Mezi příčinami vojenské porážky Slovenského národního povstání bývá na prvním místě uváděna nedostatečná pomoc ze strany Sovětského svazu. A tuto nedostatečnou pomoc měly zase zapříčinit špatná koordinace povstaleckého velení s velením Rudé armády a „zrada“ dvou východoslovenských divizí. Obě tyto okolnosti do značné míry osvětluje uváděný dokument, podívejme se tedy na ně blíže.
O přípravách povstání na Slovensku věděli Sověti dlouho dopředu. Během návštěvy v prosinci 1943 informoval prezident E. Beneš o možnosti povstání a již tehdy byla ve hře i nouzová varianta – bez ohledu na stav příprav vypukne povstání v případě, že německá vojska začnou obsazovat území Slovenského státu. Dne 29.7.1944 pak společná schůze Slovenské národní rady a Vojenského ústředí projednala podrobný plán povstání, který opět zahrnoval dvě alternativy jeho zahájení: a) na rozkaz SNR ve vhodném okamžiku, b) bez ohledu na stupeň připravenosti v případě obsazování Slovenska německou armádou. Zároveň padlo rozhodnutí vyslat do Moskvy delegaci, která měla s plánem seznámit sovětské vrchní velení a dohodnout součinnost povstaleckých vojsk s Rudou armádou (bližší okolnosti vyslání delegace viz v úvodu k memorandu gen. Čatloše). V plánech povstání připadla důležitá úloha dvěma divizím, které se na východním Slovensku podílely na vybudování karpatského obranného pásma. Tyto divize byly nejlépe vyzbrojenou a vystrojenou částí slovenské armády a byly složené z vojáků s frontovou zkušeností. V rozhodujícím okamžiku měly vytvořit v obraně mezeru, kterou by Rudá armáda pronikla přes Karpaty na Slovensko a do Podunajské nížiny. Úspěch předpokládal dobrou koordinaci vojsk na obou stranách fronty.
I přes jednání s delegací zůstal postoj sov. vojenských kruhů k plánovanému povstání i nadále skeptický. Přestože moskevský rozhlas neustále burcoval polský, slovenský i český lid do ozbrojeného boje a podobnou agitací se v okupovaných zemích zabývaly i četné výsadky, v praxi nebylo učiněno nic pro vojenské využití případného povstání. To se stalo v srpnu osudným povstalecké Varšavě. Podobná situace nastala i ve slovenském případě. O obsahu jednání s delegací SNR bylo informováno velení 4. ukrajinského frontu (zcela nedávno vytvořeného z levého křídla 1. UF). Úkolem frontu bylo 28. srpna zaútočit na Karpaty a osvobodit Slovensko a Podkarpatskou Rus. Žádný koordinační orgán pro vojenskou spolupráci s povstalci však vytvořen nebyl.
Pozn.: I v případě, že by taková vůle na sovětské straně byla, realizace by nejspíš narazila na požadavek čs. vlády, aby jakákoli jednání mezi slovenským odbojem a SSSR probíhala prostřednictvím čs. orgánů, nejspíš čs. vojenské mise v SSSR, která však neměla přímé radiové spojení se Slovenskem (byť výměna depeší B.Bystrica - Londýn - Moskva a zpět, trvala pouhé dva dny). Za takových okolností by vytvoření styčného orgánu zabralo víc času, než kolik ho zbývalo do povstání.
Koncem srpna však události nabraly nový směr – v Rumunsku došlo 23. srpna k převratu a vojska 2. a 3. UF proudila takřka bez odporu na Balkán. Pro Rudou armádu bylo zbytečně riskantní útočit proti nepříteli dobře opevněnému v horském terénu, když bylo možné překročit karpatský masiv za mnohem příznivějších podmínek v rumunském prostoru. Plánovaný útok 4. UF byl zrušen a jeho armády uvedeny do klidu (slovo „klid“ je skutečně nutné brát s rezervou, protože na úseku frontu, a podobně i na sousedním úseku 1.UF, který ukončil svou velkou ofenzívu koncem července, neustále probíhaly bojové akce menšího rozsahu).
Nepřátelská obrana Karpat v úseku 4. UF na začátku září 1944.
Události v Rumunsku však měly ještě v jednom ohledu nepříznivý dopad na průběh SNP – společně s nekontrolovatelným nárůstem partyzánských aktivit uspíšily příchod německých okupantů. Oba faktory byly úzce provázány – selhání jednoho ze spojenců vyvolávalo přirozené obavy z dominového efektu a nedostatečné zákroky slovenských ozbrojených sil proti „banditům“ byly z německé strany chápány jako symptomy takového krizového vývoje ve slovenské společnosti. 28. srpna oznámil německý velvyslanec prezidentu Tisovi, že na Slovensko bude vyslána německá armáda „k ochraně německých životů a k likvidaci partyzánů.“
Následujícího rána vstoupily německé jednotky na území Slovenska a došlo k prvním střetům. Večer ministr obrany Čatloš vyzval slovenské vojáky, aby nekladli německé armádě odpor. Zhruba v téže době Vojenské ústředí v Banské Bystrici vysílalo zprávu: „Heslo >Začnite s vysťahovaním< platí od 20:00 hodin dnešného dňa“ – dohodnutý signál k povstání. Další den se SNR prohlásila nejvyšším orgánem povstání a vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Boj začal, avšak pouze na centrálním Slovensku.
Přestože rozkaz k povstání zachytili večer 29.8. i na velitelství východoslovenských divizí v Prešově, velitelé ponechali své jednotky v nečinnosti. Velitel divizí, gen. Augustin Malár, dokonce ráno 30.8. odletěl do Bratislavy. Jeho zástupce, plk. Viliam Talský, svolal poradu zasvěcených velitelů (zástupce náčelníka štábu armády pplk. Urban, velitel 1. divize pplk. Markus a několik dalších). Na schůzi se vyjevilo několik závažných nedostatků, především ten, že pro splnění hlavního úkolu, vytvoření průlomu v německé obraně, stále chybí základní předpoklad – koordinace bojové činnosti s Rudou armádou. Bylo rozhodnuto, že
1) náčelník štábu 1. divize, mjr. Polk, odletí 31.8. ke štábu maršála Koněva, aby zajistil útok RA na ráno 2.9.1944,
2) současně napadnou obě slovenské divize německou obranu zezadu,
3) ještě předtím, v noci 1.-2.9. odzbrojí všechny německé vojáky v oblasti divizí,
4) pokud Rusové pomoc neposkytnou, divize se přesunou resp. probojují na střední Slovensko.
Porady se nezúčastnil pplk. Husár, který měl v okamžiku povstání převzít velení nad 2. divizí; nad její účastí tak visel otazník. Ke všemu se večer nečekaně ozval z rozhlasu gen. Malár a namísto do útoku zavelel „Čelom späť!“ Podobně jako předchozí den ministr Čatloš, i on teď vyzýval vojáky, aby nekladli odpor: „Na čo nám revolúcia, mládenci? Kto nám čo robí?“ (výzvy ke klidu si už v armádě začaly budovat svou tradici).
Nad povstaleckými plány se začala stahovat mračna a nad vojenským letištěm u Prešova přelétaly německé stíhačky. Zároveň došly zprávy, že jeden z německých vojenských transportů zastavil na prešovském nádraží a začíná vykládat vojáky i techniku. V obavách před obsazením, zvažoval plk. Talský, že nařídí letadlům přeletět na letiště Tri Duby, které již bylo pevně v rukou povstalců. Mjr. Polk již mezitím zajistil prostřednictvím partyzánů souhlas k přeletu fronty a místo přistání, a proto se Talský rozhodl, že letadla, a s nimi také on, odletí k Sovětům. Je zajímavé, že o možnosti bránit letiště, tím spíše pak o odzbrojení Němců podle původního plánu, už nikdo vážně neuvažoval.
Odpoledne 1. září tedy velitel 1. UF, gen. Ivan Stěpanovič Koněv, přivítal Talského ve Lvově a o rozmluvě s ním neprodleně telefonicky informoval Stalina, který již dříve obdržel oficiální žádost čs. exilové vlády o pomoc povstalcům. Následující den pak sepsal písemné hlášení, ve kterém načrtl plán karpatsko-dukelské operace. Z dokumentu jasně vyplývá, že Koněv nebyl o možnosti povstání předem informován a plán sestavil ad hoc po setkání s Talským. Jeho plán počítal se zahájením operace 8. září (a byl v tomto bodě dodržen), což bylo skoro o týden později než požadovalo velení východoslovenských divizí.
Plán karpatsko-dukelské operace (na Dukelský průsmyk směřuje šipka zcela vlevo).
Pro východoslovenskou armádu by však bylo pozdě i 2. září. Krátce po odletu letadel z Prešova začali Němci s odzbrojováním. Ve 14:30 obsadili velitelství armády, aniž by se setkali s odporem. Oproti původním představám to byli naopak slovenští vojáci, které zastihla konfrontace nepřipravené a navíc zbavené nejvyšších důstojníků. Jestliže absence součinnosti bojových akcí byla způsobena neochotou Sovětů, pak absence bojové činnosti na východním Slovensku připadá na vrub slovenskému velení – plán povstání přeci počítal se zahájením boje i bez spolupráce s Rudou armádou. Velení divizí však nepodniklo žádné konkrétní kroky k jeho realizaci. Proti dvěma slovenským divizím stálo v této oblasti pět divizí německých a maďarských, k odzbrojení Slováků během necelých čtyř dnů stačila jedna divize záložní a jedna narychlo stažená z fronty. Jen několika menším východoslovenským jednotkám se podařilo připojit se k partyzánům, příslušníci ostatních byli internováni. Sovětské armádě se podařilo prolomit nepřátelskou obranu v této části Karpat teprve koncem listopadu, kdy situace na jižním úseku fronty přinutila Němce ustoupit.
Použité mapky pochází ze stejné publikace jako citovaný dokument.
Dnes, 1. září 1944, se ke mně dostavil plukovník generálního štábu slovenské armády Viliam Talský – zástupce velitele armádní skupiny slovenské armády (1. a 2. divize).
Plukovník Talský vyslovil v rozhovoru se mnou názor, že by v případě útoku našich vojsk směrem na západ mohly slovenská 1. a 2. divize, rozmístěné podél hranic na úseku Nižná Radvaň–Tylicz, útočit směrem na východ a spojit se s Rudou armádou.
Plukovník Talský je přesvědčen, že 1. divize pod velením plukovníka Markuse splní rozkaz Talského.
Na velitele 2. divize a na její vojáky nijak zvlášť nespoléhá.
Plukovník Talský přeletěl na naši stranu proto, že německá vojska okupovala Slovensko.
Plukovník Talský prohlásil, že útvary 1. a 2. slovenské divize mohou po přeskupení zahájit útok směrem na Krosno, vstříc našim vojskům.
V případě, že by naše vojska z nějakých důvodů nemohla přejít do útoku, domnívá se plukovník Talský, že by bylo účelné, kdyby 1. a 2. divize přešly k partyzánské činnosti.
Spolu s Talským přeletěla na naše území 30. srpna 1944 skupina 27 letounů v čele s velitelem skupiny majorem Trnkou. Mezi nimi je 9 letounů typu Focke-Wulf 189 a Me 109 B, ostatní letouny byly dopravní.
Naše fronta je v prostoru Krosna vzdálena 30-40 kilometrů od slovenských hranic.
Pro spojení se slovenskými jednotkami a s partyzánským hnutím na Slovensku by bylo účelné, pokud tak rozhodnete, uskutečnit společnou operaci levého křídla 1. ukrajinského frontu a pravého křídla 4. ukrajinského frontu a proniknout na slovenské území do prostoru Stropkova a Medzilaborců.
1. ukrajinský front může vyčlenit pro operaci 4 střelecké divize 38. armády a 1. gardový jezdecký sbor. Směr útoku: Krosno–Dukla–Tylawa. Bylo by dobře, kdyby na tento směr byl nasazen také 1. československý armádní sbor. Operaci by bylo možno zahájit za sedm dní.
Prosím o Vaše pokyny v této věci.
Koněv
Lvov, 3. září 1944.
Předkládám plán operace k dosažení slovenských hranic a ke spojení se slovenskými jednotkami a partyzány:
1) Operaci uskuteční 38. armáda, složená z šesti střeleckých divizí a posílená 17. průlomovou dělostřeleckou divizí, dvěma tankovými brigádami (70 tanků), jedním gardovým jezdeckým sborem, dvěma raketometnými brigádami M 31, dvěma raketometnými pluky M 13 a 1. československým armádním sborem.
2) Uskupení vytvořit v prostoru Przybówky, Odrzykoně, Małé Krasné, Lutcze, Bonarówky a Oparówky (5-15 kilometrů severně a severozápadně od Krosna).
3) Prolomit nepřátelskou obranu na úseku Neplja–Odrzykoń (8 kilometrů), zasadit úder a pokračovat v útoku ve směru Potok–Dukla–Tylawa–Prešov.
4) V prvním sledu budou k průlomu nepřátelské obrany zasazeny čtyři divize, v druhém sledu dvě divize. Po průlomu obranného pásma nepřítele pokračovat v útoku z čáry Žmigród Nowy–Dukla a k tomu účelu zasadit do boje také 1. československý armádní sbor, 1. jezdecký sbor a dvě tankové brigády:
1. jezdecký sbor ve směru Žmigród Nowy–Zborov–Bardejov a dále podle situace buďto na západ směrem na Starou Ľubovňu, nebo na jih směrem na Prešov;
1. československý armádní sbor a dvě tankové brigády ve směru Dukla–Prešov.
5) Podle toho, jak bude pokračovat průlom a další útok, zajistit od západu třemi střeleckými divizemi obranu na čáře Szebnie–Jaslo–Osiek–Smerekowiec–Tylicz; směrem na jihovýchod dobýt Krosno a dezorganizovat nepřátelskou obranu až k hranici se 4. ukrajinským frontem.
6) 2. československou paradesantní brigádu na počátku operace, podle toho, jak se vyvine situace, buďto shodit v prostoru severně od Stropkova do postavení hlavních sil slovenských divizí, nebo ji vysadit na letištích. . K tomuto účelu bude třeba pro tři lety 50 douglasů; prosím, aby mi byly dány k dispozici.
7) Zajistit, aby třetí den operace zahájila útok z prostoru severně od Stropkova 1. a 2. slovenská divize a partyzáni a postupovali vstříc útočícím jednotkám 38. armády.
8) K průlomu nepřátelské obrany bude na kilometr fronty postaveno asi 140 děl a minometů (včetně minometů ráže 82 mm) se dvěma palebnými průměry.
9) Postup operace po jednotlivých dnech:
první den operace proniknout na čáru Jaslo–Łajsce–Žeglce–Krosno;
druhý den postoupit na čáru Osiek–Žmigród Nowy–Dukla–Rymanów;
třetí den dosáhnout slovenských hranic a pátý den operace obsadit Starou Ľubovňu a Prešov.
10) Připravenost k operaci za pět dní.
11) Vzhledem k tomu, že směr operace 4. ukrajinského frontu je výhodný pro další útok na Miškovec a Budapešť, je naléhavě nutné, aby se operace účastnilo i pravé křídlo 4. ukrajinského frontu alespoň v síle čtyř divizí z prostoru Sanoku, nebo aby mi byly předány ze 4. ukrajinského frontu čtyři střelecké divize.
Koněv
Zdroj: Grečko, A.A.: Přes Karpaty. 2. doplněné vydání. Praha 1974. s.76-77, s.100-101.