snížit počet Němců v ČSR odstoupením některých pohraničních výběžků, o které se uvažovalo i v době vzniku ČSR, Beneš použil již v září 1938 během mnichovské krize, když se ukázalo, že Velká Británie ani Francie Československo nijak nepodpoří a naopak budou navrhovat uspořádání plebiscitu o odstoupení čs. území obývaných německým obyvatelstvem. Zprávy o tom hlásili čs. vyslanci z Francie a Velké Británie již během 10.-13. září 1938. Jak by takový plebiscit v pohraničním území Československa dopadl, bylo zjevné.
1) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Čechosl[ováků].
2) Musí býti krajně tajně drženo, nesmí býti nic publikováno.
3) Musil by býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsah území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, nakonec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko.
4) Pak by musil býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen.
5) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 území (já sám nevím, ale bylo by to asi 4000-6000 km2 - v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1 500 000-2 000 000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, přičemž by demokraté, socialisti [a] Židi zůstali u nás.
6) Jiné řešení nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná, a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa.
7) Dejte také pozor - mohli by Vám provést s tím nějakou neloajálnost - člověk nikdy neví.
8) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby president Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social[istů] [a] Židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitické[ho] vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo [, že] bude plebiscit, tož všichni demokrati, social[isté] a Židi atd. z území toho utečou, my budeme míti vnitřní emigraci a nadto problém národnostní řešen nebude.
Plebiscit je prostě technicky právně a politicky nemožný. Ukázat také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a pozicí Německa vypadal.
9) Neříci, že to pochází ode mne.
10) Neříci nic Osusk[ému] a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno.
11) Tyto papíry zničit.
2) Musí býti krajně tajně drženo, nesmí býti nic publikováno.
3) Musil by býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsah území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, nakonec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko.
4) Pak by musil býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen.
5) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 území (já sám nevím, ale bylo by to asi 4000-6000 km2 - v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1 500 000-2 000 000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, přičemž by demokraté, socialisti [a] Židi zůstali u nás.
6) Jiné řešení nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná, a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa.
7) Dejte také pozor - mohli by Vám provést s tím nějakou neloajálnost - člověk nikdy neví.
8) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby president Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social[istů] [a] Židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitické[ho] vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo [, že] bude plebiscit, tož všichni demokrati, social[isté] a Židi atd. z území toho utečou, my budeme míti vnitřní emigraci a nadto problém národnostní řešen nebude.
Plebiscit je prostě technicky právně a politicky nemožný. Ukázat také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a pozicí Německa vypadal.
9) Neříci, že to pochází ode mne.
10) Neříci nic Osusk[ému] a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno.
11) Tyto papíry zničit.
[podtržení - v originálním dokumentu]
Úvaha snížit počet Němců v zemi kombinací odstoupení části území s vysídlením zůstala základem Benešových plánů na poválečné uspořádání ČSR i v době války. S plným vysídlením Němců se nepočítalo. Dne 8. března 1940 Beneš na přednášce v Chatham House (pobočka oxfordského Ústavu pro mezinárodní vztahy) Beneš k této věci podle záznamu J. Smutného uvedl:
Dr. Beneš ve svém výkladu dokázal, že Republika v každém případě určitý počet Němců ve svých hranicích mít bude. Neboť nelze vystěhovat 3 1/2 mil. Němců. - Se zásadou stěhování však souhlasí a počítá s ní. Uděláme-li určité korektury hranic vůči Německu, kompensované zase na druhé straně, musíme hledět, aby s odstoupeným územím event. byl odstoupen co největší počet Němců. Vnitřním stěhováním je nutno zrušit všechny jazykové ostrůvky, zajistit aby strategicky důležitá místa, jmenovitě v severovýchodní Moravě, byla česká. Němci soustředění v určitých okresech, hlavně na západě a severu Čech, mohou pak dostati „local governement“.
V zásadě totéž Beneš opakoval i ve svém memorandu o. čs. válečných cílech z 9. března 1940:
...mnichovské hranice jsou nepřijatelné jako hranice budoucího československého státu... klidná a rozumná diskuse ukáže, že konec konců nejlepším a nejspravedlivějším řešením je a bude, aby byly staré historické hranice v podstatě zachovány, aby zejména zůstaly staré přírodní hranice mezi Čechami a Moravou na jedné straně a Rakouskem a Německem na druhé straně... Z toho plyne náš čtvrtý závěr: v budoucím česko-slovenském státě bude opět německá menšina.
18. listopadu 1940 Beneš ve zprávě ÚVODu svoje představy řešení česko-německého poměru podrobně rozvedl a reagoval i na námitky českého domácího odboje k zařazení sudetských Němců v emigraci do Státní rady. Ve zprávě zmínil i možnost vytvoření zvláštních žup pro německou menšinu, která v ČSR zůstane:
[...]
Je třeba míti svůj program určovaný nikoli oprávněnými pocity odplaty a nenávisti k Němcům, nýbrž trvalými zájmy národa a státu. Z tohoto hlediska já sám osobně formuluji svůj program takto:
1) Také národ český potřebuje svého Lebensraumu - mluveno v terminologii nacistů. Mnichovské hranice musí zmizet...
2) Nevzdávám se hranic historických, ale je to pro mne otázka oportunity a ne zásady. Hlavní věc je a bude, abychom si vytvořili pro budoucnost nové větší národnostně české území a zajistili si je. K tomu bude třeba rozšířiti co nejvíce české území Moravy na sever a na jih a odstraniti tak naše sevření Němci z Rakouska a ze Slezska. To by mělo velikou důležitost také pro naši spolupráci a eventuelní federaci s Polskem; proto budou musit zmizet Němci ze severní a jižní Moravy (inclus. Brno a Jihlava) a ze Slezska mezi Krnovem a Ostravou.
Od Kralického Sněžníku k Podmoklům musí zůstat historická hranice, od Nového světa k Podmoklům musí býti nová etnografická hranice pro nás vojensky přijatelná, pak hranice historická až za Chomutov a Kadaň. Pak novou etnografickou hranici přes Doupovské hory k Tachovu. Zůstaly by tak mimo národnostně české území tři župy: krnovská, liberecká a karlovarská. Vnitřní Němci, incl. Praha, by se musili vystěhovat, nebo přijmout bezpodmínečně výlučně český režim jazykově i administračně a bez minoritních práv uvnitř této nové etnografické české hranice.
Tři německé župy by byly ohraničeny tak, aby nás pro budoucnost naši Němci nemohli terorisovat, že když se odloučí, dojde opět k nemožným hranicím, vojensky neobhajitelným, jako po Mnichově. Jinak však zásadně bych trval na tom, aby i po tomto novém národnostním rozhraničení tyto župy zůstaly v rámci našeho státu i pro budoucnost. Jaký režim by měly, je otázkou dalšího vývoje a událostí válečných.
3) Tento plán bude míti pak tyto další důsledky: Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhnat tři miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však možno a nebo počítati s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců kompromitovaných nacistických Němců a nuceným přesídlením dalších statisíců Němců z krajů výše naznačených do tří německých žup nebo do Rakouska a Německa. Ale přesídlení to sotva bude moci o mnoho přesáhnouti celkový počet jednoho milionu. A to by byl už ohromný úspěch a veliké zajištění našeho státu a vývoje vnitřního našeho národního území. Projednávám věc s Angličany s mapou mnichovských hranic v ruce. Křivda mnichovská a žalostný pád mnichovské dohody je přesvědčují, že tento program je v principu správný. Nelze říci, co bude dál následkem dalších událostí, ale zatím je tento program rozšíření národního českého území a jeho trvalé strategické zajištění v celku zde přijímán. Patnáctý březen 1939 všecky poučil a přesvědčil. Zachovejte v důvěrnosti.
4) Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v Republice byli. Dle toho musíme ovšem postupovat. Jinak by se všude soudilo, že opouštíme předem hranice historické a i zde jsou pořád ještě lidé — a budou zejména ve Francii a jinde — kteří by chtěli, abychom se vrátili prostě k Mnichovu a oni, jak nesprávně soudí, pak měli pro budoucnost s Němci v CSR pokoj. Ignorovat tudíž existenci problému Němců u nás, bylo by zásadní chybou, zejména zde, kde naše Němce máme jako emigranty a kde pracují. První otázka každého politicky vlivného Angličana nám položená, je vždycky: Co chcete udělat s Vašimi Němci? Až budou později do věcí zasahovat Američané, bude to ještě obtížnější. Při tom však všeobecné vědomí, jak se nám Mnichovem ublížilo, nám velmi pomáhá a umožňuje formulovat tento jasný, pevný, pro nás výhodný a při tom vítězný, ale přece jen nepřehnaný program. Nezapomínat, že otázka našich Němců bude vedle Gdaňská a Východních Prus vůbec nejobtížnější pro trvalé řešení po této válce.
5) Proto jsem zde s Němci hned od počátku jednal a stále jednám. Nic neslibuji a neslíbím jménem národa. Na vystěhování aspoň jednoho milionu je připravuji stejně jako na nutnost českého Lebensraumu. Zásadně jsem jim slíbil účast ve Státní Radě, ale teprve tehdy, až to bude zralé a u nás doma únosné. Oni sami mezi sebou nejsou jednotní, nemají v celku jasného politického plánu a vracejí se ke starým formulím federalisace a autonomie Sudetska. Obávají se doma masakrů a jsou si vědomi, že většina Němců v Sudetsku pořád je velmi nacistická. Z těchto všech důvodů se jen napolo přiznávají ústy Jakschovými k Republice a čekají, jak se věci vyvinou později a na jaké řešení jim události dají naděje. Menší část jejich je pro Republiku bezpodmínečně.
[...]
Je třeba míti svůj program určovaný nikoli oprávněnými pocity odplaty a nenávisti k Němcům, nýbrž trvalými zájmy národa a státu. Z tohoto hlediska já sám osobně formuluji svůj program takto:
1) Také národ český potřebuje svého Lebensraumu - mluveno v terminologii nacistů. Mnichovské hranice musí zmizet...
2) Nevzdávám se hranic historických, ale je to pro mne otázka oportunity a ne zásady. Hlavní věc je a bude, abychom si vytvořili pro budoucnost nové větší národnostně české území a zajistili si je. K tomu bude třeba rozšířiti co nejvíce české území Moravy na sever a na jih a odstraniti tak naše sevření Němci z Rakouska a ze Slezska. To by mělo velikou důležitost také pro naši spolupráci a eventuelní federaci s Polskem; proto budou musit zmizet Němci ze severní a jižní Moravy (inclus. Brno a Jihlava) a ze Slezska mezi Krnovem a Ostravou.
Od Kralického Sněžníku k Podmoklům musí zůstat historická hranice, od Nového světa k Podmoklům musí býti nová etnografická hranice pro nás vojensky přijatelná, pak hranice historická až za Chomutov a Kadaň. Pak novou etnografickou hranici přes Doupovské hory k Tachovu. Zůstaly by tak mimo národnostně české území tři župy: krnovská, liberecká a karlovarská. Vnitřní Němci, incl. Praha, by se musili vystěhovat, nebo přijmout bezpodmínečně výlučně český režim jazykově i administračně a bez minoritních práv uvnitř této nové etnografické české hranice.
Tři německé župy by byly ohraničeny tak, aby nás pro budoucnost naši Němci nemohli terorisovat, že když se odloučí, dojde opět k nemožným hranicím, vojensky neobhajitelným, jako po Mnichově. Jinak však zásadně bych trval na tom, aby i po tomto novém národnostním rozhraničení tyto župy zůstaly v rámci našeho státu i pro budoucnost. Jaký režim by měly, je otázkou dalšího vývoje a událostí válečných.
3) Tento plán bude míti pak tyto další důsledky: Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhnat tři miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však možno a nebo počítati s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců kompromitovaných nacistických Němců a nuceným přesídlením dalších statisíců Němců z krajů výše naznačených do tří německých žup nebo do Rakouska a Německa. Ale přesídlení to sotva bude moci o mnoho přesáhnouti celkový počet jednoho milionu. A to by byl už ohromný úspěch a veliké zajištění našeho státu a vývoje vnitřního našeho národního území. Projednávám věc s Angličany s mapou mnichovských hranic v ruce. Křivda mnichovská a žalostný pád mnichovské dohody je přesvědčují, že tento program je v principu správný. Nelze říci, co bude dál následkem dalších událostí, ale zatím je tento program rozšíření národního českého území a jeho trvalé strategické zajištění v celku zde přijímán. Patnáctý březen 1939 všecky poučil a přesvědčil. Zachovejte v důvěrnosti.
4) Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v Republice byli. Dle toho musíme ovšem postupovat. Jinak by se všude soudilo, že opouštíme předem hranice historické a i zde jsou pořád ještě lidé — a budou zejména ve Francii a jinde — kteří by chtěli, abychom se vrátili prostě k Mnichovu a oni, jak nesprávně soudí, pak měli pro budoucnost s Němci v CSR pokoj. Ignorovat tudíž existenci problému Němců u nás, bylo by zásadní chybou, zejména zde, kde naše Němce máme jako emigranty a kde pracují. První otázka každého politicky vlivného Angličana nám položená, je vždycky: Co chcete udělat s Vašimi Němci? Až budou později do věcí zasahovat Američané, bude to ještě obtížnější. Při tom však všeobecné vědomí, jak se nám Mnichovem ublížilo, nám velmi pomáhá a umožňuje formulovat tento jasný, pevný, pro nás výhodný a při tom vítězný, ale přece jen nepřehnaný program. Nezapomínat, že otázka našich Němců bude vedle Gdaňská a Východních Prus vůbec nejobtížnější pro trvalé řešení po této válce.
5) Proto jsem zde s Němci hned od počátku jednal a stále jednám. Nic neslibuji a neslíbím jménem národa. Na vystěhování aspoň jednoho milionu je připravuji stejně jako na nutnost českého Lebensraumu. Zásadně jsem jim slíbil účast ve Státní Radě, ale teprve tehdy, až to bude zralé a u nás doma únosné. Oni sami mezi sebou nejsou jednotní, nemají v celku jasného politického plánu a vracejí se ke starým formulím federalisace a autonomie Sudetska. Obávají se doma masakrů a jsou si vědomi, že většina Němců v Sudetsku pořád je velmi nacistická. Z těchto všech důvodů se jen napolo přiznávají ústy Jakschovými k Republice a čekají, jak se věci vyvinou později a na jaké řešení jim události dají naděje. Menší část jejich je pro Republiku bezpodmínečně.
[...]
Beneš tak počítal s tím, že stále značná německá menšina v rámci obnovené ČSR zůstane. S tím ale dost zásadně nesouhlasil domácí odboj v protektorátu. V domácím odboji již od počátku okupace panovaly na řešení česko-německých vztahů názory velmi radikální.
Doc. Fischer již v dubnu 1939 do zahraničí referoval:
Celková představa vyrovnání s Němci (uvnitř starých hranic) jest dnes velmi radikální; zdá se, že Hitler možnost dřívějšího smíru úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti.
A. Hoffmeister po příchodu do emigrace v květnu 1939 shrnoval:
Názor všech vrstev lidu, za jehož obecnost přejímám plnou odpovědnost, lze shrnout ve větu: Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšet!
V přehledu zpráv z domova v říjnu 1939:
Nenávist proti Němcům je snad ještě silnější než dříve: mluví se mnoho o odvětě.
Radikální názory zastávala zejména vojenská složka odboje (Obrana národa), prof. Grňa vzpomínal:
Nejdůležitějším požadavkem, za kterým stáli zejména mladí vojáci naprosto nekompromisně, byl odsun Němců... trvali na tom, že musí být vše připraveno, aby mohl být odsun proveden revolučně a svět postaven před hotovou událost.
Ilegální časopis „V boj“ již v dubnu 1940 psal:
Plán vystěhování Sudeťanů není nikterak tak fantastický, jak se ještě dnes snad někomu zdá... Sudetští Němci si určili sami svoji budoucnost, a nemůžeme rozlišovat zda byli zavedeni nebo volili vlastní rozvahou. Všichni hleděli nebo toužili do rajchu... patří tedy do rajchu. Nebude-li se jim tam chtíti, až jim dáme od nás výpověď, bude jejich starostí, kam jíti jinam.
Rozhodně nemůžeme strpět v hranicích nového Československa živel, který se tak otevřeně osvědčil občansky nespolehlivým, politicky rozvratným a zrádným.... Zdůrazňujeme nejniternější a neochvějné přesvědčení, ... [že] sudetští Němci ... musí býti vyhoštěni z území svobodného Československa. ... na celé své „spolužití“ u nás strašně doplatí, až začneme účtovat a všemu jejich bídáctví uděláme věčný konec
Rozhodně nemůžeme strpět v hranicích nového Československa živel, který se tak otevřeně osvědčil občansky nespolehlivým, politicky rozvratným a zrádným.... Zdůrazňujeme nejniternější a neochvějné přesvědčení, ... [že] sudetští Němci ... musí býti vyhoštěni z území svobodného Československa. ... na celé své „spolužití“ u nás strašně doplatí, až začneme účtovat a všemu jejich bídáctví uděláme věčný konec
Na Benešovy představy tří německých žup v rámci ČSR výmluvně reagovala zpráva do Londýna od jednoho ze „Tří králů“ plk. Josefa Balabána z Obrany národa (ON) 13. prosince 1940:
Těšíme se na loučení s drahými pinselíky. Řezat se bude, aby ty tři vámi vymyšlený a zatracený župy, pro něž by vás zde roztrhali, byly zřízeny někde u Berlína. Na shledanou v ČSR - bez žup.
Mírnější formou vyjádřovala nesouhlas s Benešovými plány depeše ÚVODu do Londýna 19. prosince 1940:
Je nutno, aby naši Němci byli uznáni za naši vnitřní věc. Stačilo by, aby válečným cílem spojenců bylo obnovení ČSR bez dalších výhrad. Udržení historických hranic považujeme za nezbytnost, i když v nich zůstane část Němců. Avšak s vytvořením tří velkých německých žup nemůžeme souhlasit. Znamenají opět nebezpečí "uzavřeného území". Dali bychom tím mlčky souhlas, aby se dříve či později od státu odtrhly. Navrhujeme nesouvislá a smíšená území za posunutou hranicí etnografickou. S podstatným zmenšením počtu našich Němců počítáme. Také se sekvestrací jejich majetku a odnětím hospodářských pozic. Všechny tyto úkoly a obsazení historických hranic budou provedeny revoluční akcí u nás, ovšem také s vaší pomocí.
Doc. Krajina do Londýna 13. prosince 1940 vzkazoval:
V lidu skutečně roste tak strašlivá touha po odplatě, že regulovat ji bude velmi obtížné, ne-li nemožné... Lid vidí svůj Lebensraum v historických hranicích a Němce pokládá za přivandrovalce, kteří se budou muset vystěhovat.
Bořek-Dohalský z Politického ústředí (PÚ) pak Beneše přímo před „umírněným“ přístupem k Němců varoval:
Zapřísahám nemluvit o účasti Němců ve Státní radě a nemyslet na to. Znám situaci podrobně a mohlo by to znemožnit Váš návrat.
Beneš názory domácího odboje bral v potaz, souhrnně k problémům budoucího řešení česko-německého poměru v nové republice reagoval v obsáhlé depeši ÚVODu z 6. září 1941. Radikální program domácího odboje požadujícího udržení historických hranic se současným vystěhováním všech Němců označil jako maximální program, svůj původní plán částečného vysídlení a korektur hranic pak jako minimální program. O tom, který z nich bude nakonec realizován, rozhodne až další průběh války.
[...]
Sdělili jste mi, že názor doma je velmi radikální: zachovat starou hranici a vyhnat nebo vystěhovat všechny Němce z republiky. A proto také by doma vyvolalo odpor jmenování Němců do Státní rady.
K tomu Vám sděluji toto:
1) Nemám nic proti tomuto radikálnímu programu. Naopak, stále přemýšlím o tom, jak by se dal uskutečnit a zjišťuji si zde na všech stranách, jaké by byly asi možnosti tohoto řešení. Ale každý odpovědný politik si musí v zájmu národa a státu položit také druhou otázku: co a jak mám dělat v případě, že se tento maximální program uskutečnit nedá. Jinak by vedl národ do zklamání, nových krisí a rozvratu.
Proto můj první závěr je tento: Vy i my musíme míti Vámi uvedený program maximální, ale Vy i my musíme míti také program druhé ústupní linie pro případ, že program maximální neprosadíme.
2) Jaké budou hranice Německa nedá se dosud vůbec říci.
[...]
3) Počet Němců u nás musí být ovšem bezpodmínečně zmenšen o jeden milion nejméně. To musí býti pro nás program minimální. To znamená tudíž míti dva programy:
a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců
b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou, tj. pokud možno se zachováním původních hranic, eventuelně i za cenu menších a pro nás snesitelných hraničních ústupků.
4) Zůstanou-li však dle programu minimálního u nás nějací Němci, je v zájmu věci, abychom je my zde za hranicemi do spolupráce přibrali a vystěhování jednoho milionu ostatních provedli za jejich souhlasu anebo aspoň mlčení. Bude-li však možno zbavit se dle programu maximálního Němců všech, bude spolupráce ta zde v cizině vylikvidována automaticky a bez obtíží. Odmítání spolupráce s nimi zde je však nebezpečné, poněvadž se to zde od Angličanů i Američanů snadno bére jako zříkání se s naší strany tzv. sudetského území a přijímání nějakého zlepšeného Mnichova. Je nutno, aby naši doma znali, že mezinárodní souvislosti tzv. sudetský problém dělají velmi komplikovaným a že to s našimi Němci nebude tak snadné, jak se snad mnohým u nás zdá.
[...]
Sdělili jste mi, že názor doma je velmi radikální: zachovat starou hranici a vyhnat nebo vystěhovat všechny Němce z republiky. A proto také by doma vyvolalo odpor jmenování Němců do Státní rady.
K tomu Vám sděluji toto:
1) Nemám nic proti tomuto radikálnímu programu. Naopak, stále přemýšlím o tom, jak by se dal uskutečnit a zjišťuji si zde na všech stranách, jaké by byly asi možnosti tohoto řešení. Ale každý odpovědný politik si musí v zájmu národa a státu položit také druhou otázku: co a jak mám dělat v případě, že se tento maximální program uskutečnit nedá. Jinak by vedl národ do zklamání, nových krisí a rozvratu.
Proto můj první závěr je tento: Vy i my musíme míti Vámi uvedený program maximální, ale Vy i my musíme míti také program druhé ústupní linie pro případ, že program maximální neprosadíme.
2) Jaké budou hranice Německa nedá se dosud vůbec říci.
[...]
3) Počet Němců u nás musí být ovšem bezpodmínečně zmenšen o jeden milion nejméně. To musí býti pro nás program minimální. To znamená tudíž míti dva programy:
a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců
b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou, tj. pokud možno se zachováním původních hranic, eventuelně i za cenu menších a pro nás snesitelných hraničních ústupků.
4) Zůstanou-li však dle programu minimálního u nás nějací Němci, je v zájmu věci, abychom je my zde za hranicemi do spolupráce přibrali a vystěhování jednoho milionu ostatních provedli za jejich souhlasu anebo aspoň mlčení. Bude-li však možno zbavit se dle programu maximálního Němců všech, bude spolupráce ta zde v cizině vylikvidována automaticky a bez obtíží. Odmítání spolupráce s nimi zde je však nebezpečné, poněvadž se to zde od Angličanů i Američanů snadno bére jako zříkání se s naší strany tzv. sudetského území a přijímání nějakého zlepšeného Mnichova. Je nutno, aby naši doma znali, že mezinárodní souvislosti tzv. sudetský problém dělají velmi komplikovaným a že to s našimi Němci nebude tak snadné, jak se snad mnohým u nás zdá.
[...]
Během roku 1941 různé varianty projednávala exilová vláda v Londýně. Beneš ve svém memorandu „Mírové cíle československé“ z února 1941 předpokládal možnost korektur historické hranice, uvnitř státu pak mělo být stěhováním dosaženo co nejhomogennějšího českého území, s jistou německou menšinou s vlastní autonomií počítal.
Stát československý má totiž v každém případě úmysl nerozšiřovat po této válce na svém území počet obyvatel národnosti německé, nýbrž naopak omezit a zmenšit jej na takovou míru, jak to bude jen možné a jak to poválečné poměry dovolí. Chce se zároveň pokusit vytvořit co možno nejhomogennější kraje české na straně jedné a německé na straně druhé, aby po přemístění obyvatelstva dosavadní pronikání jedné národnosti do území národnosti druhé bylo učiněno zbytečným a tzv. smíšené kraje, pokud možno, vůbec zmizely. Tím by řešení všech národnostních otázek v Československu bylo pro budoucnost ... provedeno definitivně ve smyslu rozumné lokální autonomie.
V připomínkách k tomuto memorandu vyslovila řada členů exilové vlády značné výhrady (H. Ripka, S. Ingr ad.), zejména k možnosti existence nějakého lokálně autonomního Němci obývaného území v rámci ČSR. Exilový ministr národní obrany Ingr v dubnu 1941 doporučoval:
Schůdné řešení bych viděl v tomto postupu:
1) Odstoupit výběžky Ašsko-Chebský, Šluknovský, Frýdlantský, Broumovský, Frývaldovský a Osoblažský, které ani z vojenského, ani z hospodářského a dopravního, ani z národního hlediska pro nás nemají zvláštního významu, a zbavit se tím asi 3/4 milionů Němců.
2) Za toto odstoupení státního území a státních občanů provést transfer 1 milionu Němců z českého území.
3) Zbavit se aspoň 1/4 milionu Němců tím, že utečou, budou vyhnáni nebo pobiti v převratové době. Tento způsob zbavení se části Němců - mám tu na mysli zejména Němce od r. 1938 a za dnešního režimu obecně, krajově a místně prononcované a exponované - připravit a podpořit ve vhodný čas spuštěnou propagandou a teroristickými činy.
4) Zlomit hospodářskou moc zbývajícího asi 1 1/4 milionu Němců jednak konfiskací majetku - náhrada za hospodářské škody, které nám Němci způsobili - jednak pronikavými sociálními opatřeními.
5) Dosavadní německé kraje, které zůstanou v republice a prořídnou transferem a způsoby uvedenými ad 3), osadit československým a případně karpatoruským živlem, a to podle jejich vojenského, hospodářského a dopravního významu a přitom tak, aby se rozrazila souvislá, kompaktní německá pásma.
Soudím, že asi 1 1/4 milionu Němců, zbavených hospodářských pozic,
žijících kolem celých českomoravských hranic v poměrně úzkém pásmu prostoupeném silně československým živlem, můžeme při pevné politice dobře zvládnout bez zvláštních obtíží.
Utvoření německých žup - jak je dává memorandum v úvahu - se mně nezdá řešením výhodným. Omezuje se tím příliš český prostor vůbec a se zřením na výkonnější československou populaci zvláště; Němci jsou tím zákonně chráněni ve svých posicích; zdá se mi málo pravděpodobné, že jen za autonomní župy bychom dosáhli transferu 1 milionu Němců; Němci z uznaných žup by asi měli zastoupení v centrálních orgánech administrativních i politických a stali by se obhájci a bojovníky za práva svých soukmenovců z nežupního území a národnostní spory by se obnovily...
1) Odstoupit výběžky Ašsko-Chebský, Šluknovský, Frýdlantský, Broumovský, Frývaldovský a Osoblažský, které ani z vojenského, ani z hospodářského a dopravního, ani z národního hlediska pro nás nemají zvláštního významu, a zbavit se tím asi 3/4 milionů Němců.
2) Za toto odstoupení státního území a státních občanů provést transfer 1 milionu Němců z českého území.
3) Zbavit se aspoň 1/4 milionu Němců tím, že utečou, budou vyhnáni nebo pobiti v převratové době. Tento způsob zbavení se části Němců - mám tu na mysli zejména Němce od r. 1938 a za dnešního režimu obecně, krajově a místně prononcované a exponované - připravit a podpořit ve vhodný čas spuštěnou propagandou a teroristickými činy.
4) Zlomit hospodářskou moc zbývajícího asi 1 1/4 milionu Němců jednak konfiskací majetku - náhrada za hospodářské škody, které nám Němci způsobili - jednak pronikavými sociálními opatřeními.
5) Dosavadní německé kraje, které zůstanou v republice a prořídnou transferem a způsoby uvedenými ad 3), osadit československým a případně karpatoruským živlem, a to podle jejich vojenského, hospodářského a dopravního významu a přitom tak, aby se rozrazila souvislá, kompaktní německá pásma.
Soudím, že asi 1 1/4 milionu Němců, zbavených hospodářských pozic,
žijících kolem celých českomoravských hranic v poměrně úzkém pásmu prostoupeném silně československým živlem, můžeme při pevné politice dobře zvládnout bez zvláštních obtíží.
Utvoření německých žup - jak je dává memorandum v úvahu - se mně nezdá řešením výhodným. Omezuje se tím příliš český prostor vůbec a se zřením na výkonnější československou populaci zvláště; Němci jsou tím zákonně chráněni ve svých posicích; zdá se mi málo pravděpodobné, že jen za autonomní župy bychom dosáhli transferu 1 milionu Němců; Němci z uznaných žup by asi měli zastoupení v centrálních orgánech administrativních i politických a stali by se obhájci a bojovníky za práva svých soukmenovců z nežupního území a národnostní spory by se obnovily...
V dalším průběhu války se postupně plán vysídlení blížil v depeši z 6. září 1941 uvedenému maximálnímu programu, i když se stále předpokládalo, že nějací Němci v ČSR zůstanou, že vysídlit všechny nebude možné. Stále se nevylučovala ani možná korekce hranic (viz Memorandum o tranferu Němců z konce roku 1943 a mapa). V depeši domácímu odboji z 16. července 1944 Beneš uváděl, že se počítá s odsunem max. 2 milionů Němců, „vinní nacisté“ utečou nebo budou „pobiti v prvních dnech revoluce“.
Pokud jde o mezinárodní řešení této otázky, závisí a bude mnoho záviset ještě na vývoji konečné fáze války. Poměr k Němcům i k Německu, ke způsobu, jak s Německem naložiti po válce, a tudíž také k tomu, co udělati s našimi Němci, se vyvíjí v celém světovém veřejném mínění stále k lepšímu tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celých více něž tři miliony Němců mohlo býti transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbaviti jen zčásti, snad maximálně asi dvou milionů, a nemůžeme se tedy spoléhati a vyčkávati mezinárodního řešení.
Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klásti odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí býti připraven celý národ. Mezinárodnímu řešení německé otázky u nás musí předcházeti tedy vedle osvobozovacího revolučního hnutí a později i vedle řádných vojenských opatření, až bude osvobozena celá země a celé území státu vojensky - zejména tedy také pohraniční části, které od nás byly odtrženy Mnichovem, co nejrychlejší obsazení a vyčištění těch výběžků k hranicím, kde byl český živel vždy nejsilnější a kde pak prakticky šel až na pohraniční hory (například Šumava, jihovýchodně od Chodska, Jindřichohradecko, Znojemsko, údolí Dyje a na severu především uhelná pánev duchcovská, kde prakticky český živel byl ve většině již před válkou, dále Jilemnicko, české Podkrkonoší vůbec, německý ostrov liberecký a konečně Zábřežsko a okolí Kralického Sněžníku).
Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klásti odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí býti připraven celý národ. Mezinárodnímu řešení německé otázky u nás musí předcházeti tedy vedle osvobozovacího revolučního hnutí a později i vedle řádných vojenských opatření, až bude osvobozena celá země a celé území státu vojensky - zejména tedy také pohraniční části, které od nás byly odtrženy Mnichovem, co nejrychlejší obsazení a vyčištění těch výběžků k hranicím, kde byl český živel vždy nejsilnější a kde pak prakticky šel až na pohraniční hory (například Šumava, jihovýchodně od Chodska, Jindřichohradecko, Znojemsko, údolí Dyje a na severu především uhelná pánev duchcovská, kde prakticky český živel byl ve většině již před válkou, dále Jilemnicko, české Podkrkonoší vůbec, německý ostrov liberecký a konečně Zábřežsko a okolí Kralického Sněžníku).
Definitivní rozhodnutí přínesl až rok 1945, zde byly ve zkratce nastíněny pouze základní body válečného vývoje názorů na řešení česko-německého poměru v rámci nové republiky, více najdete v literatuře:
- J. Vondrová (ed.), Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945. Dokumenty., Praha 1994
- Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943, Praha 1966
-
K. Novotný (ed.), Edvard Beneš: Odsun Němců z Československa, Praha 1996
- J. Šolc (ed.), Edvard Beneš: Vzkazy do vlasti, Praha 1996
-
Cesta do katastrofy. Československo-německé vztahy 1938-1947, Praha 1992
- D. Brandes, Cesta k vyhnání 1938-2002, Praha 2002
-
V. Kural, Místo společenství - konflikt!, Praha 1994
- J. Křen, V emigraci, Praha 1969
-
J. W. Brügel, Češi a Němci 1939-1946, Praha 2008
- Home
- > Dotazy a odpovědi
- > Československo, Mnichov, protektorát, odboj
- > Plány odsunu Němců
Přebírání a další publikace materiálů z webu Fronta.cz - druhá světová válka je bez předchozího písemného souhlasu autorů zakázáno.