Útoky na severoamerický kontinent

Dobrý den,

během druhé světové války doopravdy došlo k několika podobným útokům, vesměs japonských, ponorek, na území severoamerického kontinentu.

K prvnímu incidentu došlo mezi 17:15 a 17:35 23. února 1942 kdy vynořená japonská ponorka I-17 pod velením fregatního kapitána Nishino Kozo vypálila ze vzdálenosti 2.500 yardů celkem 13 střel z palubního děla ráže 14 cm na mola a přečerpávací zařízení ropných produktů u ellwoodského ropného pole v Goletě jižně od kalifornské Santa Barbary. Způsobila škody, jež ale byly prakticky zanedbatelné, a dobovým tiskem vyčísleny "na nejvýše $500".

K další události podobného rázu došlo až 20. června 1942, kdy japonská ponorka I-26 fregatního kapitána Yokota Minoru ostřelovala maják a stanoviště radiového vysílače na Estevan Point na ostrově Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie. Ačkoliv nezpůsobila větší škody, omezila dopravu podél západoamerického pobřeží, protože v reakci na tento útok byly na jistou dobu zhasnuty majáky, aby zamezily snadnému zaměření ze strany případných dalších útočníků.

V noci z 21. na 22. června 1942 pak ponorka I-25 fregatního kapitána Tagami Meiji, přibližně šesti až devíti výstřely ostřelovala Fort Stevens v Oregonu (v ústí Columbia River), bez způsobení podstatných škod, mimo těch způsobených na ochranné cloně baseballového hřiště.

Touto akcí dělostřelecké útoky na území Ameriky skončily, Japonsko se však pokusů o zasažení svého úhlavního nepřítele nevzdalo. Po ukončení pokusů o ostřelování pobřeží z vynořených ponorek došlo k bombardování území USA letadlem, přepraveným k americkému pobřeží  ponorkou. 

Již zmíněnou ponorkou I-25 pak byl k západnímu pobřeží USA v září dopraven letoun Yokosuka E14Y1 "Glen", který dne 9. září 1942 v 05:35 odstartoval  z moře asi 25 mil západně od pobřeží státu Oregon, a pilotován praporčíkem Fujita Nobuo svrhl dvě zápalné bomby o hmotnosti 80 kg do lesa v blízkosti oregonské hory Mount Emily, s cílem vyvolat lesní požár, avšak vzhledem k tehdy panujícímu vlhkému počasí se oheň nerozhořel a naštěstí nedošlo k vážnějším škodám. Podobně nepřesvědčivě dopadl opakovaný pokus večer 29. září 1942, nedaleko oregonského Cape Blanco.

Dalším nekonvenčním prostředkem útoku použitým k zasažení amerického kontinentu byly vodíkem plněné balóny (o objemu zhruba 540 m³, se zápalnou nebo trhavou náloží o hmostnosti od 12 do 20 kg) v počtu okolo 9.000 vypouštěné z Japonska mezi 3. listopadem 1944 a květnem 1945. Byly vypouštěny z východního pobřeží japonského ostrova Honshu, po startu vystoupaly do výšky přes 10.000 metrů, v níž měly být prudkým větrem zahnány přes Pacifický oceán nad severní Ameriku, a zde mělo automatické zařízení  zničit balón a tím způsobit dopad výbušniny na zem. Balónová ofensiva způsobila jisté škody na amerických lesích západního pobřeží, a do boje s požáry byli nasazováni i armádní výsadkáři - např. 555^th Parachute Infantry Battalion, jakož i zneklidnění mezi americkou veřejností, ale ztráty na životech byly minimální - pouze dne 5. května 1945 byla v oregonském Bly zabita paní Elsie Mitchell a pět místních dětí, s nimiž si vyšla na církevní piknik. Další významnější škodou vzniklou v důsledku dopadu japonského balónu byla událost ze dne 10. března 1945, kdy na zem dopadlé zbytky balónu spadly na vedení přivádějící elektrickou energii do továrny vyrábějící v Hanfordu, stát Washington, plutonium jako součást projektu Manhattan, a následný zkrat způsobil krátkodobý výpadek proudu v tomto zařízení.

Je odhadováno, že na území severní Ameriky dopadlo nejvýše 10% vypuštěných balónů, z nichž něco přes tři sta bylo buď ve vzduchu nebo po dopadu zpozorováno, místa dopadu ostatních nebylo možno určit. Dva balóny dokonce dopadly zpět v Japonsku, aniž způsobily škody.

Na výrobě těchto balónů, z nichž část byla vyrobena z papíru, se v Japonsku podílela řada osob v jiném odvětví válečného průmyslu obtížně využitelných, dokonce i školní děti.

Pokud se východního pobřeží Spojených států a Kanady týče, k útokům na ně nedošlo, nicméně německé námořnictvo provedlo několik misí s cílem vysadit v severní Americe špiony nebo sabotéry, z nichž patrně nejznámější je operace Pastorius z června 1942.

K jedinému útoku na východním pobřeží Ameriky pak došlo náhodně na Bellově ostrově u Newfoundlandu (ten tehdy ještě nebyl součástí Kanady, ale Británií přímo spravovaným územím), kde 2. listopadu 1942 jedno z torpéd ponorky U 518 námořního poručíka Friedricha Wilhelma Wissmanna minulo svůj cíl, v přístavu zakotvené lodi, a narazilo do nakládacího mola, které silně poškodilo. Mimo způsobení škod na molu, jež byly vyčísleny na 300.000 dolarů, potopila U 518 i dvě zde kotvící lodě.

K problematice obrany USA během druhé světové války mohu dále doporučit například dílo kolektivu autorů Guarding of United States and Its Outposts, případně, co se speciálně organisace protivzdušné obrany USA týče, třetí kapitolu šestého svazku díla The Army Air Forces in World War Two - Air Defense of the United States, University of Chicago Press, 1983.