Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938

Armádní generál Jan Syrový (1888-1970), od prosince 1933 generální inspektor československé armády, byl 22. září 1938 jmenován předsedou nové československé vlády. Tato vláda 30. září 1938 přijala podmínky mnichovské dohody. Po demisi prezidenta Edvarda Beneše se stal vrchním velitelem čs. armády. V prosinci 1938 nastoupil na post ministra národní obrany.

Po válce byl v roce 1947 odsouzen na základě pochybných obvinění k 20 letům žaláře, propuštěn byl na amnestii v roce 1960.

V 38. čísle časopisu Reportér v říjnu 1968, věnovaném 30. výročí Mnichova (číslo vyšlo několik týdnů po srpnové sovětské okupaci), vyšel tento rozhovor s J. Syrovým:

Reportér: Pane generále, jaké funkce jste zastával za předmnichovské republiky?

SYROVÝ: Vrátil jsem se jako jeden z čelných velitelů našich legií z Ruska. Ve dvacátém roce jsem se stal zemským vojenským velitelem v Čechách, o čtyři roky později podnáčelníkem hlavního štábu, od roku 1927 jsem byl náčelníkem hlavního štábu. Krátkou dobu jsem byl ministrem národní obrany, nakonec generálním inspektorem armády a z této funkce jsem pak byl před mnichovským diktátem jmenován předsedou vlády.

Reportér: Dnes vlastně poprvé bezmála po třiceti letech máte možnost znovu vystoupit na veřejnosti a prostřednictvím našeho časopisu odpovědět na otázky, které si u nás dříve kladlo mnoho lidí. Proč jste tehdy před mnichovskou kapitulací neodešel s jinými politiky a vojáky do zahraničí?

SYROVÝ: Nejbližší přátelé mě přemlouvali. Nabízeli mně i manželce letadlo, ale odmítl jsem. Řekl jsem, že někdo musí zůstat doma, že národ nelze opustit. Věřil jsem, že s pomocí velmocí budeme schopni se bránit.

Reportér: Byl jste přesvědčen o tom, že budeme s Hitlerem válčit?

SYROVÝ: Na to jsme se přece připravovali. Na tehdejší dobu jsme měli skvělou armádu.

Reportér: A proč tedy musela složit zbraně bez výstřelu?

SYROVÝ: Obrana republiky byla koncipována na pomoci našich tehdejších spojenců. Tak jsme také zaměřovali svou zahraniční politiku. V kritických dnech jsem proto poslal mého pobočníka generála Piku do spojeneckých zemí, aby sondoval poslední možnosti pomoci. Zůstali jsme však sami.

Reportér: A kdyby nám byli spojenci pomohli?

SYROVÝ: Tak jsme v žádném případě na mnichovský diktát nepřistoupili. Opakuji, že ještě než jsem šel na křeslo ministerského předsedy, předpokládal jsem, že válka s Hitlerem bude.

Reportér: Z titulu generálního inspektora jste měl dokonalý přehled o naší armádě, o její síle a válečných možnostech. Mohli jsme se sami bránit?

SYROVÝ: Sami jsme neměli nejmenší vyhlídky na úspěch. Byl to jednoznačný názor celého našeho velitelského sboru. Vím, nadšení lidí bylo veliké, vojáci chtěli bojovat, ale nemohli jsme si vzít na svědomí vést lidi na jatka.

Reportér: Jak jste se vlastně stal ministerským předsedou?

SYROVÝ: Tuto funkci jsem odmítal. Tvrdil jsem, že jsem voják, nikoliv politik. Potřebovali v čele vlády muže v uniformě, snad pro uklidnění veřejnosti. Zůstal jsem vojákem, který plnil příkazy svého nadřízeného.

Arm. gen. Syrový jako předseda vlády v září 1938 

Reportér: Jaké byly vaše další osudy po kapitulaci?

SYROVÝ: Ihned jsem požádal o penzionování a o zproštění všech funkcí a uchýlil se na venkov. Tam jsem prožil celou dobu okupace pod dohledem gestapa, které mi nasadilo svého člověka do vily jako domovníka. Byl jsem stále pod dozorem.

Reportér: Ještě v květnu 1945 jste byl zatčen a odsouzen. Oč se opírala obžaloba?

SYROVÝ: Rozsudek mi nikdy nebyl předán ani přečten. Pokud lze vzpomenout, žaloba se opírala o tři obvinění: Nechal jsem se vyfotografovat s Hitlerem na Pražském hradě, pak měl soud k dispozici fotografii, kde sedím na vládní recepci vedle Henleina. A nakonec, že jsem podepsal souhlas s prodejem zbraní Německu.

Reportér: Vzpomínáte si ještě, jak to bylo s tím Hitlerem?

SYROVÝ: Na Hradě to byla vynucená audience, k níž mě přinutili pobočníci Hitlera. Z venkova mě přivezli na Hrad a předvedli před Hitlera. Ten mi po projevu, v němž ujišťoval naprostou bezpečností českého národa nacházejícího se pod německou ochranou, podal ruku. V tom okamžiku cvakly spouště fotoaparátů. Snímek s Henleinem byl pořízen a použit nacistickou propagandou pro potřebu v tehdejším sudetském území.

Armádní generál Syrový s Hitlerem na Pražském hradě 16. března 1939. Tento snímek německá propaganda prezentovala pod názvem „Setkání dvou starých frontových bojovníků“

Konrad Henlein, vyslanec Mastný a arm. gen. Syrový na Pražském hradě 4. dubna 1939

Reportér: A pokud jde o ty zbraně?

SYROVÝ: Měli jsme ve skladech staré zbraně z první světové války, které naše armáda již nepotřebovala. O jejich prodeji mohla rozhodovat jen vláda. Za tu jsem to jako její předseda podepsal. Zbraně nakoupily německé soukromé firmy, které se takovým obchodem zabývaly.

Reportér: Pane generále, kolik let jste byl ve vězení?

SYROVÝ: Soudce nejdříve řekl manželce, že budu propuštěn. Pak však změnili rozsudek na dvacet let nepodmíněně. Byl jsem propuštěn na amnestii v roce 1960, čili byl jsem ve vězení patnáct let. Pankrác, Kartouzy, Mírov, Leopoldov a tábor poblíž Janských Lázní. Mimochodem ... na Pankráci jsem se setkal s tím bývalým domovníkem, co ho ke mně nasadilo gestapo. Manželku nechtěli celých dvanáct let nikde zaměstnat. Často měla návštěvy, které ji přemlouvaly k útěku do ciziny, ale odmítla. Byly to provokace.

Reportér: A váš život po propuštění?

SYROVÝ: Nebylo z čeho žít a tak jsme napsali žádost o nějakou podporu. Dostal jsem důchod sto devadesát korun.

Reportér: Pracoval jste ještě?

SYROVÝ: Ano, našel jsem si místo nočního hlídače a vydělával šest set padesát korun.

Reportér: Kolik je vám nyní let?

SYROVÝ: Letos mi bylo osmdesát. Už čtyři roky jsem v důchodu...

Reportér: Máte z čeho žít - jako bývalý předseda vlády?

SYROVÝ: Teď už si nenaříkám. Loni koncem roku mi zvýšili důchod.

Hovořili: J. BLECHA a D. MINKEWITZOVÁ