Němečtí zajatci po válce v Československu

Odpověď pouze na druhou část dotazu:

V průběhu druhé světové války bylo území protektorátu i sudetské župy doslova poseto tábory různé velikosti a druhu - byly zde koncentrační tábory (či přesněji jejich pobočky) v místech, kde byla potřebná otrocká práce vězňů; tábory s válečnými zajatci; internační tábory pro různé skupiny nepohodlného obyvatelstva (například pro osoby, které se odmítly rozvést se židovským partnerem); tábory pro totálně nasazené dělníky i pro dělníky, kteří se na práci přihlásili dobrovolně; trestní-pracovní tábory pro dělníky, kteří naopak z totálního nasazení uprchli, nebo odmítli nastoupit; v neposlední řadě též uprchlické tábory pro Němce z oblastí postižených bombardováním nebo obsazených spojeneckými armádami. Podle pozdějších zjištění, bylo na konci války na území dnešní ČR přes 600 nejrůznějších táborů. 

Většina těchto táborů samozřejmě po válce nezanikla ze dne na den, ale byly po nějakou dobu využívány jednak pro ubytování válečných uprchlíků, jednak jako zajatecké tábory pro vojáky Osy (především pro Němce) a posléze také jako internační tábory pro Němce před odsunem.

V případě okresu Benešov je nutno vzít v úvahu existenci rozsáhlého cvičiště Waffen-SS, na jehož území se nacházely například kasárna pro esesáky (Lešany), tak i pobočky koncentračních táborů (Hradištko), nebo internační tábor pro židovské míšence (Bystřice u Benešova), tábor v Prosečnici atd., které byly po válce přechodně používány jako „frontové“ zajatecké tábory a později také jako internační tábory pro Němce.

Konkrétně se uvádí, že v červnu 1945 bylo v Lešanech asi 15.000 válečných zajatců a v Bystřici u Benešova asi 6.000 zajatců (viz literatura). Během podzimu 1945 sovětské orgány propustily z táborů na území ČSR asi 12 tisíc zajatců. Šlo především o invalidy, nemocné a vůbec k práci nezpůsobilé muže, kteří byli následně repatriováni. Necelou tisícovku z toho tvořili čs. občané, kteří byli následně zčásti zadrženi čs. orgány (hlavně sudetští Němci), zčásti propuštěni domů (hlavně Slováci). Jaký byl další osud ostatních zajatců mi není známo, dá se ale předpokládat, že po odchodu Rudé armády z ČSR (listopad-prosinec 1945) zůstali na našem území zejména ti zajatci, kteří byli obviněni z nějakých retribučních zločinů.

Literatura:
Staněk, Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945-1950. Slezské zemské muzeum, Opava 2011.
Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945-1948. Tilia, Šenov u Ostravy 1996.